Tomáš Fassati

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tomáš Fassati
Tomáš Fassati.jpg
Narození 22. února 1952 (69 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání fotograf, vědec, vysokoškolský učitel, manažer a kunsthistorik
Manžel(ka) Anna Fassatiová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tomáš Fassati (* 22. února 1952, Praha) je český vědec[1], vysokoškolský pedagog[2] a odborný manažer[3]. Zabývá se teorií vizuální komunikace v komplexní vazbě na interakci člověka, designu i architektury (human factors, ergonomie). V rámci International Institute for Information Design byl v 90. létech 20. století průkopníkem výzkumu praktické globální vizuální komunikace a metod výuky druhé gramotnosti. Je například autorem učebnice Practical visual communication, která vyšla také v češtině[4] nebo prvního česko-anglického slovníku vizuální komunikace.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Fassati se narodil roku 1952 v Praze. Jeho rodiče (Olga Fassatiová a Miloš Fassati) byli přírodovědci působící na Karlově univerzitě v Praze. Studoval teorii vizuální komunikace a fotografii na FAMU v Praze, dějiny umění a psychologii na FF UK v Praze, filosofii na Nové Akropolis v Praze a zdravovědu na VK AMU v Praze a u Doc. G. Timčáka na košické univerzitě.

Fassati je autorem řady odborných publikací, realizovaných výstav, stálých expozic, odborných sympozií. Redigoval řadu odborných periodik (Galéria, Angelma, Artsystem, Muzeum, umění a společnost, Česká ergonomie, Design 4.0 – Mezičas ad.) Z jeho organizačních projektů je vhodné připomenout zejména Galerii F v Banské Bystrici a Muzeum umění a designu Benešov.

Muzeum umění a designu Benešov, ve kterém Fassati působil od založení 1990 do roku 2017

Galerii F věnující se fotografii, filmu a grafickému designu založil roku 1980 jako netradiční projekt mimo běžné státní struktury. Vzhledem k její aktivitě se sociálně-kritickou tvorbou a svobodné komunikaci se zahraničními institucemi komunistické orgány její činnost po pěti létech ukončily a Tomáš Fassati byl typicky pro tehdejší dobu zbaven možnosti vykonávat kvalifikovanou práci. Činnost Galerie F byla zpětně odbornou veřejností vysoce oceněna.[5][6] Její zhodnocení proběhlo zejména v rámci retrospektivní výstavy v Krajské galerii Banská Bystrica (r. 2000 a následně reprízy v Stredoeurópskom dome fotografie Bratislava a v českých muzeích) a v reprezentační publikaci k ní vydané.

Muzeum umění a designu založil společně se svou ženou Annou v Benešově u Prahy roku 1990 jako projekt s netradiční vizí, kde tématem vzdělávání nebylo samo umění, ale pomocí umění byla vzdělávací činnost zaměřena na významné oblasti života: společenské vztahy, duchovní rozměr jedince a životní prostředí[7]. Podrobnosti vize, jednotlivých koncepcí a dokumentace jejich realizace jsou uvedeny ve dvou přehledných publikacích.[8] [9] V muzeu se za čtvrtstoletí podařilo shromáždit rozsáhlé sbírky volného umění včetně fotografie i videa a také specificky koncipované kolekce užité tvorby – designu včetně grafického. Ke zprostředkování umění veřejnosti byly programově vedle tradičních metod používány alternativní, v rovině designu pak zejména návštěvnické laboratoře. Projekt se dařilo rozvíjet dvacet pět let, nejvýraznějším obdobím byla léta 2010–2015[10], což potvrzují mnohé reakce odborné veřejnosti (KOLESÁR, 2015 ad.)[11]. V roce 2017 došlo po nečekaném převratu na radnici zřizovatele, který podobně jako u Galerie F proběhl s podporou komunistů, k jeho ukončení. Aby byl zakryt skutečný cíl disharmonických změn ve více městských institucích, provázela převrat na internetu nebo v bulvárním tisku řada fake news. Seriózní zhodnocení Fassatiho ukončeného muzejního projektu představovala závěrečná zpráva multioborové muzejní rady (2017) a text mimořádného uznání uděleného za založení a rozvoj muzea Tomáši Fassatimu Radou galerií ČR (2017).

