Zlatý věk Karlových Varů
| Zlatý věk Karlových Varů | |
|---|---|
| velký rozmach stavebnictví, příliv lázeňských hostů, prosperující lázeňství | |
 Na Staré louce v roce 1899 | |
| Základní informace | |
| Datum | 1870–1914 (začátek první světové války) |
| Trvání | cca 45 let |
| Stát |  Rakousko-Uhersko |
| Příčina | příliv lázeňských hostů |
| Výsledek | velký rozmach stavebnictví, příliv lázeňských hostů, prosperující lázeňství |
| Typ | období |
Zlatým věkem Karlových Varů je označováno období od roku 1870 do začátku první světové války v roce 1914. Byla to éra velkého stavebního rozvoje města, souvisejícího přílivu lázeňských hostů, prosperujícího lázeňství a hospodářského i kulturního rozmachu. V té době byly Karlovy Vary světovými lázněmi.[1]
Počátky éry
[editovat | editovat zdroj]Napojení na železniční síť
[editovat | editovat zdroj]Významným okamžikem pro do té doby nevídaný rozvoj města se stalo napojení Karlových Varů na evropskou železniční síť – Buštěhradskou dráhu – v roce 1870. Následoval rok od roku sílící příliv bohatší lázeňské klientely a tím i nárůst stavební aktivity. Ve městě začala Belle Époque.[2]
Lékař Josef Seegen
[editovat | editovat zdroj]Druhým přelomovým momentem byl objev vídeňského profesora a balneologa Josefa Seegena, ve své době uznávaného odborníka na cukrovku. Po třicet let pracoval v Karlových Varech jako lázeňský lékař a testováním na pacientech prokázal, že pití karlovarské minerální vody snižuje hladinu cukru v krvi. Výsledky své práce publikoval ve světových odborných časopisech a informovaní lékaři pak začali svým pacientům s cukrovkou karlovarské lázně doporučovat.[2]
Zlatý věk
[editovat | editovat zdroj]Karlovy Vary měly ve své historii několik zlatých věků. Tento nejvýraznější začal především stavebním boomem na sklonku 19. století. Období hospodářského i kulturního vzrůstu přišlo v roce 1870 po napojení města na železnici. Následovaly roky přílivu lázeňských hostů. Tzv. Kurlisty, seznamy karlovarských návštěvníků, byly každým rokem obsáhlejší a z výnosů lázeňství mohlo město financovat stále nákladnější stavby.[1]
Tehdejší prozíravý starosta Eduard Knoll[pozn. 1] si plně uvědomoval, že stále náročnější lázeňskou klientelu udrží v Karlových Varech jen dokonalou úrovní služeb, tj. lékařskou péčí, kvalitním bydlením a stravováním, ale i kvalitní kulturní nabídkou. Ve městě byly zavedeny četné technické novinky tzv. gründerské doby – moderní plynofikace, vodovody, kanalizace, potrubní pošta, telegraf, telefon, elektrické osvětlení i kinematograf.[1]
V tomto období došlo k velkému stavebnímu rozvoji města. V poslední třetině 19. století byly postupně demolovány stovky domů, které utrpěly již při velkém požáru roku 1759 a dávno nevyhovovaly požadavkům nové doby. Byly zbořeny domy pozdního baroka, rokokové, klasicistní a biedermeierovské. Památková péče byla v raných počátcích, a tak se stavělo rychle a bez velkých překážek. Při výstavbě či tvorbě nových kolonád, mostů, zábradlí a kandelábrů veřejného osvětlení se prosadilo široké využití železných a litinových konstrukcí.[1]
