Společenstvo Prstenu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o knize. O titulní skupině postav pojednává článek Společenstvo Prstenu (postavy).
Pán prstenů I. Společenstvo Prstenu
Jeden prsten a báseň v quenijštině
Autor J. R. R. Tolkien
Původní název The Fellowship of the Ring
Překladatel Stanislava Pošustová
Země Spojené království
Jazyk angličtina
Žánr fantasy
Vydavatel Mladá fronta
Datum vydání 1954
Česky vydáno 1990
Typ média kniha
Počet stran 473
Předchozí a následující díl
Dvě věže
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Společenstvo Prstenu je název prvního ze tří svazků románu Pán prstenů anglického autora Johna Ronalda Reuela Tolkiena. Po něm následují Dvě věže a Návrat krále. Skládá se ze dvou knih (částí), první obsahuje dvanáct kapitol, druhá deset kapitol. Děj knihy vypráví o dobrodružné a nebezpečné cestě hobita Froda Pytlíka s Prstenem moci. Na jeho putování mu pomáhá titulní společenstvo Prstenu, jehož rozpadem svazek končí. Poprvé bylo Společenstvo Prstenu vydáno 29. července 1954 ve Velké Británii nakladatelstvím Allen & Unwin.

Okolnosti vydání[editovat | editovat zdroj]

Poté, co si Rayner Unwin (syn a spolupracovník nakladatele Stanleyho Unwina) vyzvedl 19. září 1952 od Tolkiena rukopis Pána prstenů, dospěl k názoru, že z ekonomického hlediska bude nejvýhodnější román vydat ve třech svazcích prodávaných po 21 šilincích, což byla ovšem i tak vyšší cena, než bylo v té době u románů běžné. Každá z částí měla být vydána pod vlastním jménem, aby čtenáře nevystrašil značný rozsah díla a aby se románu dostalo u každého svazku nové sady recenzí. Po náročných debatách se s Tolkien s Raynerem Unwinem dohodl na názvech Společenstvo Prstenu, Dvě věže a Návrat krále. Tolkienův syn Christopher na poslední chvíli zajistil mapy, které jsou vydávány jako součást publikace – mapu Středozemě a plánek Kraje.[1] Jedním ze zvažovaných názvů byl také Návrat stínu (The Return of the Shadow).[2]

Vydání prvního svazku provázely potíže; vzhledem k finančním nákladům nebylo možné realizovat některé autorovy požadavky (rudé písmo na Prstenu, faksimile ohořelé stránky knihy z komnaty Mazarbul) a Tolkien musel některé své pravopisné volby (například „elven“ místo v té době obvyklejšího „elfin“) bránit před tiskařskými změnami. Publikace konečně vyšla 29. července 1954. Na nakladatelskou záložku přispěl svým textem Richard Hudges, Naomi Mitchinsonová (srovnávala knihu se science-fiction a dílem Thomase Maloryho) a C. S. Lewis (přispěl srovnáním s Ludovicem Ariostem). Poslední jmenovaný byl také autorem první recenze Společenstva Prstenu. Vyšla 14. srpna 1954 v časopise Time & Tide a vyzněla neobyčejně pochvalně; Lewis napsal, že v „divné“ a „chorobně protiromantické“ době je návrat k velkolepé hrdinské romanci úlevou. Další recenze nebyly tak bezvýhradně nadšené (někteří kritikové zavrhovali černobílé rozlišení dobra a zla, prozaický styl a nedostatek žen a náboženského ducha), i tak se však mnozí obdivovali síle obraznosti a vypravěčského umění. Pozitivní ladění recenzí vedlo k dobrým prodejům, rychle se rozprodal původní náklad 3500 výtisků a po měsíci a půl muselo nakladatelství objednat dotisk. Ve Spojených státech vyšlo Společenstvo Prstenu v říjnu 1954 v nakladatelství Houghton Mifflin a rovněž se setkalo s velkým zájmem čtenářů. Svůj podíl na tom měly pochvalné články Tolkienova přítele a básníka W. H. Audena v New York Times.[3]

Grafickou úpravu obálky prvního vydání navrhl a vytvořil sám Tolkien. Ve středu obálky se nachází Jeden prsten, je obkroužený nápisem v tengwar, sám pak obsahuje černou plochu se Sauronovým okem. Nad Prstenem je umístěna Narya, prsten ohně, jejž nosí Gandalf a jímž je zdůrazněn čarodějův vzdor vůči Temnému pánu. V alternativních, nepoužitých návrzích se vlevo a vpravo dole objevily také dva zbývající elfské prsteny, Nenya (prsten vody) a Vilya (prsten vzduchu), oba s kamenem obráceným ke středu obálky.[4]

Stručné shrnutí děje[editovat | editovat zdroj]

