Kastrace

Kastrace ve středověku v rámci trestu

Kastrace je odstranění těch částí genitálií, které produkují samčí pohlavní hormony, tedy varlat či jejich hormonálně aktivních částí, nebo celých genitálií. Kastrace rovněž zamezuje tvorbě pohlavních buněk, tedy má vždy zároveň efekt sterilizace (t. j. neplodnost). Někdy se slovem kastrace označuje i odnětí pohlavních orgánů u samic.

Kastrát (latinsky castratus = kleštěnec) je samec po kastraci, popřípadě po úrazu s podobným následkem. U kastrovaných jedinců je snížena sexuální apetence a zpravidla i potence. Pokud ke kastraci dojde před dospíváním, kastrátovi chybějí samčí (mužské) sekundární pohlavní znaky a mohou se objevit některé samičí (ženské), avšak i kastrace dospělých jedinců způsobuje značné tělesné, psychické a zdravotní změny. Kastrátu člověka se v některých historických a kulturálních souvislostech říká eunuch. Pokud dojde ke kastraci muže v dětství, chybí mu vousy, více vyroste a mívá typický vyšší hlas.

V Orientu se využívali vykastrovaní jedinci jako strážci harémů nebo k jiným speciálním společenským rolím (v Číně například k vládním funkcím). V Evropě se jich od 16. až do začátku 20. století využívalo ke zpěvu. V různých dobách se kastrace používala také jako trest, jako způsob, jak zajatým nepřátelům či poraženému vládci znemožnit reprodukci, a v moderní době také jako kontroverzní terapeutický prostředek.

Názvy kastrátů

Kastrace koně

savci

• muž – eunuch, z řeckého euné (lůžko) a echo (hlídat)
• hřebec – valach
• býk – vůl
• beran – skopec
• kozel – hňup
• kanec – vepř

šelmy

• pes – fešák
• kocour – macek

ptáci

• kohout – kapoun

Kastrace zvířat

Kastrace u zvířat se provádí nebo v minulosti prováděla z následujících důvodů:

• Sterilizace, zabránění množení - u domácích mazlíčků, případně u některých^[zdroj⁠?] druhů v zoologických zahradách.
• Snadnější výcvik (kastrovaná zvířata jsou krotší) - u domácích mazlíčků, v cirkusech, ale i u hospodářských zvířat – tažný kůň.
• Hospodářské důvody – kastráti mívají jemnější maso, dorostou do větších rozměrů apod.
  • Z hospodářských důvodů se výjimečně kastrovaly i samice^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno ">zdroj⁠?]]]}, především prasnice nebo prasničky.

Kastrace savčích samců se provádí přerušením chámovodů a odstraněním varlat^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno ">zdroj⁠?]]]}.

U samců některých hospodářských ptáků lze kastrace také docílit.^{[[[Wikipedie:Ověřitelnost|<span class="doplnte-zdroj" title="Je potřeba doložit zdroj předchozího tvrzení, označeno ">zdroj⁠?]]]}

Některé parazitické hlístice chemicky kastrují svého hostitele. Například Microphallus pseudopygmaeus chemicky kastruje svého hostitele, jímž je plž Onoba aculeus, což způsobuje, že hostitel vyroste do větší velikosti.

Samci štíra zase může jeho samčí orgány uhryzat jiný cizopasník: Škorpion si pak dokonce myslí, že je samice, a začne se starat o podstrčená vajíčka, jako u kukačky.

Společenské důvody kastrace

Kastrace ze společenských důvodů byla prováděna v některých kulturách Evropy, Středního Východu, Indie, Afriky a Číny. V některých kulturách měli eunuši zvláštní status a byli využíváni k různým úřednickým, strážním a správcovským činnostem, například v roli správce paláce nebo harému. Za několika čínských dynastií kastráti měli výsadní roli i v nejvyšších vládních funkcích. Kastrace je pravidlem i u indické komunity hidžrů.

