Arpádovci: Porovnání verzí
odkaz |
přeformulování, malá doplnění (podle en.wiki) značky: chybný odkaz na rok možné problémové formulace editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 2: | Řádek 2: | ||
[[Soubor:Nte-kir-arpad.jpg|náhled|upright|Náčelník [[Arpád]]]] |
[[Soubor:Nte-kir-arpad.jpg|náhled|upright|Náčelník [[Arpád]]]] |
||
'''Arpádovci''' byli původní [[Uhersko|uherskou]] [[Panovnický rod|panovnickou]] [[Dynastie|dynastií]], která vládla od počátků uherského státu ([[9. století]]) až do roku [[1301]], kdy zemřel její poslední příslušník [[Ondřej III.]] |
'''Arpádovci''' (maďarsky ''Árpádok'' nebo ''Árpád-ház'') byli původní [[Uhersko|uherskou]] [[Panovnický rod|panovnickou]] (od roku 1000 [[Král|královskou]]) [[Dynastie|dynastií]], která vládla od počátků uherského státu ([[9. století]]) až do roku [[1301]], kdy zemřel její poslední mužský příslušník [[Ondřej III.]] Díky mnoha sňatkům arpádovských princezen do jiných [[Evropa|evropských]] rodů však i téměř všichni následující uherští panovníci měli Arpádovce mezi svými předky a potomci dynastie žijí mezi evropskou [[Aristokracie|aristokracií]] dodnes. |
||
== Původ rodu == |
== Původ rodu == |
||
Ačkoliv se dynastie nazývá podle [[Maďaři|maďarského]] náčelníka [[Arpád|Arpáda]] († [[907]]), jejím prvním doloženým členem je jeho otec, veliký kníže [[Almoš]] (kolem 820 – kolem 895). Podle legendy byl Almoš synem mytického [[Turul|Turula]], pročež se dynastie (zřídka) označuje i jako Turulská. Almoš se synem Arpádem koncem 9. století vedli kočující maďarské kmeny do [[Panonská pánev|Panonské nížiny]], zatlačeni sem nájezdy kočovných [[Turci|Turků]] ([[Pečeněhové|Pečeněhů]]) na jejich dosavadní území na dnešní [[Ukrajina|Ukrajině]] (tzv. ''Etelköz''). |
|||
Za zakladatele dynastie je označován náčelník [[Arpád]] († [[907]]), který přivedl koncem 9. století maďarské kmeny do [[Panonská pánev|Panonské nížiny]], z důvodu nájezdů kočovných [[Turci|Turků]] na jejich původní území. [[Arpád]] pocházel z rodu Turulova, jeho otec byl [[Almoš]]. [[Turul]] v původním jazyce znamenal [[Falco (rod)|sokol]]. Některé středověké zdroje praví, že Arpádův předek byl vůdce hunských nájezdů na [[Evropa|Evropu]] [[Attila]]. |
|||
Některé [[Středověk|středověké]] zdroje také praví, že Arpádovým předkem byl [[Attila]], vůdce [[Hunové|hunských]] nájezdů na [[Evropa|Evropu]], resp. že sám Arpád se považoval za Attilova potomka. |
|||
== Dějiny rodu 9.-10. století == |
== Dějiny rodu 9.-10. století == |
||
Při cestě |
Při cestě přes [[Karpaty]] [[Almoš]] zemřel (je možné, že se jednalo o rituální oběť) a vládu převzal jeho syn [[Arpád]]. Na přelomu 9. a [[10. století]] Maďaři obsadili [[Karpatská kotlina|Karpatskou kotlinu]] a poté začali podnikat válečné a loupeživé nájezdy na okolní území. Někdy v době, kdy rozvrátili [[Velkomoravská říše|Velkomoravskou říši]] (asi 907), Arpád zemřel a post velkého knížete zaujal jeho syn [[Zoltán (náčelník)|Zoltán]] († nejpozději 950). Maďarské výboje vedly na západ, na území dnešní [[Itálie]], [[Německo|Německa]], [[Francie]] nebo [[Španělsko|Španělska]], i na jih na území [[Byzantská říše|Byzance]]. Roku [[917]] začali konat nájezdy do několika zemí současně, což byl možná důvod rozpadu jejich kmenové federace. V zemi tak nadále existovalo tři až pět kmenových svazů a pouze jednomu z nich vládli Arpádovci. |
||
Okolo roku 950 je jako vládce zmiňován [[Fajsz|Fajs]], Arpádův vnuk. Asi za jeho vlády utrpěli Maďaři velkou porážku od [[Svatá říše římská|římského]] krále [[Ota I. Veliký|Oty I.]] v [[Bitva na Lechu (955)|bitvě na Lechu]] (955). Po ní, za vlády Zoltánova syna [[Takšoň|Takšoně]] († před 972), Maďaři pokračovali ve výpadech už jen směrem na [[Balkán]] a kolem roku 970 jich zanechali zcela a definitivně se usadili v Karpatské kotlině. |
