Basileios II. Bulgaroktonos

Šablona:Infobox panovník Basileios II. nazývaný Bulgaroktonos - Bulharobijce (asi 958 - 15. prosince 1025) byl jedním z nejvýznamnějších byzantských císařů, válečník a vojevůdce. Vládl v letech 976-1025 a dovršil panování makedonské dynastie. Dosáhl územního rozmachu Byzance v bývalém rozsahu od břehů Sávy a Dunaje až po Eufrat.

Mládí a nástup na trůn

Basileios se narodil roku 958 jako nejstarší syn císaře Romana II. a jeho manželky Theophano. Byl vnukem Konstantina VII. a pravnukem velkého císaře Romana I. Ještě za otcova života roku 960 byl Basileios prohlášen spolucísařem svého otce. Když roku 963 Romanos II. zemřel, byli Basileios a jeho bratr Konstantin teprve děti a tudíž se nemohli ujmout samostatné vlády. Basileiova matka se znovu provdala za známého generála Nikefora Foka a ten uzurpoval veškerou moc na sebe. Když byl Nikeforos za pomoci Basileiovy matky roku 969 zavražděn, vlády se zmocnil Jan I. Tzimiskes. Oba legitimní císaři byli opět zatlačeni do pozadí. Samostatné vlády se Basileios chopil teprve ve svých osmnácti letech roku 976, jeho bratr byl formálně spolucísařem.

Císařská vláda

Boj o trůn a občanská válka

Basileios II. a jeho nevlastní otec císař Nikeforos II.

Ani nyní však nikdo nepočítal s tím, že by se vlády měli chopit legitimní císaři. V říši vypukl ohromný zmatek. Regentem se prohlásil mocný eunuch parakoimomenos Basileios, který byl levobočkem císaře Romana I.Proti regentovi se však postavil představitel mocného aristokratického aristokratického rodu Bardas Skleros, který vykonával funkci mezopotámského duxe. Ten shromáždil v Malé Asii mnoho svých stoupenců a poté obsadil významné město Meletine, kde se sám prohlásil císařem a vytáhl proti hlavnímu městu. Eunuch Basileios však získal podporu dalšího mocného rodu Foků. Jejich představitel Bardas Fokas se postavil do čela oddílů věrných eunochovi a vytáhl proti Sklerovi. V bitvě svedené v Malé Asii roku 979 Fokas porazil Sklera a ten byl nucen prchnout na arabské území, kde byl na chalífův příkaz držen sedm let v pohodlné internaci v Bagdádu. Skutečnou vládu v říši nadále vykonával eunuch, který se staral o byrokratický aparát a Bardas Fokas, který byl jmenován vrchním velitelem armády.

Převzetí moci

Legitimním císařům zůstávaly jen vnější znaky císařské moci, aniž ji však mohli skutečně vykonávat. Mladší Konstantin milující rozkoše dvorského života se s tím snadno smířil. Basileios, který byl muž přísné, zasmušilé a podezřívavé povahy, nedbal o vnější nádheru ani o jakékoliv rozptýlení, neměl přátel, nikdy se neoženil ani není známo, že by měl milenky, se s tímto údělem nehodlal jen tak smířit. Všechen jeho zájem se upínal jen ke správě státu a výkonu moci. To ovšem naráželo na odpor všemocného ministra. Basileios si však pomalu, ale jistě připravoval půdu pod nohama k převzetí moci, která mu oficiálně náležela. Eunuch se začal obávat rostoucí moci císaře a roku 985 proti němu zřejmě chystal spiknutí. Císař Basileios zareagoval velmi rázně, dal eunocha zatknout, zkonfiskoval jeho ohromný majetek, nahromaděný ne zrovna čestnými obchody a poslal jej do vyhnanství. Ve vyhnanství eunoch brzy zemřel, pravděpodobně v důsledku šoku. Opět se projevil prvek tolik příznačný pro byzantskou společnost, kdy se s jeden den nejmocnějšího muže říše, stal druhý den nejubožejší žebrák.

Basileios se prozatím neodvážil zasáhnout i proti Fokovi, avšak zbavil jej jeho titulu velitele armády a místo toho jej jmenoval duxem Antiochie, což byl sice čestný úřad, ale císař tak fakticky odsunul Foku daleko od moci a armády.