V některých kulturách měla kastrace náboženský význam a kastráti zaujímali různé sakrální funkce. Jiná náboženství, například judaismus a islám, se naopak této praxi bránila a kastráti a jiní genitálně defektní jedinci nesměli vykonávat kněžské funkce a kastrovaná zvířata nesměla být obětována (viz Leviticus) a zakázaná byla i kastrace otroků, u některých jiných kultur obvyklá, byť v určitém období se i v některých islámských kulturách kastráti uplatňovali. Kastrace je součástí mnoha religiózních kultů, kde kastráti tvoří zvláštní kasty. Dobrovolná kastrace byla spojena například s kultem bohyně Kybelé. Dobrovolná kastrace je zmiňována jako iniciační akt v souvislosti s některými gnostickými skupinami, včetně křesťanských gnostiků, dobrovolně se podle Eusebia vykastroval i křesťanský filosof Órigenés. Na základě fyziognomie soch mexických Olméků existuje hypotéza, že u tohoto národa tvořili vládnoucí kněžskou vrstvu kastráti. V 18. století existovala ruská sekta Skopců, u nichž kastrace byla iniciačním obřadem zbavujícím prvotního hříchu. Dobrovolnou kastraci podstupovali také členové americké sekty Heaven's Gate, která zanikla hromadnou sebevraždou členů v roce 1997. V křesťanství se kastrace objevuje jen v souvislosti s gnostickými vlivy ve starověku a barokní katolickou hudbou novověku do závěru 19. století; lékařské kastrace ve 20. století korelují s výskytem protestantismu a v tradičně katolických evropských zemích byly používány zřetelně méně.

Někteří staří Řekové a po nich i francouzští šlechtici 17. století věřili, že dcery jsou plozeny z levého varlete a synové z pravého. Údajně proto si někteří nechávali odstranit levé varle. V některých dobách a kulturách byla či je kastrace užívána i za účelem sterilizace jako jeden z nástrojů kontroly porodnosti.

Kastrace zajatců nebo poraženého vládce byla v některých kulturách způsobem, jak vyjádřit vítězství a zabránit reprodukci protivníka. K masovým kastracím, které mnohdy měly za následek smrt z vykrvácení, docházelo například i při válečných konfliktech v súdánském Dárfúru kolem roku 2005. Z některých dob a kultur jsou záznamy o kastraci jako trestu za nemanželské sexuální kontakty, sodomii, ale i jako způsob trestání ideových nepřátel atd. Určitou souvislost s touto tradicí mají i nucené nebo dobrovolné lékařské kastrace sexuálních delikventů a deviantů ve 20. století.

Kastráti v hudbě

Alessandro Moreschi (1858–1922), poslední slavný kastrátský zpěvák, kolem roku 1900.

Kastráti se používali v evropské zejména barokní hudbě od poloviny 16. (první zmínka je z Itálie z 50. let 16. století) až do začátku 20. století. Hlas kastráta je stejně vysoký jako hlas ženský (soprán a mezzosoprán), přitom je stejně mocný jako hlas mužský. Podobá se hlasu mladých chlapců v pubertě těsně před nástupem mutace.

Kastráti nejčastěji zpívali v kostelech, neboť dívky v kostelních sborech zpívat nesměly. Přestože kastrace byla oficiálně zakázána, zpívali i v papežském sixtinském pěveckém sboru. Teprve koncem 19. století římskokatolická církev údajně kastrace zakázala.

Mezi nejslavnější patřili italský operní pěvec Gaetano Majorano s uměleckým jménem Caffarelli (1710 – 1783), italský zpěvák Farinelli (1705 – 1782), posledním známým zpěvákem-kastrátem byl Alessandro Moreschi - člen papežského sboru, který však byl v dětském věku kastrován ze zdravotních důvodů a zemřel v roce 1922.

I dnes zpívá několik pěvců - „kastrátů“, zpravidla jde ale o osoby s hormonálním onemocněním, které zabraňuje mutaci hlasu (jazzový zpěvák Jimmy Scott, sopranista Jorge Cano či Radu Marian) či pěvce, kteří podstoupili kastraci z jiných důvodů. U několika zpěváků také k mutaci z neznámých důvodů nedošlo, aniž by trpěli hormonální poruchou (Michael Maniaci). Jiným druhem zpěváka je kontratenor, muž, který je schopen zpívat ženské party díky tréninku nebo výjimečnému hlasovému rozsahu i bez kastrace či hormonální poruchy (Cem Adrian).