|||
Zatímco Takšoň volil spíše [[Izolacionismus|izolacionistickou]] politiku, jeho syn [[Gejza]] (kolem 940 – 997) se už snažil s okolními státy navázat normální vztahy, např. poslal vyslance k Otovi I. (973). Roku 972 se nechal i se svou rodinou [[Křest|pokřtít]] a přestože se sám přesvědčeným křesťanem nikdy nestal, za jeho vlády se [[křesťanství]] začalo mezi Maďary šířit. Gejza rozšířil svou moc na územích západně od [[Dunaj|Dunaje]] a [[Hron|Hronu]], ale značná část Karpatské kotliny zůstávala v moci lokálních kmenových náčelníků. |
|||
Po Gejzovi nastoupil roku 997 jeho syn Vajk, pokřtěný jako [[Štěpán I. Svatý|Štěpán]]. Musel uhájit své právo na vládu před svým (asi) příbuzným [[Koppány|Kopáněm]], který si činil vlastní nárok na základě [[Seniorát|seniorátu]]. Štěpán zvítězil díky podpoře družiny jeho německé manželky [[Gisela Bavorská|Gisely Bavorské]], sestry budoucího římského krále [[Jindřich II.|Jindřicha II.]]. |
|||
== 11. století == |
== 11. století == |
||
Díky strategickému významu své země a dobrým vztahům s římským králem [[Ota III.|Otou III.]] a s papežem [[Silvestr II.|Silvestrem II.]] dosáhl Štěpán povýšení maďarského knížectví na [[království]] a své vlastní [[korunovace]]. Došlo k tomu 25. prosince 1000 nebo 1. ledna 1001 a odsud se datuje existence [[Uherské království (1000–1526)|uherského království]] (pojmy „uherský“ a „maďarský“ tehdy splývaly). Záhy poté bylo zřízeno také [[arcibiskupství]] v [[Ostřihom]]i. Do roku 1030 král [[Štěpán I. Svatý|Štěpán I.]] sjednotil pod svou vládou celou Karpatskou kotlinu a stal se tak skutečným zakladatelem uherského státu. Zavedl správní členění na [[Župa|župy]] (platné v [[Maďarsko|Maďarsku]] v zásadě dodnes) a zřídil novou církevní organizaci se dvěma arcibiskupy (v Ostřihomi a v [[Kalocsa|Kaloči]]) a několika biskupy. |
|||
Po Gézovi nastoupil jeho syn [[Štěpán I. Svatý|Štěpán]], který byl také křesťan. Musel se postavit vzpouře ze svých vlastních řad, kde jiný možný nástupce trůnu [[Koppány]] napadl jeho pravomoc být dalším vládcem. Poté zajistil celkové sjednocení země a vydobyl si dobré vztahy s římským císařem [[Ota III.|Ottou III.]] a papežem [[Silvestr II.|Silvestrem II.]] Díky tomu získal roku [[1000]] královskou korunu a povolení zřídit [[arcibiskupství]] v [[Ostřihom]]i. Zavedl také nové administrativní zřízení státu tím, že ho rozdělil na jednotlivé kraje, zřídil novou církevní organizaci se dvěma arcibiskupy a několika biskupy. |
|||
Když Štěpánův jediný syn [[Svatý Emerich| |
Když Štěpánův jediný syn [[Svatý Emerich|Emerich]] zemřel při lovu (2. září 1031), panovník ustanovil svým nástupcem svého synovce [[Petr Orseolo|Petra Orseola]], syna jeho sestry Marie a [[Seznam benátských dóžat|benátského dóžete]] [[Otto Orseolo|Oty Orseola]]. To vyvolalo hněv u Štěpánova bratrance [[Vazul]]a, který byl ovšem v té době uvězněný v [[Nitra|Nitře]]. Po Štěpánově smrti (15. srpna 1038) bylo Petrovo následnické právo napadeno stařešinou [[Samuel Aba|Samuelem]] z rodu Aba. Král Petr upřednostňoval německé a italské dvořany, čímž proti sobě popudil domácí šlechtice, kteří ho nakonec roku 1041 svrhli a králem zvolili Samuela. Petr našel zastání v Německé říši a roku 1044 Samuela Abu za podpory [[Jindřich III. Černý|Jindřicha III.]] porazil a opět se chopil vlády. V roce 1046 byl však znovu svržen pohanskými povstalci, zajat a zabit či vyhnán (není jisté). |
