Žluna zelená

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Žluna zelená

alternativní popis obrázku chybí
Žluna zelená – samice
Stupeň ohrožení podle IUCN
Málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: ptáci (Aves)
Podtřída: letci (Neognathae)
Řád: šplhavci (Piciformes)
Čeleď: datlovití (Picidae)
Rod: žluna (Picus)
Binomické jméno
Picus viridis
Linné, 1758
Rozšíření žluny zelené.
Rozšíření žluny zelené.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žluna zelená (Picus viridis) je středně velký šplhavý pták z čeledi datlovitých. Hojně se vyskytuje v západní Asii a celé Evropě s výjimkou Irska, většinového území Skandinávského poloostrova a několika středozemních ostrovů, což ji činí jedním z nejrozšířenějších evropských zástupců své čeledi.

Popis[editovat | editovat zdroj]

  • Délka těla: 30–33 cm[2]
  • Rozpětí křídel: ±51 cm
  • Hmotnost: 185–250 g
Mladý pták

Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří silný špičatý zobák, vhodný k rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá k zachytávání na kmeni stromů, a nepříliš dlouhý, přesto silný ocas, který má funkci opěrnou.

Má olivově zelený hřbet, bělavou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase (žlutý kostřec, zvláště patrný v letu), šedé končetiny, červené temeno a s výjimkou poddruhu P. v. sharpei (žluna zelená španělská) i černou obličejovou masku.

Jednotlivá pohlaví se zbarvením liší, výrazný vous táhnoucí se od zobáku má samec černo-červený, samice čistě černý. Obě pohlaví však mají červené celé temeno (čímž se liší od žluny šedé).[3] Mladí ptáci mají na lících a břiše tmavé skvrny v řadách a matně červené temeno. Prachový šat chybí.[4]

Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou (Picus canus), která je o něco menší, má zelené břicho, černý vous na lících jen mírně naznačený a jejíž volání zní melancholičtěji a na konci klesá.[2][5] Liší se i tím, že samec má jen červenou skvrnu na čele a samička není zbarvena červeně vůbec.

Chování[editovat | editovat zdroj]

Žluna zelená celoročně obývá světlé (řídké) listnaté i smíšené lesy, zahrady a ovocné sady i větší parky ve městech s dostatečným porostem starých a mohutných stromů, příp. aleje starých stromů. Občas šplhá i na budovách. Souvislým lesům se vyhýbá.[2]

Ilustrace od Édouarda Travièse

Hnízdí do 800 m. n. m.[2]

Žluna se zdržuje jednotlivě. Podobně jako datlové a strakapoudi šplhá po stromech, ale na rozdíl od nich často poskakuje po zemi, kam slétává za potravou. Hnízdí v dutinách stromů, přičemž hnízdní dutinu s nevelkým okrouhlým vletovým otvorem vytesává v nahnilých, suchých nebo ztrouchnivělých kmenech stromů.[6] Sekání dutiny trvá ptačímu páru asi 14 dní, může však trvat i déle než tři týdny.[3] Přes léto dutina slouží jako hnízdiště, v zimě především jako místo k nocování. Obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků a občas zahnízďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách.

Let je dlouze vlnitý, se zvučnými rázy křídel; střídá se mávání křídel s fází, kdy jsou křídla přitisknuta k tělu.[2][3]

Na rozdíl od většiny datlovitých bubnuje zřídka. (Bubnování je rychlé klepání zobákem do rezonujícího dřeva, příp. plechu.[2]) Mnohem častější je hlasový projev. Od časného jara se ozývá hlasitým jásavě znějícím kli–kli–kli–kli.[6] Jiní autoři přepisují znění hlasu jako glyglygly...[2], glyk glyk glyk glyk[4] aj.

Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které vyhrabává ze země zobákem. Dospělce, larvy i kukly chytá na lepkavý velmi dlouhý vychlípitelný jazyk, kterým rejdí v mraveništi jako mucholapkou. Požírá i jiný hmyz, často jej loví tak, že jazykem prozkoumává štěrbiny v kůře, méně jej vysekává zobákem pod kůrou stromů nebo v kmeni.[7][3] Příležitostně „kroužkuje“ stromy, tzn. naklovává kůru až na lýko a olizuje mízu.[3] Občas navštíví včelí úly, zejména v zimě.

Hnízdí jednou ročně od dubna do července. Na holý podklad dutiny pokrytý třískami po tesání klade 6 (2 až 8) čistě bílých vajec velikosti 31,2 × 23,3 mm.[8] Na vejcích sedí střídavě oba rodiče 15–17 dní. Samička zahřívá vajíčka během dne a sameček ji pravidelně střídá; v noci sedí na vejcích vždy jen sameček.[3] Mláďata se líhnou skoro holá a slepá, jejich vývoj pokračuje dosti rychle, takže za 19 až 21 dní dutinu opouštějí, ale rodiče je ještě dva týdny krmí.[4][7] Hlavní potravu mláďat tvoří mravenci, které jim rodiče přinášejí v jícnu. Během srpna až října se rodiny rozpadají, přičemž dospělé žluny jsou věrné svému hnízdišti, málokdy se vzdalují ze svého okrsku, zatímco mladí se rozlétají a osidlují nová teritoria, která jsou vzdálena zpravidla do několika desítek kilometrů.[3]

Picus viridis

Výskyt a početnost v ČR[editovat | editovat zdroj]

Vyskytuje se na celém území České republiky. Je prokázán pravidelný každoroční výskyt druhu, přičemž v letech 1985–1995 se uvádí 9000 až 18 000 hnízdících párů a 6000 až 12 000 zimujících jedinců.[8] Patrně s úbytkem listnatých a smíšených lesů a kvůli užívání pesticidů počet žlun poklesl. Týž pramen označuje populační trend (výskyt či hnízdění) v letech 1973–1995 parametrem: „ubývání početnosti v rozmezí 20 % až 50 %“.[8] O zřejmě mírně klesajícím trendu hovoří [5].


Reference a zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. IUCN Red List 2015.4. 30. listopadu 2015. Dostupné online.
  2. a b c d e f g DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001, s. 156. ISBN 80-200-0927-2.
  3. a b c d e f g Hlas pro tento den. 6. Zvukový atlas naší fauny [audiokazeta]. Nahrávky ptačích hlasů Pavel Pelz, režie Miroslav Bobek. Praha: Radioservis, ©2002.
  4. a b c ČERNÝ, Walter. Ptáci. Praha: Artia, 1980, s. 150.
  5. a b BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel [a kol.]. Fauna Bílinska. Praha: Grada, 2000, s. 86. ISBN 80-7169-695-1.
  6. a b BEJČEK, Vladimír; ŠŤASTNÝ, Karel. Fauna Tušimicka. Praha: Grada, 1999, s. 36. ISBN 80-7169-875-X.
  7. a b BOUCHNER, Miroslav. Kapesní atlas ptáků. 5. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975, s. 154.
  8. a b c HUDEC, Karel; CHYTIL, Josef; ŠŤASTNÝ, Karel; BEJČEK, Vladimír. Ptáci České republiky. Sylvia. 1995, roč. 31, č. 2, s. 123. ISSN 0231-7796. Přístupné také z: http://www.cso.cz/index.php?ID=1451

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Green Woodpecker na anglické Wikipedii a Dzięcioł zielony na polské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]