Koroun bezzubý: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
vymazání
značka: vyprázdnění
nové (ne)jen překladem, přeložil jsem já a zčásti Stavrog
značka: možné problémové formulace
Řádek 1: Řádek 1:
{{Taxobox
| jméno = Koroun bezzubý
| obrázek = Hydrodamalis gigas skeleton - Finnish Museum of Natural History - DSC04529.JPG
| popisek = Kostra ve Finském muzeu přírodní historie
| říše = [[živočichové]] (Animalia)
| kmen = [[strunatci]] (Chordata)
| třída = [[savci]] (Mammalia)
| řád = [[sirény]] (Sirenia)
| čeleď = [[dugongovití]] (Dugongidae)
| podčeleď = † '''korouni (Hydrodamalinae)'''
| rod = [[koroun]] (''Hydrodamalis'')
| rod popsal = [[Anders Jahan Retzius|Retzius]], [[1794]]
| binomické jméno = Hydrodamalis gigas
| druh popsal = ([[Eberhard August Wilhelm von Zimmermann|Zimmermann]], [[1780]])
| synonyma =
* ''Dugong gigas''
* ''Hydrodamalis stelleri''
* ''Rhitisma stelleri''<ref name="biolib">{{Citace elektronické monografie
| příjmení = Hanzlík
| jméno = Václav
| titul = Hydrodamalis gigas (koroun bezzubý)
| url = http://www.biolib.cz/cz/taxon/id32477
| datum přístupu = 2008-11-05
| vydavatel = Biolib.cz
}}</ref>
}}
'''Koroun bezzubý''', jinými názvy '''koroun severní''', '''koroun Stellerův''' nebo '''mořská kráva''' (''Hydrodamalis gigas''), je vyhynulý savec z&nbsp;řádu [[sirény|sirén]]. Druh poprvé objevil [[Georg Wilhelm Steller|Georg Steller]] při druhé kamčatské expedici [[Vitus Bering|Vituse Beringa]], když loď ''Sv. Petr'' s&nbsp;posádkou roku 1741 ztroskotala na [[Beringův ostrov|Beringově ostrově]]. Mnoho informací, které jsou o&nbsp;tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z&nbsp;volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy pojmenováno.

V&nbsp;době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v&nbsp;okolí [[Komandorské ostrovy|Komandorských ostrovů]] mezi [[Aljaška|Aljaškou]] a [[Rusko|Ruskem]], přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v&nbsp;průběhu [[pleistocén]]u rozsáhlejší. Koroun poskytoval velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od objevení Evropany, roku 1768 lovec Vladimir Popov skolil posledního jedince.

Koroun bezzubý spadal do [[čeleď|čeledi]] [[dugongovití]] a jeho nejbližší žijící příbuzný je 3 m dlouhý [[dugong indický]]. Ve srovnání s&nbsp;ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvou podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: někteří dospělci z&nbsp;18. století dosahovali hmotnosti 8 až 10 tun a až devítimetrové délky. Ocas měl koroun rozeklaný, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé [[zub]]y, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin a v&nbsp;tlamě pár [[keratin]]ových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především [[chaluhy|chaluhami]] a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o&nbsp;[[monogamie|monogamního]] společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.
== Popis ==
[[Soubor:Steller's sea cow skull.jpg|vlevo|náhled|Lebka korouna bezzubého v&nbsp;[[Přírodopisné muzeum (Londýn)|Přírodopisném muzeu]] v&nbsp;[[Londýn]]ě]]
Koroun bezzubý dosahoval v&nbsp;dospělosti délky 8 až 9 metrů, čímž byl mnohem větší než současné žijící druhy [[sirény|sirén]].<ref name=":0">{{Citace monografie
| příjmení = Marsh
| jméno = H. & kol
| titul = Ecology and conservation of the Sirenia : dugongs and manatees
| url =
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = New York
| rok vydání = 2011
| počet stran =
| strany = 18–35
| isbn = 978-1-139-16092-6
| isbn2 = 1-139-16092-3
| oclc = 783840965
}}</ref> Záznamy [[Georg Wilhelm Steller|Georga Stellera]] poskytují dva protichůdné údaje o&nbsp;hmotnosti: 4 a 24,3 tun. Odhadovaná hmotnost činí něco mezi těmito hodnotami, asi 8 až 10 tun.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Scheffer
| jméno = V. B.
| titul = The Weight of the Steller Sea Cow
| periodikum = Journal of Mammalogy
| datum vydání = 1972-11-30
| ročník = 53
| číslo = 4
| strany = 912–914
| issn = 1545-1542
| doi = 10.2307/1379236
| jazyk = en
| url = https://academic.oup.com/jmammal/article-lookup/doi/10.2307/1379236
| datum přístupu = 2021-02-16
}}</ref> Díky této velikosti představoval koroun bezzubý spolu s&nbsp;velrybami jednoho z&nbsp;největších savců [[holocén]]u.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Turvey
| jméno = S.T
| příjmení2 = Risley
| jméno2 = C.L
| titul = Modelling the extinction of Steller's sea cow
| periodikum = Biology Letters
| datum vydání = 2006-03-22
| ročník = 2
| číslo = 1
| strany = 94–97
| issn = 1744-9561
| pmid = 17148336
| doi = 10.1098/rsbl.2005.0415
| jazyk = en
| url = https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsbl.2005.0415
| datum přístupu = 2021-02-16
}}</ref> Jeho mohutná tělesná stavba ve srovnání s&nbsp;ostatními sirénami je vysvětlitelná [[Bergmannovo pravidlo|Bergmannovým pravidlem]].<ref name=":1">WHITMORE, JR., Frank C.; GARD, JR., L. M. (1977) ''Steller's&nbsp;Sea Cow (Hydrodamalis gigas) of Late Pleistocene Age from Amchitka, Aleutian Islands, Alaska.'' Geological Survey Professional Paper [https://pubs.usgs.gov/pp/1036/report.pdf]</ref>

Na rozdíl od jiných sirén se koroun bezzubý zřejmě nikdy nemohl zcela potopit pod vodu. Měl velmi silnou [[Pokožka (živočichové)|pokožku]], až 2,5 cm tlustou, jež zabraňovala zraněním ostrými kameny či ledem, případně též bránila přílišnému vysušení neponořené kůže.<ref name=":0" /><ref name=":4">{{Citace periodika
| příjmení = Mattioli
| jméno = Stefano
| příjmení2 = Domning
| jméno2 = Daryl P.
| titul = An Annotated List of Extant Skeletal Material of Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas) (Sirenia: Dugongidae) from the Commander Islands
| periodikum = Aquatic Mammals
| datum vydání = 2006-09-01
| ročník = 32
| číslo = 3
| strany = 273–288
| doi = 10.1578/AM.32.3.2006.273
| jazyk = en
| url = http://www.aquaticmammalsjournal.org/index.php?option=com_content&view=article&id=359:an-annotated-list-of-extant-skeletal-material-of-stellers-sea-cow-hydrodamalis-gigas-sirenia-dugongidae-from-the-commander-islands&catid=22:volume-32-issue-3&Itemid=106
| datum přístupu = 2021-02-16
}}</ref> Další důležitou adaptací pro chladné vody [[Beringovo moře|Beringova moře]] byla 8 až 10 cm tlustá vrstva podkožní [[Tuková tkáň|tukové tkáně]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Berta
| jméno = Annalisa
| titul = Return to the sea : the life and evolutionary times of marine mammals
| url =
| vydání = 1
| vydavatel = University of California Press
| místo = Berkeley, CA
| rok vydání = 2012
| počet stran = 205
| strany = 131
| isbn = 978-0-520-95144-0
| isbn2 = 0-520-95144-1
| oclc = 797838813
}}</ref> Kůže měla hnědočerné zbarvení, které bylo u&nbsp;některých jedinců doplněno bílými skvrnami. Na zádech byla kůže hladká, na bocích drsná, s&nbsp;kráterovitými prohlubněmi (patrně způsobenými parazity); tento povrch, připomínající stromovou kůru, vedl k&nbsp;tomu, že zvíře dostalo jméno koroun. [[Srst]] na těle rostla pouze řídce, nicméně vnitřní strana ploutví byla porostlá štětinami. Přední končetiny měřily asi 67 cm, postrádaly nehty či drápy. [[Ocas]] byl rozeklán na dvě poloviny.<ref name=":2">{{Citace periodika
| příjmení = Forsten
| jméno = Ann
| příjmení2 = Youngman
| jméno2 = Phillip M.
| titul = Hydrodamalis gigas
| periodikum = Mammalian Species
| datum vydání = 1982-05-25
| číslo = 165
| strany =
| doi = 10.2307/3503855
| url = https://academic.oup.com/mspecies/article-lookup/doi/10.2307/3503855
| datum přístupu = 2021-02-16
}}</ref>

Hlava korouna bezzubého byla ve srovnání s&nbsp;obrovským tělem malá a krátká. Horní ret zvířete byl velký a široký a znatelně přečníval přes [[dolní čelist]], při letmém pohledu se tedy mohlo zdát, že ústa byla umístěna až kdesi pod lebkou. Na rozdíl od ostatních sirén koroun zcela postrádal zuby. Namísto nich se na horním hru rozvinula hustá řada bílých štětin. Ty byly dlouhé asi 3,8 cm a sloužily k&nbsp;odtrhávání stonků mořských řas a také k&nbsp;přidržování potravy. V&nbsp;ústech byla také dvojice zrohovatělých destiček na patře a dolní čelisti, jež napomáhala žvýkání. Destičky byly bílé, přes 18 cm dlouhé a 8 cm široké (v&nbsp;přední části).<ref name=":2" />

Stejně, jako tomu je v&nbsp;případě všech sirén, čenich korouna směřoval dolů, což mu umožňovalo lépe uchopit řasy. Nozdry měly průměr asi 5 cm. Z&nbsp;tlamy korounovi vyrůstaly tuhé štětiny o&nbsp;délce 10 až 12,7 cm. Malé oči měly černou [[duhovka|duhovku]], [[oční koutek]] nebyl zvenčí viditelný. Chyběly [[řasy]], nicméně stejně jako jiná zvířata adaptovaná na potápění – jako jsou [[vydra mořská|mořské vydry]] – oko kryla [[mžurka]], aby nedošlo ke zraněním. [[Jazyk (orgán)|Jazyk]] byl krátký a nacházel se v&nbsp;zadní části tlamy, svou délkou nedosahoval až ke zhrohovatělým destičkám, pomocí kterých koroun drtil potravu.<ref name=":1" /><ref name=":2" />
[[Soubor:Em - Hydrodamalis gigas model.jpg|náhled|Model korouna bezzubého]]
[[Páteř]] tvořilo 7 krčních [[obratel|obratlů]], 17 hrudních obratlů, 3 bederní obratle a 34 ocasních obratlů. [[Žebro|Žebra]] byla velká, 5 ze 17 párů žeber bylo spojeno s&nbsp;[[hrudní kost]]í. Chyběla [[klíční kost]] (''clavicula'').<ref name=":2" /> Jako v&nbsp;případě ostatních sirén měla [[lopatka]] (''scapula'') vějířovitý tvar, byla širší na zadní straně a užší směrem ke krku. Přední okraj lopatky byl v&nbsp;případě korouna téměř rovný, zatímco ostatní moderní sirény mají lopatky zakřivené.<ref name=":1" /> Žebra a další kosti byly zbytnělé (pachyostóza) a zcela kompaktní (osteosklerotické). Přední končetiny byly tvořeny pouze [[zápěstí]]m a [[záprstí]]m, avšak [[prst]]y zcela chyběly, či byly zakrnělé.<ref name="Anderson">{{Citace monografie
| příjmení1 = Anderson
| jméno1 = P. K.
| příjmení2 = Domning
| jméno2 = D. P
| titul = Encyclopedia of Marine Mammals
| vydavatel = Academic Press
| místo = San Diego, California
| rok = 2008
| strany = 1104–1106
| isbn = 978-0-12-373553-9
| jazyk = en
}}</ref>

[[Srdce]] korouna mělo hmotnost téměř 16 kg. Žaludek byl asi 1,8 metru dlouhý a 1,5 metru široký. [[Játra]] se skládala ze dvou velkých laloků a jednoho menšího laloku ve tvaru [[kovadlina|kovadliny]]. Chyběl [[žlučník]], [[slinivka břišní]] byla malá, se dvěma laloky. Celá délka [[střevo|střev]] činila asi 151 metrů, což odpovídá víc jak dvacetinásobku délky zvířete. [[Tlusté střevo]] bylo mnohem delší než [[tenké střevo|střevo tenké]]. [[Řitní otvor]] měl průměr asi 10 cm, výkaly přípomínaly koňský trus. [[Penis]] samců měřil přes 80 cm, [[varle|varlata]] byla uložena uvnitř těla. Samice měly dvojrohou [[děloha|dělohu]].<ref name=":2" />

== Ekologie a chování ==
[[Soubor:Rhytinae Stelleri dentes.jpg|vlevo|náhled|Ilustrace destiček, kterými koroun drtil potravu (od [[Johann Christian Daniel von Schreber|Johanna Christiana Daniela von Schrebera]])]]
Není známo, jestli byl koroun bezzubý ohrožován některými predátory, avšak přirozenými nepřáteli mohli být [[kosatka dravá|kosatky]] a [[žraloci]]. Nicméně přirozený vztlak korouna mohl bránit kosatkám v&nbsp;tom, aby jej mohly utopit, zatímco chaluhové lesy, v&nbsp;nichž koroun žil, byly nepřístupné žralokům. Podle informací získaných Stellerem se zdá, že dospělci korouna chránili svá mláďata před predátory.<ref name=":0" />