Terapeutické kastrace

Kastrace, nazývaná též extirpace varlat (nebo pouze jejich hormonálně aktivní testikulární tkáně) či (bilaterální) orchiektomie, je chirurgický zákrok. Místo odňaté tkáně může být voperována silikonová protéza. V poslední době se často neodstraňují varlata, ale pouze vysává jejich obsah.

Alternativou k chirurgické kastraci, s částečně podobnými účinky, je podávání antiandrogenních chemických látek, v populárních textech nepřesně nazývané chemická kastrace. Ty však nezpůsobují bezprostředně sterilitu (pouze redukují sexuální apetenci a potenci) a jejich účinky nejsou zcela trvalé, ale zčásti po vysazení farmak postupně odeznívají.

Historie

Jako první terapeutická kastrace bývá uváděna operace, kterou provedl roku 1892 psychiatr Auguste Forel ve Švýcarsku jako léčbu neuralgie (chronické bolesti) varlat u imbecilního hypersexuálního pacienta. Počátkem 20. století pak byly terapeutické kastrace prováděny kromě Švýcarska i v Nizozemsku, Německu, skandinávských zemích, Dánsku a Islandu. Dánsko bylo v roce 1929 první zemí, kde byla kastrace povolena jako léčebná metoda u sexuálních delikventů.

Největšího uplatnění našla kastrace jako terapeutická metoda v nacistickém Německu. V letech 1933–1945 bylo podrobeno nucené kastraci 2800 „manifestně nebo potenciálně nebezpečných osob“. Z nucených kastrací byly vyloučeny osoby mladší 18 let a homosexuálové. Nucené kastrace existovaly v té době rovněž zejména v Dánsku a Švýcarsku. V Nizozemsku bylo od 30. let provedeno asi 400 kastrací, které byly indikovány agresivním sexuálním delikventům, homosexuálům a exhibicionistům. V roce 1969 byly v Nizozemsku kastrace zakázány.

Kastrace nebyly prováděny v tradičně katolických zemích (např. Španělsko, Itálie, Portugalsko a Rakousko).

V Československu bylo provádění kastrací regulováno vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČSSR z roku 1970, která je podmiňovala žádostí pacienta a posouzení odbornou komisí ze zastoupením urologa, právníka, sexuologa, případně i plastického chirurga. Komisi jmenoval ředitel nemocnice, která zákrok prováděla. Podobná praxe existuje v České republice dosud.

Indikace

Léčebná kastrace, jejímž cílem je pokles hladiny testosteronu a v důsledku toho pokles sexuální apetence, se provádí ve výjimečných případech (v České republice pouze na žádost pacienta a po posouzení odbornou komisí) u sexuálních deviantů. Rovněž se provádějí kastrace u transsexuálů a intersexuálů při změně pohlaví male to female. Indikacemi pro kastraci mohou být rovněž nádorová onemocnění varlat nebo prostaty nebo neuralgie (chronická bolest).

Kastrace je také jedna z mála možností léčení alopecie (plešatosti), při níž je odstraněn zdroj testosteronu, který zabraňuje růstu vlasů na temeni hlavy.

Farmakologická antiandrogenní léčba se užívá pro širší škálu indikací. Kontraindikací jsou zejména jaterní onemocnění a těžké deprese. Existuje ovšem také naopak androgenní léčba depresí a dysforií, která spočívá ve farmakologickém zvyšování hladiny mužských hormonů.

Účinky kastrace

Léčebná kastrace způsobuje pokles hladiny testosteronu asi na 5 % původní hodnoty (testosteron i nadále produkuje například kůra nadledvinek) a v důsledku toho pokles sexuální apetence. Samotné erotické zaměření co do objektu a struktury (včetně parafilní) ovšem zůstává nezměněno a i nadále jsou falopletyzmograficky zjistitelné reakce na erotické podněty. Hormonální změny mají vliv na psychiku, tělesný vzhled i sociální integraci.