||
Králem se stal [[Ondřej I.]] (vládl 1046–1060), Vazulův syn a Takšoňův pravnuk v mužské linii (a na rozdíl od Petra i Samuela tedy přímý Arpádovec), který do té doby žil ve vyhnanství v [[Kyjevská Rus|Kyjevské Rusi]]. Podařilo se mu zpacifikovat rebely a obnovit pozici křesťanství v zemi. V roce 1048 pozval svého mladšího bratra [[Béla I. Uherský|Bélu]] a uložil mu do správy třetinu království (tzv. ''Tercia pars regni'' anebo „vévodství“). Tato tradice rozdělení správy mezi více členů dynastie (připomínající i [[Přemyslovci|přemyslovská]] [[Údělné knížectví|údělná knížectví]]) se udržela až do 13. století. Nešlo nicméně o souvislé provincie, ale o roztroušená území se dvěma nebo třemi středisky. Vládci těchto „vévodství“ obvykle uznávali nadřazenost krále, ale někdy se proti němu bouřili nebo hledali spojenectví s okolními zeměmi. |
|||
Ještě za svého života nechal Ondřej I. korunovat svého syna [[Šalamoun I. Uherský|Šalamouna]], aby zajistil jeho následnictví, které ovšem odporovalo dosud mezi Arpádovci uznávanému seniorátu. Po Ondřejově smrti skutečně Šalamounův nárok odmítl jeho strýc [[Béla I. Uherský|Béla I.]] a sám se stal králem (1060–1063). Pak teprve dosáhl koruny Šalamoun I. (1063–1074), ale po celou dobu bojoval o vládu se svými bratranci, Bélovými syny a vévody Gejzou, Ladislavem a Lampertem. Nakonec byl poražen a králem se stal [[Gejza I. Uherský|Gejza I.]] (1074–1077), po jehož smrti se prosadil jeho bratr [[Ladislav I. Svatý|Ladislav I.]] (1077–1095), který donutil Šalamouna, dosud vládnoucího v některých oblastech na západě země, k plné abdikaci. |
|||
Ještě za svého života přenechal Ondřej I. korunu svému synovi [[Šalamoun I. Uherský|Šalamounovi I]]. To se ale neslučovalo s tehdejší tradicí seniorátního práva a vévoda [[Gejza I. Uherský|Gejza I.]] (syn Bély I. a bratranec Šalamouna I.) se snažil Šalamouna svrhnout. Po několika potyčkách se mu to v roce 1074 podařilo. Zemřel 25. května 1077. |
|||
Král Ladislav zaznamenal několik významných úspěchů: dosáhl u Říma [[kanonizace]] Štěpána I. a jeho syna Emericha (20. srpna 1083), a roku 1091 si podmanil sousední [[Chorvatsko]]. Novou provincii svěřil do správy svému synovci [[Almoš Arpádovec|Almošovi]]. Po Ladislavově smrti byl králem prohlášen jeho starší synovec [[Koloman Uherský]] (1095–1116), ale musel část území přenechat [[Almoš Arpádovec|Almošovi]]. Roku 1097 porazil v Chorvatsku povstání [[Petar Snačić|Petara Snačiće]]. |
|||
== 12 století == |
== 12. století == |
||
[[Štěpán II. Uherský| |
Po trvalých sporech s Almošem ho král Koloman roku 1107 zbavil jeho vévodství, a okolo roku 1115 ho dal i s jeho synem Bélou oslepit, aby zajistil nástupnictví pro svého syna [[Štěpán II. Uherský|Štěpána II.]] (1116–1131). Ten však zemřel bez mužských potomků, takže jeho nástupcem byl prohlášen jeho synovec Saul. Almošův syn Béla se však i přes svou slepotu dokázal prosadit a stal se králem [[Béla II. Uherský|Bélou II.]] (1131–1141). Za své vlády svou pozici ještě posílil poražením Kolomanova údajného syna [[Boris Uherský|Borise]]. Začal také okupovat některá území v [[Bosna (historická země)|Bosně]] a dobytá území svěřil svému synovi Ladislavovi. |
||
Jeho nástupcem byl zvolen jeho další syn [[Gejza II. Uherský|Gejza II.]] (1141–1162). Po jeho smrti vládl jeho syn [[Štěpán III. Uherský|Štěpán III.]] (1162–1173), který musel bránit svou pozici na trůně před strýci [[Ladislav II. Uherský|Ladislavem II.]] (1162–63) a [[Štěpán IV. Uherský|Štěpánem IV.]] (1163–65), který se pokoušel dobýt trůn i za pomoci [[Byzantská říše|Byzantské říše]]. K tomu ještě sám císař [[Manuel I. Komnenos]] obsadil území na jihu země pod záminkou, že na jeho dvoře žije králův bratr Béla. |