Steller popsal jistý druh vnějšího [[parazitismus|parazita]], jemuž představoval koroun hostitele. Podobal se ektoparazitům z&nbsp;rodu ''[[Cyamus]]'', kteří patří do řádu [[různonožci|různonožců]], nicméně kvůli vyhynutí korouna i&nbsp;ztracení všech Stellerových vzorků zůstávají další informace o&nbsp;tomto druhu neznámé.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Loker
| jméno = Eric
| příjmení2 = Bruce
| jméno2 = Hofkin
| titul = Parasitology : a conceptual approach
| url =
| vydavatel = Taylor and Francis Group
| místo = New York
| rok vydání = 2015
| počet stran = 560
| strany = 293
| isbn = 978-0-8153-4473-5
| isbn2 = 0-8153-4473-2
}}</ref> Roku 1846 tohoto parazita popsal německý badatel [[Johann Friedrich von Brandt]] pod jménem ''Sirenocyamus rhytinae''.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Carlton
| jméno = James T.
| příjmení2 = Geller
| jméno2 = Jonathan B.
| příjmení3 = Reaka-Kudla
| jméno3 = Marjorie L.
| titul = Historical Extinctions in the Sea
| periodikum = Annual Review of Ecology and Systematics
| datum vydání = 1999-11
| ročník = 30
| číslo = 1
| strany = 515–538
| issn = 0066-4162
| doi = 10.1146/annurev.ecolsys.30.1.515
| jazyk = en
| url = http://www.annualreviews.org/doi/10.1146/annurev.ecolsys.30.1.515
| datum přístupu = 2021-02-20
}}</ref> Steller identifikoval také jednoho vnitřního parazita, pravděpodobně se jednalo o&nbsp;střevní [[hlístice|hlístici]] náležící do čeledi [[Ascarididae]].<ref name="Anderson" />

Stejně jako ostatní sirény byl i&nbsp;koroun bezzubý výhradně [[býložravec|býložravý]] a většinu dne trávil sháněním potravy. Během krmení vynořoval v&nbsp;intervalu 4 až 5 minut hlavu, aby se mohl nadechnout.<ref name=":2" /> Hlavním zdrojem potravy byly měkké části [[Řasy|mořských řas]], a koroun tak představoval takzvaně algivorní druh. Mezi zaznamenané konzumované druhy řas patřily například ''[[Agarum|Agarum sp.]]'', ''[[Alaria praelonga]]'', ''Halosaccion glandiforme'', ''[[Laminaria saccharina]]'', ''[[Nereocystis|Nereocystis luetkeana]]'' a ''[[Thalassiophyllum clathrus]]''. Siréna se mohla živit také mořskou trávou, nicméně ta nebyla v&nbsp;oblastech, které koroun obýval, natolik běžná, aby mohla udržovat životaschopné populace korounů; nemohla tedy být nikdy jejich primárním zdrojem potravy. Některé druhy mořských trav, jako [[vocha mořská]] (''Zostera marina''), také rostly příliš hluboko na to, aby se jimi koroun mohl živit. Protože nebyl schopen ponoru, pravděpodobně se živil jenom svrchními částmi řas. Je pravděpodobné, že k&nbsp;jakékoli potravě v&nbsp;hloubce větší než 1 metr již neměl přístup. Mořské řasy mohou obsahovat chemické látky, jež je chrání před pastvou ze stran býložravců, nicméně svrchní části řas vylučují nižší koncentrace těchto chemických látek, a proto byly pro korouna relativně bezpečné.<ref name=":0" /><ref name="Anderson" /><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Estes
| jméno = James A.
| příjmení2 = Burdin
| jméno2 = Alexander
| příjmení3 = Doak
| jméno3 = Daniel F.
| titul = Sea otters, kelp forests, and the extinction of Steller’s sea cow
| periodikum = Proceedings of the National Academy of Sciences
| datum vydání = 2016-01-26
| ročník = 113
| číslo = 4
| strany = 880–885
| issn = 0027-8424
| pmid = 26504217
| doi = 10.1073/pnas.1502552112
| jazyk = en
| url = http://www.pnas.org/lookup/doi/10.1073/pnas.1502552112
| datum přístupu = 2021-02-20
}}</ref>

Steller poznamenal, že koroun bezzubý během chladných zim ztratil část svého tělesného tuku, což naznačuje období hladovění kvůli malému množství řas. [[Pleistocén|Pleistocenní]] populace korounů z&nbsp;[[Aleutské ostrovy|Aleut]] vykazovaly podle fosilních pozůstatků větší velikost než holocénní populace z&nbsp;[[Komandorské ostrovy|Komandorských ostrovů]], kvůli čemuž se zdá, že populace z&nbsp;Komandorských ostrovů byly vystaveny méně příznivému prostředí s&nbsp;menším množstvím potravy.<ref name=":1" />
[[Soubor:Rhytine boréal.jpg|náhled|Ilustrace skupiny korounů bezzubých, 1898]]
Steller popsal korouna bezzubého jako vysoce společenský druh. Žil v&nbsp;malých rodinných skupinkách, přičemž jednotlivá zvířata pomáhala zraněným členům skupiny ([[Altruismus|altruistické chování]]) a byla také zjevně [[monogamie|monogamní]]. Steller pozoroval, že členové stáda obklopovali zvířata zraněná [[harpuna|harpunami]] a jeden samec několik dní ležel poblíž pláže, kde byla chycena a zabita jeho partnerka. Koroun mohl projevovat rodičovskou péči a mláďata byla držena v&nbsp;přední části stáda, aby tak byla chráněna před útoky predátorů. K&nbsp;[[Kopulace|páření]] docházelo brzy na jaře a [[březost]] trvala něco málo přes rok. Telata se nejčastěji rodila během podzimu, ale mohla být pozorována celoročně. Samice měla pouze jeden pár [[mléčná žláza|mléčných žláz]] a rodila pouze jediné mládě, jež bylo živeno hustým a sladkým [[mateřské mléko|mateřským mlékem]].<ref name=":2" />

Koroun využíval svých předních končetin k&nbsp;plavání, krmení, chůzi v&nbsp;mělké vodě, obraně a přidržování se během kopulace. Při pastvě se pomalu pohyboval pomocí horizontálních pohybů ocasu; silným úderem ocasu svislým směrem mohl vykonat rychlejší pohyb. Po krmení koroun často odpočíval na zádech. Podle Stellera byl koroun bezzubý tichým zvířetem a vydával vesměs jen funivé zvuky.<ref name=":2" />
== Taxonomie ==
=== Příbuzenské vztahy ===
[[Soubor:Dugong Marsa Alam.jpg|vlevo|náhled|Dugong indický, nejbližší žijící příbuzný korouna bezzubého]]
Koroun bezzubý (''Hydrodamalis gigas'') náležel do rodu velkých sirén ''[[koroun|Hydrodamalis]]''. [[Sesterská skupina|Sesterským rodem]] vůči rodu ''Hydrodamalis'' byl rod ''[[Dusisiren]]'', jehož předkové původně žili v&nbsp;tropických [[mangrovy|mangrovníkových]] oblastech, než se přizpůsobili chladnému podnebí severního Pacifiku.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Domning
| jméno = Daryl P.
| titul = Sirenian evolution in the North Pacific Ocean
| url =
| vydavatel = University of California Press
| místo = Berkeley
| počet stran = 176
| isbn = 0-520-09581-2
| isbn2 = 978-0-520-09581-6
| oclc =
}}</ref> Rody ''Hydrodamalis'' a ''Dusisiren'' jsou společně zařazeny do [[podčeleď|podčeledi]] [[korouni|korounů]] (Hydrodamalinae),<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Fossilworks: Hydrodamalinae
| periodikum = fossilworks.org
| url = http://fossilworks.org/cgi-bin/bridge.pl?a=taxonInfo&taxon_no=53133
| datum přístupu = 2021-02-21
}}</ref> kteří se oddělili od ostatních sirén před 4 až 8 miliony lety.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Rainey
| jméno = W. E.
| příjmení2 = Lowenstein
| jméno2 = J. M.
| příjmení3 = Sarich
| jméno3 = V. M.
| titul = Sirenian molecular systematics ? Including the extinct Steller's sea cow (Hydrodamalis gigas)
| periodikum = Naturwissenschaften
| datum vydání = 1984-11
| ročník = 71
| číslo = 11
| strany = 586–588
| issn = 0028-1042
| doi = 10.1007/BF01189187
| jazyk = en
| url = http://link.springer.com/10.1007/BF01189187
| datum přístupu = 2021-02-21
}}</ref> Podčeleď korounů náleží do čeledi [[dugongovití]] (Dugongidae), jejíž jediným žijícím členem je [[dugong indický]] (''Dugong dugon''), jenž tak představuje nejbližšího žijícího příbuzného korouna bezzubého.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Marsch
| jméno = Helene
| titul = Fauna of Australia.
| url = https://web.archive.org/web/20130511221756/http://www.environment.gov.au/biodiversity/abrs/publications/fauna-of-australia/pubs/volume1b/57-ind.pdf
| vydavatel = CSIRO
| místo = Canberra
| rok vydání = 1989
| počet stran =
| kapitola = Chapter 57: Dugongidae
| isbn = 0-644-05483-2
| isbn2 = 978-0-644-05483-6
| oclc =
}}</ref>

Koroun bezzubý představoval přímého potomka vyhynulého korouna druhu ''[[Hydrodamalis cuestae]]''.<ref name=":0" /> Tato siréna žila při západním pobřeží [[Severní Amerika|Severní Ameriky]], zejména v&nbsp;blízkosti [[Kalifornie]]. Předpokládá se, že za vyhynutím sirény ''Hydrodamalis cuestae'' byl nástup kvartérního zalednění a následné ochlazení oceánů, přičemž linie vedoucí ke korounovi bezzubému se zřejmě dokázala přizpůsobit těmto chladnějším teplotám.<ref name=":3">{{Citace periodika
| příjmení = Domning
| jméno = Daryl P.
| titul = An Ecological Model for Late Tertiary Sirenian Evolution in the North Pacific Ocean
| periodikum = Systematic Zoology
| datum vydání = 1976-12
| ročník = 25
| číslo = 4
| strany = 352
| doi = 10.2307/2412510
| url = https://academic.oup.com/sysbio/article-lookup/doi/10.2307/2412510
| datum přístupu = 2021-02-21
}}</ref> Jako synonymum ke druhu ''Hydrodamalis cuestae'' bývá hodnocena i&nbsp;[[Japonsko|japonská]] populace ''Hydrodamalis spissa''. Na základě srovnání lebečních odlitků se nicméně zdá, že ''Hydrodamalis gigas'' a ''Hydrodamalis spissa'' jsou odvozenější než ''Hydrodamalis cuestae''. Tyto výsledky vedly k&nbsp;tomu, že japonská populace je někdy považována za samostatný druh.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Furusawa
| jméno = Hitoshi
| titul = A phylogeny of the North Pacific Sirenia (Dugongidae: Hydrodamalinae) based on a comparative study of endocranial casts
| periodikum = Paleontological Research
| datum vydání = 2004-06
| ročník = 8
| číslo = 2
| strany = 91–98
| issn = 1342-8144
| doi = 10.2517/prpsj.8.91
| jazyk = en
| url = http://www.bioone.org/doi/abs/10.2517/prpsj.8.91
| datum přístupu = 2021-02-21
}}</ref>

Progresivní vývoj rodu ''Hydrodamalis'' byl charakteristický zvětšováním velikosti těla a redukcí zubů a článků prstů.<ref name=":2" /><ref name=":3" />