Do období zlatého věku Karlových Varů patří výstavba nejstarší vilové městská čtvrti zvané Westend. Vznikla v letech 1872–1914. Historicky ji tvořilo 26 vil, osm hotelů a dva kostely. Leží mezi ulicemi Krále Jiřího (tehdy Eduard Knoll-Strasse), Petra Velikého (Westend-Strasse) a Sadovou (Park-Strasse).[4][pozn. 2]
V roce 1878 již měly Karlovy Vary 10 tisíc stálých obyvatel. Ve městě už bylo 800 domů označených nejen čísly, ale i jmény. V provozu bylo 29 hotelů, 20 restaurací a čtyři kavárny, z nichž k nejoblíbenějším patřil Elefant. Hlavní lázeňská sezóna se tradičně otvírala vždy 1. května za zvuku fanfár, spolu s průvodem karlovarských střelců, hasičů a veteránů, a končila zpravidla v polovině října. V sezóně probíhala letní divadelní představení, v hotelu Pupp a Lázeňském domě se pořádaly koncerty. Již koncem května tohoto roku uvádějí úřední záznamy 6 355 lázeňských hostů, z toho 35 členů nejvyšší šlechty, 385 hrabat, baronů, gráfů a rytířů, dále stovky továrníků, státních úředníků, lékařů, advokátů, důstojníků, obchodníků, domácích pánů, jejich manželek, synů a dcer. Celkem se v karlovarských lázních do 7. října 1878 vystřídalo 21 522 lázeňských klientů, z nichž někteří v lázních pobyli dva i tři měsíce.[5]
Pro balneoprocedury sloužilo několik budov. Především to byl Lázeňský dům, kde bylo k dispozici 95 kabin s vanami pro uhličité koupele a 13 kabin pro rašelinové koupele. Součástí léčby zde byly i parní lázně. Další balneoprovoz Vřídelní lázně vedle Vřídla nabízel 28 kabin a třetí s 11 koupelnami stál u Mlýnského pramene. Oblíbené Železité lázně s 12 vanami dosud připomíná malá kolonáda. Nedaleko hotelu Richmond stály Lázně VI (zbourány v roce 2006)[6], kde bývaly plynové lázně se čtyřmi kabinami pro uhličité koupele.[5]
Postupem času se vzrůstajícím počtem lázeňských hostů přibýval i počet lázeňských lékařů. Podle seznamu v Kurlistech byly v roce 1878 v lázních k dispozici dvě lékárny a své služby lázeňským hostům poskytovalo šest felčarů a 44 lázeňských lékařů. Lékaři uváděli své řády, členství v lékařských společnostech a praxi po celé Evropě. Ve výčtu byl vždy na prvním místě uveden lékař Galus Ritter von Hochberber. Ten se těšil, spolu s doktorem Eduardem Hlawaczkem, největší oblibě. V roce 1890 poskytovalo v lázních své služby 89 lékařů, z nichž ani jeden nebyl Čech. V roce 1892 ordinovalo v Karlových Varech 63 lázeňských lékařů a ve výčtu lze nalézt i jméno jednoho českého lékaře – Emanuela Engela. V roce 1891 navštívilo Karlovy Vary 35 109 lázeňských hostů. Podle Kurlistů z roku 1895 v lázních léčilo 83 lázeňských lékařů většinou německých, ale i jiných národností, a tento rok přibyl i další český lékař – František Zatloukal. Roku 1900 seznam uvádí 121 lékařů, dva felčary, dvě lékárny a třetího českého lázeňského lékaře Vincenta Janatku. V roce 1910 stoupl počat lékařů na 159.[5]
Součástí léčebného procesu byla důrazná doporučování vycházek a výletů do blízkého či vzdálenějšího okolí. Atraktivní byly procházky lesy v okolí města – ke Třem křížům s kamerou obscurou, k památníku na Ottově výšině, ke skále s Kamzíkem, na Petrovu výšinu, k Findlaterovu obelisku, Rohanovu kříži, kapli sv. Linharta, k vyhlídkové věži na Abergu, ke Körnerovu dubu v Dalovicích, na Svatošské skály – či delší výlety do Březové, Kyselky, Lokte, Bečova a do Krušných hor. K bližším místům se chodilo pěšky nebo se pronajímal oslík či kůň, do vzdálenějších míst si pak výletníci najímali dražší dvoukoňové drožky nebo levnější fiakry s jedním koněm.[5]