Pedagogické působení Fassatiho na univerzitách započalo po sametové revoluci na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity. Po roce 2000 byl pozván k výuce na pražské UMPRUM a později na Fakultě architektury ČVUT. Krátce také přednášel na Filosofické fakultě UK Praha a na UJEP v Ústí nad Labem.

Pro Fassatiho odbornou činnost je také charakteristické členství v různých organizačních a odborných útvarech, např. v organizačním výboru mezinárodního Bienále Brno a mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha, v Evropském kulturním klubu Praha, v koordinačním výboru mezinárodních festivalů umění, výboru české odbočky IIID, Etickém fóru ČR, Akademii designu ČR, poradním sboru ministra kultury pro muzea umění, prvním sboru hodnotitelů systému RUV českých vysokých uměleckých škol ad.

V roce 2019 obdržel Tomáš Fassati v Masarykově ústavu VS ČVUT od vědecké společnosti pro ergonomii (ČES) uznání za celoživotní vědecký přínos.

Tomáš Fassati se věnoval také audiovizuální tvorbě. Jeho práce jsou zastoupeny např. ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, Slovenské národní galerie v Bratislavě nebo ve Zlatém fondu Národního muzea fotografie.

Pro Fassatiho odborné i veřejné působení bylo vždy charakteristické vymezování se vůči povrchnímu materialismu, jehož extrémním projevem byl komunismus. Považoval za nezbytné v tom pokračovat i po roce 1990, proto nebylo překvapující, že se v ČR výjimečně nezakázaná komunistické strana podepsala svou podporou politickým útočníkům na likvidaci kvalitního programu jím založeného Muzea umění a designu. Ministr obrany proto roku 2021 ocenil jeho celoživotní postoj zápisem do seznamu dvou tisíc účastníků českého 3. odboje (s důrazem na souvislost jeho aktivit v banskobystrické Galérii F během totality).[12]

Tomáš Fassati se během profesního života věnoval postupně čtyřem na sebe značně navazujícím oblastem. Nejdříve šlo o podporu a rozvoj fotografie v domácím prostředí (1968-1999), poté o informační design se soustředěním na problém vizuální gramotnosti (1984-2005) a v další etapě o design z hlediska komplexních kvalit včetně ergonomie (od 2002). Od roku 1992 se také intenzívně věnoval veřejné osvětě v oblasti architektury regionu Benešovska.

Práce pro obor fotografie[editovat | editovat zdroj]

Ve svobodném roce 1968 založil tvůrčí organizaci mladých DIA-FILM PRAHA, která ve fotografii, diafilmu, filmu, ale také designu a divadle vytvářela technickou a vzdělávací základnu pro začínající tvůrce. Organizace byla po roce 1970 husákovským režimem zrušena, ale ještě dva roky přežívala v omezené podobě STUDIA 7 (Heřmanova ulice, Praha 7).