=== Historie objevů ===
Koroun bezzubý byl poprvé objeven roku 1741 na [[Beringův ostrov|Beringově ostrově]] německým přírodovědcem a cestovatelem [[Georg Wilhelm Steller|Georgem Wilhelmem Stellerem]], jenž byl vědeckým členem expedice Vituse Beringa. Posádka zde byla nucena po ztroskotání lodi strávit necelý rok, přičemž během této doby mohl Steller zkoumat místní divoká zvířata.<ref name="Anderson" /><ref>{{Citace monografie
| příjmení = Steller
| jméno = Georg Wilhelm
| titul = Journal of a voyage with Bering, 1741-1742
| url = https://www.worldcat.org/oclc/17321536
| vydavatel = Stanford University Press
| místo = Stanford, Calif.
| počet stran = vi, 252 pages
| isbn = 0-8047-1446-0
| isbn2 = 978-0-8047-1446-4
| oclc = 17321536
}}</ref> Mimo reliktní populace korounů zde pozoroval i&nbsp;[[vydra mořská|vydry mořské]], [[lachtan ušatý|lachtany ušaté]] a [[lachtan medvědí|lachtany medvědí]].<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Frost
| jméno = O. W.
| titul = Bering : the Russian discovery of America
| url =
| vydavatel = Yale University Press
| místo = New Haven
| počet stran = 330
| strany = 262–264
| isbn = 0-300-10059-0
| isbn2 = 978-0-300-10059-4
| oclc = 52208393
}}</ref> Když členové posádky lovili místní zvířata pro maso, Steller lovené druhy podrobně popsal. Jeho popisy byly zahrnuty do posmrtně vydané publikace ''De bestiis marinis'' (''Zvířata moře''), kterou v&nbsp;roce 1751 zveřejnila [[Ruská akademie věd]] v&nbsp;[[Petrohrad]]ě. Zoolog [[Eberhard von Zimmermann]] v&nbsp;roce 1780 formálně popsal korouna bezzubého jako ''Manati gigas''. Biolog [[Anders Jahan Retzius]] v&nbsp;roce 1794 přeřadil korouna do nového rodu ''Hydrodamalis'', přičemž pro něj užil druhové jméno ''stelleri'' na počest objevitele druhu.<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Palmer
| jméno = T. S.
| titul = The Earliest Name for Steller's Sea Cow and Dugong
| periodikum = Science
| datum vydání = 1895-10-04
| ročník = 2
| číslo = 40
| strany = 449–450
| issn = 0036-8075
| pmid = 17759916
| doi = 10.1126/science.2.40.449-a
| poznámka = PMID: 17759916
| jazyk = en
| url = https://science.sciencemag.org/content/2/40/449.2
| datum přístupu = 2021-02-22
}}</ref> V&nbsp;roce 1811 přírodovědec [[Johann Karl Wilhelm Illiger]] překlasifikoval korouna do rodu ''Rytina'', přičemž tuto klasifikaci převzalo mnoho dobových autorů. Jméno ''Hydrodamalis gigas'', kombinující původní druhové jméno a samostatný rod určený Retziusem, použil poprvé v&nbsp;roce 1895 [[Theodore Sherman Palmer]].<ref name=":2" />
[[Soubor:The Model and Skeleton of Steller's sea cow.jpg|náhled|vlevo|Model a kostra korouna bezzubého]]
První kosterní pozůstatky korouna bezzubého byly nalezeny až desítky let po objevu samotného druhu.<ref name=":4" /> Tato absence pozůstatků mohla být způsobena střídavými vzestupy a poklesy hladiny moří v&nbsp;průběhu kvartéru, kvůli čemuž mohlo zůstat mnoho kostí skrytých.<ref name=":1" /> První pozůstatky korouna bezzubého byly objeveny okolo roku 1840, tedy více než 70 let poté, co tento druh pravděpodobně vyhynul. Roku 1844 objevil ruský badatel [[Ilja Vozněsenskij]] první částečně dochovalou lebku korouna a v&nbsp;roce 1855 byla na severním Beringově ostrově objevena první kostra. Oba tyto vzorky byly roku 1857 odeslány do [[Petrohrad]]u a další, téměř úplná kostra, dorazila do [[Moskva|Moskvy]] kolem roku 1860. Až do relativně nedávných objevů z&nbsp;konce 20. a začátku 21. století byla většina úplných koster odkryta v&nbsp;průběhu 19. století, přičemž největší množství nálezů je datováno do let 1878 až 1883. Tehdy bylo získáno celkem 12 z&nbsp;22 koster se známými daty objevu. Po těchto plodných letech již někteří autoři ani nedoufali, že je možné na Komandorských ostrovech získat další významný kosterní materiál, nicméně od 80. let 20. století došlo na ostrovech k&nbsp;množství dalších cenných objevů.<ref name=":4" />

Pouze dvě celé kostry, uložené v&nbsp;muzeích v&nbsp;[[Helsinky|Helsinkách]] a [[Nikolskoje (Kamčatský kraj)|Nikolskoje]], a možná i&nbsp;několik koster dalších, však pocházejí z&nbsp;jednoho jedince. Je známo, že [[Adolf Erik Nordenskjöld]], [[Benedykt Dybowski]] a [[Leonhard Hess Stejneger]] objevili na konci 19. století mnoho kosterních pozůstatků od různých jedinců, z&nbsp;nichž byly sestavovány kombinované kostry. Výzkum z&nbsp;roku 2006 zjistil ve světových muzeích celkem 27 koster a 62 dalších lebek korounů, avšak většinu z&nbsp;koster představují montáže tvořené pozůstatky až 16 zvířat.<ref name=":4" />

Objev úplné kostry korouna bezzubého je mimořádně vzácná záležitost a poslední celá kostra tohoto zvířete, za života asi 3 metry dlouhého, pochází z&nbsp;Beringova ostrova, kde byla objevena v&nbsp;roce 1987. V&nbsp;současnosti je součástí sbírek Aleutského muzea přírodní historie v&nbsp;Nikolskoje.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Traverso
| jméno = Vittoria
| titul = Found: The Massive Skeleton of a Steller's Sea Cow
| periodikum = Atlas Obscura
| url = http://www.atlasobscura.com/articles/found-skeleton-extinct-stellers-sea-cow-commander-islands-bering
| datum vydání = 2017-11-17
| jazyk = en
| datum přístupu = 2021-02-22
}}</ref> V&nbsp;listopadu 2017 našli vědci z&nbsp;Přírodní a biosférické rezervace Komandorských ostrovů novou kostru korouna bezzubého. Kostra byla uložena v&nbsp;hloubce asi 70 cm a sestávala ze 45 páteřních kostí, 27 žeber, levé lopatky, kostí ramen a předloktí a několika zápěstních kostí. Ani tato kostra není kompletní, mimo jiné chybí celá lebka a některé obratle. Celková délka skeletu činila asi 5,2 metrů, s&nbsp;ohledem na chybějící hlavu a části páteře byla délka živého zvířete odhadnuta na nějakých 6 metrů.<ref>{{Citace elektronického periodika
| titul = Skeleton of Ancient Sea Cow Found on Bering Island
| periodikum = komandorsky.ru
| url = http://komandorsky.ru/might-be-miracle.html
| datum přístupu = 2021-02-22
}}</ref>

=== Ilustrace ===
Jedinou známou kresbou korouna bezzubého, o&nbsp;níž se má za to, že byla vytvořena podle živého zvířete, je ilustrace, jíž zveřejnil německý zoolog [[Peter Simon Pallas]] roku 1840 ve své práci ''Zoographia Rosso-Asiatica''. Pallas nezveřejnil zdroj této kresbe, nicméně podle [[Leonhard Stejneger|Leonharda Stejnegera]] by mohla být jednou z&nbsp;původních ilustrací od Friedricha Plenisnera, jenž byl jedním z&nbsp;Beringových mužů a pracoval jako malíř a geodet. Většina Plenisnerových ilustrací byla ztracena během přesunu ze Sibiře do Petrohradu.<ref name="Stejneger">{{Citace monografie
| příjmení = Stejneger
| jméno = Leonhard
| titul = Georg Wilhelm Steller, the pioneer of Alaskan natural history,
| vydavatel = Harvard University Press
| místo = Cambridge, Mass.,
| počet stran = 623
| isbn = 0-576-29124-2
| isbn2 = 978-0-576-29124-8
| oclc = 8618378
}}</ref><ref name="Buechner">Buechner, E. (1891). ''Nordischen Seekuh''. Memoirs of the Imperial Academy of St. Petersburg Science. 38 (7): 1–24. {{de}}</ref>

Na mapě z&nbsp;roku 1744, jejímiž autory jsou Sven Waxell a Sofron Chitrow, je vykreslena ilustrace korouna bezzubého, jež se podobá obrázku zveřejněnému Pallasem. Obrázek, publikován roku 1893, by mohl být rovněž založen na reálném korounovi. Mapa zobrazovala trasu druhé kamčatské expedice Vituse Beringa a v&nbsp;levém horním rohu byl vedle korouna bezzubého vykreslen také lachtan Stellerův. Malba obsahuje některé anatomické nepřesnosti, včetně vykreslení očních víček a prstů, což vede k&nbsp;pochybnostem, jestli byla založena na živém zvířeti.<ref name="Stejneger" /><ref name="Buechner" />

Německý přírodovědec [[Johann Friedrich von Brandt]], ředitel Ruské akademie věd, nechal roku 1846 vytvořit „ideální obraz“ korouna na základě Pallasovy kresby, další „ideální obraz“ doplnil roku 1868 na základě shromážděných kosterních pozůstatků. Roku 1891 byly v&nbsp;deníku Svena Waxella nalezeny dvě další možné ilustrace korouna bezzubého. Deník tvořila také mapa, v&nbsp;níž je vyobrazen koroun vedle jiných místních savců. Zvíře je zde vykresleno s&nbsp;velkýma očima, velkou hlavou, drápy na rukou, nadsazenými kožními záhyby na těle a ocasní ploutví ležící spíše horizontálně než vertikálně. Kresba mohla být zkresleným vyobrazením nedospělého jedince, protože postavou připomíná tele [[kapustňák]]a. Další podobný obrázek našel [[Alexander von Middendorff]] v&nbsp;roce 1867 v&nbsp;knihovně Ruské akademie věd, přičemž pravděpodobně se jedná o&nbsp;kopii obrazu z&nbsp;[[Carské Selo|Carského Sela]] (jež nyní tvoří součást města [[Puškin (město)|Puškin]]).<ref name="Stejneger" /><ref name="Buechner" />
<gallery mode="packed" caption="Dobová vyobrazení">
Soubor:Pallas Sea Cow.jpg|Kresba zveřejněná Pallasem r. 1840; možná jediná založená na reálném korounovi
Soubor:Chitrow - Seekuh, Seebaer und Seeloewe (Ausschnitt aus einer Karte).jpg|Koroun spolu s&nbsp;dalšími zvířaty na mapě z&nbsp;roku 1744
Soubor:Extanstellersseacowea.jpg|První Brandtův „ideální obraz“
Soubor:Ледяной плен с. 097.png|Druhý Brandtův „ideální obraz“
Soubor:Waxell - Stellersche Seekuh.jpg|První vyobrazení od S. Waxella
Soubor:Hydrodamalis gigas.jpeg|Druhé vyobrazení od S. Waxella
</gallery>

== Areál výskytu ==
[[Soubor:Commander Islands Map - Russian.png|náhled|Poloha Komandorských ostrovů u&nbsp;[[Kamčatka|Kamčatky]]]]
Areál výskytu korouna bezzubého byl v&nbsp;době jeho objevu omezen na mělká moře kolem [[Komandorské ostrovy|Komandorských ostrovů]] (součást [[Aleutské ostrovy|Aleutských ostrovů]]), mezi něž patří [[Beringův ostrov]] či ostrov [[Mednyj]].<ref name=":4" /><ref name=":2" /><ref name=":5">{{Citace periodika
| příjmení = Crerar
| jméno = Lorelei D.
| příjmení2 = Crerar
| jméno2 = Andrew P.
| příjmení3 = Domning
| jméno3 = Daryl P.
| titul = Rewriting the history of an extinction—was a population of Steller's sea cows ( Hydrodamalis gigas ) at St Lawrence Island also driven to extinction?
| periodikum = Biology Letters
| datum vydání = 2014-11
| ročník = 10
| číslo = 11
| strany = 20140878
| issn = 1744-9561
| pmid = 25428930
| doi = 10.1098/rsbl.2014.0878
| jazyk = en
| url = https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsbl.2014.0878
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref> Komandorské ostrovy zůstaly neobydlené až do roku 1825, kdy sem [[Rusko-americká společnost]] nechala přesídlit [[Aleuti|Aleuty]] z&nbsp;ostrovů [[Attu]] a [[Atka]].<ref>{{Citace periodika
| příjmení = Derbeneva
| jméno = Olga A.
| příjmení2 = Sukernik
| jméno2 = Rem I.
| příjmení3 = Volodko
| jméno3 = Natalia V.
| titul = Analysis of Mitochondrial DNA Diversity in the Aleuts of the Commander Islands and Its Implications for the Genetic History of Beringia
| periodikum = The American Journal of Human Genetics
| datum vydání = 2002-08
| ročník = 71
| číslo = 2
| strany = 415–421
| pmid = 12082644
| doi = 10.1086/341720
| jazyk = en
| url = https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S000292970760487X
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref> Podle Stellera mořská kráva často žila v&nbsp;mělkých písčitých březích a v&nbsp;ústích sladkovodních řek.<ref name=":1" />

První fosilie korouna bezzubého byly mimo Komandorské ostrovy objeveny v&nbsp;[[doba meziledová|interglaciálních]] [[pleistocén|pleistocenních]] ložiscích na ostrově [[Amčitka]] ([[Krysí ostrovy]], součást Aleut)<ref name=":1" /> Další fosilie, datované do svrchního pleistocénu, byly objeveny v&nbsp;[[Kalifornie|kalifornském]] zálivu [[Monterey Bay]] a na [[Japonsko|japonském]] ostrově [[Honšú]]. Nejjižnějším fosilním nálezem korouna je žebro datované do středního pleistocénu, jež bylo nalezeno na japonském [[Poloostrov Bósó|poloostrově Bósó]]. Tyto nálezy naznačují, že koroun bezzubý měl v&nbsp;prehistorických dobách mnohem rozsáhlejší areál výskytu, než v&nbsp;době, kdy byl objeven Beringovou výpravou. Nelze však vyloučit, že tyto fosilie náleží jinému druhu rodu ''Hydrodamalis''.<ref name=":4" /><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Anderson
| jméno = Paul K.
| titul = COMPETITION, PREDATION, AND THE EVOLUTION AND EXTINCTION OF STELLER'S SEA COW, HYDRODAMALIS GIGAS
| periodikum = Marine Mammal Science
| datum vydání = 1995-07
| ročník = 11
| číslo = 3
| strany = 391–394
| issn = 0824-0469
| doi = 10.1111/j.1748-7692.1995.tb00294.x
| jazyk = en
| url = http://doi.wiley.com/10.1111/j.1748-7692.1995.tb00294.x
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Furusawa
| jméno = H.
| příjmení2 = Kohno
| jméno2 = N
| titul = Steller's sea-cow (Sirenia: Hydrodamalis gigas) from the Middle Pleistocene Mandano Formation of the Boso Peninsula, central Japan
| periodikum = Japanese Paleontological Society
| datum vydání = 1994
| jazyk = ja
| url = https://www.jstage.jst.go.jp/article/kaseki/56/0/56_KJ00003661858/_pdf/-char/ja
}}</ref><ref>{{Citace monografie
| příjmení = MacDonald
| jméno = S. O.
| příjmení2 = Cook
| jméno2 = J. A
| titul = Recent Mammals of Alaska.
| vydavatel = University of Alaska Press
| místo = Fairbanks, Alaska
| rok vydání = 2009
| strany = 57–58
| isbn = 978-1-60223-047-7.
}}</ref> Areál výskytu korouna bezzubého se významně rozšířil během vrcholu posledního zalednění před asi 20 tisíci lety, kdy byl [[Severní ledový oceán]] oddělen od Pacifiku pevninou nacházející se na místě současné [[Beringův průliv|Beringovy úžiny]] – [[Beringie|Beringií]]. Klima v&nbsp;severozápadním Pacifiku bylo mírnější než moderní klima, což korounovi umožnilo rozšířit se daleko na sever podél pobřeží Asie.<ref>{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Калякин
| jméno = B. H
| titul = Стеллерова корова, морская корова, Hydrodamalis gigas, Морская стеллерова корова, капустница, капустник Сирены
| periodikum = www.zooeco.com
| url = http://www.zooeco.com/eco-mlek/eco-mlek454s1.html
| jazyk = ru
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref>

