Miroslav Kusý

prof. PhDr. Miroslav Kusý, CSc.
prof. PhDr. Miroslav Kusý, CSc.
	Miroslav Kusý (2016)
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
	Ve funkci:; 1990 – 1990
Poslanec Slovenské národní rady
	Ve funkci:; 1990 – 1992
Stranická příslušnost
Členství	KSČ (KSS); VPN
Narození	1. prosince 1931; Bratislava ; Československo
Úmrtí	13. února 2019 (ve věku 87 let); Bratislava ; Slovensko
Občanství	Slovensko a Československo
Choť	Jolana Kusá (od 1971)
Děti	Alexandra Bražinová; Dagmar Kusá
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	politik, spisovatel, politolog, vysokoškolský učitel, filozof, publicista a pedagog
Ocenění	Řád Tomáše Garrigua Masaryka 3. třídy (2003)
Commons	Miroslav Kusý
	Seznam děl: SKČR \| Knihovny.cz
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miroslav Kusý (1. prosince 1931 Bratislava – 13. února 2019 Bratislava)^[1] byl slovenský a československý politolog, filosof, publicista a pedagog, před rokem 1969 člen KSČ, za normalizace politicky pronásledován, signatář Charty 77, po sametové revoluci politik Veřejnosti proti násilí, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady.

Život

Život do Sametové revoluce

V roce 1954 vystudoval Filosofickou fakultu Karlovy Univerzity v Praze a v roce 1956 tamtéž dokončil postgraduální studium. Potom se vrátil do Bratislavy, kde působil na Filozofické fakultě Univerzity Komenského, nejprve jako odborný asistent, potom docent a nakonec v letech 1967–1970 profesor marxistické filosofie.^[2]

V letech 1968–1969 byl členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska, vedl zde ideologické oddělení.^[3] V letech 1963–1968 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.^[4]

Po roce 1969 a po vyloučení z KSČ mu zakázali pedagogickou činnost a v době normalizace pracoval jako knihovník na Univerzitě Komenského.^[5]

V roce 1977 byl jedním ze tří slovenských signatářů Charty 77, kteří požadovali, aby československá vláda dodržovala lidská práva, tak jak se k tomu zavázala v Závěrečném aktu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Následně byl propuštěn z univerzity a živil se mnoho let jako dělník. Později pracoval ve Státním institutu urbanismu a územního plánování – (URBION).

V roce 1988 veřejně vystoupil (formou otevřené výzvy zaslané do Svobodné Evropy) proti názorům slovenského komunistického publicisty a politika Vladimíra Mináče, který v anketě k 20. výročí federalizace Československa stavěl na roveň maďarizaci za Uherska a čechoslovakismus po vzniku Československé republiky. Kusý to odmítl a naopak vyzval k upevnění československého vědomí.^[6]

Pravidelně jej kontrolovala a sledovala StB pod krycím jménem Renegát^[7] a příležitostně byl preventivně zadržen. Připojil se k spisovatelům okolo Edice Petlice Ludvíka Vaculíka a Edice Expedice Václava Havla. Od srpna 1989 strávil deset týdnů ve vězení, kde čekal na soudní proces za údajnou zradu a podvracení republiky. Stíhání zastavil prezident Gustáv Husák 25. listopadu 1989.^[3]^[8]

Život po Sametové revoluci

Miroslav Kusý byl po sametové revoluci místopředsedou VPN. 29. listopadu 1989 se účastnil společné porady VPN a českého Občanského fóra, kde se formálně rozhodlo o tom, že VPN je výlučným představitelem občanského hnutí na Slovensku a že obě republiková hnutí budou úzce spolupracovat, přičemž cílem je demokratická československá federace.^[9] 10. prosince 1989 byl Vládou národního porozumění jmenován předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace. V únoru 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 199 – Trebišov, Východoslovenský kraj) jako bezpartijní poslanec (respektive poslanec za hnutí Veřejnost proti násilí). Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990.^[10]^[11]

Ve volbách roku 1990 se stal poslancem Slovenské národní rady a členem jejího předsednictva.^[3]^[12] V rámci VPN se během roku 1990 přesunul společně s Fedorem Gálem do křídla, jež odmítalo politiku Vladimíra Mečiara. Rozkol ve straně pak vyvrcholil na jaře 1991 odvoláním Mečiara z postu slovenského premiéra.^[13] Václav Havel ho v roce 1991 jmenoval ředitelem Kanceláře prezidenta ČSFR v Bratislavě. Po abdikaci Havla na post československého prezidenta v létě roku 1992 Kusého politický vliv poklesl a nadále se angažoval spíše akademicky a v nevládním sektoru.^[3]

V letech 1990 až 1991 působil jako rektor Univerzity Komenského.^[3]^[14] Byl zakladatelem Slovenského helsinského výboru, Nadace Milana Šimečky a předsedou komise UNESCO pro lidské práva na Slovensku, členem orgánů různých organizací na ochranu lidských práv. Vyučoval lidská práva na Univerzitě Komenského. Psal pro deník SME a byl autorem jedenácti knih.

