Přeskočit na obsah

Československý protikomunistický odboj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Třetí odboj)
Pamětní deska na zdi věznice v Moravské Ostravě, připomínající oběti třetího odboje

Československý protikomunistický odboj, často nazýván také 3. odboj, se začal formovat bezprostředně po komunistickém únorovém převratu v roce 1948. Hlavní fáze skončila zhruba roku 1956, o definitivním konci odboje se dá mluvit v souvislosti se sametovou revolucí v roce 1989.

Zákon o protikomunistickém odboji a odporu

[editovat | editovat zdroj]

20. července 2011 schválil Parlament České republiky zákon č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu,[1] který nabyl účinnosti 17. listopadu 2011, tedy symbolicky v den výročí pádu komunismu v Československu (§ 13).

Tento zákon považuje za odboj a odpor proti komunismu takovou činnost, která byla vykonávána v období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, která byla motivována „politickým, náboženským nebo mravním demokratickým přesvědčením“ a zároveň vyvíjena s cílem „odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii“ (§ 2). Aby některá z protikomunistických činností byla uznána za odboj a odpor proti komunismu, musí zároveň odpovídat některé z následujících forem (§ 3):

odst. 1: ozbrojený boj proti komunistickému režimu v Československu, provádění sabotáží, spolupráce se zahraniční zpravodajskou službou demokratického státu, převaděčství nebo překračování státních hranic za účelem účasti v odboji, popř. jiné statečné činy na podporu ozbrojených akcí. Za tuto činnost je možné získat také status válečného veterána (§ 5);
odst. 2: soustavná, dlouhodobá či jinak významná činnost spočívající
písm. a): v autorství petic a veřejných vyjádření, popř. jejich tisk a rozšiřování,
písm. b): v organizaci veřejných vystoupení proti komunistickému režimu, politické či publicistické činnosti anebo v jiné prokazatelně protikomunistické činnosti,
písm. c): v politické či publicistické činnosti anebo v jiné prokazatelně protikomunistické činnosti vykonávané v zahraničí;
odst. 3: aktivní zapojení se do činnosti skupiny, jejíž členové vykonávali některou z činností uvedenou výše;
odst. 4: zastávání veřejných postojů, které bránily udržení komunistického režimu, pokud za ně byl jejich nositel postižen vážnou formou perzekuce;
odst. 5: činnost uvedená výše vykonávaná před 25. únorem 1948, pokud tato činnost byla spojena s rizikem obdobným riziku po 25. únoru 1948.

Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

[editovat | editovat zdroj]

Zákon přitom stanoví (§ 4), že osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu nemůže být uděleno těm osobám, které spolupracovaly s komunistickými bezpečnostními složkami (StB, VKR aj.), byly členy KSČ, Lidových milicí a některých dalších komunistických organizací, které studovaly vysokou školu politickou, vojenskou nebo bezpečnostní anebo se jiným významným způsobem podílely na upevňování komunistické totalitní moci v Československu. Tyto překážky lze prominout jen v případě, že se prokáže, že činnost v odboji proti komunismu byla časově delší, rozsáhlejší nebo intenzivnější než budování komunismu.

Osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu vydává Ministerstvo obrany České republiky a vydání osvědčení je spojeno s finanční odměnou 100 000 Kč pro žijící účastníky odboje a odporu a v některých případech také s odměnou 50 000 Kč pro pozůstalé manželky (§ 6). S vydáním osvědčení je rovněž spojena úprava důchodu (§ 8), příp. provedení rehabilitace (§ 11). Ministerstvo vede evidenci vydaných osvědčení (§ 9).[2] Proti rozhodnutí ministerstva je možné podat odvolání k Etické komisi České republiky (§ 7). Seznam vyznamenaných účastníků odboje proti komunismu je zveřejněn na webu Ministerstva obrany. Zde je lze hledat prostřednictvím kategorie Osobnosti československého protikomunistického odboje.

Velké odbojové organizace a skupiny

[editovat | editovat zdroj]

Zde jsou uvedeny skutečně existující struktury vyvíjející skutečnou činnost proti komunistickému režimu. Nikoliv smyšlené skupiny vybájené Státní bezpečností pro účely propagandy a vykonstruovaných procesů.

  • Ozbrojený odpor a odbojové skupiny
Vazební fotografie Rudolfa Lenharda z odbojové skupiny Světlana

Velké akce a vystoupení

[editovat | editovat zdroj]
Pamětní deska Plzeňského povstání z roku 1953
Protiokupační demonstrance v Praze v roce 1969

Protikomunistický odboj na Slovensku

[editovat | editovat zdroj]

Na Slovensku fungoval protikomunistický odboj v jiných společenských podmínkách, byl méně rozsáhlý a je dokumentován v podstatě jen ve velkých městech. Také legislativní vymezení účastníka odboje bylo počátkem 21. století ve Slovenské republice odlišné od ČR.[4]

Bratislava

[editovat | editovat zdroj]

Nejrozsáhlejší aktivita probíhala v hlavním městě Bratislava. Byla značně různorodá, angažovali se zejména křesťané, především katolíci, samozřejmě intelektuálové a studenti, a také lidé přesvědčení o nezbytnosti zásadní kritiky stavu životního prostředí.