Po studiu na FAMU, kde mu prof. Šmok umožnil výjimku pro specializaci na teorii komunikace, odešel do Banské Bystrice, kde založil specializovanou galerii fotografie (Galéria F), která se postupně vyvíjela do komplexního Domu filmu a fotografie. Činnost této instituce vytvořené takticky v prostoru mezi oficiálními strukturami totalitního režimu se odvíjela podle vize popsané ve Fassatiho publikaci „Galerie – místo pro člověka“ (Banská Bystrica, 1980, samizdatové vydání). Šlo o první komplexnější popis činnosti výstavní instituce odrážející světové trendy, kde hrály významnou roli propojení výstav se stavem a potřebami komunity, a aktivita byla vnímána celostně do detailů vlastního odborného výzkumu (například průzkumy sbírek staré fotografie regionu, výzkum reakcí adresáta na fotografii ad.), průzkumů návštěvníků, informačního servisu, prodejny publikací, knihovny a mediatéky, ediční činnosti, podpory tvůrců, metodického vlivu na příbuzné instituce a vlastní edukační činnosti od přednášek, přes didaktické expozice ke kursům a tvůrčím i umělecko-kritickým seminářům. Galéria F tyto metody postupně aplikovala, a to za hojného kontaktu se zahraničními partnery (Foto-medium-art Wroclav, Rencontres internationales Arles, Galerie Il Diafragma Milán, Fotomüvészet Galerie Budapest, Camera Austria Graz…), což se stalo jednou z příčin pozornosti tajné policie a následných útoků totalitních orgánů vedoucích po roce 1985 až k likvidaci hlavní činnosti a pracovníků. V bohaté řadě aktivit vynikaly mj. celostátní sympozia sociálně-kritického dokumentu se svými sborníky, recenzní centrum podněcující kritiky k publikování (vč. konferencí „Recenzia“), celostátní přehlídky fotografických kalendářů (doprovázení kvalitativním hodnocením fotografie a typografie), sympozia o metodách prezentace fotografie (společně s Domem umění Brno) nebo aktivity propojující statickou a kinetickou fotografii (cyklus „Osobnosti české a slovenské kamery). V době předčasné likvidace roku 1985 měla již Galéria F vypracovánu koncepci rozvoje do podoby „Domu filmu a fotografie“, která začala být realizována a v nejbližším období měla být podpořena uvolněním dalších prostor v objektu odstěhováním kanceláří půjčovny filmů. Není divu, že se při této činnosti v galerii setkávali přední teoretici a kurátoři (Birgus, Dufek, Hlaváč, Komora, Macek, Tesáková, Šmok, Vorobjov…) a fotografové i pedagogové fotografie (Holomíček, Kállay, Malý, Martinček, Moucha, Pohribný, Slivka, Stacho, Stano, Šimánek, Župník…). Galéria F šla příkladem i složením odborné rady, v níž fungovali nejen teoretici fotografie, ale také sociologové a psychologové. Svébytná na likvidaci Galérie F totalitním režimem byla jednak bezohledná devastace celého suterénního podlaží (včetně sbírky, knihovny, archívu ad.), ale současně ponechání výstavní síně v přízemí, kde se pak mohly ve správě amatérského zřizovatele občas objevovat i kvalitní výstavy připravené jednotlivci původního týmu (čs. fotografický dokument 1940-1980, cyklus Trendy soudobé slovenské fotografie – minimalismus, groteska, portrét, ad.). Výstavní prostor byl definitivně zlikvidován až bezradností a zmatky nové demokracie pro roce 1990. V tomto dějinném předělu ještě stihl činnost Galerie F prezentovat v rámci svého cyklu dokumentačních výstav Jiří Kotalík v Národní galerii v Jiřském klášteře na Pražském hradě. (Kotalík nabídl po politickém útoku Fassatimu v roce 1986 dočasné útočiště v NG). Důsledně pak byla činnost Galerie F zdokumentována výstavami „Zakázaná galerie“ ve Státní galerii Banská Bystrica a Muzeu umění a designu Benešov v jubilejním roce 2000, obrazové publikaci k těmto výstavám vydané a vedle řady článků a diplomních prací v monografii vydané u příležitosti životního jubilea Tomáše Fassatiho (Škraban, Jakub [ed.]: UMĚNÍ PRO ŽIVOT, 2015).

V závěru 80. let Fassati navazuje na zkušenosti s realizací čs. oborového informačního systému pro fotografii prací v týmu Ústavu pro informační systému v kultuře českého ministerstva kultury, které připravuje projekt počítačového zpracování dat. Zde bylo nutné zejména propracovat tezaury hesel pro fotografii, s níž neměla běžná umělecko-historická veřejnost dostatek zkušenosti. Práce týmu nebyla pro politický převrat ukončena, ale Fassati navázal založením sekce pro taxonomii umění při ÚDU AV ČR, kde probíhaly další diskuse v periodiku ARTSYSTEM. Svou práci na systému vytvořeném s plnohodnotným zastoupením fotografie dokončil a publikoval v Asociaci muzeí a galerií, která tak mohla nabídnout metodickou pomůcku pro zpracování dat o sbírkách fotografie českým sbírkotvorným institucím. Za užitečný standard ji považovala i historička Anna Fárová, která počítala s jeho aplikací v zamýšleném muzeu fotografie.