Kniha první[editovat | editovat zdroj]

Na počátku příběhu se hobit Frodo, synovec a dědic Bilba Pytlíka, dozví od čaroděje Gandalfa, že jeho prsten, který zdědil po Bilbovi (jak ten jej nabyl, se popisuje v předchozí části příběhu, v knize Hobit), považovaný jím za víceméně hračku, je ve skutečnosti Jeden prsten, který si kdysi vyrobil Temný pán Sauron a nechal do prstenu přejít značnou část své moci, aby si s jeho pomocí podrobil obyvatele Středozemě, především elfy. Dozví se, že Sauron byl kdysi dávno poražen a prsten mu byl odňat, nyní však opět získal svou ztracenou moc a touží Jeden prsten získat zpět. Je pravděpodobné, že se již Sauron dozvěděl o Bilbovi, a proto musí Frodo opustit Kraj, aby se Prstenu Sauron nezmocnil. Frodo se spolu se svým zahradníkem Samvědem Křepelkou (Samem) a přáteli Smělmírem Brandorádem (Smíškem) a Peregrinem Bralem (Pipinem) vydává na Gandalfovu radu do elfského sídla Roklinky, kam Sauronova moc nesahá a kde se má rozhodnout o dalším osudu Prstenu.

Brzy je odhalí Černí jezdci, Prstenové přízraky, Sauronovi služebníci, a hobiti jsou nuceni celou cestu prchat před jejich pronásledováním. Přes další nebezpečí (málem podlehnou zlému duchu mohyly v Mohylových vrších) se dostanou do městečka Hůrky, kde se seznámí s Aragornem, dědicem starobylé lidské říše Gondor na jihu Středozemě, jenž se však hobitům představí jako hraničář Chodec. Aragorn nabídne hobitům pomoc s cestou do Roklinky. Tam skutečně dorazí, i když jsou cestou na vrchu Větrově téměř polapeni Prstenovými přízraky; Frodo je těžce zraněn (v Roklince je opět uzdraven, ne však zcela).

Kniha druhá[editovat | editovat zdroj]

V Roklince uspořádá pán Elrond poradu, jíž se zúčastní elfové, lidé, trpaslíci, Frodo se svými hobitími přáteli a čaroděj Gandalf. Elrond přítomným vypoví příběh Prstenu a v následné debatě, jak s ním naložit, je rozhodnuto, že jediný způsob, jak zamezit, aby se kdy opět dostal do Sauronovy moci, je zničit ho na místě, kde byl vyroben, tedy v srdci Sauronovy říše Mordoru v Puklinách osudu, průrvě ohnivé hory Orodruiny (Hory osudu). Protože se nikdo nechce dobrovolně do tak nebezpečného místa vydat, nabídne se nakonec Frodo.

Jeho nabídka je přijata a jsou mu ustanoveni společníci mající mu pomáhat na cestě: všichni jeho hobití přátelé, Aragorn, Gandalf, elf Legolas, trpaslík Gimli a Boromir, syn vládnoucího správce Gondoru. Družinu (Společenstvo Prstenu) zavede cesta do starobylé, nyní opuštěné podzemní trpasličí říše Morie, kde probudí démona z dávných časů, balroga (původ tohoto démona je vysvětlen v Silmarillionu). Gandalf, dosavadní vůdce výpravy, se v souboji s balrogem zřítí do propasti, zbylí členové družiny uniknou do elfské lesní říše Lothlórien. Jeho vládce Celeborn s chotí Galadriel poskytnou výpravě pomoc, družina dále putuje po Velké řece Anduině divočinou na jih směrem ke gondorské říši.

Před Rauroským vodopádem jsou poutníci nuceni opustit řeku, při tom se Boromir pokouší Frodovi sebrat prsten, po němž během cesty zatoužil. Vzápětí je družina napadena Uruk-hai, plemenem ohavných služebníků Saurona a Sarumana, míšenci mezi lidmi a skřety. Děj končí, když se Frodo rozhodne po zkušenosti s Boromirem jít do Mordoru sám (se Samem), aby Jeden prsten nepokoušel i ostatní.

Kompozice knihy[editovat | editovat zdroj]

Předmluva[editovat | editovat zdroj]

J. R. R. Tolkien ve 40. letech dvacátého století, kdy napsal většinu textu Pána prstenů

V předmluvě hovoří autor především o vzniku románu Pán prstenů a o interpretaci svých děl. Uvádí, že Pána prstenů začal psát ihned po dokončení Hobita, text však nadlouho odložil poté, co se rozhodl věnovat příběhům ze Starých časů (později otištěných především v knize Silmarillion). I když se později ke vznikajícímu románu – povzbuzen zájmem čtenářů – vrátil, postupoval pomalu. V době vypuknutí druhé světové války příběh dospěl teprve k Balinovu náhrobku v Morii. Autor v předmluvě uvádí, že velká část textu vznikla právě mezi lety 1939 a 1945; kapitoly, které se později staly čtvrtou knihou (druhou částí Dvou věží), dokonce postupně zasílal synu Christopherovi sloužícímu u letectva.