Tažení proti Bulharům a občanská válka

Byzantská říše okolo roku 1000

Zatímco Byzanc se utápěla ve vnitřních sporech, Bulhaři využili zmatků a vymanili se z nadvlády říše. Do čela povstání se postavili tzv. komitopulové, což byli čtyři bratři, pravděpodobně synové byzantského úředníka (komety). Roku 980 byl naživu jen nejmaldší z nich Samuel. V té době ovládal již celou západní část Bulharska, ovládl Makedonii a později rozšířil svou moc i na Epir a část Albánie, kde dobyl hlavní byzantský přístav v oblasti Dyrachion (dnešní Drač). Brzy na to začali Bulhaři pronikat hlouběji do Řecka a roku 985 dobyl Samuel Larissu v Thesálii a na jaře následujícího roku oblehl Berrohiou, vzdálenou jen několik hodin jízdy od Soluně. Basileios to uvítal jako vhodnou možnost předvést, že i on je zdatným vojevůdcem. Císař naplánoval vpád do týlu nepřítele, dobytím Serdiky, které by přerušilo zásobování bulharského vojska, avšak císař se nechal vlákat do léčky a byl poražen v bitvě u Trajánovy brány. Sám císař stěží vyvázl životem. Porážka vzbudila v byzantské společnosti značné pobouření. Představitelé vojenské aristokracie v ní spatřovali důkaz o císařově neschopnosti. Objevili se hned dva uzurpátoři. Z arabského zajetí se vrátil Bardas Skleros a shromažďoval kolem sebe znovu své přívržence. Bardas Fokas mu však nabídl, aby se spojili a o císařskou moc se podělili. Skleros nabídku přijal. Fokas jej však nechal zrádně přepadnout a zajmout. V srpnu roku 987 se dal Fokas, za souhlasu značné části maloasijských magnátů, provolat na panství svého přítele Eustathia Malenia císařem. Na jaře 988 pak s velkou armádou vytáhl proti hlavnímu městu.

Vyjednávání s Rusí a definitivní porážka uzurpátorů

Basileios se ocil v zoufalém postavení. Jeho jediné oddíly byli příslušníci císařské gardy v hlavním městě. Mohl se také spoléhat na přízeň obyvatel Konstantinopole, kteří vojenskou aristokracii upřímně nenáviděli. Ale i tak vypadala situace beznadějně. Basileios však nepodlehl, naopak prokázal značnou rozhodnost a prozíravost, které byly pro něj příznačné. Odvolal se na smlouvu mezi Janem Tzimiskem a ruským knížetem Svjatoslavem a obrátil se na Svjataslavova syna Vladimíra se žádostí o pomoc. Vladimír projevil ochotu poslat císaři své varjažské bojovníky, žádal ovšem velikou cenu, jeho přáním bylo, aby mu císař poslal za manželku pravou, v purpuru zrozenou (porfyrogenetu), byzantskou princeznu za manželku. Znamenalo to nejvyšší diplomatické uznání, privilegium jakého se až do té doby žádnému vládci považovaného za barbarského, nedostalo. Basileios byl okolnostmi přinucen na žádost knížete přistoupit, rozhodl se mu poslat svou sestru Annu za ženu. Podmínkou císaře ovšem bylo, že kníže zapudí své všechny své ostatní manželky a že přijme křesťanství. Tak došlo za Basileiovy vlády k pokřestění Rusi s Byzance, což mělo pro další osudy této země rozhodující historický význam. Jakmile bylo toto dohodnuto, byla princezna poslána s velkým doprovodem na Cherson a odtud cestovali na sever do Kyjeva, Vladimír jim přijel naproti k Dněpru a zde došlo i k pokřestění Rusů.