Do programu nově založeného Muzea umění a designu (1990) Fassati fotografii zařadil až po několika letech činnosti, ale potom se věnoval její akvizici tak intenzívně, že vytvořil vedle tradičních úctyhodných sbírek Uměleckoprůmyslového muzea Praha a Moravské galerie Brno jednu z nejzajímavějších nových sbírek tohoto média. Zvukovou dokumentací vzpomínek se mu podařilo v polovině 90. let zachytit ještě nejstarší žijící generaci českých tvůrců u příležitosti výstavy „Nestoři české fotografie“. Vzhledem k postupujícímu vývoji média zvolil pro sbírku koncepci odlišnou od konvenčních přístupů muzeí umění. Rozhodl se shromažďovat nejen tradiční autorské zvětšeniny na papíře, ale všechny technologie, které bohatá praxe fotografie přinášela. Znamenalo to například při barevné tvorbě pro polygrafické účely nežádat uměle od fotografa speciální sbírkovou zvětšeninu na materiálu cibachrom, ale originální inverzní snímek a k němu výtisk v technologii, pro kterou vznikl. Už totiž samotné vytváření diapozitivu každý autor podřizoval technicky pro zvolenou polygrafickou metodu s vědomím mnoha nedostatků, kterými oplývala. Výsledné zkreslení často vytvořilo svébytný vizuální efekt, který nebyl zastupitelný nezkresleným převodem na materiál značky CIBA.

Podobný respekt k reálným procesům fotografie Fassati udržoval i při prezentaci sbírky. Dobové možnosti nabízejí jednoduché kognitivní tesy vnímání vizuální tvorby, kdy pro optimální vjem jemných polotónů snímků je nutné vyloučit problematický efekt tzv. současného kontrastu způsobeného většími plochami světlých paspart. Běžná kunsthistorická konvence se takovými jemnými detaily nedokáže zabývat a tak (nejen) fotografii adjustovanou do tmavých paspart najdeme jen ve vzácných případech. V benešovském muzeu umění byla základní podmínkou. Stálá expozice dále nabízela divákům všechny různorodé techniky, která fotografie v reálné, praxi užívá. Do jisté míry jde o velký odborný problém, jak například nabídnout Šimánkův barevný hlubotisk módní fotografie z Mladého světa, který je na degradaci citlivější než barevný pozitivní papír. Nahradit jej však cibou není profesionální, a proto musí kurátor hledat třeba i cesty digitalizace a následné prezentace tisku, který po případné degradaci může nahradit novým. Fassatiho muzeum umění považovalo tyto otázky za rozhodující s pečlivě se jim věnovalo.

Uvedená stálá expozice historie české a slovenské fotografie byla první na českém území. Její vznik byl motivován Fassatiho spoluprací s „otci“ myšlenky založení českého muzea fotografie. Nelíbilo se mu, že mnohdy ztroskotává její realizace na překonatelných překážkách, a proto po jisté době připravil instalaci stálé expozice fotografie v benešovském muzeu umění. Přesto, že byla umístěna v omezeném prostoru tří výstavních síní, byla velmi rozsáhlá, neboť se promyšleným způsobem podařilo maximalizovat využití prostoru. Fotografie byly umístěny ve dvou řadách nad sebou, a to i na panelech v prostoru. Na ně navazovaly skřínky se zásuvkovým systémem, kde si diváci mohli další exponáty prohlížet dočasným vysunutím. Specifikem naučné chronologicky řazené expozice byly dodatkové popisky blíže informující o zvláštnostech prezentovaných technologií. Vhodné instalační techniky umožnili i prezentaci velkoformátových diapozitivů. Na displeji si pak návštěvníci mohli pro zajímavost prohlížet také Scheuflerovo „Elektronické muzeum fotografie“. Reálných exponátů bylo tak v expozici ještě před zaplněním kapacity zásuvek téměř čtyři sta. Kvůli expozici byla také zesílena pozornost fotografii v odborné knihovně. Diskuse o konzervačních podmínkách fotografie ve stálých expozicích byly vyřešeny kontrolou délky osvětlení při časově omezených návštěvách diváků. Nedlouho po Benešově se podařilo vytvořit stálou expozici UPM v Praze, ale vzhledem k omezenému prostoru jen malou. I ta měla dočasné trvání, neboť nastala dlouhá stavební fáze nového depozitáře a rekonstrukce staré budovy. Do dlouho jediné české expozice fotografe si tak zvykli jezdit lidé z celé republiky, rádi ji využívali učitelé z odborných škol mnoha měst, navštěvovali ji i turisté přijíždějící z celého světa na nedaleký zámek Konopiště. Proto je její bezohledná likvidace v roce 2017 podnícená politickou svévolí zcela neomluvitelná.