Ve druhé části předmluvy se Tolkien vypořádává s názorem, že do svého díla zabudoval vnitřní význam či poselství. Tento pohled zcela odmítá a tvrdí, že probíhající válka na jeho psaní neměla vliv a že představy, že mělo jít o alegorii, jsou mylné. To dokazuje mimo jiné skutečností, že kdyby chtěl opravdu události světové politiky do svého díla zakódovat, nebyl by Prsten zničen; analogicky k výsledku druhé světové války by byl Prsten využit, Sauron zotročen a Barad-dûr okupována. Přestože Tolkien přiznává, že jako autor byl ovlivněn svou zkušeností, varuje před pokusy tento proces zachytit; upozorňuje, že události a myšlenkové proudy, které silně ovlivnily kritika, nemusely být stejně významné pro spisovatele, jakkoliv třeba oba, kritik i spisovatel, žili ve stejné době. Jako významnější události, které se podílely na utváření jeho osobnosti a světonázoru, jmenuje první světovou válku, v níž zahynula většina jeho přátel z mládí, a také neutěšenou situaci ve venkovské Anglii, jejíž krajina byla již od Tolkienova raného dětství „mrzce ničena“. Současně přiznává, že v rámci čtenářské svobody je přirozeně možné románové události na aktuální svět aplikovat. Jak zachycuje Anne C. Petty, silná skepse vůči alegorii byla Tolkienovi vlastní a projevuje se také v jeho korespondenci. V jednom z dopisů Tolkien přímo tvrdí, že jsou mu užívání symboliky a vědomá alegorizace jako způsob myšlení zcela cizí: jako příklad nesmyslné úvahy uvádí ztotožnění pěti čarodějů se pěti smysly člověka či chápání skřetů jako komunistů. Při pátrání po pramenech Tolkienova díla však čtenáři a badatelé autorovi přání často nerespektují. Objevují se interpretace ztotožňující rasy Středozemě se sedmi smrtelnými hříchy, chápání Saurona jako Satana, Hitlera či Stalina a podobně.[5]

Prolog[editovat | editovat zdroj]

Prolog obsahuje čtyři části (O hobitech, O dýmkovém koření, O uspořádání Kraje, O nalezení prstenu) a Poznámku o Krajových letopisech. Na rozdíl od zbytku díla na sebe vypravěč v prologu bere podobu překladatele, který texty o hobitech, napsané Bilbem a Frodem (koncipované jako výňatky z Červené knihu Západní marky) přeložil, zajišťuje jejich vydávání a uvádí svým učeným komentářem.

První část, nazvaná „O hobitech“, zachycuje historii a zvyky národa hobitů, vzdálených příbuzných lidí. Hobiti jsou představeni jako drobný lid (dvě až čtyři stopy vysoký) se zálibou v pohodlí, hojnosti požitků a řemeslech. Mají se vyznačovat také zálibou v pestrých barvách a hustou srstí na chodidlech. Představeno je rozdělení na tři základní větve. Chluponozí původně přebývali v podhůří, stýkali se s trpaslíky a často žili v norách; Plavíni byli spřáteleni s elfy a nacházeli zalíbení v jazycích a umění; a Statové se méně obávali lidí a bylo možné je nalézt v okolí velké řeky Anduiny. Popis je veden z pohledu „dneška“, tedy doby poloviny dvacátého století, kdy už se hobiti lidem „úzkostlivě vyhýbají“ a „je těžké je nalézt“. Zdůrazněna je hobití láska k jídlu – později v románu se potrava a její konzumace často objevuje v narážkách, písních a básních či přirovnáních a frazémech, které postavy hobitů používají.[6] Když se v jednom z dopisů sám Tolkien přirovnal k hobitovi, staví toto přirovnání na své lásce k „dobrému a prostému jídlu“; ale také na dalších hobitských charakteristikách jako láska k zahradám, kouření, domáckému životu, humoru, pozdnímu uléhání a pozdnímu vstávání.[7]

Faksimile listu Červené knihy hergestské, jež svým názvem inspirovala Tolkiena k vytvoření Červené knihy Západní marky

