Válka v Bosně a Hercegovině

Válka v Bosně a Hercegovině
konflikt: Válka v Jugoslávii
Zleva: 1. Budova výkonné rady hoří po zásahu z tanku v Sarajevu. 2. května 1992; Ratko Mladić s důstojníky VRS. 3. norský voják UNPROFOR v Sarajevu
Trvání	6. dubna 1992 – 14. prosince 1995 (3 roky, 8 měsíců, 1 týden a 6 dnů)
Místo	Bosna a Hercegovina
Výsledek	Vojenský pat Vnitřní rozdělení Bosny a Hercegoviny podle Daytonské dohody. Přes 101 000 mrtvých, hlavně Bosňáků. Rozmístění sil pod vedením NATO k dohledu nad mírovou dohodou. Zřízení Úřadu vysokého představitele, který dohlíží na civilní dodržování mírové dohody. Mezinárodní uznání Bosny a Hercegoviny jako suverénního státu Republika srbská je uznávána jako jedna ze dvou entit, které tvoří Bosnu a Hercegovinu
Strany
Herceg-Bosna Chorvatsko Chorvatsko Bosna a Hercegovina NATO (bombardování 1995) 1992–94: Herceg-Bosna Chorvatsko Chorvatsko Republika srbská Srbská krajina Jugoslávie Jugoslávie (do 27. dubna 1992) AP Západní Bosna (1993–95) Podpora: SR Jugoslávie (od 27. dubna 1992)
Velitelé
Alija Izetbegović (předseda prezidia BaH) Mile Akmadžić (premiér 1992–93) Haris Silajdžić (premiér 1993–96) Sefer Halilović (náčelník štábu 1992–93) Rasim Delić (náčelník štábu 1993–95) Leighton W. Smith (velitel JCF v Neapoli 1994–96) Franjo Tuđman (prezident Chorvatské republiky) Gojko Šušak (ministr obrany Chorvatské republiky) Janko Bobetko (náčelník štábu Chorvatské armády) Mate Boban (prezident Herceg-Bosny 1991–94) Krešimir Zubak (prezident Herceg-Bosny 1994–96) Jadranko Prlić (premiér Herceg-Bosny 1993–96) Milivoj Petković (náčelník štábu Hereg-Bosny 1992–93 a 1994) Slobodan Praljak (náčelník štábu Hereg-Bosny 1993) Ante Roso (náčelník štábu Hereg-Bosny 1993–94) Tihomir Blaškić (náčelník štábu Hereg-Bosny 1994–96) Slobodan Milošević (prezident Srbska) Momčilo Perišić (náčelník štábu jugoslávské armády) Radovan Karadžić (prezident Republiky Srbské) Ratko Mladić (náčelník štábu Republiky Srbské) Željko Ražnatović (velitel Srbské dobrovolnické gardy) Fikret Abdić (prezident Západní Bosny)
Síla
ARBiH: 110 000 vojáků 110 000 rezervistů 40 tanků 30 transportérů HVO: 45 000–50 000 troops 75 tanků 50 transportérů 200 děl HV: 15 000 vojáků 1992: JNA: Neznámé 1992– VRS: 80 000 vojáků 300 tanků 700 transportérů 800 děl AP Západní Bosna: 4 000–5 000 vojáků
Ztráty
30 521 mrtvých vojáků 31 583 mrtvých civilistů 6 000 mrtvých vojáků 2 484 mrtvých civilistů 21 173 mrtvých vojáků 4 179 mrtvých civilistů
Dalších 5 100 zabitých, jejichž etnická příslušnost a status nejsou uvedenyref> After years of toil, book names Bosnian war dead. Reuters. 15 February 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2013. </ref>
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka v Bosně a Hercegovině (srbochorvatsky Rat u Bosni i Hercegovini / Рат у Босни и Херцеговини) byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Válka začala 6. dubna 1992 po řadě dřívějších násilných incidentů a skončila 14. prosince 1995, kdy byly podepsány Daytonské dohody. Hlavními válčícími stranami byly síly Republiky Bosna a Hercegovina, Republiky Herceg-Bosna a Republiky Srbské, přičemž poslední dvě entity byly protostáty vedené a zásobované Chorvatskem a Srbskem.