Navzdory rozsáhlému areálu výskytu v&nbsp;pleistocénu je předmětem diskuse, jestli koroun přežíval v&nbsp;moderních dobách i&nbsp;mimo Komandorské ostrovy. Touto otázkou se široce zabýval paleontolog Daryl Domning. Nálezy kostí a informace od původních Aleutů naznačují, že korouni obývali také [[Blízké ostrovy]] (největší z&nbsp;nich jsou Attu a Agattu) v&nbsp;západním [[Aleutské ostrovy|Aleutském souostroví]]. Žebro korouna, objevené v&nbsp;roce 1998 na ostrově Kiska ([[Krysí ostrovy]]), bylo datováno do doby před asi 1000 lety. Odhad však mohl být značně zkreslen, protože mořské vzorky, datované pomocí [[Radiokarbonová metoda datování|radiokarbonové metody]], se mohou jevit o&nbsp;několik set let starší, než ve skutečnosti jsou („the marine reservoir effect“). Je pravděpodobnější, že zvíře uhynulo v&nbsp;letech 1710 až 1785. Výsledek Domningovy analýzy z&nbsp;roku 2007 naznačuje, že potenciálně životaschopné populace korounů mohly být v&nbsp;kontaktu s&nbsp;původním obyvatelstvem západních Aleut ještě před Stellerovým objevem v&nbsp;roce 1741 a je pravděpodobné, že zde přežívaly ještě do 18. století.<ref name=":7">{{Citace periodika
| příjmení = Domning
| jméno = Daryl P.
| příjmení2 = Thomason
| jméno2 = James
| příjmení3 = Corbett
| jméno3 = Debra G.
| titul = STELLER'S SEA COW IN THE ALEUTIAN ISLANDS
| periodikum = Marine Mammal Science
| datum vydání = 2007-10
| ročník = 23
| číslo = 4
| strany = 976–983
| issn = 0824-0469
| doi = 10.1111/j.1748-7692.2007.00153.x
| jazyk = en
| url = http://doi.wiley.com/10.1111/j.1748-7692.2007.00153.x
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref> K&nbsp;tomuto závěru se přiklání i&nbsp;[[Mezinárodní svaz ochrany přírody]] (IUCN).<ref name=":6">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Domning
| jméno = D.
| titul = IUCN Red List of Threatened Species: Hydrodamalis gigas
| periodikum = IUCN Red List of Threatened Species
| url = https://www.iucnredlist.org/en
| datum vydání = 2016-04-04
| doi = 10.2305/iucn.uk.2016-2.rlts.t10303a43792683.en
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref>

Dalším zajímavé informace poskytují výsledky výzkumu kostí korouna bezzubého z&nbsp;[[ostrov Svatého Vavřince|ostrově Sv. Vavřince]]. Zvíře zde žilo mezi roky 800 a 920 našeho letopočtu. Ostrov Svatého Vavřince leží výrazně severněji než Aleutské ostrovy, přičemž tato dříve neznámá severní populace mohla vyhynout v&nbsp;důsledku klimatických změn souvisejících s&nbsp;nástupem [[Středověké klimatické optimum|středověkého klimatického optima]], možná i&nbsp;kvůli jiným faktorům.<ref name=":5" />

== Vztah s&nbsp;lidmi ==
=== Vyhynutí ===
==== Lov Evropany ====
[[File:1966 CPA 3446.jpg|thumb|Sovětská poštovní známka z&nbsp;roku 1966 znázorňující druhou kamčatskou expedici a objev Komandorských ostrovů]]
[[Soubor:Steller measuring a sea cow.jpg|náhled|Stejnegerova ilustrace Stellera přeměřujícího mořskou krávu]]
Prvními lovci korouna bezzubého byli ztroskotaní námořníci lodi ''Sv. Petr'' z&nbsp;Beringovy [[Velká severní expedice|druhé kamčatské expedice]]. [[Georg Wilhelm Steller|Georg Steller]] korouny objevil v&nbsp;mělčinách u&nbsp;[[Beringův ostrov|Beringova ostrova]]. Poprvé se s&nbsp;nimi setkal 8. listopadu 1741, když kráčel kolem pobřeží a zpozoroval v&nbsp;moři černá záda nějakého tvora, jež připomínala převrácený člun, který se pomalu pohyboval vlnami. Co pár minut se před Stellerem vynořil čenich zvířete, jež vydechlo zvukem připomínajícím odfrknutí koně. Steller si nejprve nebyl jistý, o&nbsp;jaké zvíře se jednalo, ale potom, znalý objevů [[kapustňák]]ů v&nbsp;Jižní Americe, jej identifikoval jako sirénu.<ref name=":0" /> Na konci května 1742, kdy muži tato obrovská zvířata pozorovali před sedm měsíců, se odhodlali některé z&nbsp;nich chytit. První pokusy o&nbsp;lov zvířete Stellerem a ostatními členy posádky byly nicméně neúspěšné kvůli korounově síle a tlusté kůži.<ref name="Frost">{{Citace monografie
| příjmení = Frost
| jméno = O. W.
| titul = Bering : the Russian discovery of America
| url = https://archive.org/details/beringrussiandis0000fros/page/262
| vydavatel = Yale University Press
| místo = New Haven
| počet stran = 330
| strany = 262–263
| isbn = 0-300-10059-0
| isbn2 = 978-0-300-10059-4
| oclc = 52208393
}}</ref>

O&nbsp;další – tentokráte důkladně promyšlený – lov korouna se pokusili až o&nbsp;měsíc později. Zhotovili si dlouhou železnou tyč, která byla na jednom konci zahnutá jako roh kotvy. Druhý konec tyče připevnili k&nbsp;dlouhému a pevnému lanu, který na břehu drželo třicet námořníků. Když námořníci zasáhli harpunou mořskou krávu, začali lidé na břehu tahat za provaz a vytahovat vzpírající se zvíře na břeh. Lidé na člunu jej mezitím mlátili, dokud nebylo vyčerpané a nehybné vytaženo na břeh. Tam se na něho vrhli tesáky a noži. Vysekli mu několik kusů masa a jak se koroun bránil, mlátil kolem sebe tak zuřivě, až si odtrhával kusy kůže.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Stellwer
| jméno = Georg
| titul = The Beasts of the Sea
| url = https://digitalcommons.unl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1019&context=libraryscience
| překladatelé = Miller, W
| vydavatel = Government Printing Office
| místo = Washington
| rok vydání = 1899
}}</ref>

Přeživší posádka lodi ''Sv. Petr'' zabila prvního korouna teprve 6 týdnů před opuštěním ostrova v&nbsp;srpnu 1742. Maso pro tyto muže bylo rozhodující k&nbsp;načerpání sil během závěrečných fází stavby jejich nové lodi. Námořníci zjistili, že maso chutná téměř jako hovězí, chválili i&nbsp;korounovo mléko a tuk, a to byl začátek konce korouna. Jen Steller se svou družinou zabili před odplutím z&nbsp;ostrova celkem 13 mořských krav.<ref name="Frost" /><ref name="Maas">{{Citace elektronického periodika
| příjmení = Maas
| jméno = Peter
| titul = Recently Extinct Animals - Species Info - Steller's Sea Cow
| periodikum = petermaas.nl
| url = https://web.archive.org/web/20120826014351/http://www.petermaas.nl/extinct/speciesinfo/stellersseacow.htm
| datum vydání = 2012-08-26
| datum přístupu = 2021-02-23
}}</ref>

V&nbsp;letech 1743–1763 přezimovalo na Komandorských ostrovech několik expedic lovců kožešin, z&nbsp;toho 20 až 50 mužů na Beringově ostrově a stejný počet na ostrově [[Mednyj]]. Všichni lovili mořské krávy jako nejlepší zdroj masa.<ref name="zooeco">{{Citace elektronického periodika
| titul = Сирены = Sirenia: ламантины, дюгони, стеллерова корова
| periodikum = www.zooeco.com
| url = http://www.zooeco.com/eco-mlek/eco-mlek454-1.html
| datum přístupu = 2021-02-24
}}</ref> Mnoho dalších expedic také nejprve zakotvilo na Komandorských ostrovech, aby doplnili zásoby masa korounů, což jim poskytlo stravu na další 2–3leté cesty severním Pacifikem. Noví lovci si už navíc nepočínali jako Stellerova družina. Často zvířata jen jednoduše harpunovali či po nich stříleli puškami z&nbsp;břehu nebo z&nbsp;člunu, přičemž čekali, až moře mrtvá těla vyvrhne na břeh. Při tomto způsobu lovu se ale podařilo ulovit tak jedno z&nbsp;pěti harpunovaných zvířat. Ostatní zranění korouni prchali na volné moře, kde následně vykrváceli. Tímto způsobem bylo zabito zřejmě více než 2000 mořských krav.<ref name=":0" /><ref name="Maas" />

Podle Jakoleva, bývalého člena Beringovy expedice, byl ruskými úřady v&nbsp;roce 1755 na Komandorských ostrovech zakázán lov korounů. Ale už v&nbsp;tu dobu byla tamní populace mořských krav prakticky vyhubena. Na ostrově Mednyj byli korouni vybiti do roku 1754 a v&nbsp;roce 1768 lovec Vladimir Popov na Beringově ostrově ulovil pravděpodobně posledního žijícího korouna. Druh byl vybit za 27 let od objevení.<ref name=":2" /><ref name="Maas" /><ref name="zooeco" />
==== Ostatní faktory ====
[[Soubor:Sea otter with sea urchin.jpg|náhled|[[Vydra mořská]] udržuje populace ježovek pod kontrolou. Vybíjení vyder na Aleutských ostrovech mohlo vést k&nbsp;úbytku mořských řas a následně i&nbsp;korounů]]
V&nbsp;90. letech 20. století byla představena teorie, na základě které za vyhynutím korouna stál mimo jiné lov [[vydra mořská|mořských vyder]] a následné změny v&nbsp;mořském ekosystému. Chybějící populace vyder mohla spustit populační explozi [[ježovky|ježovek]] (''Strongylocentrotus sp.''), což zase vedlo k&nbsp;úbytku vodních řas, které tvořily hlavní součást potravy korouna bezzubého. Pozdější studie se snažily zodpovědět otázku, jestli k&nbsp;vyhubení korouna bezzubého stačil samotný nadměrný lov, anebo k&nbsp;jeho vyhynutí bylo třeba podobných ekologických tlaků. Každopádně vzhledem k&nbsp;tomu, že prokazatelně docházelo jak k&nbsp;lovu mořských vyder, tak k&nbsp;zabíjení samotných korounů, vyhynutí mořské krávy je celkově nepřekvapivé.<ref name=":6" />

Přítomnost korounů bezzubých na Aleutských ostrovech mohla způsobit, že se Aleuti přesouvali směrem na západ, aby zde mohli mořské krávy lovit. To pravděpodobně vedlo k&nbsp;vyhynutí korounů v&nbsp;této oblasti, pokud zde tedy přežívali až do období [[holocén]]u.<ref name=":1" />

Jedním z&nbsp;faktorů potenciálně vedoucích k&nbsp;vyhynutí populace korounů u&nbsp;pobřeží ostrova Sv. Vavřince byla přítomnost sibiřských [[Jupikové|Jupiků]], kteří obývali ostrov Sv. Vavřince po 2 000 let. Místní domorodci jsou potravně silně závislí na lovu mořských savců, a tak mohli korouny vybít. K&nbsp;lokálnímu vyhynutí korounů u&nbsp;ostrova Sv. Vavřince mohl přispět také nástup středověkého klimatického optima, v&nbsp;důsledku čehož se snížilo množství vodních řas.<ref name=":5" />
=== Pozdější pozorování ===
I&nbsp;po roce 1768, který představuje oficiální datum vyhynutí druhu, byla hlášena některá údajná pozorování korouna bezzubého. Finsko-švédský badatel [[Adolf Erik Nordenskjöld]] zjistil od lidí z&nbsp;Beringova ostrova, že zde prý byly mořské krávy zabíjeny ještě v&nbsp;70. letech 18. století. Polský přírodovědec [[Benedykt Dybowski]] byl přesvědčen, že korouni přežívali u&nbsp;pobřeží Beringova ostrova až někdy do 30. let 19. století.<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Eberhart
| jméno = George M.
| titul = Mysterious creatures : a guide to cryptozoology
| url = https://www.worldcat.org/oclc/50562074
| vydavatel = ABC-CLIO
| místo = Santa Barbara, Calif.
| počet stran =
| strany = 519–520
| isbn = 1-57607-283-5
| isbn2 = 978-1-57607-283-7
| oclc =
}}</ref> Americký [[etnologie|etnolog]] a přírodovědec Lucien Turner uvedl, že podle domorodců z&nbsp;ostrova Attu zde koroun přežíval taktéž do 19. století a místně byl také loven.<ref name=":7" />