Druhá část, pojmenovaná „O dýmkovém koření“, zachycuje zvláštní hobití zvyk nasávat dýmkami kouř hořících listů zvláštního „koření“, pravděpodobně příbuzného tabáku. Následuje dlouhý výňatek z Rostlinopisu kraje, jehož autorem je v rámci fikčního světa Smělmír Brandorád, jeden z hrdinů románu. V něm je za původní centrum kuřby označena vesnice Hůrka; v Kraji začal jako první pěstovat dýmkové koření Tobold Troubil z Jižní čtvrtky. Některými interprety bývá dýmkové koření svým působení přirovnáváno také k marihuaně, tento výklad však nemá oporu v textu – konopí je v Tolkienově světě známo a užíváno, avšak především k výrobě provazů.[8]

Třetí část prologu, „O uspořádání Kraje“, je věnována správnímu dělení Kraje, tedy hobity osídlené oblasti, kde děj románu začíná. Kraj je popisován jako území rozdělené na čtyři čtvrtky (Severní, Jižní, Východní, Západní), s přežívajícím rozdělením na rodová území. Vně čtvrtek pak ležela Východní marka (Rádovsko) a Západní marka. V čele Kraje stál v době války o Prsten vladyka, titul v oné době již po mnoho generací v držení rodu Bralů. O pořádek se starali krajníci, představující obdobu policie; vzhledem k mírumilovnosti hobitů se však zabývali především ochranou hranic a naháněním zaběhlého dobytka. Rozdělení kraje na čtvrtky (farthings) je inspirováno yorkshirským správním rozdělením, které fungovalo na bázi tří třetin („ridings“, ze staršího „thridings“). Zároveň se jedná o slovní hříčku: slovo „farthing“ se ve starší britské mincovní soustavě užívalo také pro označení „čtvrťáku“, jedné čtvrtiny pence, což dále zdůrazňuje, jak nepatrné postavení hobiti v širém světě měli.[9]

Čtvrtá část prologu, „O nalezení prstenu“, slouží jako připomenutí děje románu Hobit, případně jako jeho shrnutí pro čtenáře, kteří začínají Pánem prstenů. Stručně je popsána výprava čaroděje Gandalfa, třinácti trpaslíků a hobita Bilba Pytlíka k Osamělé hoře – především pak okamžik, kdy se Bilbo, poté, co se ztratil v Mlžných horách, náhodou sebral ze země kouzelný prsten a následně se setkal s Glumem, předchozím vlastníkem tohoto artefaktu. Pasáž „O nalezení prstenu“ má svůj význam také proto, že vysvětluje, proč byl původní text Hobita modifikován. Hobit byl původně napsán jako dětská kniha bez úzkých vazeb na Středozem a Bilbem nalezený prsten v jeho příběhu fungoval jako pouhý magický předmět bez duchovního náboje a bez zasazení do větší příběhové konstrukce. To bylo v souvislosti s Pánem prstenů nutné změnit. Zatímco první vydání Hobita z roku 1937 popisuje, že Glum slíbil Bilbovi dárek (prsten), vyhraje-li v hádankách, druhé vydání z roku 1951 již obsahuje jiné odvyprávění události, a sice takové, podle kterého by se Glum s Prstenem knihy dobrovolně nerozloučil. Diskrepance je v prologu vysvětlována jako důsledek vlivu Prstenu na Bilba – svou první verzi uveřejněnou ve svých pamětech údajně nikdy nezměnil, dokonce ani po událostech Pána prstenů.[10]

Prolog uzavírá Poznámka o Krajových letopisech, která hlouběji rozpracovává myšlenku fiktivního překladu z Červené knihy Západní marky. Vysvětlen je zejména vznik tohoto artefaktu a jeho následných opisů v rámci smyšleného světa. Původně se jednalo o Bilbův cestovní deník, později doplněný o Frodovo vylíčení války o Prsten a také nejrůznější doplňky, genealogie, drobnější studie a záznamy. Díky této sebereferenci románu lze hledat jak vazby na postmoderní literaturu, tak na Tolkienova oblíbeného Beowulfa – rovněž v této raněstředověké básni se nachází pasáž o tom, jak dílo oslavující Beowulfovy hrdinské činy vzniklo.[11] V pojednání o vzniku knihy lze vysledovat také autorův záměr zajistit si návaznost pro vydání dalších textů ze svého legendária – Tolkienovým plánem bylo vydat Silmarillion jakožto fiktivní překlad Bilbových překladů a poznámek, které nashromáždil během pobytu v Roklince.[12]

Děj první knihy[editovat | editovat zdroj]

1. Dlouho očekávaný dýchánek[editovat | editovat zdroj]

Český Hobitín v Orlických horách byl inspirován prostředím, v němž se odehrávají části Pána prstenů

