Valdivijské lesy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Panorama mlžných valdivijských lesů

Valdivijské deštné lesy jsou ekoregion mírného klimatického pásu, rozkládající se na západním pobřeží středního Chile a spadající do biomu temperátních deštných lesů. Jsou charakteristické velkým množstvím srážek, oceanickým klimatem a zastoupením mnoha vzácných, reliktních a endemických druhů rostlin. Pro svůj biologický význam byly organizací WWF zařazeny na seznam nejcennějších biotopů Global 200. Pojmenovány jsou podle chilského města Valdivia.

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Pohled do lesního interiéru

Rozkládají se v úzkém pruhu ohraničeném z jedné strany Tichým oceánem, ze druhé návětrnými svahy And, zhruba mezi 38° a 46° jižní šířky (chilské regiony Araukánie, Los Ríos, Los Lagos); mírně přesahují až do západní Argentiny. Na severu na ně navazuje mediteránní společensvo chilského matorralu, na jihu přecházejí v subarktické Magellanické lesy.[1]

Klima Valdivijských lesů je ovlivňováno západními větry od Pacifiku, které vlivem studeného Humboldtova proudu při pobřeží přinášejí značné množství srážek; jejich roční úhrny dosahují od 1000 mm na severu území až po 6000 mm na jihu. Klima je silně oceanické, s nízkými teplotními rozdíly mezi létem a mírnou zimou. Obvyklým jevem je vysoká vzdušná vlhkost a časté mlhy.[1][2]

Vegetace, flóra a fauna[editovat | editovat zdroj]

Keřové a bylinné patro s kapradinami a keřem Mitraria coccinea podél turistického chodníku
Vegatace v okolí vodopádu El León, Pucón, Araukánie

Region zahrnuje několik lesních typů. Na sušším severu převládají opadavé lesy tvořené několika druhy pabuků, směrem na jih pak přibývá stálezelených dřevin. Vlajkovým druhem valdivijských lesů je bezesporu místní endemit fitzroya cypřišovitá (Fitzroya cupressoides, alerce), mohutně vzrůstný jehličnan dožívající se několika tisíc let. Dalšími zajímavými jehličnany jsou blahočet chilský, Pilgerodendron uviferum, Saxegothaea conspicua a na jihu i některé nohoplody. Z listnatých dřevin se vyskytují myrtovité Luma apiculata a Ugni molinae nebo zástupci rodů rozpylec, aristotelie, Aextoxicon, Laureliopsis, Eucryphia a dalších. Bujné keřovité patro je dále tvořeno bambusy, barotami, roste zde velké množství kapradin a stromových epifytů, mezi nimiž vyniká mj. fuchsie magellanská.[1]

Valdivijské lesy jsou izolovaným floristickým ostrovem, který se vyvíjel bez kontaktů s podobnými biotopy asi již od středních třetihor. Výsledkem je zdejší vysoce endemická a reliktní flóra, která vykazuje příbuzenské vztahy s ostatními antarktickými regiony, zejména Novým Zélandem a Tasmánií, a upomíná na svůj vznik na prakontinentu Gondwaně. Za endemity je považováno až 90 % druhů cévnatých rostlin, patřících do mnohdy monogenerických čeledí (Aextoxicaceae, Gomortegaceae, Desfontainiaceae, Eucryphiaceae, Misodendraceae).[1][3]

Pestrá a endemická je taktéž fauna. K pozoruhodným zástupcům patří především kočka tmavá, pudu jižní a vačnatec kolokolo (Dromiciops gliroides).[1]

Ohrožení a ochrana[editovat | editovat zdroj]

Značná část lesů byla vykácena kvůli poptávce po dřevu vzácných místních jehličnanů či přeměněna na borové a eukalyptové plantáže. Přesto však dosti velká část podléhá zákonné ochranně, bylo zde zřízeno 25 národních parků a 14 přírodních rezervací, například národní park Los Alerces s porosty fitzroyí cypřišovitých.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Valdivian temperate rain forest na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e Valdivian Temperate Forests. One Earth [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ČEŘOVSKÝ, Jan. Putování za rostlinami z červených knih 6. Patagonské deštné lesy. Živa [online]. Academia [cit. 2022-01-04]. Roč. 2006, čís. 6. Dostupné online. 
  3. Southern South America: Chile and Argentina | Ecoregions | WWF. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]