Se sbírkou a stálou expozicí souvisí i další Fassatiho aktivita propojující fotografickou tvorbu s designem a grafickým designem. Ve sbírce grafického designu byly mnohé kolekce přímo postavené na dokumentaci fotografické tvorby. Zejména rozsáhlá a celkově originální kolekce pohlednic, dále kolekce kalendářů, ale práci fotografů samozřejmě dokumentovaly rovněž kolekce jídelních lístků, plakátů nebo knih. Muzeum vytvořilo také mimořádnou kolekci obalů fotomateriálů, které svébytně charakterizovaly právě končící etapu fotochemické techniky. Celkově šlo o velmi promyšlený komplexní akviziční systém, jehož potřebné dlouhodobé pokračování bylo po politické svévoli roku 2017 také utnuto.

Pro vzdělávací účely začala poměrně komplexní muzejní akvizice designu logicky vytvářet také rozsáhlou kolekci fotografické (ale i filmové) techniky. Na jednu stranu bylo užitečné shromažďovat ukázky nástrojů, které používali fotografové při své tvorbě, na druhé straně studium designu fototechniky přináší velmi specifické výsledky. Návštěvníci muzea byli často překvapeni, kolik významných českých i světových designérů se technice tohoto média věnovalo. Kolekce kladla přiměřený důraz na svébytný vývoj střední a východní Evropy (značky Meopta, Praktica a různorodá ruská technika). Ze světa samozřejmě nemohly chybět nejvýznamnější přístroje typu Hasselblad, Nikon, Sinar, Leica, Pentax ad. Muzeum využilo ideální historické periody, kdy tyto jinak velmi drahé přístroje začaly být s nástupem digitalizace vyřazovány a rychle zareagovalo na trh dříve, než ceny stouply a vzácnější kusy zcela zmizely. Počítalo se s tím, že instalace rozsáhlé kolekce vzbudí velké nadšení české veřejnosti, mj. i ve vztahu na zrušení atraktivní expozice Interkamera v NTM. K tomu však již vinou uvedené politické svévole nemohlo dojít.

Vzhledem k tomu, že v muzeu byly vždy průkopnicky zaváděny nové edukační metody, zejména s využitím interaktivních pomůcek, měla svou didaktickou expozici i fotografie. Byla sestavena ze specifických kombinací světel, zrcadel a dalších prvků, které simulovaly některé tvůrčí postupy (například osvětlení fotoportrétu), jež si návštěvníci mohli v přímém kontaktu procvičovat. Tato část navazovala na jinou, kde si lidé pomocí různých filtrů a rámečků zkoušeli měnit tonalitu vnímaného prostoru a do průhledů komponovat své snímky. Tonální problematiku také ukazoval naučný program v počítači. Do stálé instalace fotografické techniky pak byly připraveny dva cvičné interaktivní prostory – malý ateliér pro fotografická zátiší či reklamní snímky a malá fotochemická laboratoř.

