Strakapoud prostřední

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxStrakapoud prostřední
alternativní popis obrázku chybí
Strakapoud prostřední
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
(jako Leiopicus medius)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád šplhavci (Piciformes)
Čeleď datlovití (Picidae)
Rod strakapoud (Dendrocopos)
Binomické jméno
Dendrocopos medius
(Linnaeus, 1758)
Mapka s rozšířením
Mapka s rozšířením
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) je středně velkým druhem šplhavce z čeledi datlovitých (Picidae).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Je jen o něco menší než strakapoud velký (D. major), ale zároveň zřetelně větší, než strakapoud malý (D. minor). Dorůstá délky 20–22 cm a v rozpětí křídel měří 33–34 cm, hmotnost se pak pohybuje mezi 50–58 g. Hřbet a křídla má leskle černá, bíle skvrnitá, s kulatou bílou skvrnou v ramenní oblasti. Ocas je černý s bílými, tmavě pruhovanými vnějšími pery. Temeno má červené bez černého okraje, šíjový proužek černý, neuzavřený. Boky jsou šedě pruhované, hruď světle žlutá a břicho a spodní krovky ocasní růžové. Zobák je poměrně krátký, slabší, světle šedě zbarvený. Ze všech druhů strakapoudů v Evropě má nejméně rozvinutý sexuální dimorfismus patrný pouze na červené čepičce, která je u samic o něco kratší a na zadním okraji špinavě oranžově žlutá.

Od podobného strakapouda velkého se liší hlavně červeným temenem, jinou kresbou hlavy, světlejšími spodními krovkami ocasními, šedým pruhováním na bocích těla a slabším zobákem.

Ozývá se výrazným „gyk“, často v rychlé řadě, nebo naříkavým „kvééh“. Bubnuje jen vzácně.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Žije na rozsáhlém území Evropy, v rozmezí od Kantaberského pohoří přes Pyreneje, velkou část Francie, Belgie a střední Evropu až po západní okraj evropské části Ruska; zasahuje též na Kavkaz a do Íránu a Iráku v Malé Asii. Stálý.

Ve střední a východní Evropě hnízdí hlavně v nížinách a pahorkatinách, maximálně po 900 m n. m. V Itálii, na Balkáně a v Turecku však hnízdí až po 1700 m n. m. a na Kavkaze a Íránu ještě výše.[3]

Evropská populace druhu je odhadována na 140 000–310 000 hnízdících párů;[4] nejhojněji je přitom zastoupen ve střední a východní Evropě. V České republice hnízdí v počtu 3000–6000 párů[2] a je zde zvláště chráněný jako ohrožený druh.[5]

Biotop[editovat | editovat zdroj]

Žije převážně v listnatých lesích, hlavně pak v lesích lužních s vysokým zastoupením starých dubů nebo v doubravách v pahorkatinách,[2] méně početně také v jiných typech listnatého lesa (staré porosty habru, buku, olše, javoru nebo jilmu), ve smíšených lesích, velkých sadech (zvláště při okrajích uzavřených listnatých lesů) a parcích. Rozhodující je i velikost zalesněné plochy. Hodně nesouvislé lesní porosty o ploše menší než 10 ha totiž osídluje jen zřídkakdy.[6]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Po potravě pátrá hlavně v korunách stromů. Živí se převážně členovci, obzvláště pak hmyzem a mravenci, ale v malé míře též různými plody, semeny či mízou. Do dřeva příliš často neseká, a proto ve dřevě žijící hmyz a jeho larvy získává pouze zpod vrchní vrstvy nebo odchlíplých kusů kůry.

Hnízdění[editovat | editovat zdroj]

Pohlavně dospívá již na konci prvního roku života. Je monogamní. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí v kmenech nebo silných větvích s měkkým dřevem, obvykle ve výšce 5–10 m nad zemí. Na tesání dutiny, které trvá obvykle 2–4 týdny, se podílejí obě pohlaví; v konečném stadiu bývá široká zhruba 12 cm a hluboká 20–35 cm s vletovým otvorem o průměru nejméně 34 mm. Občas též využívá opuštěných dutin strakapoudů velkých nebo strakapoudů malých, které rozšiřuje, či obsazuje jednu vlastní dutinu vícekrát.[7] Ve střední Evropě začíná hnízdit nejdříve na začátku dubna. Ročně klade obvykle jednu snůšku po 5–6 (4–8) bílých, lesklých, 23,2 × 18,5 mm velkých vejcích,[2] na kterých sedí oba rodiče 12–13 dnů. Mláďata hnízdo opouštějí po 20–24 dnech.[7]

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Druh pochází pravděpodobně z Balkánu nebo severní části Itálie, odkud se pak rozšířil do zbytku Evropy a severozápadní Asie. V současné době většina autorů uznává celkem 4 vzhledově velmi podobné subspecie:[3][7][8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Červený seznam IUCN 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-24]
  2. a b c d DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha : Academia, 2001. ISBN 978-80-200-0927-2. S. 158.  
  3. a b WINKLER, Hans; CHRISTIE, David; NURNEY, David. Woodpeckers. A Guide to Woodpeckers, Piculets and Wrynecks of the World. Robertsbridge : Pica Press, 1995. ISBN 0-395-72043-5. S. 270. (anglicky)  
  4. Middle Spotted Woodpecker Dendrocopos medius [online]. BirdLife International, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Seznam zvláště chráněných druhů ptáků v ČR [online]. Česká společnost ornitologická, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  
  6. GORMAN, Gerard. Woodpeckers of Europe. A Study to European Picidae. Chalfont : Bruce Coleman, 2004. ISBN 1-87284-205-4. S. 106–116. (anglicky)  
  7. a b c HOYO, Josep del a kol.. Handbook of the Birds of the World (HBW). Bd 7. Jacamars to Woodpeckers. Barcelona : Lynx Edicions, 2002. ISBN 84-87334-37-7. S. 483. (anglicky)  
  8. Middle Spotted Woodpecker (Dendrocopos medius). [s.l.] : The Internet Bird Collection. Dostupné online. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]