Název úvodní kapitoly románu je hravou aluzí na první kapitolu Hobita, pojmenovanou „Neočekávaný dýchánek“. První kapitola Společenstva prstenu začíná shrnutím, co se stalo s Bilbem za šedesát let od konce jeho dobrodružství. Ukazuje se, že téměř nezestárl, což je předmětem údivu a závisti. Nikdy se neoženil, adoptoval jednoho ze svých synovců, Froda Pytlíka, a žije společně s ním ve Dnu pytle. Frodův „podezřelý“ původ (jeho matkou byla Primula Brandorádová z oblasti za řekou Brandyvínou, na dohled od podivného Starého hvozdu) a skutečnost, že přišel o oba rodiče, zrcadlí Tolkienův vlastní osud – také on se narodil na „podezřelém“ místě (v Jižní Afice) a před dosažením dospělosti osiřel.[13]

Bilbovy sto jedenácté narozeniny vycházejí na stejný den jako Frodovo dovršení třiceti tří let věku, čímž mladší hobit dosáhne plnoletosti. Chystá se velkolepá oslava. Nálada v Hobitíně je demonostrována scénou z hospody, v níž se starý zahradník Pecka Křepelka snaží přesvědčit spolustolovníky, že pomluvy Bilba a Froda jsou neopodstatněné; zároveň je jeho prostřednictvím představena postava Sama Křepelky. Následuje podrobný popis narozeninové oslavy. Ta se koná 22. září a nese se ve znamení jídla, pití, tance a bujarého veselí. Důležitou roli sehrává čaroděj Gandalf, který zajišťuje ohňostroje a současně je Bilbovým důvěrníkem. Během slavnostního proslovu se starý Pytlík rozloučí se shromážděnými hobity, nasadí si kouzelný prsten a zmizí. Pak Bilbo vyrazí na dovolenou pryč z Kraje, jak již dlouho plánoval; prsten s těžkým srdcem (a díky čarodějově přesvědčivosti) nechává za sebou jako nejdrahocennější odkaz svému synovci. Bilbův zápas proti síle Prstenu, během kterého starý hobit v jednu chvíli mluví téměř jako Glum, je prvním z dlouhé řady podobných duchovních zápasů. Bilbo se odchodem vzdává nejen prstenu (a jeho hypotetické moci), ale také panského vlivu, kterým jako neobyčejně bohatý a urozený hobit vládne nad svými spoluobčany.[14] Bilbovo zmizení zanechá narozeninové hosty zmatené a rozmrzelé, Frodovi se však podaří vášně uklidnit, také s pomocí četných dárků, jež Bilbo návštěvníkům zanechal; s organizací pomáhá Smíšek Brandorád. Nejvíce nespokojení jsou Pytlíkové ze Sáčkova, Oto a Lobelie, kteří by po Bilbovi dědili, kdyby starý pán neadoptoval Froda. Naneštěstí pro ně je závěť jasná, a tak odcházejí s prázdnou. Nakonec za Frodem přichází Gandalf: varuje ho, že kouzelný prsten může být nebezpečnějším předmětem, než se zdá, a doporučí mu, aby jej neužíval. Pak vyrazí shánět informace, slíbí nicméně, že se vrátí.

První kapitolu Společenstva prstenu Tolkien vícekrát přepisoval. Největší stylovou změnou proti původním plánům bylo vypuštění autorského vypravěče, který měl ve stylu Hobita popisovat a glosovat dění; tohoto postupu, typičtějšího pro dětskou literaturu, se Tolkien zbavil, když v průběhu psaní zjistil, že duch románu bude dospělejší, než očekával.[15] Z podobných příčin zavrhl Tolkien také další záměry, které s pokračováním Hobita zpočátku měl: Bilbův úmysl se oženit a vyprávění o jednom z jeho předků a rovněž jméno Bingo Pytlík určené pro protagonistu. Původně se takto měl nazývat Bilbův syn, později adoptovaný synovec; protože však jméno znělo příliš dětinsky a pošetile, změnil ho na „Frodo“.[16]

2. Stíny minulosti[editovat | editovat zdroj]

Život ve Dnu pytle pokračuje i po Bilbově zmizení bez větších změn. Frodo nadále každý rok slaví své i Bilbovy narozeniny; stejně jako předtím Bilbo, ani on zdánlivě nestárne, ačkoliv přemítá o tom, že by se časem také vydal na cesty. Do Kraje zároveň přicházejí neobvyklí pocestní a proslýchají se neblahé zvěsti o tom, že v zemi Mordor znovu stojí Temná věž. Neklid je opět demonstrován hospodským rozhovorem, tentokrát mezi Samvědem Křepelkou a Tedem Pískařem, mlynářovým synem. Zatímco Ted se „báchorkám“ směje, Sam je okouzlen a dojat představou elfů. Představení hospody coby center společenského života, kde se odehrávají všechny významné veřejné hovory a události (také v románu Hobit si Bilbo domluví schůzku s trpaslíky právě zde), vychází z poměrů za Tolkienova dětství, jež autor strávil v malé severoanglické vesnici Sarehole.[17]