Roku 1963 publikovalo oficiální periodikum Akademie věd SSSR článek o&nbsp;možném pozorování korouna bezzubého předchozího roku. Posádka velrybářské lodi ''Buran'' prý tehdy nalezla skupinu velkých mořských savců pasoucích se na mořských řasách v&nbsp;mělké vodě u&nbsp;Kamčatky<ref>{{Citace monografie
| příjmení = Silverberg
| jméno = Robert
| titul = The dodo, the auk and the oryx : vanished and vanishing creatures
| url =
| vydavatel = Puffin Books
| místo = Harmondsworth
| rok vydání = 1973
| počet stran = 232
| strany = 83
| isbn = 0-14-030619-6
| isbn2 = 978-0-14-030619-4
| oclc =
}}</ref> v&nbsp;[[Anadyrský záliv|Anadýrském zálivu]]. Viděla šest těchto zvířat o&nbsp;délce 6 až 8 metrů. Některá údajná pozorování pocházejí také od rybářů ze severních [[Kurilské ostrovy|Kurilských ostrovů]] a kolem poloostrově Kamčatka a [[Čukotka]].<ref>Bertram, C.; Bertram, K. (1964). ''Does the 'extinct' sea cow survive?''. New Scientist. 24 (415): 313. [https://books.google.cz/books?id=hYVZ35VQmE8C&pg=PA313&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false]</ref><ref>Berzin, A. A.; Tikhomirov, E. A.; Troinin, V. I. (2007) [1963]. ''Ischezla li Stellerova korova?'' Priroda. 52 (8): 73–75. [http://paleoglot.org/files/Berzin&%2063.pdf]</ref>
=== Využití ===
[[Soubor:F John Series 2 Rhytina card 20.jpg|left|náhled|Pasoucí se korouni ve ztvárnění umělce]]
Hlavním důvodem pro lov mořských krav bylo jejich maso. To podle Stellera chutnalo podobně jako [[Hovězí maso|hovězí]], i&nbsp;když bylo tvrdší, červenější a bylo nutné jej déle vařit. Z&nbsp;jednoho zvířete bylo možné získat velké množství masa, jež se navíc pomalu kazilo, snad kvůli vysokému množství soli ve stravě zvířete. Podle jednoho z&nbsp;členů Beringovy expedice bylo možné z&nbsp;jedné mořské krávy získat tolik masa, že uživilo 33 mužů po celý měsíc. Lovci využívali také tuku pod kůží, který používali nejen k&nbsp;jídlu, ale také z&nbsp;něj měli užitečné palivo v&nbsp;knotových svítilnách. Posádka lodi ''Sv. Petr'' dokonce pila tuk v&nbsp;šálcích a Steller jej chutí připodobnil mandlovému oleji.<ref name=":0" /><ref name="Frost" /><ref>Littlepage, Dean. ''Steller's&nbsp;Island: Adventures of a Pioneer Naturalist in Alaska.''</ref> Husté sladké mléko samic bylo možné přímo vypít, anebo z&nbsp;něj stlouci máslo.<ref name=":2" /> Silná a pevná kůže byla využívána k&nbsp;výrobě oděvů, jako jsou boty a opasky, a také k&nbsp;výrobě člunů.<ref name="Anderson" />

Ke konci 19. století se staly cennými kosti a fosilie tohoto vyhynulého tvora a často se prodávaly muzeím za vysoké ceny. Některé z&nbsp;kostí jsou i&nbsp;nadále prodávány, protože korouní kosti jsou vhodné pro výrobu uměleckých předmětů, jako jsou rukojeti nožů či dekorativní řezbářské práce. Vzhledem k&nbsp;tomu, že koroun bezzubý je dnes již oficiálně vyhynulý, je prodej těchto řemeslných výrobků vytvořených na Aljašce z&nbsp;této „korouní slonoviny“ ve Spojených státech legální a nespadá pod jurisdikci zákona o&nbsp;ochraně mořských savců (MMPA) ani pod [[Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin|Úmluvu o&nbsp;mezinárodním obchodu s&nbsp;ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin]] (CITES), korigující obchod s&nbsp;mořskými savci a částmi jejich těl. Prodej nefosilizovaných kostí je však obecně zakázán a obchod s&nbsp;výrobky z&nbsp;nich je regulován, protože je pravděpodobné, že v&nbsp;tomto případě se jedná o&nbsp;velrybí kosti arktických kytovců.<ref name=":4" /><ref>{{Citace periodika
| příjmení = Crerar
| jméno = Lorelei D.
| příjmení2 = Freeman
| jméno2 = Elizabeth W.
| příjmení3 = Domning
| jméno3 = Daryl P.
| titul = Illegal Trade of Marine Mammal Bone Exposed: Simple Test Identifies Bones of “Mermaid Ivory” or Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas)
| periodikum = Frontiers in Marine Science
| datum vydání = 2017-01-06
| ročník = 3
| issn = 2296-7745
| doi = 10.3389/fmars.2016.00272
| url = http://journal.frontiersin.org/article/10.3389/fmars.2016.00272/full
| datum přístupu = 2021-02-24
}}</ref>
=== V&nbsp;kultuře ===
[[Soubor:T2JB367 - illustration.jpg|náhled|Kotik a mořské krávy, ilustrace 1895]]
V&nbsp;klasické literatuře se koroun bezzubý objevuje v&nbsp;příběhu [[Rudyard Kipling|Rudyarda Kiplinga]] ''Bílý lachtan'' (jedna z&nbsp;''[[Knihy džunglí|Knih džunglí]]''). Hlavní hrdina, bílý lachtan Kotik, se setkává se stádem mořských krav, které přežily v&nbsp;nepřístupné zátoce Beringova moře. Kipling je popisuje takto:
{{Citace|Nepodobali se ''[mořští tvorové]'' mrožovi, lvounovi, lachtanovi, medvědu, velrybě, žraloku, rybě, plotici ani hřebenatce, ničemu, co kdy Kotik spatřil. Měřili dvacet až třicet stop, zadní ploutve neměli, jenom lopatovitý ocas jakoby vyštípnutý z vlhké usně. Hlavu měli nad pomyšlení vyjevenou, a když se nepásli, komíhali se v hloubi moře na ocase, ve vší vážnosti se klaněli a předními ploutvemi na sebe kývali, jako když tlouštík mává rukou.

…

Daly se do jídla ''[obludy]''. Jak si Kotik všiml, měly rozštípnutý horní ret, celou stopu jej dovedly roztáhnout a vsoukat do sebe otep chaluh. Ve vší vážnosti se cpaly a žmoulaly.}}

== Odkazy ==
=== Reference ===
{{překlad|en|Steller's sea cow|1000408771|ru|Стеллерова корова|111779772}}
<references />
=== Literatura ===
* {{Citace monografie
| příjmení = Marsh
| jméno = H. & kol
| titul = Ecology and conservation of the Sirenia : dugongs and manatees
| vydavatel = Cambridge University Press
| místo = New York
| rok vydání = 2011
| jazyk = en
| strany = 18–35
| isbn = 978-1-139-16092-6
| isbn2 = 1-139-16092-3
| oclc = 783840965
}}
* {{Citace monografie
| příjmení = Stellwer
| jméno = Georg
| titul = The Beasts of the Sea
| url = https://digitalcommons.unl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1019&context=libraryscience
| překladatelé = Miller, W
| vydavatel = Government Printing Office
| místo = Washington
| rok vydání = 1899
| jazyk = en
}}
=== Externí odkazy ===
* {{Commonscat|Hydrodamalis gigas}}
* {{Commons|Hydrodamalis gigas}}
* {{Wikidruhy|taxon=Hydrodamalis gigas}}
{{Portály|Ohrožená a vyhynulá zvířata|Živočichové}}
{{Autoritní data}}
[[Kategorie:Dugongovití]]
[[Kategorie:Vyhynulí savci podle IUCN]]
[[Kategorie:Komandorské ostrovy]]

Verze z 24. 2. 2021, 17:03

Jak číst taxoboxKoroun bezzubý
alternativní popis obrázku chybí
Kostra ve Finském muzeu přírodní historie
Stupeň ohrožení podle IUCN
vyhynulý
vyhynulý[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsirény (Sirenia)
Čeleďdugongovití (Dugongidae)
Podčeleď† korouni (Hydrodamalinae)
Rodkoroun (Hydrodamalis)
Retzius, 1794
Binomické jméno
Hydrodamalis gigas
(Zimmermann, 1780)
Areál rozšíření
Synonyma
  • Dugong gigas
  • Hydrodamalis stelleri
  • Rhitisma stelleri[2]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Koroun bezzubý, jinými názvy koroun severní, koroun Stellerův nebo mořská kráva (Hydrodamalis gigas), je vyhynulý savec z řádu sirén. Druh poprvé objevil Georg Steller při druhé kamčatské expedici Vituse Beringa, když loď Sv. Petr s posádkou roku 1741 ztroskotala na Beringově ostrově. Mnoho informací, které jsou o tomto druhu známy, pochází ze Stellerových pozorování z volné přírody, přičemž po Stellerovi je toto zvíře někdy pojmenováno.

V době jeho objevu se koroun vyskytoval zřejmě hlavně v okolí Komandorských ostrovů mezi Aljaškou a Ruskem, přičemž je pravděpodobné, že areál výskytu byl v průběhu pleistocénu rozsáhlejší. Koroun poskytoval velké množství chutného masa pro lodní posádky, stejně jako pevnou kůži a užitečný tuk. Pomalu se pohybující a snadno ulovitelný mořský savec byl vybit během 27 let od objevení Evropany, roku 1768 lovec Vladimir Popov skolil posledního jedince.

Koroun bezzubý spadal do čeledi dugongovití a jeho nejbližší žijící příbuzný je 3 m dlouhý dugong indický. Ve srovnání s ostatními sirénami měl koroun mocnou vrstvou podkožního tuku, což byla adaptace pro život ve studených severních vodách. Byl také mnohem větší: někteří dospělci z 18. století dosahovali hmotnosti 8 až 10 tun a až devítimetrové délky. Ocas měl koroun rozeklaný, podobně jako velryby a žijící dugongové. Čelisti postrádaly pravé zuby, namísto nich měl koroun na horním rtu řadu bílých štětin a v tlamě pár keratinových destiček pro žvýkání potravy. Zvíře se živilo především chaluhami a komunikovalo funivými zvuky. Šlo pravděpodobně o monogamního společenského tvora, jenž vytvářel menší rodinné skupinky.

Popis

Lebka korouna bezzubého v Přírodopisném muzeu v Londýně

Koroun bezzubý dosahoval v dospělosti délky 8 až 9 metrů, čímž byl mnohem větší než současné žijící druhy sirén.[3] Záznamy Georga Stellera poskytují dva protichůdné údaje o hmotnosti: 4 a 24,3 tun. Odhadovaná hmotnost činí něco mezi těmito hodnotami, asi 8 až 10 tun.[4] Díky této velikosti představoval koroun bezzubý spolu s velrybami jednoho z největších savců holocénu.[5] Jeho mohutná tělesná stavba ve srovnání s ostatními sirénami je vysvětlitelná Bergmannovým pravidlem.[6]

Na rozdíl od jiných sirén se koroun bezzubý zřejmě nikdy nemohl zcela potopit pod vodu. Měl velmi silnou pokožku, až 2,5 cm tlustou, jež zabraňovala zraněním ostrými kameny či ledem, případně též bránila přílišnému vysušení neponořené kůže.[3][7] Další důležitou adaptací pro chladné vody Beringova moře byla 8 až 10 cm tlustá vrstva podkožní tukové tkáně.[8] Kůže měla hnědočerné zbarvení, které bylo u některých jedinců doplněno bílými skvrnami. Na zádech byla kůže hladká, na bocích drsná, s kráterovitými prohlubněmi (patrně způsobenými parazity); tento povrch, připomínající stromovou kůru, vedl k tomu, že zvíře dostalo jméno koroun. Srst na těle rostla pouze řídce, nicméně vnitřní strana ploutví byla porostlá štětinami. Přední končetiny měřily asi 67 cm, postrádaly nehty či drápy. Ocas byl rozeklán na dvě poloviny.[9]

Hlava korouna bezzubého byla ve srovnání s obrovským tělem malá a krátká. Horní ret zvířete byl velký a široký a znatelně přečníval přes dolní čelist, při letmém pohledu se tedy mohlo zdát, že ústa byla umístěna až kdesi pod lebkou. Na rozdíl od ostatních sirén koroun zcela postrádal zuby. Namísto nich se na horním hru rozvinula hustá řada bílých štětin. Ty byly dlouhé asi 3,8 cm a sloužily k odtrhávání stonků mořských řas a také k přidržování potravy. V ústech byla také dvojice zrohovatělých destiček na patře a dolní čelisti, jež napomáhala žvýkání. Destičky byly bílé, přes 18 cm dlouhé a 8 cm široké (v přední části).[9]

