Jiří Mucha (spisovatel)

V tomto článku je použita zastaralá šablona „Příbuzenstvo“.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jiří Mucha
Vítězslava Kaprálová a Jiří Mucha
Vítězslava Kaprálová a Jiří Mucha
Narození12. března 1915
Praha Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. dubna 1991 (ve věku 76 let)
Československo Praha, Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
NárodnostČeši
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníspisovatel, scenárista, libretista, dramatik, překladatel a kritik
ChoťVítězslava Kaprálová
Geraldine Mucha
DětiJarmila Mucha Plocková
John Mucha
RodičeAlfons Mucha a Marie Chytilová
PříbuzníJaroslava Muchová (sourozenec)
PodpisJiří Mucha – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
matka Marie Chytilová
otec Alfons Mucha
1. manželka Vítězslava Kaprálová
2. manželka Geraldine Thomsenová
vnučka Kateřina García

Jiří Mucha (12. března 1915 Praha – 5. dubna 1991 Praha) byl český prozaik, publicista, scenárista a překladatel.

Život

Muchův portrét syna Jiřího (1925)

Jiří Mucha byl syn malíře a grafika Alfonse Muchy. V dětství a mládí žil střídavě doma a v zahraničí. V letech 1920 – 1921 žil s rodiči ve Spojených státech, v letech 1937 – 1939 v Paříži. V roce 1934 složil maturitu na gymnáziu v Praze. Studoval medicinu na vysoké škole v Praze, poté na Sorboně v Paříži. Dále studoval dějiny umění a orientalistiku.

Válka ho zastihla ve Francii. Působil jako válečný zpravodaj a letec na africké frontě, v Indii, Barmě, Číně, Itálii a Francii. Po roce 1945 pracoval jako novinář, v roce 1951 byl v inscenovaném procesu odsouzen za špionáž. Ve vězení pracoval jako lékař v uhelných a uranových dolech.

Po svém propuštění v roce 1955 se živil jako scenárista a překladatel z angličtiny. Propuštení z vězení bylo podmíněno závazkem spolupracovat s komunistickou tajnou policií.[1]

V šedesátých letech se znovu zařadil mezi významné spisovatele, ve svých dílech reflektoval totalitní společnost. Ve svých dílech řešil podobné věci jako Erich Maria Remarque (v době 1. světové války návrat vojáků do mírového života). Po pádu komunismu byl zvolen předsedou československého PEN klubu.

Jiří Mucha byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla dirigentka a hudební skladatelka Vítězslava Kaprálová, se kterou se oženil ve Francii 23. dubna 1940 necelé dva měsíce před její smrtí na závažnou chorobu. Druhou manželkou byla skotská hudební skladatelka Geraldine Thomsenová (1917-2012, sňatek 1941). Ta měla syna Johna, podle některých zdrojů však jeho biologickým synem není.[2][3][4]

S Vlastou Plockovou (1921–2003), která pocházela z rodiny pražského průmyslníka Bárty, měl nemanželskou dceru Jarmilu Mucha Plockovou. Jarmila vystudovala architekturu v Praze, výtvarné vzdělání si doplnila na pražské Akademii výtvarného umění. V roce 1981 odešla za svým španělským manželem do Barcelony, kde studovala na výtvarné akademii Massana. Jarmila zdědila po dědečkovi Alfonsovi jak výtvarné nadání, tak i umělecký rukopis.

Dílo

Próza

  • Studené slunce (1968) – deník politických vězňů za dobu 12 měsíců
  • Kankán se svatozáří (1969) – život a dílo jeho otce, Alphonse Muchy, (Alphons Mucha, (1982))
  • Podivné lásky (1988) – příběh Jiřího Muchy a Vítězslavy Kaprálové na pozadí tragických let 1938 až 1940, autobiografie
  • Problémy nadporučíka Knapa – o příslušnících Čs. armády ve Francii a Anglii, jedná se o povídkový cyklus
  • Lloydova hlava (1987) – vzpomínková próza, útržkovitě řazená, o pouti po zemích čtyř kontinentů, setkávání s undergroundem šedesátých let - zjevně po 1975 (určitě po aféře Watergate)
  • Čím zraje čas (1958) – soubor povídek z let 1940 - 1957
  • Černý a bílý New York (1965?) – Návštěva N.Y.C. a míst jeho dětství. Hlavně mapuje současnou uměleckou generaci: popart, underground...