Nápis na Prstenu, v překladu: „Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny přivede, do temnoty sváže.“

Gandalf se konečně objeví s novinkami po devítileté nepřítomnosti; sedmnáct let od chvíle, kdy Bilbo zmizel. Sdělí Frodovi, že prsten, který zdědil, je jedním z Prstenů moci, které byly za dávných časů vykovány a které jsou sice mocné, avšak pro smrtelníky nebezpečné. Poté, co jej podrobí zkoušce hozením do ohně, zjistí, že jde dokonce o Jeden prsten, artefakt, který vykoval temný pán Sauron v Mordoru, aby všechny ostatní prsteny zotročil. Působením žáru ohně vyvstane na prstenu nápis v Černé řeči. V románu je na toto místo vložen ručně psaný přepis prstenových veršů v tengwar. Příprava této faksimile trvala Tolkienovi dlouho, jelikož v té době zápolil s fibrositidou a nápis se mu pokaždé zdál příliš kostbratý a nehezký. V odeslaném konceptu navíc udělal chybu – místo znaku pro „gh“ užil grafém označující „kh“. Nakladatelství na poslední chvíli zajistilo opravu, avšak ve výročním vydání po padesáti letech (v roce 2004) se do knihy opět vloudila chybná varianta s „kh“.[18]

Gandalf se pak rozhovoří o tom, že Devět prstenů určených smrtelným mužům již Sauron stáhl opět k sobě, Sedm trpaslických bylo ztraceno nebo zničeno a Tři elfské jsou ukryty. Sauronovi však schází pouze Jeden prsten k tomu, aby opět získal svou dávnou moc a ovládl Středozem. Čaroděj vypráví o osudech Prstenu: potom, co byl po dobytí Temné věže ve válce posledního spojenectví elfů a lidí Sauronovi vzat, ztratil se na Kosatcových polích, kde byl Isildur přepaden a zahuben skřety. V řece jej následně našel Déagol z říčního lidu, národa příbuzného hobitům. Déagola v touze po Prstenu zavraždil Sméagol. Postupně se proměnil v Gluma a ukryl se pod Mlžné hory, odkud o staletí později Prsten odnesl Bilbo. Gandalf prohlásí, že Prsten musí být zničen, avšak běžnými prostředky to není možné učinit. Kromě toho tuší, že Sauron již od Gluma zjistil, že Prsten je v Kraji, takže je nutné ho poslat pryč. Mezitím se ukáže, že Samvěd celou dobu poslouchal pod oknem. Gandalf jej přistihne, a aby zůstalo tajemství zachováno, přikáže mu, aby odešel z Kraje spolu se svým Pánem. Sam je nadšen, že uvidí elfy – tato fascinace krásou a vznešenými příběhy cizí kultury stojí na počátku jeho touhy po dobrodružství, podobně jako Bilba zlákala vyprávění a písně trpaslíků. Okouzlení elfy se u Samovy postavy vrací i dále v příběhu, kdy postupně dochází k jeho přerodu z posluchače v protagonistu příběhu a vypravěče.[19]

Kapitola „Stín minulosti“ je jednou z nejranějších částí Pána prstenů, vznikla již v roce 1938 pod názvem „Starobylá historie“ a zabývala se dějinami Prstenu mnohem podrobněji. Teprve v roce 1947 do textu Tolkien razantně zasáhl – většinu vyprávění o dávné minulosti přesunul do čtrnácté kapitoly (Elrondova rada), naopak připojil vysvětlení, jak k Prstenu přišel Bilbo. V souvislosti s tím v této době také přepsal příslušnou část Hobita, aby navazujícímu příběhu odpovídala.[20]

3. Tři dělají společnost[editovat | editovat zdroj]

Na čarodějovo pobízení se Frodo rozhodne, že v tajnosti opustí Kraj a vydá se do Roklinky. Aby jeho odchod zůstal utajen a aby se stihl rozloučit s milovanými místy, naplánuje si, že vyrazí až na podzim. Dno pytle prodá Pytlíkům ze Sáčkova a sám předstírá, že se bude stěhovat do Rádovska, kde si pořídil dům. Pro potěšení jde se svými přáteli, Samem a Pipinem, pěšky, zatímco Smíšek jede s věcmi do nového domu napřed. Cesta začíná příjemně, Frodo je však zneklidněn, neboť Gandalf, který vyrazil sbírat novinky, se nevrací. Kromě toho se objeví záhadná osoba na černém koni. Ukryté hobity sice nespatří, avšak větří a chová se podivně; Frodo pocítí chuť nasadit si Prsten, ale jezdec se mezitím vytratí. Sam pak ostatním sdělí, že podobný jezdec se už v Hobitíně vyptával Samova otce na Pytlíky. Večer se hobiti s pátrajícím jezdcem setkají podruhé, avšak zažene jej zpěv přicházejících elfů, které vede Gildor Inglorion z domu Finrodova. Tato postava měla sloužit jako přímá vazba na Silmarillion, vzhledem ke skutečnosti, že elfský princ Finrod Felagund se původně jmenoval Inglor Felagund, jeho otec Finarfin byl Finrod; přízvisko Inglorion by pak naznačovalo, že jde o Inglorova syna. Poté, co bylo jméno Inglor z příběhů Prvního věku vypuštěno, není již přesná povaha Inglorovy vazby na staré časy zřejmá.[21]