Stejně, jako tomu je v případě všech sirén, čenich korouna směřoval dolů, což mu umožňovalo lépe uchopit řasy. Nozdry měly průměr asi 5 cm. Z tlamy korounovi vyrůstaly tuhé štětiny o délce 10 až 12,7 cm. Malé oči měly černou duhovku, oční koutek nebyl zvenčí viditelný. Chyběly řasy, nicméně stejně jako jiná zvířata adaptovaná na potápění – jako jsou mořské vydry – oko kryla mžurka, aby nedošlo ke zraněním. Jazyk byl krátký a nacházel se v zadní části tlamy, svou délkou nedosahoval až ke zhrohovatělým destičkám, pomocí kterých koroun drtil potravu.[6][9]

Model korouna bezzubého

Páteř tvořilo 7 krčních obratlů, 17 hrudních obratlů, 3 bederní obratle a 34 ocasních obratlů. Žebra byla velká, 5 ze 17 párů žeber bylo spojeno s hrudní kostí. Chyběla klíční kost (clavicula).[9] Jako v případě ostatních sirén měla lopatka (scapula) vějířovitý tvar, byla širší na zadní straně a užší směrem ke krku. Přední okraj lopatky byl v případě korouna téměř rovný, zatímco ostatní moderní sirény mají lopatky zakřivené.[6] Žebra a další kosti byly zbytnělé (pachyostóza) a zcela kompaktní (osteosklerotické). Přední končetiny byly tvořeny pouze zápěstím a záprstím, avšak prsty zcela chyběly, či byly zakrnělé.[10]

Srdce korouna mělo hmotnost téměř 16 kg. Žaludek byl asi 1,8 metru dlouhý a 1,5 metru široký. Játra se skládala ze dvou velkých laloků a jednoho menšího laloku ve tvaru kovadliny. Chyběl žlučník, slinivka břišní byla malá, se dvěma laloky. Celá délka střev činila asi 151 metrů, což odpovídá víc jak dvacetinásobku délky zvířete. Tlusté střevo bylo mnohem delší než střevo tenké. Řitní otvor měl průměr asi 10 cm, výkaly přípomínaly koňský trus. Penis samců měřil přes 80 cm, varlata byla uložena uvnitř těla. Samice měly dvojrohou dělohu.[9]

Ekologie a chování

Ilustrace destiček, kterými koroun drtil potravu (od Johanna Christiana Daniela von Schrebera)

Není známo, jestli byl koroun bezzubý ohrožován některými predátory, avšak přirozenými nepřáteli mohli být kosatky a žraloci. Nicméně přirozený vztlak korouna mohl bránit kosatkám v tom, aby jej mohly utopit, zatímco chaluhové lesy, v nichž koroun žil, byly nepřístupné žralokům. Podle informací získaných Stellerem se zdá, že dospělci korouna chránili svá mláďata před predátory.[3]

Steller popsal jistý druh vnějšího parazita, jemuž představoval koroun hostitele. Podobal se ektoparazitům z rodu Cyamus, kteří patří do řádu různonožců, nicméně kvůli vyhynutí korouna i ztracení všech Stellerových vzorků zůstávají další informace o tomto druhu neznámé.[11] Roku 1846 tohoto parazita popsal německý badatel Johann Friedrich von Brandt pod jménem Sirenocyamus rhytinae.[12] Steller identifikoval také jednoho vnitřního parazita, pravděpodobně se jednalo o střevní hlístici náležící do čeledi Ascarididae.[10]

Stejně jako ostatní sirény byl i koroun bezzubý výhradně býložravý a většinu dne trávil sháněním potravy. Během krmení vynořoval v intervalu 4 až 5 minut hlavu, aby se mohl nadechnout.[9] Hlavním zdrojem potravy byly měkké části mořských řas, a koroun tak představoval takzvaně algivorní druh. Mezi zaznamenané konzumované druhy řas patřily například Agarum sp., Alaria praelonga, Halosaccion glandiforme, Laminaria saccharina, Nereocystis luetkeana a Thalassiophyllum clathrus. Siréna se mohla živit také mořskou trávou, nicméně ta nebyla v oblastech, které koroun obýval, natolik běžná, aby mohla udržovat životaschopné populace korounů; nemohla tedy být nikdy jejich primárním zdrojem potravy. Některé druhy mořských trav, jako vocha mořská (Zostera marina), také rostly příliš hluboko na to, aby se jimi koroun mohl živit. Protože nebyl schopen ponoru, pravděpodobně se živil jenom svrchními částmi řas. Je pravděpodobné, že k jakékoli potravě v hloubce větší než 1 metr již neměl přístup. Mořské řasy mohou obsahovat chemické látky, jež je chrání před pastvou ze stran býložravců, nicméně svrchní části řas vylučují nižší koncentrace těchto chemických látek, a proto byly pro korouna relativně bezpečné.[3][10][13]

Steller poznamenal, že koroun bezzubý během chladných zim ztratil část svého tělesného tuku, což naznačuje období hladovění kvůli malému množství řas. Pleistocenní populace korounů z Aleut vykazovaly podle fosilních pozůstatků větší velikost než holocénní populace z Komandorských ostrovů, kvůli čemuž se zdá, že populace z Komandorských ostrovů byly vystaveny méně příznivému prostředí s menším množstvím potravy.[6]

Ilustrace skupiny korounů bezzubých, 1898

Steller popsal korouna bezzubého jako vysoce společenský druh. Žil v malých rodinných skupinkách, přičemž jednotlivá zvířata pomáhala zraněným členům skupiny (altruistické chování) a byla také zjevně monogamní. Steller pozoroval, že členové stáda obklopovali zvířata zraněná harpunami a jeden samec několik dní ležel poblíž pláže, kde byla chycena a zabita jeho partnerka. Koroun mohl projevovat rodičovskou péči a mláďata byla držena v přední části stáda, aby tak byla chráněna před útoky predátorů. K páření docházelo brzy na jaře a březost trvala něco málo přes rok. Telata se nejčastěji rodila během podzimu, ale mohla být pozorována celoročně. Samice měla pouze jeden pár mléčných žláz a rodila pouze jediné mládě, jež bylo živeno hustým a sladkým mateřským mlékem.[9]

Koroun využíval svých předních končetin k plavání, krmení, chůzi v mělké vodě, obraně a přidržování se během kopulace. Při pastvě se pomalu pohyboval pomocí horizontálních pohybů ocasu; silným úderem ocasu svislým směrem mohl vykonat rychlejší pohyb. Po krmení koroun často odpočíval na zádech. Podle Stellera byl koroun bezzubý tichým zvířetem a vydával vesměs jen funivé zvuky.[9]

Taxonomie

Příbuzenské vztahy

Dugong indický, nejbližší žijící příbuzný korouna bezzubého

Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas) náležel do rodu velkých sirén Hydrodamalis. Sesterským rodem vůči rodu Hydrodamalis byl rod Dusisiren, jehož předkové původně žili v tropických mangrovníkových oblastech, než se přizpůsobili chladnému podnebí severního Pacifiku.[14] Rody Hydrodamalis a Dusisiren jsou společně zařazeny do podčeledi korounů (Hydrodamalinae),[15] kteří se oddělili od ostatních sirén před 4 až 8 miliony lety.[16] Podčeleď korounů náleží do čeledi dugongovití (Dugongidae), jejíž jediným žijícím členem je dugong indický (Dugong dugon), jenž tak představuje nejbližšího žijícího příbuzného korouna bezzubého.[17]

Koroun bezzubý představoval přímého potomka vyhynulého korouna druhu Hydrodamalis cuestae.[3] Tato siréna žila při západním pobřeží Severní Ameriky, zejména v blízkosti Kalifornie. Předpokládá se, že za vyhynutím sirény Hydrodamalis cuestae byl nástup kvartérního zalednění a následné ochlazení oceánů, přičemž linie vedoucí ke korounovi bezzubému se zřejmě dokázala přizpůsobit těmto chladnějším teplotám.[18] Jako synonymum ke druhu Hydrodamalis cuestae bývá hodnocena i japonská populace Hydrodamalis spissa. Na základě srovnání lebečních odlitků se nicméně zdá, že Hydrodamalis gigas a Hydrodamalis spissa jsou odvozenější než Hydrodamalis cuestae. Tyto výsledky vedly k tomu, že japonská populace je někdy považována za samostatný druh.[19]

Progresivní vývoj rodu Hydrodamalis byl charakteristický zvětšováním velikosti těla a redukcí zubů a článků prstů.[9][18]

Historie objevů

Koroun bezzubý byl poprvé objeven roku 1741 na Beringově ostrově německým přírodovědcem a cestovatelem Georgem Wilhelmem Stellerem, jenž byl vědeckým členem expedice Vituse Beringa. Posádka zde byla nucena po ztroskotání lodi strávit necelý rok, přičemž během této doby mohl Steller zkoumat místní divoká zvířata.[10][20] Mimo reliktní populace korounů zde pozoroval i vydry mořské, lachtany ušaté a lachtany medvědí.[21] Když členové posádky lovili místní zvířata pro maso, Steller lovené druhy podrobně popsal. Jeho popisy byly zahrnuty do posmrtně vydané publikace De bestiis marinis (Zvířata moře), kterou v roce 1751 zveřejnila Ruská akademie věd v Petrohradě. Zoolog Eberhard von Zimmermann v roce 1780 formálně popsal korouna bezzubého jako Manati gigas. Biolog Anders Jahan Retzius v roce 1794 přeřadil korouna do nového rodu Hydrodamalis, přičemž pro něj užil druhové jméno stelleri na počest objevitele druhu.[22] V roce 1811 přírodovědec Johann Karl Wilhelm Illiger překlasifikoval korouna do rodu Rytina, přičemž tuto klasifikaci převzalo mnoho dobových autorů. Jméno Hydrodamalis gigas, kombinující původní druhové jméno a samostatný rod určený Retziusem, použil poprvé v roce 1895 Theodore Sherman Palmer.[9]

Model a kostra korouna bezzubého

První kosterní pozůstatky korouna bezzubého byly nalezeny až desítky let po objevu samotného druhu.[7] Tato absence pozůstatků mohla být způsobena střídavými vzestupy a poklesy hladiny moří v průběhu kvartéru, kvůli čemuž mohlo zůstat mnoho kostí skrytých.[6] První pozůstatky korouna bezzubého byly objeveny okolo roku 1840, tedy více než 70 let poté, co tento druh pravděpodobně vyhynul. Roku 1844 objevil ruský badatel Ilja Vozněsenskij první částečně dochovalou lebku korouna a v roce 1855 byla na severním Beringově ostrově objevena první kostra. Oba tyto vzorky byly roku 1857 odeslány do Petrohradu a další, téměř úplná kostra, dorazila do Moskvy kolem roku 1860. Až do relativně nedávných objevů z konce 20. a začátku 21. století byla většina úplných koster odkryta v průběhu 19. století, přičemž největší množství nálezů je datováno do let 1878 až 1883. Tehdy bylo získáno celkem 12 z 22 koster se známými daty objevu. Po těchto plodných letech již někteří autoři ani nedoufali, že je možné na Komandorských ostrovech získat další významný kosterní materiál, nicméně od 80. let 20. století došlo na ostrovech k množství dalších cenných objevů.[7]

Pouze dvě celé kostry, uložené v muzeích v Helsinkách a Nikolskoje, a možná i několik koster dalších, však pocházejí z jednoho jedince. Je známo, že Adolf Erik Nordenskjöld, Benedykt Dybowski a Leonhard Hess Stejneger objevili na konci 19. století mnoho kosterních pozůstatků od různých jedinců, z nichž byly sestavovány kombinované kostry. Výzkum z roku 2006 zjistil ve světových muzeích celkem 27 koster a 62 dalších lebek korounů, avšak většinu z koster představují montáže tvořené pozůstatky až 16 zvířat.[7]

Objev úplné kostry korouna bezzubého je mimořádně vzácná záležitost a poslední celá kostra tohoto zvířete, za života asi 3 metry dlouhého, pochází z Beringova ostrova, kde byla objevena v roce 1987. V současnosti je součástí sbírek Aleutského muzea přírodní historie v Nikolskoje.[23] V listopadu 2017 našli vědci z Přírodní a biosférické rezervace Komandorských ostrovů novou kostru korouna bezzubého. Kostra byla uložena v hloubce asi 70 cm a sestávala ze 45 páteřních kostí, 27 žeber, levé lopatky, kostí ramen a předloktí a několika zápěstních kostí. Ani tato kostra není kompletní, mimo jiné chybí celá lebka a některé obratle. Celková délka skeletu činila asi 5,2 metrů, s ohledem na chybějící hlavu a části páteře byla délka živého zvířete odhadnuta na nějakých 6 metrů.[24]

Ilustrace

Jedinou známou kresbou korouna bezzubého, o níž se má za to, že byla vytvořena podle živého zvířete, je ilustrace, jíž zveřejnil německý zoolog Peter Simon Pallas roku 1840 ve své práci Zoographia Rosso-Asiatica. Pallas nezveřejnil zdroj této kresbe, nicméně podle Leonharda Stejnegera by mohla být jednou z původních ilustrací od Friedricha Plenisnera, jenž byl jedním z Beringových mužů a pracoval jako malíř a geodet. Většina Plenisnerových ilustrací byla ztracena během přesunu ze Sibiře do Petrohradu.[25][26]

Na mapě z roku 1744, jejímiž autory jsou Sven Waxell a Sofron Chitrow, je vykreslena ilustrace korouna bezzubého, jež se podobá obrázku zveřejněnému Pallasem. Obrázek, publikován roku 1893, by mohl být rovněž založen na reálném korounovi. Mapa zobrazovala trasu druhé kamčatské expedice Vituse Beringa a v levém horním rohu byl vedle korouna bezzubého vykreslen také lachtan Stellerův. Malba obsahuje některé anatomické nepřesnosti, včetně vykreslení očních víček a prstů, což vede k pochybnostem, jestli byla založena na živém zvířeti.[25][26]