Čísla uváděná různými studiemi o obecných změnách zdravotního stavu se diametrálně liší, například Langel uvádí zhoršení zdravotního stavu u 61 % pacientů, jiní autoři u menšího podílu. Naopak česká sexuoložka Zimanová a kol. uvádí určité zlepšení zdravotního stavu u 12 ze 17 pacientů. Uváděnými nepříznivými účinky jsou závratě, slabost, noční pocení, lehké dechové a srdeční obtíže, pocit tlaku v hlavě, dosralgie, pocit únavy, občasný třes či palpitace.

Typickým vedlejším účinkem je vznik nadváhy až obezity, která je vysvětlována snížením pohybové aktivity vlivem snížení anabolického vlivu androgenů (avšak v některých případech dochází naopak ke zhubnutí). Jako následek kastrace bývá uváděna též osteoporóza, zpravidla jen mírná, avšak v důsledku nesrovnatelné metodiky výzkumu se čísla o incidenci liší od 1 % až 82 %. Asi u 10 % kastrátů je uváděna změna rozložení podkožního tuku do ženských tvarů včetně gynekomastie. U čtvrtiny pacientů je pozorován vznik tzv. kastrátského obličeje, tedy sinalá až nažloutlá svraskalá tvář s mnoha drobnými vráskami. Ubývá ochlupení po těle a jeho rozložení se přibližuje ženskému, naopak vlasů může přibývat.

Asi 25–32 % kastrátů má astenické a depresivní dysforické příznaky, pocity méněcennosti, izolovanosti, podrážděnosti a životního ztroskotání, objevují se i potíže se soustředěním pozornosti, psychická traumatizace z operačního defektu na genitáliích nebo zvýšená paranoidnost. Nezanedbatelná je sebevražednost, u níž je však obtížně prokazatelná přímá příčinná souvislost s kastrací; jedna studie došla k závěru, že kastrace snižuje věk odchodu do důchodu. Současně část pacientů (20 až 40 %) uváděla, že se cítí klidněji a vyrovnaněji a že operace pozitivně ovlivnila jejich životní styl i výkonnost.

Některé studie uvádějí snížení recidivity sexuálních trestných činů (bez změny nesexuální trestní recidivity) a zlepšení sociální adaptace. Petr Weiss a další čeští zastánci kastrací v médiích uvádějí, že za posledních 30 let se nikdo z kastrovaných odsouzenců (v České republice?) násilného trestného činu již znovu nedopustil. Kriminální vyšetřovatel Jiří Markovič však uvedl starší případ, kdy kastrovaný pachatel Antonín Vorel v Krčském lese zabil a znásilnil ženu. Evropský Výbor pro zabránění mučení uvedl jiné tři případy násilné recidivy kastrovaných pachatelů, a to po roce 1989. Petr Weiss k tomu uvedl, že tito kastrovaní pachatelé v záznamech českých sexuologů nefigurují, protože v této evidenci nejsou vedeni ti z kastrovaných, kteří následně nepodstoupili komplexní terapii.

Zásadní rozdíly jsou u různých pacientů ve vlivu kastrace na sexuální apetenci. Tyto rozdíly jsou vysvětlovány variabilitou fyziologických faktorů (produkce hormonů v kůře nadledvinek) a psychologických faktorů a sexuálních zkušeností, případně přetrvání struktury a funkce centrálního nervového systému bez podstatné změny i po snížení hladin hormonů, respektive setrvačného efektu obdobného fantomovým bolestem amputovaných končetin. Výsledky studií ve vztahu k věku kastrovaných se zásadně liší a jsou vzájemně rozporné. Účinek kastrace u sexuálních agresorů byl zjištěn nízký, zatímco u pedofilů, homosexuálů a heterosexuálů je redukce sexuální apetence srovnatelná. Nebyl zjištěn žádný případ změny sexuální orientace vlivem kastrace, pedofilové i po kastraci vyhledávají fyzický kontakt s dětmi. Schopnost soulože či masturbace zůstává dlouhodobě zachována u 3 až 50 % kastrovaných pacientů, zhruba třetina kastrovaných alespoň občas masturbuje a téměř u poloviny pacientů se i nadále objevují ranní erekce, což je považováno za doklad, že elementární sexuální reakce nejsou závislé na hladině androgenů. Ejakulát je však sterilní a zážitek orgasmu méně intenzivní.