|||
Po smrti Štěpána III. byl zvolen králem jeho bratr [[Béla III. Uherský|Béla III.]], který musel za účelem ochrany své pozice |
Po smrti Štěpána III. byl zvolen králem právě jeho bratr [[Béla III. Uherský|Béla III.]] (1173–1196), který musel za účelem ochrany své pozice uvěznit svého bratra [[Gejza Uherský|Gejzu]]. Bélovi III. se dostalo vzdělání v Byzantské říši a byl první, kdo použil na své vlajce [[dvojramenný kříž]] jako symbol Maďarska (Uherska). Tím byl hotov základ uherského znaku, složeného právě z dvojramenného kříže a ze stříbrných pruhů na rudém pozadí, což byl znak Arpádovců. Za Bélovy vlády byl kanonizován Ladislav I. (1192). |
||
== 13. století == |
== 13. století == |
||
Za svého nástupce zvolil svého staršího syna [[Emerich Uherský|Emericha]], který ale musel připustit některá území v Chorvatsku a [[Dalmácie|Dalmácii]] svému bratru [[Ondřej II. Uherský|Ondřeji II.]], který se proti němu bouřil. Král Emerich se oženil s [[Konstancie Aragonská|Konstancií]] z rodu [[Seznam barcelonských hrabat|barcelonských hrabat]] a [[Seznam aragonských králů|aragonských králů]] a navázal tak příbuzenské vztahy s jiným vládnoucími rodem. Jeho syn král [[Ladislav III. Uherský|Ladislav III.]] vládl jen krátce a zemřel ještě jako dítě. |
Za svého nástupce zvolil Béla III. svého staršího syna [[Emerich Uherský|Emericha]] (1196–1204), který ale musel připustit některá území v Chorvatsku a [[Dalmácie|Dalmácii]] svému bratru [[Ondřej II. Uherský|Ondřeji II.]], který se proti němu bouřil. Král Emerich se oženil s [[Konstancie Aragonská|Konstancií]] z rodu [[Seznam barcelonských hrabat|barcelonských hrabat]] a [[Seznam aragonských králů|aragonských králů]] a navázal tak příbuzenské vztahy s jiným vládnoucími rodem. Jeho syn král [[Ladislav III. Uherský|Ladislav III.]] vládl jen krátce (1204–05) a zemřel ještě jako dítě. |
||
Vlády se chopil jeho strýc [[Ondřej II. Uherský|Ondřej II.]] (1205–1235). Jeho vláda trvala dlouho, ale byla poznamenaná neustálými vnitřními konflikty, které vygradovaly roku 1222, kdy byl Ondřej II. donucen vydat tzv. zlatou bulu, kterou uděloval rozsáhlá privilegia šlechtě a omezoval vlastní královskou autoritu. Za jeho vlády byla jeho dcera [[Alžběta Durynská]] kanonizována. Po jeho smrti na jeho místo nastoupil jeho syn [[Béla IV.]] ([[1235]]–1270). |
|||
Tomu vážnému a zodpovědnému panovníkovi se podařilo obnovit královskou moc, ale vzápětí musel čelit ničivému [[Mongolský vpád do Evropy|mongolském vpádu]] (1241–42), který zanechal Uhersko v troskách. Pak však Tataři odtáhli a král měl možnost posílit obranu a postavit nebo opravit pevnosti na hranicích. Udělil také řadě sídel [[Městské právo|městská práva]], zejména v severní části země. Na krátkou dobu dokonce obsadil [[Štýrské vévodství]], ale pak byl v boji o něj poražen [[Přemysl Otakar II.|Přemyslem Otakarem II.]]. Dvě z jeho dcer byly kanonizovány ([[Markéta Uherská]] a [[Kinga Polská]]). Koncem svého života a vlády Béla IV. bojoval s odbojností svého syna a následníka Štěpána V., kterému roku 1265 přiznal titul mladšího krále a dal mu do správy území na východě země. |
|||
Jeho vláda bylo poznamenaná mnoha vnitrostátními konflikty. Vší silou se snažil zajistit následnictví pro své syny. Za jeho vlády byla jeho dcera [[Alžběta Durynská]] kanonizována. Po jeho smrti na jeho místo nastoupil jeho syn [[Béla IV.]] ([[1235]]) |
|||