K vzestupu došlo i v oblasti kultury. Jeden z nejstarších orchestrů v Evropě Karlovarský symfonický orchestr byl založen v roce 1835 skladatelem, houslistou a dirigentem Josefem Labitzkým jako sezónní lázeňské těleso. V roce 1868 převzal řízení orchestru Labitzkého syn August a proměnil jej ve stálý symfonický orchestr. Od roku 1875 pak pořádal pravidelné páteční symfonické koncerty s náročnou dramaturgií děl světových skladatelů vážné hudby – německých klasiků Ludwiga van Beethovena, Felixe Mendelssohn-Bartholdyho či Richarda Wagnera. Záhy pak uváděl i skladby českých skladatelů, zejména Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Významným se stalo uvedení kontinentální premiéry Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka v Poštovním dvoře 20. července roku 1894. Vedle toho August Libický se svým orchestrem převzal i roli orchestru karlovarského městského divadla. Polovinu repertoáru divadla představovaly opery a operety. Vojenská dechovka hrávala ve Dvoraně přátelství v Toscaně[7] a na terase bývalého hotelu Sanssousi (parkoviště před dnešní Galerií umění). Tyrolská hudební skupina měla své místo v kavárně Schönbrunn v hotelu Richmond.[5]
Kolem roku 1900 rozkvět Karlových Varů kulminoval. Jeho eventuální další progres pak ukončil začátek první světové války roku 1914.[1]
Zajímavost
[editovat | editovat zdroj]V roce 1880 otiskl lázeňský časopis Sprudel žebříček deseti vybraných evropských lázní. Zvítězily lázně Wiesbaden s návštěvností 60 990 lázeňských hostů. Druhé místo získaly Trenčianske Teplice s údajem 41 870 hostů, třetí Teplitz-Schönau s počtem hostů 30 792 a na čtvrtém místě byly Karlovy Vary, které za rok 1880 navštívilo celkem 23 587 lázeňských hostů. Na další příčce se umístily lázně Baden-Baden s počtem 18 714 hostů, dále Mariánské Lázně s údajem 12 193 a nejméně z deseti poměřovaných lázeňských míst měly lázně Kissingen s číslem 10 842 klientů.[1]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]- Karlovy Vary na pohlednicích v období svého zlatého věku (z let 1898 a 1899)
-
Již neexistující Chebská ulice, vpravo dnešní hotel Pavlov, 1898 -
Dnešní Zámecký pramen horní v roce 1898 -
Již neexistující Blanenský pavilon v dnešních Dvořákových sadech v roce 1898 -
V dnešních Dvořákových sadech v roce 1898 -
Již neexistující Vřídelní kolonáda v roce 1898 -
Interiér někdejší Vřídelní kolonády v roce 1898 -
U Vřídla v roce 1898 -
Mlýnská kolonáda v roce 1898 -
Vnitřní prostor Mlýnské kolonády, 1898 -
Vlevo dnešní Vřídelní ulice, vpravo část Mlýnské kolonády, 1898 -
Vlevo Lázeňský dům/Kurhaus, pozdější Lázně III, vpravo část ulice I. P. Pavlova, 1898 -
Stará a Nová louka, 1898 -
Budova městského divadla v roce 1898 -
Hotel Pupp v roce 1898 -
U dnešního Poštovního mostu v roce 1899 -
Keglevičův kříž, rok 1899 -
Dům Bílý kříž, pohled z dnešní Sadové ulice, 1899 -
Kavárna Malé Versailles, 1899 -
Kavárna Kaiserpark, později Gejzírpark, 1898 -
Pohled na Westend z dnešní ulice Na Vyhlídce, 1899 -
Pohled na město z Jeleního skoku, 1898 -
Pohled na město z dnešní ulice Na Vyhlídce, 1899 -
Pohled na město z kavárny Panorama, 1899 -