K Fassatiho působení k podpoře fotografie je třeba také připočítat jeho pedagogickou činnost. S Birgusovou aktualizací studia začal v polovině 80. let učit na Institutu výtvarné fotografie, který po roce 1990 pokračoval jako ústav Slezské univerzity Opava. Pro podporu výuky připravil skripta „Hovory o živé fotografii“, které byly opakovaně vydány i na PFŠ. Po sametové revoluci pedagogicky podpořil také rozvoj Vláškovy Pražské fotografické školy. Po roce 1990 se pokusil nabídnout českým teoretikům fotografie spolupráci ve specializované sekci uměnovědné společnosti UDU AV ČR, která nakonec alespoň pod jeho vedením několik let vydávala sborníky textů o fotografii „Angelma“. Fassati se věnoval také historii českého fotografického školství. Redigoval téměř dvacet sborníků „Sešity historie FAMU“, připravil k vydání album DVD s fotografiemi a filmovými dokumenty o fenomenálním profesoru, průkopníku fotografie Jánu Šmokovi a odborně i organizačně zajistil také souborné vydání jeho teoretických spisů.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Ocenění Knihovny UPM
  • Ocenění Knihovny uměleckoprůmyslového muzea v Praze za přínos pro rozvoj fondu odborných publikací. (2005)
  • Čestná medaile Města Benešov udělená starostou města (Ing. Kouba) za založení a rozvoj muzea umění. (2007)
  • Nominace starostou města (Ing. Hlavnička) na regionální ocenění "Blanický rytíř" (2012)
  • Mimořádné profesní uznání Rady galerií ČR za obětavou, systematickou práci při založení a vedení ústavu a tvorbě rozsáhlé sbírky českého umění a mezinárodního designu.[13] (2017)
  • Uznání vědecké společnosti pro ergonomii za celoživotní přínos při výzkumu, pedagogickém působení a podpoře etablování oboru. (2019)
  • Uznání za účast ve 3. odboji v rámci činnosti banskobystrické Galérie F[14]
  • Tomáš Fassati říká, že si cení neformálních ocenění, jakými bylo např. nepřátelství komunistů vůči svobodnému jednání Galerie F, vedoucí k její likvidaci (1985), důtka tajemníka města Benešov za veřejné šíření ekologických informací o zásadní zdravotní škodlivosti azbestu (2000) nebo podpora KSČM při politickém útoku na společensky přínosnou koncepci činnosti Muzea umění a designu Benešov (2017).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008) = Dictionary of art historians, critics, theorists, journalists, and experts in related fields in the Czech lands (circa 1800 to 2008). Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 2 volumes (970; 1807 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-2094-9, ISBN 80-200-2094-2. OCLC 976443783 
  2. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze. www.umprum.cz [online]. [cit. 2020-07-30]. Dostupné online. 
  3. Kdo je kdo : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů = who is who. Praha: Agentura Kdo je kdo 781 pages s. Dostupné online. ISBN 80-902586-7-0, ISBN 978-80-902586-7-9. OCLC 52589241 
  4. FASSATI, TOMÁŠ, 1952-. Učebnice globální vizuální komunikace : učebnice druhé gramotnosti. Benešov: [s.n.] 1072 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-87400-22-7, ISBN 80-87400-22-4. OCLC 975043085 
  5. HLAVÁČ, L̕UDOVÍT. Dejiny slovenskej fotografie. Vyd. 1. vyd. Martin: Osveta 511 pages s. Dostupné online. ISBN 80-217-0086-6, ISBN 978-80-217-0086-4. OCLC 23176938 
  6. Alternativní kultura : příběh české společnosti 1945-1989. Praha: Lidové noviny 610 pages s. Dostupné online. ISBN 80-7106-449-1, ISBN 978-80-7106-449-7. OCLC 50139641 
  7. ŠKRABAN, JAKUB, 1990-. Tomáš Fassati: Umění pro život. [Benešov]: [s.n.] 167 nečíslovaných stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-87400-24-1, ISBN 80-87400-24-0. OCLC 975040527 
  8. FASSATIOVÁ, ANNA, 1958-. Čtvrtstoletí Muzea umění a designu Benešov 1990-2015. Benešov: Muzeum umění a designu Benešov ca 600 s. v různém stránkování s. Dostupné online. ISBN 978-80-87400-16-6, ISBN 80-87400-16-X. OCLC 904580605 
  9. FASSATI, TOMÁŠ, 1952-. Hledání inteligentního designu : průvodce sbírkou a expozicí designu Muzea umění Benešov. 1. pracovní vyd. vyd. Benešov: Muzeum umění a designu ca 800 s. v různém stránkování s. Dostupné online. ISBN 978-80-87400-13-5, ISBN 80-87400-13-5. OCLC 883370767 