Když [[Štěpán V. Uherský|Štěpán V.]] (1270–72) nastoupil na trůn, řada stoupenců jeho otce emigrovala do [[Čechy|Čech]], ale po Štěpánově brzké smrti se zase vrátili. Na trůn nastoupil jeho nezletilý syn [[Ladislav IV. Kumán]] (1272–90, fakticky vládl od roku 1277). Tento po matce potomek kočovných Kumánů upřednostňoval na dvoře pohanské zvyky své kumánské družiny, pročež působil četné skandály a byl několikrát [[Exkomunikace|exkomunikován]]. Za jeho vlády došlo ke značnému úpadku královské moci a parcelaci Uherska na území pod vlivem jednotlivých nejmocnějších šlechticů (magnátů). Ladislav IV. byl nakonec roku [[1272|1290]] zavražděn (paradoxně) kumánským atentátníkem. |
|||
Tomu se podařilo dát království dohromady, ale vzápětí bylo zdevastováno při [[Mongolský vpád do Evropy|mongolském vpádu do Evropy]] (1241-42). Postupně Tatarů ubývalo a tak postavil či opravil některé pevnosti na hranicích a sjednotil obranu. Také udělil [[městská práva]] několika vesnicím. Na krátkou dobu obsadil [[Štýrské vévodství]]. Dvě z jeho dcer byly kanonizovány ([[Markéta Uherská]] a [[Kinga Polská]]). |
|||
Po jeho smrti se nejprve soudilo, že dynastie vymřela, protože jediným pozůstalým Arpádovcem v mužské linii byl Ondřej, syn Štěpána, svými bratry neuznaného pohrobka Ondřeje II. Nakonec však byl [[Ondřej III.]] (1290–1301) přece korunován a většina šlechticů jeho volbu uznala. Nepodařilo se mu však obnovit jednotu země a zlomit moc magnátů, ani zplodit mužského následníka. Když 14. ledna [[1301]] zemřel, téměř přesně 300 let od korunovace Štěpána I., definitivně vymřel rod Arpádovců [[po meči]]. Jeho dcera [[Alžběta Arpádovna]], poslední člen rodu, zemřela roku 1338. |
|||
Dalším nástupcem byl jeho syn [[Štěpán V. Uherský|Štěpán V.]] Za jeho vlády mnoho lidí odešlo do Čech, ovšem vrátili se za vlády jeho syna [[Ladislav IV. Kumán|Ladislava IV. Kumána]]. Za své vlády musel řešit vnitrostátní spory, které postupně rozkládaly království. Mnoho rodů se na sklonku královy vlády nakradlo ze státní kasy do svých vlastních kapes. Ladislav IV. byl nakonec roku [[1272]] zavražděn svými odpůrci. |
|||
== Nástupci == |
|||
Po jeho smrti se myslelo, že rod Arpádovců skončil, jelikož jediným následníkem byl [[Ondřej III.]], vnuk krále [[Ondřej II. Uherský|Ondřeje II.]], který byl ovšem svými bratry popřen. Přesto však byl zvolen králem většinou maďarských baronů. Za své vlády se ovšem musel potýkat se svými odpůrci nesouhlasícími s jeho vládou. Když 14. ledna [[1301]] zemřel, vymřel rod Arpádovců [[po meči]]. Jeho dcera [[Alžběta Arpádovna]], poslední člen rodu, zemřela sedm let poté. |
|||
Nárok na uherskou korunu po vymření Arpádovců uplatnili zejména [[Anjouovci|anjouovští]] potomci [[Marie Uherská (1257–1323)|Marie]], dcery Štěpána V. Téměř všichni následující uherští panovníci byli potomky Štěpána V. (Anjouovci, [[Habsburkové]]), nebo alespoň Bély IV. ([[Přemyslovci]], [[Lucemburkové]], [[Jagellonci]]). Mimo linii stáli pouze králové [[Matyáš Korvín]] a [[Jan Zápolský|Jan I. Zápolský]]. |
|||
[[Soubor:Rodokmen arpadovcu.jpg|500x400px|náhled|Rodokmen Arpádovců]] |
[[Soubor:Rodokmen arpadovcu.jpg|500x400px|náhled|Rodokmen Arpádovců]] |
Verze z 3. 2. 2019, 04:59
Arpádovci (maďarsky Árpádok nebo Árpád-ház) byli původní uherskou panovnickou (od roku 1000 královskou) dynastií, která vládla od počátků uherského státu (9. století) až do roku 1301, kdy zemřel její poslední mužský příslušník Ondřej III. Díky mnoha sňatkům arpádovských princezen do jiných evropských rodů však i téměř všichni následující uherští panovníci měli Arpádovce mezi svými předky a potomci dynastie žijí mezi evropskou aristokracií dodnes.