Pohled na město z tehdejší výšiny Franze Josefa, 1899
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Starosta Eduard Knoll, synovec někdejšího starosty Johanna Petera Knolla, nastoupil do úřadu v únoru 1877 a vykonával funkci až do tragického 24. listopadu 1890, kdy byl stižen srdečním záchvatem při boji s ničivou povodní.[3]
- ↑ Vily musely být stavěny již podle nových zásad schválených v roce 1874 c. k. místodržitelstvím v Praze a následné vyhlášky karlovarské Městské rady z roku 1888. Tyto základní podmínky pro výstavbu vil určovaly, že půdorys budovy vilového charakteru, který přesahoval plochu 400 m², musel být od ostatních oddělen nezastavěnou plochou nejméně pěti až sedminásobnou, než byla samotná stavební parcela. Doporučovalo se pro tento záměr uplatnění teras, rizalitů, lodžií apod. Přitom musel být tento objekt izolovaný a plocha bez zástavby musela obklopovat budovu ze všech stran. Vnitřní prostory, dvorky k hospodářským účelům zde nebyly povoleny.[4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f BEŠŤÁKOVÁ, Kamila; GARGULA, Milan. Carlsbad Karlovy Vary ... místa známá i neznámá. 1. vyd. Karlovy Vary: Agentura Boom, 2005. 117 s. Kapitola Vzpomínka na Zlatý věk Karlových Varů / Stanislav Burachovič, s. 5.
- ↑ a b Jak se na zlatý věk Karlových Varů dostal punc Vídně [online]. E15.cz [cit. 2021-05-04]. Dostupné online.
- ↑ MAŘÍK, Antonín. Spisový materiál – díl 1. – Registraturní pomůcky – 1788–1945 [online]. Karlovy Vary: Státní okresní archiv Karlovy Vary, 2007 [cit. 2022-11-25]. S. 20. Dostupné online.
- ↑ a b ZEMAN, Lubomír. Karlovarský Westend. Karlovy Vary: Karlovarské muzeum v Karlových Varech v edici Dějiny a příroda Karlovarska, 1998. 276 s. ISBN 80-238-4494-6. Kapitola Vývoj vilové čtvrti „Westend“, s. 33–34.
- ↑ a b c d e HANYKOVÁ, Eva. Karlovarští lázeňští lékaři. 1. vyd. Karlovy Vary: Lázeňské ediční sdružení ve spolupráci s Kolegiem karlovarských lázeňských lékařů, 2011. 252 s. Kapitola Zlatý věk, s. 59–61.
- ↑ ŠTORKÁN, Jaroslav. Lázně VI, plynové lázně [online]. Hroznětín: Zaniklé obce a objekty/Verschwundene Orte und Objekts, 2007-09-26 [cit. 2022-11-27]. Dostupné online.
- ↑ KALINOVÁ, Ivana. Karlovy Vary – Toscana, objekt, v němž se ještě na začátku devadesátých let tančilo a sloužil lidem především k zábavě, se mění k nepoznání [online]. Karlovy Vary: Karlovarský deník.cz, 2010-06-28. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BEŠŤÁKOVÁ, Kamila; GARGULA, Milan. Carlsbad Karlovy Vary ... místa známá i neznámá. 1. vyd. Karlovy Vary: Agentura Boom, 2005. 117 s. Kapitola Vzpomínka na Zlatý věk Karlových Varů / Stanislav Burachovič, s. 5.
- Eva Hanyková. Karlovarští lázeňští lékaři. 1. vyd. Karlovy Vary: Lázeňské ediční sdružení ve spolupráci s Kolegiem karlovarských lázeňských lékařů, 2011. 252 s. Kapitola Zlatý věk, s. 59–61.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Genius loci Karlových Varů – 12. Zlatý věk aneb hledání zmizelých Karlových Varů – Stanislav Burachovič, článek na stránkách Památky a příroda Karlovarska, autor Jaroslav Vyčichlo, 2009–2015 [cit. 2022-11-25]
- Spisový materiál - díl 1. – Registraturní pomůcky 1788–1945 – Státní okresní archiv Karlovy Vary, autor Antonín Mařík, 2007 [cit. 2022-11-25]