Romány

  • Most (1946)
  • Oheň proti ohni (1947) – obsáhlý reportážní deník, líčí události počínaje rokem 1943 a boji v severní Africe až po vítězné tažení v Evropě. Střídá se v něm podrobný popis válečných operací s autorovými osobními zážitky a scénkami z týlu.
  • Spálená setba (1948)
  • Válka pokračuje (1949)
  • Pravděpodobná tvář (1963) – příběh novináře Adama, který je poslán na západ, aby napsal reportáž z automobilových závodů a který se odmítne podřídit politickým příkazům, proto je po návratu zatčen a obviněn ze špionáže; na základě nedostatku důkazů je osvobozen, ale již nesmí vykonávat profesi novináře. Román obsahuje do značné míry autobiografické prvky.

Na tento román navazují ústřední postavou dva následující romány:

  • Marieta v noci a
  • Věčná zahrada.
  • Studené slunce – autobiografický román, autor se vrací k formě deníku, objevují se scény z pobytu v trestním pracovním táboře, střídá se s úvahami o lidském údělu a o umění
  • Alfons Mucha – vrcholná próza věnovaná otcovu životu a výtvarnému dílu. Vychází v ní jen z ověřených faktů. Vývoj umělcovy osobnosti a tvorby vypráví z osobní perspektivy a z odkazu na vzpomínky a myšlenky, s nimiž se otec obracel k synovi, a navíc jej začleňuje do mnohostranného obrazu několika desetiletí na přelomu 19. a 20. století. Prolínají se zde obecné charakteristiky kulturních a uměleckých tendencí, citáty z korespondence, ale i z děl jiných autorů.

Film a televize

Překlady

  • Zrazené jaro (1956)
  • Muž, který znal presidenta (1957)
  • Šťastný Jim (1959)
  • Kořeny (1961)
  • Akt s houslemi (1962)
  • muzikál Bleší trh (1962)
  • Dva na houpačce (1962)
  • Kuchyň (1962)
  • Billy lhář (1963)
  • Cílová kamera (1963)
  • Člověk pro každé počasí (1963)
  • Epitaf George Dillona (1963)
  • Rukojmí (1963)
  • Kdo zachrání kovboje? (1964)
  • Belle čili Balada o vrahu Crippenovi (1966)
  • Hra s tygrem (1966)
  • Chuť medu (1966)
  • Plynové lampy (1966)
  • Královský hon na slunce (1967)
  • V půli cesty na strom (1967)
  • A voda stoupá (1969)
  • Nazí a mrtví (1986)
  • Chci to hned (1991)

V kultuře

  • Jiří Mucha a jeho dům inspirovali divadelní hru Arthura Millera Strop v arcibiskupském paláci (česky 1989) a jsou i v novele Philipa Rotha Pražské orgie (česky 1988). Graham Greene, který ho znal z válečného Londýna, podle něj vytvořil postavu Jima Wormolda v románu Náš muž v Havaně (1958, zfilmováno 1961). Mucha sám se objevil v drobné roli ve filmu Mučedníci lásky (1966).

Odkazy

Reference

  1. ↑ http://www.szcpv.szm.com/zvSTB.html
  2. ↑ ČIHÁKOVÁ, Vlasta. Apoteóza lásky? A čí lásky?. Lidové noviny. 07. 08. 2010, s. 29. 
  3. ↑ PEŇÁS, Jiří. Kapitoly z nekonečného boje o epopej. Lidové noviny. 10. 06. 2010, s. 8. 
  4. ↑ ČIHÁKOVÁ, Vlasta. Dědictví Muchy čili Kurvahošigutentág. Lidové noviny. 15. 10. 2010, s. 11. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jiří_Mucha_(spisovatel)&oldid=16455814“