Původ rodu
Ačkoliv se dynastie nazývá podle maďarského náčelníka Arpáda († 907), jejím prvním doloženým členem je jeho otec, veliký kníže Almoš (kolem 820 – kolem 895). Podle legendy byl Almoš synem mytického Turula, pročež se dynastie (zřídka) označuje i jako Turulská. Almoš se synem Arpádem koncem 9. století vedli kočující maďarské kmeny do Panonské nížiny, zatlačeni sem nájezdy kočovných Turků (Pečeněhů) na jejich dosavadní území na dnešní Ukrajině (tzv. Etelköz).
Některé středověké zdroje také praví, že Arpádovým předkem byl Attila, vůdce hunských nájezdů na Evropu, resp. že sám Arpád se považoval za Attilova potomka.
Dějiny rodu 9.-10. století
Při cestě přes Karpaty Almoš zemřel (je možné, že se jednalo o rituální oběť) a vládu převzal jeho syn Arpád. Na přelomu 9. a 10. století Maďaři obsadili Karpatskou kotlinu a poté začali podnikat válečné a loupeživé nájezdy na okolní území. Někdy v době, kdy rozvrátili Velkomoravskou říši (asi 907), Arpád zemřel a post velkého knížete zaujal jeho syn Zoltán († nejpozději 950). Maďarské výboje vedly na západ, na území dnešní Itálie, Německa, Francie nebo Španělska, i na jih na území Byzance. Roku 917 začali konat nájezdy do několika zemí současně, což byl možná důvod rozpadu jejich kmenové federace. V zemi tak nadále existovalo tři až pět kmenových svazů a pouze jednomu z nich vládli Arpádovci.
Okolo roku 950 je jako vládce zmiňován Fajs, Arpádův vnuk. Asi za jeho vlády utrpěli Maďaři velkou porážku od římského krále Oty I. v bitvě na Lechu (955). Po ní, za vlády Zoltánova syna Takšoně († před 972), Maďaři pokračovali ve výpadech už jen směrem na Balkán a kolem roku 970 jich zanechali zcela a definitivně se usadili v Karpatské kotlině.
Zatímco Takšoň volil spíše izolacionistickou politiku, jeho syn Gejza (kolem 940 – 997) se už snažil s okolními státy navázat normální vztahy, např. poslal vyslance k Otovi I. (973). Roku 972 se nechal i se svou rodinou pokřtít a přestože se sám přesvědčeným křesťanem nikdy nestal, za jeho vlády se křesťanství začalo mezi Maďary šířit. Gejza rozšířil svou moc na územích západně od Dunaje a Hronu, ale značná část Karpatské kotliny zůstávala v moci lokálních kmenových náčelníků.
Po Gejzovi nastoupil roku 997 jeho syn Vajk, pokřtěný jako Štěpán. Musel uhájit své právo na vládu před svým (asi) příbuzným Kopáněm, který si činil vlastní nárok na základě seniorátu. Štěpán zvítězil díky podpoře družiny jeho německé manželky Gisely Bavorské, sestry budoucího římského krále Jindřicha II..
11. století
Díky strategickému významu své země a dobrým vztahům s římským králem Otou III. a s papežem Silvestrem II. dosáhl Štěpán povýšení maďarského knížectví na království a své vlastní korunovace. Došlo k tomu 25. prosince 1000 nebo 1. ledna 1001 a odsud se datuje existence uherského království (pojmy „uherský“ a „maďarský“ tehdy splývaly). Záhy poté bylo zřízeno také arcibiskupství v Ostřihomi. Do roku 1030 král Štěpán I. sjednotil pod svou vládou celou Karpatskou kotlinu a stal se tak skutečným zakladatelem uherského státu. Zavedl správní členění na župy (platné v Maďarsku v zásadě dodnes) a zřídil novou církevní organizaci se dvěma arcibiskupy (v Ostřihomi a v Kaloči) a několika biskupy.