Elfové jsou zaraženi, že potkávají tři hobity v noci v lese. Když se však dozvědí o černých jezdcích, nabídnou poutníkům, že mohou společně přenocovat. Vezmou hobity do lesní síně, kde je pohostí chlebem, ovocem a vonnými nápoji. Gildor sice nezná důvod Frodova odchodu z Kraje, avšak uvědomuje si, že jej pronásleduje Temný pán, a radí mu, aby si dával pozor. Frodo elfy ohromí a potěší znalostí jejich jazyka, kterému se částečně naučil od Bilba. Zazní zde pozdrav „elen síla lúmenn' omentielvo“ (hvězda svítí na hodinu našeho setkání), který je jedním z mála příkladů quenijštiny v textu románu. Sám Tolkien s nadsázkou naznačil, že hybnou silou pro napsání celého díla byla touha vytvořit svět, ve kterém bude uvedená věta běžným pozdravem.[22]

Zkratkou na houby[editovat | editovat zdroj]

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

V roce 1969 prodal Tolkien práva na zfilmování románu studiu United Artists. O rok později byl adaptací pověřen John Boorman, jeho verzi se však vzhledem ke změnám v managementu nepodařilo zrealizovat. Dochovaný scénář naznačuje, že se film měl od knih značně odchylovat, mnohem více než pozdější adaptace. Objevit se mělo mnoho scén sexuálního ladění (Frodo sváděný Galadriel, nahý Frodo pokrytý listím na křišťálovém operačním stole uprostřed zaplněného amfiteátru v Roklince, zatímco z něj mladičká Arwen odstraňuje střípek morgulského nože pod pohrůžkou násilí z Gimliho strany). Přítomny měly být také scény výrazně vynalézavé (Aragorn bojující se dvěma kusy Narsilu jako dvěma meči), halucinogenní či odkazující k šamanistickým rituálům (Gandalfovo urážení a bití Gimliho „pohřbeného“ v díře v zemi a zakrytého pláštěm, aby se trpaslík pod tíhou traumatu spojil se vzpomínkami svých předků a otevřel brány Morie zapomenutým jazykem).[23]

V roce 1976 koupila práva společnost Saul Zaentz Company a režie se ujal Ralph Bakshi. První scénář napsaný Chrisem Conklingem Bakshi zavrhl, jelikož se příliš odchyloval od zdrojového materiálu. Použit byl nakonec přepracovaný scénář napsaný Peterem S. Beaglem, částečně z Conklingova textu vycházející, například v tom, že namísto Glorfindela zachraní Froda před brodem Legolas. Bakshiho adaptace byla vyrobena animační technikou rotoskopie a do distribuce vstoupila v roce 1978. Z hlediska příběhu zahrnuje Společenstvo Prstenu a první část Dvou věží.[24]