Německý přírodovědec Johann Friedrich von Brandt, ředitel Ruské akademie věd, nechal roku 1846 vytvořit „ideální obraz“ korouna na základě Pallasovy kresby, další „ideální obraz“ doplnil roku 1868 na základě shromážděných kosterních pozůstatků. Roku 1891 byly v deníku Svena Waxella nalezeny dvě další možné ilustrace korouna bezzubého. Deník tvořila také mapa, v níž je vyobrazen koroun vedle jiných místních savců. Zvíře je zde vykresleno s velkýma očima, velkou hlavou, drápy na rukou, nadsazenými kožními záhyby na těle a ocasní ploutví ležící spíše horizontálně než vertikálně. Kresba mohla být zkresleným vyobrazením nedospělého jedince, protože postavou připomíná tele kapustňáka. Další podobný obrázek našel Alexander von Middendorff v roce 1867 v knihovně Ruské akademie věd, přičemž pravděpodobně se jedná o kopii obrazu z Carského Sela (jež nyní tvoří součást města Puškin).[25][26]

  • Dobová vyobrazení
  • Kresba zveřejněná Pallasem r. 1840; možná jediná založená na reálném korounovi
    Kresba zveřejněná Pallasem r. 1840; možná jediná založená na reálném korounovi
  • Koroun spolu s dalšími zvířaty na mapě z roku 1744
    Koroun spolu s dalšími zvířaty na mapě z roku 1744
  • První Brandtův „ideální obraz“
    První Brandtův „ideální obraz“
  • Druhý Brandtův „ideální obraz“
    Druhý Brandtův „ideální obraz“
  • První vyobrazení od S. Waxella
    První vyobrazení od S. Waxella
  • Druhé vyobrazení od S. Waxella
    Druhé vyobrazení od S. Waxella

Areál výskytu

Poloha Komandorských ostrovů u Kamčatky

Areál výskytu korouna bezzubého byl v době jeho objevu omezen na mělká moře kolem Komandorských ostrovů (součást Aleutských ostrovů), mezi něž patří Beringův ostrov či ostrov Mednyj.[7][9][27] Komandorské ostrovy zůstaly neobydlené až do roku 1825, kdy sem Rusko-americká společnost nechala přesídlit Aleuty z ostrovů Attu a Atka.[28] Podle Stellera mořská kráva často žila v mělkých písčitých březích a v ústích sladkovodních řek.[6]

První fosilie korouna bezzubého byly mimo Komandorské ostrovy objeveny v interglaciálních pleistocenních ložiscích na ostrově Amčitka (Krysí ostrovy, součást Aleut)[6] Další fosilie, datované do svrchního pleistocénu, byly objeveny v kalifornském zálivu Monterey Bay a na japonském ostrově Honšú. Nejjižnějším fosilním nálezem korouna je žebro datované do středního pleistocénu, jež bylo nalezeno na japonském poloostrově Bósó. Tyto nálezy naznačují, že koroun bezzubý měl v prehistorických dobách mnohem rozsáhlejší areál výskytu, než v době, kdy byl objeven Beringovou výpravou. Nelze však vyloučit, že tyto fosilie náleží jinému druhu rodu Hydrodamalis.[7][29][30][31] Areál výskytu korouna bezzubého se významně rozšířil během vrcholu posledního zalednění před asi 20 tisíci lety, kdy byl Severní ledový oceán oddělen od Pacifiku pevninou nacházející se na místě současné Beringovy úžiny – Beringií. Klima v severozápadním Pacifiku bylo mírnější než moderní klima, což korounovi umožnilo rozšířit se daleko na sever podél pobřeží Asie.[32]

Navzdory rozsáhlému areálu výskytu v pleistocénu je předmětem diskuse, jestli koroun přežíval v moderních dobách i mimo Komandorské ostrovy. Touto otázkou se široce zabýval paleontolog Daryl Domning. Nálezy kostí a informace od původních Aleutů naznačují, že korouni obývali také Blízké ostrovy (největší z nich jsou Attu a Agattu) v západním Aleutském souostroví. Žebro korouna, objevené v roce 1998 na ostrově Kiska (Krysí ostrovy), bylo datováno do doby před asi 1000 lety. Odhad však mohl být značně zkreslen, protože mořské vzorky, datované pomocí radiokarbonové metody, se mohou jevit o několik set let starší, než ve skutečnosti jsou („the marine reservoir effect“). Je pravděpodobnější, že zvíře uhynulo v letech 1710 až 1785. Výsledek Domningovy analýzy z roku 2007 naznačuje, že potenciálně životaschopné populace korounů mohly být v kontaktu s původním obyvatelstvem západních Aleut ještě před Stellerovým objevem v roce 1741 a je pravděpodobné, že zde přežívaly ještě do 18. století.[33] K tomuto závěru se přiklání i Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN).[34]

Dalším zajímavé informace poskytují výsledky výzkumu kostí korouna bezzubého z ostrově Sv. Vavřince. Zvíře zde žilo mezi roky 800 a 920 našeho letopočtu. Ostrov Svatého Vavřince leží výrazně severněji než Aleutské ostrovy, přičemž tato dříve neznámá severní populace mohla vyhynout v důsledku klimatických změn souvisejících s nástupem středověkého klimatického optima, možná i kvůli jiným faktorům.[27]

Vztah s lidmi

Vyhynutí

Lov Evropany

Sovětská poštovní známka z roku 1966 znázorňující druhou kamčatskou expedici a objev Komandorských ostrovů
Stejnegerova ilustrace Stellera přeměřujícího mořskou krávu

Prvními lovci korouna bezzubého byli ztroskotaní námořníci lodi Sv. Petr z Beringovy druhé kamčatské expedice. Georg Steller korouny objevil v mělčinách u Beringova ostrova. Poprvé se s nimi setkal 8. listopadu 1741, když kráčel kolem pobřeží a zpozoroval v moři černá záda nějakého tvora, jež připomínala převrácený člun, který se pomalu pohyboval vlnami. Co pár minut se před Stellerem vynořil čenich zvířete, jež vydechlo zvukem připomínajícím odfrknutí koně. Steller si nejprve nebyl jistý, o jaké zvíře se jednalo, ale potom, znalý objevů kapustňáků v Jižní Americe, jej identifikoval jako sirénu.[3] Na konci května 1742, kdy muži tato obrovská zvířata pozorovali před sedm měsíců, se odhodlali některé z nich chytit. První pokusy o lov zvířete Stellerem a ostatními členy posádky byly nicméně neúspěšné kvůli korounově síle a tlusté kůži.[35]

O další – tentokráte důkladně promyšlený – lov korouna se pokusili až o měsíc později. Zhotovili si dlouhou železnou tyč, která byla na jednom konci zahnutá jako roh kotvy. Druhý konec tyče připevnili k dlouhému a pevnému lanu, který na břehu drželo třicet námořníků. Když námořníci zasáhli harpunou mořskou krávu, začali lidé na břehu tahat za provaz a vytahovat vzpírající se zvíře na břeh. Lidé na člunu jej mezitím mlátili, dokud nebylo vyčerpané a nehybné vytaženo na břeh. Tam se na něho vrhli tesáky a noži. Vysekli mu několik kusů masa a jak se koroun bránil, mlátil kolem sebe tak zuřivě, až si odtrhával kusy kůže.[36]

Přeživší posádka lodi Sv. Petr zabila prvního korouna teprve 6 týdnů před opuštěním ostrova v srpnu 1742. Maso pro tyto muže bylo rozhodující k načerpání sil během závěrečných fází stavby jejich nové lodi. Námořníci zjistili, že maso chutná téměř jako hovězí, chválili i korounovo mléko a tuk, a to byl začátek konce korouna. Jen Steller se svou družinou zabili před odplutím z ostrova celkem 13 mořských krav.[35][37]

V letech 1743–1763 přezimovalo na Komandorských ostrovech několik expedic lovců kožešin, z toho 20 až 50 mužů na Beringově ostrově a stejný počet na ostrově Mednyj. Všichni lovili mořské krávy jako nejlepší zdroj masa.[38] Mnoho dalších expedic také nejprve zakotvilo na Komandorských ostrovech, aby doplnili zásoby masa korounů, což jim poskytlo stravu na další 2–3leté cesty severním Pacifikem. Noví lovci si už navíc nepočínali jako Stellerova družina. Často zvířata jen jednoduše harpunovali či po nich stříleli puškami z břehu nebo z člunu, přičemž čekali, až moře mrtvá těla vyvrhne na břeh. Při tomto způsobu lovu se ale podařilo ulovit tak jedno z pěti harpunovaných zvířat. Ostatní zranění korouni prchali na volné moře, kde následně vykrváceli. Tímto způsobem bylo zabito zřejmě více než 2000 mořských krav.[3][37]

Podle Jakoleva, bývalého člena Beringovy expedice, byl ruskými úřady v roce 1755 na Komandorských ostrovech zakázán lov korounů. Ale už v tu dobu byla tamní populace mořských krav prakticky vyhubena. Na ostrově Mednyj byli korouni vybiti do roku 1754 a v roce 1768 lovec Vladimir Popov na Beringově ostrově ulovil pravděpodobně posledního žijícího korouna. Druh byl vybit za 27 let od objevení.[9][37][38]

Ostatní faktory

Vydra mořská udržuje populace ježovek pod kontrolou. Vybíjení vyder na Aleutských ostrovech mohlo vést k úbytku mořských řas a následně i korounů

V 90. letech 20. století byla představena teorie, na základě které za vyhynutím korouna stál mimo jiné lov mořských vyder a následné změny v mořském ekosystému. Chybějící populace vyder mohla spustit populační explozi ježovek (Strongylocentrotus sp.), což zase vedlo k úbytku vodních řas, které tvořily hlavní součást potravy korouna bezzubého. Pozdější studie se snažily zodpovědět otázku, jestli k vyhubení korouna bezzubého stačil samotný nadměrný lov, anebo k jeho vyhynutí bylo třeba podobných ekologických tlaků. Každopádně vzhledem k tomu, že prokazatelně docházelo jak k lovu mořských vyder, tak k zabíjení samotných korounů, vyhynutí mořské krávy je celkově nepřekvapivé.[34]

Přítomnost korounů bezzubých na Aleutských ostrovech mohla způsobit, že se Aleuti přesouvali směrem na západ, aby zde mohli mořské krávy lovit. To pravděpodobně vedlo k vyhynutí korounů v této oblasti, pokud zde tedy přežívali až do období holocénu.[6]

Jedním z faktorů potenciálně vedoucích k vyhynutí populace korounů u pobřeží ostrova Sv. Vavřince byla přítomnost sibiřských Jupiků, kteří obývali ostrov Sv. Vavřince po 2 000 let. Místní domorodci jsou potravně silně závislí na lovu mořských savců, a tak mohli korouny vybít. K lokálnímu vyhynutí korounů u ostrova Sv. Vavřince mohl přispět také nástup středověkého klimatického optima, v důsledku čehož se snížilo množství vodních řas.[27]

Pozdější pozorování

I po roce 1768, který představuje oficiální datum vyhynutí druhu, byla hlášena některá údajná pozorování korouna bezzubého. Finsko-švédský badatel Adolf Erik Nordenskjöld zjistil od lidí z Beringova ostrova, že zde prý byly mořské krávy zabíjeny ještě v 70. letech 18. století. Polský přírodovědec Benedykt Dybowski byl přesvědčen, že korouni přežívali u pobřeží Beringova ostrova až někdy do 30. let 19. století.[39] Americký etnolog a přírodovědec Lucien Turner uvedl, že podle domorodců z ostrova Attu zde koroun přežíval taktéž do 19. století a místně byl také loven.[33]

Roku 1963 publikovalo oficiální periodikum Akademie věd SSSR článek o možném pozorování korouna bezzubého předchozího roku. Posádka velrybářské lodi Buran prý tehdy nalezla skupinu velkých mořských savců pasoucích se na mořských řasách v mělké vodě u Kamčatky[40] v Anadýrském zálivu. Viděla šest těchto zvířat o délce 6 až 8 metrů. Některá údajná pozorování pocházejí také od rybářů ze severních Kurilských ostrovů a kolem poloostrově Kamčatka a Čukotka.[41][42]

Využití

Pasoucí se korouni ve ztvárnění umělce

Hlavním důvodem pro lov mořských krav bylo jejich maso. To podle Stellera chutnalo podobně jako hovězí, i když bylo tvrdší, červenější a bylo nutné jej déle vařit. Z jednoho zvířete bylo možné získat velké množství masa, jež se navíc pomalu kazilo, snad kvůli vysokému množství soli ve stravě zvířete. Podle jednoho z členů Beringovy expedice bylo možné z jedné mořské krávy získat tolik masa, že uživilo 33 mužů po celý měsíc. Lovci využívali také tuku pod kůží, který používali nejen k jídlu, ale také z něj měli užitečné palivo v knotových svítilnách. Posádka lodi Sv. Petr dokonce pila tuk v šálcích a Steller jej chutí připodobnil mandlovému oleji.[3][35][43] Husté sladké mléko samic bylo možné přímo vypít, anebo z něj stlouci máslo.[9] Silná a pevná kůže byla využívána k výrobě oděvů, jako jsou boty a opasky, a také k výrobě člunů.[10]

Ke konci 19. století se staly cennými kosti a fosilie tohoto vyhynulého tvora a často se prodávaly muzeím za vysoké ceny. Některé z kostí jsou i nadále prodávány, protože korouní kosti jsou vhodné pro výrobu uměleckých předmětů, jako jsou rukojeti nožů či dekorativní řezbářské práce. Vzhledem k tomu, že koroun bezzubý je dnes již oficiálně vyhynulý, je prodej těchto řemeslných výrobků vytvořených na Aljašce z této „korouní slonoviny“ ve Spojených státech legální a nespadá pod jurisdikci zákona o ochraně mořských savců (MMPA) ani pod Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), korigující obchod s mořskými savci a částmi jejich těl. Prodej nefosilizovaných kostí je však obecně zakázán a obchod s výrobky z nich je regulován, protože je pravděpodobné, že v tomto případě se jedná o velrybí kosti arktických kytovců.[7][44]

V kultuře

Kotik a mořské krávy, ilustrace 1895

V klasické literatuře se koroun bezzubý objevuje v příběhu Rudyarda Kiplinga Bílý lachtan (jedna z Knih džunglí). Hlavní hrdina, bílý lachtan Kotik, se setkává se stádem mořských krav, které přežily v nepřístupné zátoce Beringova moře. Kipling je popisuje takto:

Nepodobali se [mořští tvorové] mrožovi, lvounovi, lachtanovi, medvědu, velrybě, žraloku, rybě, plotici ani hřebenatce, ničemu, co kdy Kotik spatřil. Měřili dvacet až třicet stop, zadní ploutve neměli, jenom lopatovitý ocas jakoby vyštípnutý z vlhké usně. Hlavu měli nad pomyšlení vyjevenou, a když se nepásli, komíhali se v hloubi moře na ocase, ve vší vážnosti se klaněli a předními ploutvemi na sebe kývali, jako když tlouštík mává rukou.