Když Štěpánův jediný syn Emerich zemřel při lovu (2. září 1031), panovník ustanovil svým nástupcem svého synovce Petra Orseola, syna jeho sestry Marie a benátského dóžete Oty Orseola. To vyvolalo hněv u Štěpánova bratrance Vazula, který byl ovšem v té době uvězněný v Nitře. Po Štěpánově smrti (15. srpna 1038) bylo Petrovo následnické právo napadeno stařešinou Samuelem z rodu Aba. Král Petr upřednostňoval německé a italské dvořany, čímž proti sobě popudil domácí šlechtice, kteří ho nakonec roku 1041 svrhli a králem zvolili Samuela. Petr našel zastání v Německé říši a roku 1044 Samuela Abu za podpory Jindřicha III. porazil a opět se chopil vlády. V roce 1046 byl však znovu svržen pohanskými povstalci, zajat a zabit či vyhnán (není jisté).
Králem se stal Ondřej I. (vládl 1046–1060), Vazulův syn a Takšoňův pravnuk v mužské linii (a na rozdíl od Petra i Samuela tedy přímý Arpádovec), který do té doby žil ve vyhnanství v Kyjevské Rusi. Podařilo se mu zpacifikovat rebely a obnovit pozici křesťanství v zemi. V roce 1048 pozval svého mladšího bratra Bélu a uložil mu do správy třetinu království (tzv. Tercia pars regni anebo „vévodství“). Tato tradice rozdělení správy mezi více členů dynastie (připomínající i přemyslovská údělná knížectví) se udržela až do 13. století. Nešlo nicméně o souvislé provincie, ale o roztroušená území se dvěma nebo třemi středisky. Vládci těchto „vévodství“ obvykle uznávali nadřazenost krále, ale někdy se proti němu bouřili nebo hledali spojenectví s okolními zeměmi.
Ještě za svého života nechal Ondřej I. korunovat svého syna Šalamouna, aby zajistil jeho následnictví, které ovšem odporovalo dosud mezi Arpádovci uznávanému seniorátu. Po Ondřejově smrti skutečně Šalamounův nárok odmítl jeho strýc Béla I. a sám se stal králem (1060–1063). Pak teprve dosáhl koruny Šalamoun I. (1063–1074), ale po celou dobu bojoval o vládu se svými bratranci, Bélovými syny a vévody Gejzou, Ladislavem a Lampertem. Nakonec byl poražen a králem se stal Gejza I. (1074–1077), po jehož smrti se prosadil jeho bratr Ladislav I. (1077–1095), který donutil Šalamouna, dosud vládnoucího v některých oblastech na západě země, k plné abdikaci.
Král Ladislav zaznamenal několik významných úspěchů: dosáhl u Říma kanonizace Štěpána I. a jeho syna Emericha (20. srpna 1083), a roku 1091 si podmanil sousední Chorvatsko. Novou provincii svěřil do správy svému synovci Almošovi. Po Ladislavově smrti byl králem prohlášen jeho starší synovec Koloman Uherský (1095–1116), ale musel část území přenechat Almošovi. Roku 1097 porazil v Chorvatsku povstání Petara Snačiće.
12. století
Po trvalých sporech s Almošem ho král Koloman roku 1107 zbavil jeho vévodství, a okolo roku 1115 ho dal i s jeho synem Bélou oslepit, aby zajistil nástupnictví pro svého syna Štěpána II. (1116–1131). Ten však zemřel bez mužských potomků, takže jeho nástupcem byl prohlášen jeho synovec Saul. Almošův syn Béla se však i přes svou slepotu dokázal prosadit a stal se králem Bélou II. (1131–1141). Za své vlády svou pozici ještě posílil poražením Kolomanova údajného syna Borise. Začal také okupovat některá území v Bosně a dobytá území svěřil svému synovi Ladislavovi.
Jeho nástupcem byl zvolen jeho další syn Gejza II. (1141–1162). Po jeho smrti vládl jeho syn Štěpán III. (1162–1173), který musel bránit svou pozici na trůně před strýci Ladislavem II. (1162–63) a Štěpánem IV. (1163–65), který se pokoušel dobýt trůn i za pomoci Byzantské říše. K tomu ještě sám císař Manuel I. Komnenos obsadil území na jihu země pod záminkou, že na jeho dvoře žije králův bratr Béla.