Film Pán prstenů: Společenstvo Prstenu režiséra Petera Jacksona měl premiéru v prosinci 2001 a stal se neobyčejně úspěšným začátkem filmové trilogie Pán prstenů. Také zde byly proti předloze provedeny některé dílčí změny. Pro zajištění plynulosti děje byly události na scéně přeorganizovány ve stylu zavedených hollywoodských žánrů (akční film, buddy movie) a pozornost se soustředí především na Froda a jeho cestu, bez odboček k písním, básním a dílčím epizodám. Postavu Glorfindela nahradila Arwen, dobrodružství s Tomem Bombadilem je zcela vypuštěno.[25]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CARPENTER, Humphrey. J. R. R. Tolkien: životopis. Praha: Mladá fronta, 1993. 260 s. ISBN 80-204-0409-0. S. 191–193. 
  2. CARPENTER, Humphrey. The Letters of J. R. R. Tolkien. London: George Allen & Unwin, 1981. 463 s. ISBN 0-04-826005-3. S. 168. 
  3. Carpenter (1993), s. 193–196
  4. HAMMOND, Wayne G; SCULL, Christina. J. R. R. Tolkien: Artist and Illustrator. Boston: Houghton Mifflin, 2000. 208 s. ISBN 9780618083619. S. 179–182. 
  5. PETTY, Anne C. Allegory. In: DROUT, Michael. J.R.R. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment. New York – London: Routledge, 2007. ISBN 9780415969420. S. 6–7.
  6. KAŠČÁKOVÁ, Janka. "It Snowed Food And Rained Drink" in The Lord of the Rings. In: KAŠČÁKOVÁ, Janka; DUBS, Kathleen. Middle-earth and Beyond: Essays on the World of J. R. R. Tolkien. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2010. ISBN 978-0-521-43492-8. S. 91–92.
  7. Carpenter (1981), s. 288
  8. JUDD, Walter S; JUDD, Graham A. Flora of Middle-Earth: Plants of J.R.R. Tolkien's Legendarium. Oxford: Oxford University Press, 2017. 304 s. ISBN 9780190276324. S. 187. 
  9. GARTH, John. Tolkien's Worlds: The Places That Inspired the Writer's Imagination. London: Quarto Publishing Group UK, 2020. 208 s. ISBN 9780711241275. S. 21. 
  10. HOLTZ-WODZIAK, Vickie L. Bilbo's Invisibility and Tolkien's Vision. In: EDEN, Bradford Lee. The Hobbit and Tolkien's Mythology: Essays on Revisions and Influences. Jefferson, North Carolina: McFarland, 2014. ISBN 978-0-521-43492-8. S. 136–137.
  11. FLIEGER, Verlyn. Interrupted Music: The Making of Tolkien's Mythology. Kent, Ohio – London: Kent State University Pres, 2005. 172 s. ISBN 9780873388245. S. 72–73. 
  12. FLIEGER, Verlyn. Tolkien and the Idea of Book. In: BLOOM, Harold. Bloom's Modern Critical Interpretations: The Lord of the Rings – New Edition. New York: Bloom's Literary Criticism, 2008. ISBN 9781438113999. S. 136–137.
  13. CHANCE, Jane. "Queer" Hobbits: The Problem of Difference in the Shire. In: BLOOM, Harold. Bloom's Modern Critical Interpretations: The Lord of the Rings – New Edition. New York: Bloom's Literary Criticism, 2008. ISBN 9781438113999. S. 23–24.
  14. Chance (2008), s. 22–23.
  15. THOMAS, Paul Edmund. Some of Tolkien's Narrators. In: FLIEGER, Verlyn; HOSTETTER, Carl F. Tolkien's Legendarium: Essays on "The History of Middle-earth". Westport, Connecticut – London: Greenwood Press, 2000. ISBN 0313305307. S. 163.
  16. YANDELL, Stephen. Return of the Shadow. In: DROUT, Michael. J.R.R. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment. New York – London: Routledge, 2007. ISBN 9780415969420. S. 566.
  17. STANTON, Michael. Shire, The. In: DROUT, Michael. J.R.R. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment. New York – London: Routledge, 2007. ISBN 9780415969420. S. 608.
  18. HAMMOND, Wayne G; SCULL, Christina. The J.R.R. Tolkien Companion & Guide: Chronology. Boston: Houghton Mifflin, 2008. 996 s. ISBN 9780618391028. S. 425. 
  19. GRACE, Dominick M. The Cultural Fictions of Fictional Cultures: Storytelling in the Work of J. R. R. Tolkien. In: KAVANAUGH, Afra. The Power of the Story: The Proceedings of the University College of Cape Breton's First Annual Storytelling Symposium, 1997. Sydney, Nova Scotia: University College of Cape Breton Press, 1998. ISBN 9780920336632. S. 171.
  20. Hammond, Scull (2008), s. 319.
  21. DROUT, Michael. Finrod. In: DROUT, Michael. J.R.R. Tolkien Encyclopedia: Scholarship and Critical Assessment. New York – London: Routledge, 2007. ISBN 9780415969420. S. 212.
  22. SHIPPEY, Tom. The Road to Middle-Earth: How J. R. R. Tolkien created a new mythology. London: Grafton, 1993. 337 s. ISBN 0261-10275-3. S. 17. 
  23. CROFT, Janet Brennan. Three Rings for Hollywood. In: STATYNER, Leslie; KELLER, James R. Fantasy Fiction into Film: Essays. Jefferson, North Carolina – London: McFarland, 2015. ISBN 9781476611358. S. 10–11.
  24. Croft (2015), s. 12–15.
  25. HUNTER, I. Q. Post-classical fantasy cinema: The Lord of the Rings. In: CARTMELL, Deborah; WHEELEHAN, Imelda. The Cambridge Companion to Literature on Screen. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 9780521614863. S. 157–158.