Mezitím do Konstantinopole bylo posláno 6 000 varjažských bojovníků na veslicích. Císař s těmito posilami vyrazil proti uzurpátorovi. Obě armády se střetly u Abydosu, vojsko Foka bylo mnohem větší než císařovo, avšak štěstí stálo na straně Basileia a Fokas spadl s koně, zřejmě raněn mrtvicí, bitva se zvrátila v rozhodný masakr povstaleckých sil. Kníže Vladimír mezitím potlačil revoltu, která vypukla na Krymu. Sklerovi, který uprchl ze zajetí císař nabídl dohodu, že jej učiní svým spoluvládcem, ten nabídku přijal, ale ve skutečnosti zbytek života strávil v pohodlném zajetí v hlavním městě. Basileios se tak ve svých pětatřiceti letech, 26 let od smrti svého otce, stal skutečným autokratorem (samovládcem) Byzantské říše.

Války proti Bulharům

Největší rozmach Samuelovy moci na Balkáně kolem roku 1000

Bulharský Samuel mezitím využil rebelií v Byzanci a zmocnil se téměř dvou třetin Bálkánu a podnikal bez jakéhokoliv odporu nájezdy do Řecka. Císař Basileios zahájil nové válečné akce proti Bulharům roku 991. Poučen svým předchozím neúspěchem nyní postupoval pomalu a vytrvale, místo velkých bitev se soustředil na postupné získávání klíčových strategických bodů. Basileios se pokoušel získat spojence proti Bulharům i v zahraničí. Snažil se na svou stranu získat především chorvatského panovníka, kterému udělil vyské říšské tituly a učinil ho správcem dalmatských měst. Podobným způsobem se Basileios snažil získat na svou stranu i Srby. Úspěšnost císařova postupu proti Bulharům však přerušila jeho nezbytná přítomnost na východní hranici a Samuel zatím dobyl Dyrrachion a podmanil si Srbské knížectví Rašku. Na základě těchto úspěchů se roku 997 prohlásil carem.

Thematové rozdělení bulharska v rámci říše

Po Basieilově zásahu na východě byl roku 1001 uzavřen mír s Fatímovci a císař zabezpečil své východní hranice. Po tomto úspěchu se vrátil do evropské části své říše a zahájil novou ofénzívu proti Bulharům. Byly zahájeny rozsáhlé operace kolem Soluně, kde byla dobyta zpět města Vodena, Berhoia a Servia. V následujích letech obsadily císařské oddíly Filipopolis na severozápadě Thrákie. Postupně se Basiliovi podařilo odříznout odříznout Bulhary od centrálních oblastí jejich říše dobytím Preslavi a Plisky, která byla Samuelovou základnou v Makedonii. Roku 1004 zvítězil Basileios nad Samuelem ve velké bitvě u Skopje. A roku 1005 byl Samuel byzantským dobytím Drače izolován od přístupu k moři. Následující léta se vyznačovaly pleněním a krutým zabíjením v oblastech, kudy táhla vojska obou stran. K rozhodující bitvě došlo 29. 7. 1014 u Kleidonu. Bulharské vojsko bylo naprosto rozdrceno a bylo zajato na 14 000 Bulharů. A v tu chvíli se císař rozhodl k hrůznému činu, který mu vynesl jeho přívlastek Bulharobijce. Všichni zajatci byli oslepeni a každému stému bylo ponecháno jedno oko, aby mohl zbylých 99 druhů odvést domů. Když car Samuel tento strašlivý průvod spatřil dostal mrtvici a dva dny na to zemřel.

Basileios se musel v následujících letech vypořádat s jeho nástupci, nakonec válka skončila roku 1018 absolutním vítězstvím Byzantinců. Bulharsko celé bylo opět začleněno do říše a byl zde obnoven thematový systém. Císař Basileios sám vstoupil roku 1019 do Ochridu, Samuelova někdejšího sídelního města, byl nepopiratelným vládcem celého Balkánu. Severní hranici říše opět po více než třista letech tvořila řeka Dunaj. Po svém absolutním vítězství se Basileios rozhodl vrátit do Konstantinopole, ovšem předtím vykonal velkou okružní cestu po Balkáně a zastavil se v Athénách, kde v Pantheonském chrámu, proměněném již dávno v kapli Panny Marie poděkoval bohodoričce za obnovu moci své říše.