Odkazy

Reference

↑ Zomrel bývalý rektor Univerzity Komenského Miroslav Kusý. slovensko.hnonline.sk [online]. [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (slovensky)
↑ kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 308. Dále jen: Kdo byl kdo.
1 2 3 4 5 Kdo byl kdo. 308
↑ Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (slovensky)
↑ Sdělení VONS č. 1057 /Ján Čarnogurský a Miro Kusý ve vazbě/ [online]. cibulka.com [cit. 2012-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-13. (slovensky)
↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561.
↑ http://www.upn.gov.sk/rekonstrukcia/data/DOK/56062_Ekonom_DOK.pdf
↑ MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 275.
↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 568.
↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.
↑ Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16.
↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.
↑ kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1385, 1397.
↑ NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Miroslav Kusý na Wikimedia Commons
Osoba Miroslav Kusý ve Wikicitátech
Miroslav Kusý v parlamentu
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Miroslav Kusý

[HN-1] Zomrel bývalý rektor Univerzity Komenského Miroslav Kusý. slovensko.hnonline.sk [online]. [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (slovensky)

[2] kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 308. Dále jen: Kdo byl kdo.

[rfr1-3] 1 2 3 4 5 Kdo byl kdo. 308

[4] Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk [cit. 2012-05-22]. Dostupné online. (slovensky)

[5] Sdělení VONS č. 1057 /Ján Čarnogurský a Miro Kusý ve vazbě/ [online]. cibulka.com [cit. 2012-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-13. (slovensky)

[6] Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 561.

[7] ttp://www.upn.gov.sk/rekonstrukcia/data/DOK/56062_Ekonom_DOK.pdf

[8] MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 275.

[9] Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 568.

[10] jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.

[11] Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz [cit. 2012-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-16.

[12] 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.

[13] kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno: Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1385, 1397.

[14] NÁVRH na volbu - nových poslanců Sněmovny lidu (příloha 1) [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-05-22]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

Rektoři Univerzity Komenského v Bratislavě

Kristián Hynek 1919–1921 • Augustín Ráth 1921–1922 • Josef Hanuš 1922–1923 • Stanislav Kostlivý 1923–1924 • Karel Laštovka 1924–1925 • Miloš Weingart 1925–1926 • Otakar Sommer 1926–1927 • Jiří Brdlík 1927–1928 • Albert Pražák 1928–1929 • Kristián Hynek 1929–1930 • Albert Milota 1930–1931 • Dobroslav Orel 1931–1932 • Viktor Reinsberg 1932–1933 • Bohuš Tomsa 1933–1934 • Antonín Kolář 1934–1935 • Bohuslav Polák 1935–1936 • Vratislav Bušek 1936–1937 • Václav Chaloupecký 1937–1938 • Ján Lukeš 1938–1939 • Alojz Ján Chura 1939 • Michal Šeliga 1939 • Vojtech Tuka 1939–1942 • Emanuel Filo 1942–1944 • František Valentin 1944–1945 • Daniel Rapant 1945 • Anton Štefánek 1945–1946 • Karel Kizlink 1946–1947 • František Nábělek 1947–1948 • Anton Gala 1948–1949 • Karol Rebro 1949–1950 • Igor Hrušovský 1950–1953 • Andrej Sirácky 1953–1956 • Július Šefránek 1956–1959 • Michal Topoľský 1959–1962 • Vojtech Filkorn 1962–1966 • Bohuslav Cambel 1966–1969 • Emil Huraj 1969–1976 • Ján Kvasnička 1976–1985 • Ladislav Melioris 1985–1989 • Miroslav Kusý 1990–1991 • Juraj Švec 1991–1997 • Ferdinand Devínsky 1997–2003 • František Gahér 2003–2011 • Karol Mičieta 2011–2019 • Marek Števček (od 2019)

Univerzita Komenského v Bratislavě