Po smrti Štěpána III. byl zvolen králem právě jeho bratr Béla III. (1173–1196), který musel za účelem ochrany své pozice uvěznit svého bratra Gejzu. Bélovi III. se dostalo vzdělání v Byzantské říši a byl první, kdo použil na své vlajce dvojramenný kříž jako symbol Maďarska (Uherska). Tím byl hotov základ uherského znaku, složeného právě z dvojramenného kříže a ze stříbrných pruhů na rudém pozadí, což byl znak Arpádovců. Za Bélovy vlády byl kanonizován Ladislav I. (1192).
13. století
Za svého nástupce zvolil Béla III. svého staršího syna Emericha (1196–1204), který ale musel připustit některá území v Chorvatsku a Dalmácii svému bratru Ondřeji II., který se proti němu bouřil. Král Emerich se oženil s Konstancií z rodu barcelonských hrabat a aragonských králů a navázal tak příbuzenské vztahy s jiným vládnoucími rodem. Jeho syn král Ladislav III. vládl jen krátce (1204–05) a zemřel ještě jako dítě.
Vlády se chopil jeho strýc Ondřej II. (1205–1235). Jeho vláda trvala dlouho, ale byla poznamenaná neustálými vnitřními konflikty, které vygradovaly roku 1222, kdy byl Ondřej II. donucen vydat tzv. zlatou bulu, kterou uděloval rozsáhlá privilegia šlechtě a omezoval vlastní královskou autoritu. Za jeho vlády byla jeho dcera Alžběta Durynská kanonizována. Po jeho smrti na jeho místo nastoupil jeho syn Béla IV. (1235–1270).
Tomu vážnému a zodpovědnému panovníkovi se podařilo obnovit královskou moc, ale vzápětí musel čelit ničivému mongolském vpádu (1241–42), který zanechal Uhersko v troskách. Pak však Tataři odtáhli a král měl možnost posílit obranu a postavit nebo opravit pevnosti na hranicích. Udělil také řadě sídel městská práva, zejména v severní části země. Na krátkou dobu dokonce obsadil Štýrské vévodství, ale pak byl v boji o něj poražen Přemyslem Otakarem II.. Dvě z jeho dcer byly kanonizovány (Markéta Uherská a Kinga Polská). Koncem svého života a vlády Béla IV. bojoval s odbojností svého syna a následníka Štěpána V., kterému roku 1265 přiznal titul mladšího krále a dal mu do správy území na východě země.
Když Štěpán V. (1270–72) nastoupil na trůn, řada stoupenců jeho otce emigrovala do Čech, ale po Štěpánově brzké smrti se zase vrátili. Na trůn nastoupil jeho nezletilý syn Ladislav IV. Kumán (1272–90, fakticky vládl od roku 1277). Tento po matce potomek kočovných Kumánů upřednostňoval na dvoře pohanské zvyky své kumánské družiny, pročež působil četné skandály a byl několikrát exkomunikován. Za jeho vlády došlo ke značnému úpadku královské moci a parcelaci Uherska na území pod vlivem jednotlivých nejmocnějších šlechticů (magnátů). Ladislav IV. byl nakonec roku 1290 zavražděn (paradoxně) kumánským atentátníkem.
Po jeho smrti se nejprve soudilo, že dynastie vymřela, protože jediným pozůstalým Arpádovcem v mužské linii byl Ondřej, syn Štěpána, svými bratry neuznaného pohrobka Ondřeje II. Nakonec však byl Ondřej III. (1290–1301) přece korunován a většina šlechticů jeho volbu uznala. Nepodařilo se mu však obnovit jednotu země a zlomit moc magnátů, ani zplodit mužského následníka. Když 14. ledna 1301 zemřel, téměř přesně 300 let od korunovace Štěpána I., definitivně vymřel rod Arpádovců po meči. Jeho dcera Alžběta Arpádovna, poslední člen rodu, zemřela roku 1338.
Nástupci
Nárok na uherskou korunu po vymření Arpádovců uplatnili zejména anjouovští potomci Marie, dcery Štěpána V. Téměř všichni následující uherští panovníci byli potomky Štěpána V. (Anjouovci, Habsburkové), nebo alespoň Bély IV. (Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci). Mimo linii stáli pouze králové Matyáš Korvín a Jan I. Zápolský.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Arpádovci na Wikimedia Commons
- Rodokmen
- Árpádovci - svätí králi
- Západní Árpádovci