Válka byla součástí rozpadu Jugoslávie. Po odtržení Slovinska a Chorvatska od Socialistické federativní republiky Jugoslávie v roce 1991 vznikla multietnická Socialistická republika Bosna a Hercegovina, která byla obývána převážně muslimskými Bosňáky (44 %), ortodoxními Srby (32,5 %) a katolickými Chorvaty (17). %) a 29. února 1992 schválila referendum za nezávislost. Političtí představitelé bosenských Srbů referendum bojkotovali a jeho výsledek odmítli. V očekávání výsledku referenda přijalo Národní shromáždění Republiky srbské v Bosně a Hercegovině dne 28. února 1992 Ústavu Srbské republiky Bosny a Hercegoviny. Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny (která získala mezinárodní uznání) a po odstoupení Aliji Izetbegoviće z dříve podepsaného Cutileirova plánu (který navrhoval rozdělení Bosny na etnické kantony), zmobilizovali bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžićem a podporovaní vládou Slobodana Miloševiće a Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) síly uvnitř Bosny a Hercegoviny, aby zajistily území etnických Srbů. Válka se brzy rozšířila po celé zemi, doprovázená etnickými čistkami.

Konflikt zpočátku probíhal mezi jednotkami jugoslávské armády v Bosně, která se později transformovala na Armádu Republiky srbské (VRS) na jedné straně, a Armádou Republiky Bosna a Hercegovina (ARBiH), složenou převážně z Bosňáků, a chorvatskými silami v Chorvatské radě obrany (HVO) na druhé straně. Napětí mezi Chorvaty a Bosňáky se na konci roku 1992 zvýšilo, což vedlo k eskalaci chorvatsko-bosňácké války na začátku roku 1993. Bosenská válka se vyznačovala lítými boji, nerozlišujícím ostřelováním měst a obcí, etnickými čistkami a systematickým masovým znásilňováním, kterého se dopouštěly především srbské a v menší míře chorvatské a bosenské síly. Události jako obléhání Sarajeva a masakr ve Srebrenici se později staly ikonou konfliktu.

Srbové byli zpočátku vojensky ve výhoddě díky zbraním a zdrojům poskytnutým JNA, ale nakonec ztratili na síle, když se Bosňáci a Chorvati spojili proti Republice srbské v roce 1994 s vytvořením Federace Bosny a Hercegoviny po dohodě z Washingtonu. Pákistán ignoroval zákaz OSN týkající se dodávek zbraní a bosenským muslimům letecky přepravil protitankové střely, zatímco po masakrech ve Srebrenici a Markale zasáhlo NATO v roce 1995 operací Rozhodná síla zaměřenou na pozice armády Republiky srbské, což se ukázalo klíč k ukončení války. Válka skončila po podpisu Všeobecné rámcové dohody o míru v Bosně a Hercegovině v Paříži dne 14. prosince 1995. Mírová jednání se konala v Daytonu ve státě Ohio a byla dokončena 21. listopadu 1995.

Začátkem roku 2008 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii usvědčil 45 Srbů, dvanáct Chorvatů a čtyři Bosňáky z válečných zločinů v souvislosti s válkou v Bosně. Odhady naznačují, že během války bylo zabito přes 100 000 lidí. válka. Přes 2,2 milionu lidí bylo vysídleno,, čímž se konflikt stal tehdy nejnásilnějším konfliktem v Evropě od konce druhé světové války. Kromě toho bylo znásilněno odhadem 12 000–50 000 žen, zejména srbskými silami, přičemž většina obětí byly ženy z Bosny.

Předválečná situace

Rozpad Jugoslávie

Rozpad socialistické Jugoslávie byl začátkem všech konfliktů na Balkánském poloostrově. Národní socialistické strany přestávaly být koncem osmdesátých let 20. století těmi nejmocnějšími a do popředí zájmů se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. To bylo patrné zejména v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V menší míře i ve Slovinsku a Makedonii.

V březnu 1989 nabrala politická krize v Jugoslávii nových rozměrů po přijetí změn v srbské ústavě, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Obě autonomie navíc měly po jednom hlase v jugoslávském federativním shromáždění, ovšem díky změnám, které prosadil Slobodan Milošević, prakticky získalo tyto hlasy Srbsko a mělo tak se svými třemi hlasy z osmi celkově velký vliv na fungování federace. Tato situace vedla k námitkám z jiných svazových republik, které vyzývaly k reformě jugoslávské federace.

Na mimořádném 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie, dne 20. ledna 1990, se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách budoucnosti jugoslávské federace, v důsledku čehož slovinští a chorvatští delegáti opustili kongres. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševićem byla kategoricky proti tomu. Tento akt je považován za začátek konce Jugoslávie.