41 až 90 % kastrovaných pacientů podle různých studií po čase hodnotilo rozhodnutí ke kastraci jako správné. V této skupině jsou především ti, u nichž zůstala i po kastraci zachována schopnost soulože a masturbace, naopak mezi nespokojenými jsou ti, kteří pociťují chybění sexu v životě.

Spor o kastrace sexuálních delikventů

Léčebné kastrace mají mezi odborníky mnoho odpůrců. Proti kastracím se postavili například v roce 1979 Heim a Hurschová E. Schorsch v roce 1987 je označil za „akt terapeutického zoufalství“. Za racionální léčebnou metodu je označil v roce 1972 R. M. Rose.

Na V. konferenci o léčbě sexuálních delikventů Violencia'98, která se konala v roce 1998 v Caracasu, bylo problematice kastrací věnováno speciální sympózium, v němž německý diskutující Friedemann Pfäfflin z Ulmu vystupoval jako hlavní odpůrce kastrací (podpořili jej prakticky všichni diskutující z pléna) a na obhajobu kastrací vystupoval český sexuolog Petr Weiss, který argumenty oponentů ohodnotil jako emociální a principiální a tedy neracionální. K provádění kastrací se přiklánějí či přikláněli rovněž čeští sexuologové Zvěřina (1983), Brzek a Ondruch (1982), Raboch a Nedoma (1970).

Zastánci kastrace vycházejí zejména z předpokladu, že redukce sexuální apetence umožní lepší ovládání sexuálního pudu. Odpůrci kastrací argumentují napříkad tím, že pohlavní hormony nejsou rozhodující silou ovlivňující sexuální chování, že vliv kastrace na dospělé jedince je malý a neúplný a nemění strukturu sexuality, zpochybňují validitu údajů o vlivu kastrací na recidivitu, někteří psychoanalytici efekt kastrace vysvětlují naplněním nevědomé touhy po sebepotrestání. Závažným argumentem proti kastraci jsou i nepříznivé vedlejší účinky jak fyziologické, tak sociálně-psychologické.

Výbor proti mučení Rady Evropy vyjádřil ke kastracím delikventů závažné výhrady v roce 2007. Británie, Francie a Polsko začaly přecházet na chemoterapii, Česko na výzvu nereagovalo (antiandrogenní farmaka však ve velké míře používá). V únoru 2009 vyzval Výbor proti mučení Rada Evropy Českou republiku k tomu, aby okamžitě upustila od kastrace sexuálních delikventů. Před vydáním dokumentu výbor navštívil dvě české psychiatrické kliniky a dvě věznice, prozkoumal čtyři desítky případů za posledních 10 let a v české praxi kastrací shledal prvky ponižujícího jednání. Kastraci považuje výbor za lékařsky nikoliv nezbytné nevratné znetvoření, které zbavuje osobu plodnosti a má závažné psychické i fyzické důsledky. Výbor rovněž zpochybnil, že rozhodnutí ke kastraci je dobrovolné, ač za takové je vydáváno. Ministryně pro menšiny a lidská práva Džamila Stehlíková odmítla výzvu akceptovat, rovněž někteří významní čeští sexuologové se postavili proti ní. Proti kastracím se opakovaně postavila Anna Šabatová z Českého helsinského výboru, podle níž rozhodnutí nikdy není zcela dobrovolné. Z českých sexuologů údajně proti kastracím nikdo veřejně nevystoupil.

Ročně je v České republice kastrováno průměrně méně než 10 osob, v letech 2000–2007 bylo v České republice kastrováno kolem 50 pacientů. Z pacientů sexuologického oddělení pražské bohnické léčebny bylo do roku 2009 za 6 let primariátu Jiřího Švarce provedeny 4 kastrace, a to údajně v případech pachatelů vražd nebo brutálních znásilnění. Podle Petra Weisse se kastrace sexuálních deviantů provádějí kromě České republiky ještě v Německu, Švýcarsku a USA.

Související články

• Chemická kastrace
• Kastrační komplex

Literatura

Obrázky, zvuky či videa k tématu kastrace na Wikimedia Commons

• Ottův slovník naučný, heslo kastrace.