Chazarská kampaň

Východní Evropa kolem roku 1015

Krym se již dlouhou dobu před nástupem Basileia II. nalézal mimo faktickou kontrolu říše. Byzanc ovládala jen několik izolovaných měst roztroušených po pobřeží, zatímco většina Krymu byla ovládána Chazary, dříve největšími spojenci říše proti arabským výbojům. Císařská vojska roku 1016 ve spojení s Mstislavem Černgovským zahájila útok proti Chazarům a následně byl celý jižní Krym navrácen pod vládu impéria, zatímco sever byl připojen k Rusi.

Východní tažení

Kampaně proti Arabům

Na východě byly císařovy kampaně v porovnání s jeho předchůdci relativně nevelké. Říše získala v předchozích letech rozlehlá území a Basileios, jehož životním cílem bylo podrobení Bulharů, chtěl pouze udržet vládu nad zisky svých předchůdců. V devadesátých letech 10.století ohrožoval Antiochii emír z Aleppa. Správce Antiochie byl v jedné z bitev poražen a přišel o většinu mužů. Aleppský emír roku 995 oblehl Antiochii, pád Antiochie by zcela jistě znamenal ztrátu celé Sýrie. Basileios se opět prokázal schopným energické akce, vzdálenost téměř 2 000 km, z Balkánu do Sýrie zvládl urazit za bezmála třicet dní a Arabové zcela ohromeni zvěstí, že sám císař se objevil v Sýrii se dali na útěk. Císař zahájil tažení při kterém dobyl Aleppo a vynutil si vazalství a roční poplatky od emíra. Pak se Basileios obrátil na jih proti Fatímovcům a v letech 999-1000 uspořádal tažení, při kterém vyplenil Emesu a Tripolis. Fatímovci ohromeni jeho mocí raději uzavřeli mír a císař se mohl v klidu věnovat své dobyvačné válce v Bulharsku.

Války s Gruzií a Armény

Basileios dosáhl územních zisků i na Kavkaze, v Gruzii a Arménii, kam uspořádal celkem tři výpravy. První výprava byla uskutečněna poté, co se vítězný Basileios vrátil ze Sýrie, přezimoval v Tarsu a zde se dozvěděl o zavraždění Guzínského krále Davida, který kdysi podporoval Bardu Foku. Císař pokračoval do Meletine a odtud na sever přes řeku Tigris. Poté císař vpadl na území Gruzínských knížectví a připojil Davidova panství ke své říši, ostatní knížata se stala císařovými vazaly.

Za válek císaře s Bulharskem, obsadil nový gruzínský král Jiří I. některá území na která si Byzantinci činili nárok. Jelikož válka s Bulhary byla v plném proudu císař nemohl zasáhnout, ale hned jak bylo Bulharsko připojeno k říši, obrátil Basileios svou pozornost na východ. Roku 1021 zahájila mohutná armáda vedená samotným císařem tažení proti Gruzii. V bitvě u Shirimni byli Gruzínci těžce poraženi. Po vypálení města císař vpochodoval do oblasti Tbilisi, kam žádný císař od dob Heraklia nevstoupil. Král Jiří který byl opuštěn i svým spojencem arménským knížetem z města Ani Hovhana Smbata, se poddal císaři a předal mu sporná území. Hovhaanes Smbat podepsal s císařem smlouvu, která zajišťovala že Ani a Tao případně po jeho smrti Byzanci.

Italská politika

Byzantská panství v Itálii za Basileiovy vlády

Basileios nezapomínal ani na své západní državy v Itálii. Během první poloviny císařovy vlády byly italské provincie soustavně napadány muslimy ze Sicílie. Rozsáhlé oblasti byly vypleněny a vylidněny. Jelikož Arabové svými nájezdy postupně ohrožovali i střední Itálii, západořímský císař Ota II. se rozhodl s touto hrozbou vypořádat a dokonce vpadl roku 982 na území byzantské Itálie, přičemž Byzantinci neodporovali a nebránili císaři v postupu proti Arabům. Ota však utrpěl porážku a byl přinucen stáhnout se zpět. V roce 986 pak byla Gerace v Kalábrii dobyta muslimy a roku 988 padla Cosenza. V letech 1002 až 1004 Arabové vážně ohrožovali město Bari, hlavní byzantskou výspu na italské pevnině, pouze zásah Benátek, které byly Basileiovým spojencem, přispěl k tomu, že město nepadlo. Roku 1009 pak byla Cosenza dobyta zpět.