Výrazně se projevovala skupina s názvem Bratislavská päťka, v níž působili např. Miroslav Kusý, Ján Čarnogurský, Hana Ponická, Anton Selecký a Vladimír Maňák. Na životní prostředí byli zaměřeni aktivisté Ján Budaj, Juraj Flamík ad., které vedl Mikuláš Huba. Známá jsou také jména pozdějšího ministra Jána Langoše, který založil Ústav pamäti národa, spisovatele Dominika Tatarky, sociologa Fedora Gála nebo publicisty Milana Šimečky. Výraznými osobnostmi mezi křesťany byli kněží Vladimír Jukl a Silvester Krčméry, kterým se podařilo vybudovat tzv. tajnou církev.[5]

V Košicích vytvořila ostrůvek svobody v nesvobodě v 80. létech skupina mladých lidí žijících podle principů undergroundu. Jejich vedoucím, který tragicky zemřel, byl filosof a básník Marcel Strýko. V hudebních aktivitách spolupracovali s českým filosofem, feministou a hudebníkem Mirkem Vodrážkou.[6]

Banská Bystrica

[editovat | editovat zdroj]

V Banské Bystrici se podařilo teoretiku umění Tomáši Fassatimu[7] po roce 1980 několik let provozovat mimo struktury tradičních institucí Galérii F, ve které se v rámci širšího programu dařilo prezentovat umění z kapitalistických zemí i tvorbu českých disidentů, nebo pořádat setkání tuzemských sociálně kritických fotografů. Činnost galerie včetně vydávání samizdatů podporovali banskobystričtí studenti a fotografové, zejména Anna Gíretová, Paľo Štecko, Igor Svítok, Aleš Vincík ad.[8][9][10][11][12]

  1. Archivovaná kopie. www.veterani.army.cz [online]. [cit. 2012-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-21. 
  2. Evidence osvědčení [online]. Ministerstvo obrany ČR, oddělení vydávání osvědčení – 3. odboj [cit. 2012-09-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-23. 
  3. Odbojová skupina MAPAŽ provedla během pár měsíců hned několik bombových útoků. Členy skupiny potkal krutý osud. fameplay.tv [online]. [cit. 2024-07-20]. Dostupné online. 
  4. Ústav pamäti národa. www.slovensko.sk [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. 
  5. Disent v Bratislave [online]. [cit. 2023-10-19]. Dostupné online. (slovensky) 
  6. Julény, Jakub: Komuna, filmový dokument, Slovensko, 2021 https://www.ceskatelevize.cz/porady/10366890291-komuna/
  7. Škraban, Jakub: Tomáš Fassati – umění pro život, Benešov, 2016
  8. MOUCHA, Josef a kol.. Alternativní kultura 1945-1989. 1. vyd. Praha : [s.n.], 2001.
  9. FASSATI, Tomáš; FASSATIOVÁ, Anna. Galéria F 1980–1990: Spomienka na režimu nepohodlnú galériu.. 1. vyd. Benešov : Muzeum umění, 2001.
  10. Oddělení vydávání osvědčení a správních agend [online]. 3odboj.army.cz, [cit. 2023-07-15]. Dostupné online.
  11. Dufek, Antonín: K subversivní dokumentaristice 80. let (In: Fotograf č. 18, Praha, 2011, s. 3)
  12. Moucha, Josef: A proscribed photogallery (In: Imago 11, s. 64, Bratislava, 2001)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BLAŽEK, Petr. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989. Praha: Dokořán :Ústav českých dějin FF UK, 2005. 355 s. ISBN 80-7363-007-9. 
  • DVOŘÁKOVÁ, Zora. Z letopisů třetího odboje. 1. vyd. Praha: Hříbal, 1992. 279 s. ISBN 80-900892-3-2. 
  • LINKOVÁ, Marcela (ed.): Bytová revolta. Jak ženy dělaly disent. Akademia, Praha, 2017
  • NAVARA, Luděk; KASÁČEK, Miroslav. Příběhy třetího odboje. Brno: Host, 2010. 270 s. ISBN 978-80-7294-341-8. 
  • PEJČOCH, Ivo. Protikomunistické puče : historie pokusů o vojenské svržení komunistického režimu v Československu 1948-1958. Cheb: Svět křídel, 2011. 198 s. ISBN 978-80-86808-92-5. 
  • PEJČOCH, Ivo. Ženy v třetím odboji : kurýrky zpravodajských služeb, převaděčky a příslušnice protikomunistických odbojových skupin. Cheb: Svět křídel, 2014. 175 s. ISBN 978-80-87567-63-0. 
  • PREKOP, Rudolf: Underground. Lidský portrét. AMU, Praha, 2022
  • VEBER, Václav; BUREŠ, Jan. Třetí odboj : kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století. Plzeň : Praha: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk ; Ústav pro studium totalitních režimů : Metropolitní univerzita Praha, 2010. 335 s. ISBN 978-80-7380-306-3. 
  • VEBER, Václav. Třetí odboj ČSR v letech 1948-1953. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2014. 373 s. ISBN 978-80-7395-786-5. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]