…

Daly se do jídla [obludy]. Jak si Kotik všiml, měly rozštípnutý horní ret, celou stopu jej dovedly roztáhnout a vsoukat do sebe otep chaluh. Ve vší vážnosti se cpaly a žmoulaly.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Steller's sea cow na anglické Wikipedii a Стеллерова корова na ruské Wikipedii.

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ HANZLÍK, Václav. Hydrodamalis gigas (koroun bezzubý) [online]. Biolib.cz [cit. 2008-11-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e f g h MARSH, H. & kol. Ecology and conservation of the Sirenia : dugongs and manatees. New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-1-139-16092-6, ISBN 1-139-16092-3. OCLC 783840965 S. 18–35. 
  4. ↑ SCHEFFER, V. B. The Weight of the Steller Sea Cow. Journal of Mammalogy. 1972-11-30, roč. 53, čís. 4, s. 912–914. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. ISSN 1545-1542. DOI 10.2307/1379236. (anglicky) 
  5. ↑ TURVEY, S.T; RISLEY, C.L. Modelling the extinction of Steller's sea cow. Biology Letters. 2006-03-22, roč. 2, čís. 1, s. 94–97. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2005.0415. PMID 17148336. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e f g h WHITMORE, JR., Frank C.; GARD, JR., L. M. (1977) Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas) of Late Pleistocene Age from Amchitka, Aleutian Islands, Alaska. Geological Survey Professional Paper [1]
  7. ↑ a b c d e f g MATTIOLI, Stefano; DOMNING, Daryl P. An Annotated List of Extant Skeletal Material of Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas) (Sirenia: Dugongidae) from the Commander Islands. Aquatic Mammals. 2006-09-01, roč. 32, čís. 3, s. 273–288. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. DOI 10.1578/AM.32.3.2006.273. (anglicky) 
  8. ↑ BERTA, Annalisa. Return to the sea : the life and evolutionary times of marine mammals. 1. vyd. Berkeley, CA: University of California Press, 2012. 205 s. ISBN 978-0-520-95144-0, ISBN 0-520-95144-1. OCLC 797838813 S. 131. 
  9. ↑ a b c d e f g h i j k l m FORSTEN, Ann; YOUNGMAN, Phillip M. Hydrodamalis gigas. Mammalian Species. 1982-05-25, čís. 165. Dostupné online [cit. 2021-02-16]. DOI 10.2307/3503855. 
  10. ↑ a b c d e ANDERSON, P. K.; DOMNING, D. P. Encyclopedia of Marine Mammals. San Diego, California: Academic Press, 2008. ISBN 978-0-12-373553-9. S. 1104–1106. (anglicky) 
  11. ↑ LOKER, Eric; BRUCE, Hofkin. Parasitology : a conceptual approach. New York: Taylor and Francis Group, 2015. 560 s. ISBN 978-0-8153-4473-5, ISBN 0-8153-4473-2. S. 293. 
  12. ↑ CARLTON, James T.; GELLER, Jonathan B.; REAKA-KUDLA, Marjorie L. Historical Extinctions in the Sea. Annual Review of Ecology and Systematics. 1999-11, roč. 30, čís. 1, s. 515–538. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0066-4162. DOI 10.1146/annurev.ecolsys.30.1.515. (anglicky) 
  13. ↑ ESTES, James A.; BURDIN, Alexander; DOAK, Daniel F. Sea otters, kelp forests, and the extinction of Steller’s sea cow. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2016-01-26, roč. 113, čís. 4, s. 880–885. Dostupné online [cit. 2021-02-20]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1502552112. PMID 26504217. (anglicky) 
  14. ↑ DOMNING, Daryl P. Sirenian evolution in the North Pacific Ocean. Berkeley: University of California Press 176 s. ISBN 0-520-09581-2, ISBN 978-0-520-09581-6. 
  15. ↑ Fossilworks: Hydrodamalinae. fossilworks.org [online]. [cit. 2021-02-21]. Dostupné online. 
  16. ↑ RAINEY, W. E.; LOWENSTEIN, J. M.; SARICH, V. M. Sirenian molecular systematics ? Including the extinct Steller's sea cow (Hydrodamalis gigas). Naturwissenschaften. 1984-11, roč. 71, čís. 11, s. 586–588. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 0028-1042. DOI 10.1007/BF01189187. (anglicky) 
  17. ↑ MARSCH, Helene. Fauna of Australia.. Canberra: CSIRO, 1989. Dostupné online. ISBN 0-644-05483-2, ISBN 978-0-644-05483-6. Kapitola Chapter 57: Dugongidae. 
  18. ↑ a b DOMNING, Daryl P. An Ecological Model for Late Tertiary Sirenian Evolution in the North Pacific Ocean. Systematic Zoology. 1976-12, roč. 25, čís. 4, s. 352. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. DOI 10.2307/2412510. 
  19. ↑ FURUSAWA, Hitoshi. A phylogeny of the North Pacific Sirenia (Dugongidae: Hydrodamalinae) based on a comparative study of endocranial casts. Paleontological Research. 2004-06, roč. 8, čís. 2, s. 91–98. Dostupné online [cit. 2021-02-21]. ISSN 1342-8144. DOI 10.2517/prpsj.8.91. (anglicky) 
  20. ↑ STELLER, Georg Wilhelm. Journal of a voyage with Bering, 1741-1742. Stanford, Calif.: Stanford University Press vi, 252 pages s. Dostupné online. ISBN 0-8047-1446-0, ISBN 978-0-8047-1446-4. OCLC 17321536 
  21. ↑ FROST, O. W. Bering : the Russian discovery of America. New Haven: Yale University Press 330 s. ISBN 0-300-10059-0, ISBN 978-0-300-10059-4. OCLC 52208393 S. 262–264. 
  22. ↑ PALMER, T. S. The Earliest Name for Steller's Sea Cow and Dugong. Science. 1895-10-04, roč. 2, čís. 40, s. 449–450. PMID: 17759916. Dostupné online [cit. 2021-02-22]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.2.40.449-a. PMID 17759916. (anglicky) 
  23. ↑ TRAVERSO, Vittoria. Found: The Massive Skeleton of a Steller's Sea Cow. Atlas Obscura [online]. 2017-11-17 [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Skeleton of Ancient Sea Cow Found on Bering Island. komandorsky.ru [online]. [cit. 2021-02-22]. Dostupné online. 
  25. ↑ a b c STEJNEGER, Leonhard. Georg Wilhelm Steller, the pioneer of Alaskan natural history,. Cambridge, Mass.,: Harvard University Press 623 s. ISBN 0-576-29124-2, ISBN 978-0-576-29124-8. OCLC 8618378 
  26. ↑ a b c Buechner, E. (1891). Nordischen Seekuh. Memoirs of the Imperial Academy of St. Petersburg Science. 38 (7): 1–24. (německy)
  27. ↑ a b c CRERAR, Lorelei D.; CRERAR, Andrew P.; DOMNING, Daryl P. Rewriting the history of an extinction—was a population of Steller's sea cows ( Hydrodamalis gigas ) at St Lawrence Island also driven to extinction?. Biology Letters. 2014-11, roč. 10, čís. 11, s. 20140878. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2014.0878. PMID 25428930. (anglicky) 
  28. ↑ DERBENEVA, Olga A.; SUKERNIK, Rem I.; VOLODKO, Natalia V. Analysis of Mitochondrial DNA Diversity in the Aleuts of the Commander Islands and Its Implications for the Genetic History of Beringia. The American Journal of Human Genetics. 2002-08, roč. 71, čís. 2, s. 415–421. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. DOI 10.1086/341720. PMID 12082644. (anglicky) 
  29. ↑ ANDERSON, Paul K. COMPETITION, PREDATION, AND THE EVOLUTION AND EXTINCTION OF STELLER'S SEA COW, HYDRODAMALIS GIGAS. Marine Mammal Science. 1995-07, roč. 11, čís. 3, s. 391–394. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1995.tb00294.x. (anglicky) 
  30. ↑ FURUSAWA, H.; KOHNO, N. Steller's sea-cow (Sirenia: Hydrodamalis gigas) from the Middle Pleistocene Mandano Formation of the Boso Peninsula, central Japan. Japanese Paleontological Society. 1994. Dostupné online. (japonsky) 
  31. ↑ MACDONALD, S. O.; COOK, J. A. Recent Mammals of Alaska.. Fairbanks, Alaska: University of Alaska Press, 2009. ISBN 978-1-60223-047-7.. S. 57–58. 
  32. ↑ КАЛЯКИН, B. H. Стеллерова корова, морская корова, Hydrodamalis gigas, Морская стеллерова корова, капустница, капустник Сирены. www.zooeco.com [online]. [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. (rusky) 
  33. ↑ a b DOMNING, Daryl P.; THOMASON, James; CORBETT, Debra G. STELLER'S SEA COW IN THE ALEUTIAN ISLANDS. Marine Mammal Science. 2007-10, roč. 23, čís. 4, s. 976–983. Dostupné online [cit. 2021-02-23]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.2007.00153.x. (anglicky) 
  34. ↑ a b DOMNING, D. IUCN Red List of Threatened Species: Hydrodamalis gigas. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2016-04-04 [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. DOI 10.2305/iucn.uk.2016-2.rlts.t10303a43792683.en. 
  35. ↑ a b c FROST, O. W. Bering : the Russian discovery of America. New Haven: Yale University Press 330 s. Dostupné online. ISBN 0-300-10059-0, ISBN 978-0-300-10059-4. OCLC 52208393 S. 262–263. 
  36. ↑ STELLWER, Georg. The Beasts of the Sea. Překlad Miller, W. Washington: Government Printing Office, 1899. Dostupné online. 
  37. ↑ a b c MAAS, Peter. Recently Extinct Animals - Species Info - Steller's Sea Cow. petermaas.nl [online]. 2012-08-26 [cit. 2021-02-23]. Dostupné online. 
  38. ↑ a b Сирены = Sirenia: ламантины, дюгони, стеллерова корова. www.zooeco.com [online]. [cit. 2021-02-24]. Dostupné online. 
  39. ↑ EBERHART, George M. Mysterious creatures : a guide to cryptozoology. Santa Barbara, Calif.: ABC-CLIO Dostupné online. ISBN 1-57607-283-5, ISBN 978-1-57607-283-7. S. 519–520. 
  40. ↑ SILVERBERG, Robert. The dodo, the auk and the oryx : vanished and vanishing creatures. Harmondsworth: Puffin Books, 1973. 232 s. ISBN 0-14-030619-6, ISBN 978-0-14-030619-4. S. 83. 
  41. ↑ Bertram, C.; Bertram, K. (1964). Does the 'extinct' sea cow survive?. New Scientist. 24 (415): 313. [2]
  42. ↑ Berzin, A. A.; Tikhomirov, E. A.; Troinin, V. I. (2007) [1963]. Ischezla li Stellerova korova? Priroda. 52 (8): 73–75. [3]
  43. ↑ Littlepage, Dean. Steller's Island: Adventures of a Pioneer Naturalist in Alaska.
  44. ↑ CRERAR, Lorelei D.; FREEMAN, Elizabeth W.; DOMNING, Daryl P. Illegal Trade of Marine Mammal Bone Exposed: Simple Test Identifies Bones of “Mermaid Ivory” or Steller's Sea Cow (Hydrodamalis gigas). Frontiers in Marine Science. 2017-01-06, roč. 3. Dostupné online [cit. 2021-02-24]. ISSN 2296-7745. DOI 10.3389/fmars.2016.00272. 

Literatura

  • MARSH, H. & kol. Ecology and conservation of the Sirenia : dugongs and manatees. New York: Cambridge University Press, 2011. ISBN 978-1-139-16092-6, ISBN 1-139-16092-3. OCLC 783840965 S. 18–35. (anglicky) 
  • STELLWER, Georg. The Beasts of the Sea. Překlad Miller, W. Washington: Government Printing Office, 1899. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Koroun_bezzubý&oldid=19520819“