Císař se ve své italské politice opíral právě o Benátskou republiku. Roku 992 vydal chrysbullu (listinu opatřenou zlatou pečetí), kterou uděloval Benátkám výhodné obchodní podmínky. Benátky pak uznávaly byzantskou svrchovanost a měly být Byzanci k dispozici se svým loďstvem pro ochranu jihoitalských držav. Spojenectví bylo zpečetěno i sňatkem mezi byzantskou šlechtičnou a synem benátského dóžete.

Arabové si i přesto po celé léta počínali v Itálii zcela troufale a to i přesto, že do Itálie byli posíláni přední císařští velitelé a postupně byla výrazně rozšířena posádka v Bari. Byzantincům se nakonec dostalo podpory nejen od města Pisy, ale i od Umajovců, vládnoucích v jižním Španělsku, kteří byli v nepřátelství s Araby na Sicílii a ze severní Afriky. Basileios se snažil zastavit útoky Arabů i diplomaticky, posílal jim četné dary či úplatky. Avšak krom arabských útoků sužovala byzantskou správu i rebelie bohatého občana s Bari Melase. Ten vedl roku 1009 povstání proti katepanovi Janu Kukuovi. Revolta sice byla následujícího roku potlačena, ale později vypuklo povstání znovu a bylo potlačeno až roku 1017. Melas se proti byzanci dokonce spojil s lombardskými městy a Normany. Po vítězství nad Normany začal císař Basileios připravovat invazi, která měla opět připojit Sicílii k říši. Bohužel než mohla být uskutečněna, císař 15. prosince roku 1025 zemřel.

Vnitřní politika

Mince zobrazující Basileia a jeho bratra spolucísaře Konstantina VIII.

Císař Basileios nikdy nezapomněl na příkoží, která utrpěl od svých uzurpátorských poručníků a dalších aristokratů. Jeho vnitřní politika se vyznačovala častými zásahy proti aristokracii, kterou císař nenáviděl. Vystupoval proti nim jak proti jednotlivcům, tak i vůči celé společnosti. Je známo mnoho případů, kdy Basileios zničil i nejmocnější osoby v říši. Dal zkonfiskovat jejich majetek, jiné poslal do vyhnanství nebo je držel v zajetí v Konstantinopolia z některých dokonce učinil obyčejné rolníky. Ve své zákonodárné činnosti císař navazoval na Romana I. Lakepana. Zrušil všechna ustanovení svých bezprostředních předchůdců ve prospěch statkářské společnosti a nařídil bezpodmínečné vrácení pozemků odcizených drobným rolníkům, pokud je nabyvatel nezískal před více jak 75 lety a nemohl se prokázat listinami potvrzující legální převod pozemků. Pokud šlo o pozemky patřící dříve státu, promlčecí lhůta byla zrušena na celou dobu trvání Římského impéria a držitelé takových pozemků se museli prokázat listinami z dob císaře Augusta. Ještě větší břemeno pro pro bohaté statkáře znamenal zákon týkající se změny instituce allegyon, tj. kolektivní povinnosti vesnické pospolitosti platit daně i s neobdělávané půdy ležící ladem. Ptochoi (chudí) byli této povinosti nadále zbaveni a ta připadla na dynatoi (mocné), kteří měli své statky v okolí. Stejně tak i Basileios svými zákony poněkud omezil práva církve rozšiřovat svůj pozemkový majetek na úkor selské půdy a zejména na úkor finančních nároků státu. Všechna tato opatření byla po celou dobu Basileiovy vlády tvrdě uplatňována a vymáhána. Těžce postihla řadu aristokratických rodin, zato finance státu a tím i potřebné armády byly dobře zajištěny. Basileios věnoval pozornost také vojenským statkům a dbal, aby se všichni stratiotai (drobní pozemkoví vlastníci povinní vojenskou službou), kteří se uchýlili pod „ochranu" mocných magnátů, opět ujali hospodaření na svých statcích a plnili své vojenské povinnosti. Ve skutečnosti to neznamenalo obnovení jejich původního statutu svobodných rolníků, z paroiků (závislých rolníků) soukromých magnátů se tak stávali do určité míry paraioky státu. byl to další proces utváření feudálních vztahů v Byzanci, které se na rozdíl od západu vyznačovaly velkou rolí centralizovaného byrokratického aparátu a přímou závislostí zemědělského obyvatelstva na státní moci. Je zajímavostí, že když Bulharsko bylo dobyto, byla zemi ponechána jistá autonomie, bulharský patriarchát byl sice zrušen a bulharská církev podřízena Konstantinopoli a docházelo k helénizaci Bulharska, avšak císař například povolil Bulharům platit daně ve stejné výši jako za carství a dokonce v naturáliích, což bylo pro tamní primitivní zemědělství velmi výhodné.