Vedle sporů na úrovni federace se na rozpadu značně podepsal vliv jednotlivých nacionalistických skupin, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla Chorvatské demokratické společenství vedená Franjo Tuđmanem.

Karađorđevská dohoda

Karađorđevská dohoda byla tajná dohoda mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem ohledně přerozdělení si území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Jednání se uskutečnilo již v březnu 1991 v srbské obci Karađorđevo.

Předválečná situace v Bosně a Hercegovině

Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 % obyvatelstva tvořili Bosňáci, 31 % Srbové a 17 % Chorvati. V listopadu a prosinci 1990, kdy se konaly první svobodné parlamentní volby, vyhrály bosňácká Stranka demokratske akcije (SDA), srbská Srpska demokratska stranka (SDS) a chorvatské Chorvatské demokratické společenství (HDZ BiH).

Strany si rozdělily funkce v Socialistické republice Bosna a Hercegovina takto: předseda sedmičlenného prezidia – Bosňák, předseda parlamentu – Srb a ministerský předseda – Chorvat.

Srbští členové parlamentu 24. října 1991 pro nesouhlas s vyhlášením suverenity Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii založili Sněmovnu srbského národa Bosny a Hercegoviny (Skupština srpskog naroda Bosne i Hercegovine). Následně 9. ledna 1992 založili Republiku srbského národa Bosny a Hercegoviny (Republika srpskog naroda Bosne i Hercegovine), nato 7. dubna Sněmovna Srbského národa Bosny a Hercegoviny vyhlásila nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny (Srpska Republika Bosne i Hercegovine), 12. srpna přejmenované na Republiku Srbskou (Republika Srpska).

Chorvatské společenství Herceg-Bosna

Ostatky bosňáckých civilistů z vesnice Ahmići, kterou 16. dubna 1993 napadla Chorvatská rada obrany

Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (Hrvatska demokratiska zajednica Bosne i Hercegovine, HDZ BiH) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou autonomii na Bosně a Hercegovině, nazvanou Chorvatské společenství Herceg-Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna). Následně 14. září 1992 vyhlásili nezávislost Chorvatské republiky Herceg-Bosny.

Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny

Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávii v roce 1991 Bosna a Hercegovina i přes odpor bosenských Srbů uspořádala referendum o nezávislosti, které se uskutečnilo ve dnech 29. února a 1. března 1992. Sněmovna srbského národa Bosny a Hercegoviny vyzvala srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 % a výsledek byl 99,43 % ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.

Carrington-Cutileirův plán

Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců – lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňan Alija Izetbegović, od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.

Zbrojní embargo

Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arzenálu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55 % zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.

Válka

Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.

Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.

Pád Srebrenice a Žepy

Podrobnější informace naleznete v článku Srebrenický masakr.

6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.

Mapy

• 
  Bývalá Jugoslávie během války.
• 
  Etnické složení v roce 1991 podle obcí.
• 
  Odhadované etnické složení v roce 2013.
• 
  Přední linie v roce 1994, na konci bosensko-chorvatského konfliktu a po Washingtonských dohodách.
• 
  Maximální území kontrolované Chorvaty během války.
• 
  Maximální území kontrolované Srby během války.
• 
  Animace kontroly různých republik.

Odkazy

Literatura

• DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha: Jan Vašut, 2002. ISBN 80-7236-171-6.
• DZURO, Vladimír. Vyšetřovatel: démoni balkánské války a světská spravedlnost. Praha: Grada Publishing, 2017. ISBN 978-80-271-0507-6.
• NICHOLSON, Michael. Tisíc mil z mrtvé země. Praha: Columbus, 1995. ISBN 80-901727-9-2.
• VULLIAMY, Ed; MAREK, Vladimír. Údobí pekla: nejen o válce v Bosně, ale i o úsilí českých vojáků nastolit v této zemi mír. Praha: Naše vojsko, 2009. ISBN 978-80-206-1044-7.

Související články

• Chorvatsko-bosňácká válka
• Operace Rozhodná síla
• Vojska Republiky srbské

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu válka v Bosně a Hercegovině na Wikimedia Commons
• Digital VHS Archive: Bosnian Air War 1995 na YouTube (anglicky)

Autoritní data	NKC: ph541625 GND: 4345999-7 LCCN: sh2008124428 NLI: 987007547511905171

Portály: Bosna a Hercegovina | Válka a vojenství