  10. FASSATI, Tomáš. Výroční zpráva Muzea umění a designu Benešov za rok 2015. 1.. vyd. Benešov: Muzeum umění a designu Benešov, 2016. ISBN 978-80-87400-21-0. 
  11. EX-pozice : o vystavování muzejních sbírek umění, designu a architektury. Vydání první. vyd. V Praze: [s.n.] 223 stran s. Dostupné online. ISBN 978-80-87989-51-7, ISBN 80-87989-51-1. OCLC 1048454631 
  12. Vydaná osvědčení | Oddělení vydávání osvědčení a správních agend. www.3odboj.army.cz [online]. [cit. 2021-04-07]. Dostupné online. 
  13. mimořádné profesní uznání [online]. Praha: Rada galerií České republiky, z. s., 2017 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  14. Vydaná osvědčení | Oddělení vydávání osvědčení a správních agend. www.3odboj.army.cz [online]. [cit. 2021-04-07]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Alvaer/Grosseová: Reprezentace národa, Národní galerie, Praha, 2008
  • Benešovský IIID reprezentuje, Jiskra, Benešov, 1999
  • Birgus, Vladimír a Mlčoch, Jan: Česká fotografie 20. století, Praha, 2009, s. 203, 209, 289, 373
  • Blažek, Bohuslav: Tomáš Fassati (http://forum.isu.cz), 2003
  • Čapková, Ivana: O Muzeu umění a designu v Benešově (In: Dřevařský magazín č. 1–2, Brno, 2017, s. 61)
  • Červenka, Michal: Léta práce Tomáše Fassatiho (In: Muzeum, umění a společnost, Benešov 2001)
  • Dufek, Antonín: K subversivní dokumentaristice 80. let (In: Fotograf č. 18, Praha, 2011, s. 3)
  • Encyklopedie československé fotografie, Praha, 1988
  • Fassatiová, Anna: Muzeum umění a designu Benešov 1990–2010, Benešov, 2010
  • Franc, Martin a kol.: Dějiny Akademie múzických umění v Praze, Praha, 2017, fotografie s. 221
  • Gíretová, Anna, Fassati, Tomáš: Galéria F 1980 – 1990: Spomienka na režimu nepohodlnú galériu. Muzeum umění, Benešov 2001.
  • Hlaváč, Ľudovít: Dějiny slovenské fotografie, Martin, 1988
  • Human engineering – člověk až na prvním místě (rozhovor s Tomášem Fassatim, In: Pražská technika 6, ČVUT, Praha, 2019)
  • Chmelařová, Marcela: Akvizice galerií (In: Art + Antiques, Praha, 2013/04, s. 39)
  • Kolesár, Zdeno: Iný český design (In: DESIGNUM č. 3, 2015, Bratislava)
  • Kubíček, Michal: 10 let Institutu tvůrčí fotografie, bakalářská práce, Slezská univerzita, Opava, 2000
  • Macek, Václav: Jak zmizela kometa (In: Nové Slovo č. 51/1989, s. 15, Bratislava)
  • Moucha, Josef: Příběh Galerie 4, Cheb, 1995
  • Moucha, Josef: A proscribed photogallery (In: Imago 11, s. 64, Bratislava, 2001)
  • Moucha, Josef a kol.: Alternativní kultura, příběh české společnosti 1945–1989, Praha, 2001
  • Moucha, Josef: Čelem k dějinám (In: Fotograf č. 18, Praha, 2011, s. 112)
  • Muzeum umění a designu Benešov (In: Literární noviny č. 1, Praha, 2017)
  • Noga, Pavel: Vyšla učebnice praktické vizuální komunikace (In: Typo č. 42, s. 68, 69, Praha, 2010)
  • Pospěch, Tomáš: Česká fotografie 1938–2000 v recenzích, textech a dokumentech, Praha, 2010, s. 198, 262, Pospěch, Tomáš: Myslet fotografii – Česká fotografie 1938–2000, Praha, 2014, s. 96, 121, 122, 124, 125, 162, 169, 208, 211, 213, 271.
  • Simlinger, Peter: Visual Communication (web IIID, 1999, www.iiid.net)
  • Simlinger, Peter: Učebnice praktické vizuální komunikace (recenze), Atelier č. 5, Praha, 2015
  • Slavíček, Lubomír (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). Praha, Academia 2016.
  • Současná mezinárodní vizuální komunikace, neidentifikovatelný výstřižek, Praha, 2004
  • Škraban, Jakub: Tomáš Fassati – teoretik a organizátor, diplomní práce ITF, Slezská univerzita Opava, 2010
  • Škraban, Jakub: Tomáš Fassati – umění pro život, Benešov, 2016
  • Štěpánek, Branislav: Diplomní práce, Slezská univerzita, Opava, 2012
  • Tesáková, Juliana: Collegium Photo, bulletin výstavy, Žilina, 1987
  • Třeštík, Michael: Kdo je kdo v české společnosti, Praha 2005
  • Tůmová, Jaroslava: Tomáš Fassati dal před přírodovědou přednost umění. Osobnost Posázaví (In: Posázaví č. 1, Benešov, 2013)
  • Vondra, Jan: Cyklus osoby a osobnosti, bulletin výstavy, Banská Bystrica, 1984
  • BIRGUS, Vladimír; SCHEUFLER, Pavel. Česká fotografie v datech. [s.l.]: [s.n.], 2021. ISBN 978-80-271-0535-9. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]