Zahraniční politika

Jak již bylo řečeno, Basileios se opíral o spojenectví s Benátkami, které byly faktickým vazelem císařství, stejně tak jako Allepský emirát a Chorvatsko, ti všichni byly protektoráty císařství. Přestože byl Basileios po celou dobu své vlády zaměstnán boji na Balkáně i na východě, neztrácel ze zřetele byzantské državy v jižní Itálii, o jejichž dobytí měli zájem nejen sicilští Arabové, ale také římští císařové. Jejich expanze však končila neúspěchem. To bylo zřejmě jednou z příčin, proč se snažili navázat kontakty s Byzancí. Bezprostředně po nastolení Oty III. byl do Konstantinopole vyslán piacenzský arcibiskup řeckého původu Ioannes Filagathos, aby opatřil mladému císaři nevěstu. Basileiovi se tak naskytla zajímavá příležitost. Sám se nikdy neoženil, a neměl proto dědice, jeho bratr a formální spoluvládce Konstantin VIII. byl otcem tří dcer. Na druhé straně pocházela Otova matka Theofano z Byzance. Spojení východního a západního císařství nebylo sice reálné, neboť mezi Východem a Západem existovaly příliš hluboké rozdíly v mnoha sférách života, ale z dobové perspektivy vypadala situace nepochybně jinak. Roku 1001 byla Otovi III. zasnoubena Basileiova neteř Zoe a vydala se na cestu za svým ženichem. V Bari ji však zastihla zpráva, že císař nečekaně zemřel a spojení se neuskutečnilo.

Dědictví

Rozsah Byzantské říše při smrti Basileia II.

Basileios II. zanechal svým následníkům rozlehlou, dobře zorganizovanou a ekonomicky prosperující říši. Jeho říše opět sahala od Eufratu až k Itálii, od Sýrie až po Dunaj a Kavkaz. Byzantská říše dosáhla největší rozlohy od dob císaře Herakleia a již nikdy neměla být větší. Basileios také nahromadil obrovské bohatství, při jeho smrti se podzemních pokladnicích císařského paláce nacházelo na 12 000 000 zlatých mincí a ještě větší hodnotu měly nashromážděné klenoty, šperky a relikvie. Existence říše však byla pevně spojena s osobou panovníka, který dokázal razantně prosadit svoji absolutní moc a veškerou činnost mohutné armády včetně jejích aristokratických velitelů a úřednického aparátu podřídit zájmům státu. Následující císaři nebo regenti zdaleka nedosahovali kvalit svého předchůdce, a tak Basileiova smrt v roce 1025 předznamenala konec vrcholného období středověkých byzantských dějin. Stačilo několik desítek let a dědictví po jednom z nejvýznamnějších císařů vzalo rychle za své. Centralizovaná správa a thémní organizace se začaly rozpadat, úpadek postihl také hospodářství. Více než zájmy státu hájili nyní císaři zájmy jednotlivých magnátských rodin, jejichž separátní moc byla opět na vzestupu. Zanedbávané vojsko již nebylo schopné úspěšně čelit všem zahraničně politickým nebezpečím, ať již šlo o bouřící se Srby a Bulhary, útoky kočovných Pečeněhů, Normany rozšiřující své panství v jižní Itálii nebo Seldžucké Turky, kteří se objevili u východních hranic říše.

Externí odkazy

• Basileiova biografie (anglicky)

Byzantský císař 976 - 1025

Portály: Byzantská říše | Středověk