Uherské království (1000–1526)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Uherské království
Magyar Királyság
Regnum Hungariae
 Maďarské velkoknížectví 10001526 Královské Uhersko 
Východní Uhersko 
Osmanské Uhersko 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Mapa Uherského království roztříštěného v důsledku interregna ve 14. století
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
1000 – korunovace Štěpána I.
Státní útvary a území
Předcházející:
Maďarské velkoknížectví Maďarské velkoknížectví
Nástupnické:
Královské Uhersko Královské Uhersko
Východní Uhersko Východní Uhersko
Osmanské Uhersko Osmanské Uhersko

Uherské království (maďarsky Magyar Királyság [Maďar Kirájšág]) zkráceně Uhersko či Uhry, byl historický mnohonárodnostní státní útvar s maďarskou hegemonií. Hlavním městem byl od 14. století Budín, předtím Ostřihom a Stoličný Bělehrad (nyní Székesfehérvár).

Uherské království 1000–1526[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Uhersko.

Po smrti knížete Gejzy (972–997) nastoupil na uherský stolec princ Vajk, který potlačil veškeré pokusy o rozdělení země a pevně se chopil vlády. Přijal křest a již jako Štěpán I. se stal jeho horlivým šiřitelem a zastáncem. Díky tomu také získal r. 1000 královskou korunu a stal se prvním uherským králem. Rozšířil své území a již za jeho vlády se území dnešního Slovenska začleňovalo do uherského soustátí. Slovanští velmožové si zde mohli zachovat své državy a začali se podílet na politickém životě svatoštěpánské země. Za svůj přínos křesťanství byl později král Štěpán I. uctíván a svatořečen jako sv. Štěpán. Po jeho smrti se země ocitá v příbuzenských bojích o moc a na uherském trůně se ocitá řada nepříliš schopných Arpádovců.

V r. 1077 nastoupil na uherský trůn král Ladislav I. (10771095), který potlačil své protivníky o uherský trůn a chopil se pevně vlády. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků raného středověku. Sjednotil zemi, vymanil ji z německé závislosti a k Uhrám připojil část Sedmihradska, Slavonii a Chorvatsko. Vydal nové obchodní zákony a upravil trestní právo. Po jeho smrti se země opět dostala do vzájemných bojů o trůn. Až Béla III. (11721196) opět upevnil a rozšířil moc Uher. Vymanil zemi z byzantského vlivu, ovládl s konečnou platností Chorvatsko a Dalmácii, dobyl Halič a vytvořil dobře fungující královské úřady.

Během 12. stol. patřili Arpádovci k nejbohatším panovníkům v Evropě díky těžbě drahých kovů, především zlata v Kremnici. Rovněž se zlepšilo zemědělství a řemesla. Velkou měrou se na tom podíleli němečtí kolonizátoři, které uherští panovníci zvali do Uher a Sedmihradska. Za Ondřeje II. (12051235) došlo k významnému majetkovému a politickému vymezení Ondřejovou Zlatou bulou, kterou vydal r. 1222. Byly zde především upřesněny majetkové poměry a práva šlechty, církve a cizinců v zemi. V letech 1240–42 čelily Uhry velkým drancujícím vpádům Tatarů, kteří zemi silně zpustošili. Ve 13. století se v Uhrách začaly razit proslavené uherské zlaté dukáty (florény) a uherské groše. Béla IV. (12351270) se neúspěšně zapojuje do bojů o Babenberské dědictví proti českému králi Přemyslovi Otakaru II. R. 1260 byl Béla IV. poražen v bitvě u Kressenbrunnu a ztratil tak Štýrsko. Uhersko Přemyslovi oplácí porážku v r. 1278 v bitvě na Moravském poli, kde Uhři stojí po boku Rudolfa Habsburského.

Uherská koruna s ostatními klenoty

Za posledního Arpádovce krále Ondřeje III. (12901301) dochází k politickému rozvratu v zemi. Ondřej III. čelí domácí opozici, která podporuje kandidaturu Karla Roberta z Anjou na uherský královský stolec, vnuka neapolského krále Karla II. a Marie, dcery uherského krále Štěpána V. a další rakouská strana v Uhrách zase podporuje Albrechta Habsburského, syna krále Rudolfa I. Habsburského. Ondřej nakonec r. 1301 umírá a jím vymírají i Arpádovci. Na uherský trůn se tak dostává snoubenec Ondřejovy dcery Alžběty Přemyslovec Václav III. (13011305), který v Uhrách vládne jako Ladislav V. Jeho vláda však není stabilní a vysokou politiku v Uhrách vzhledem ke složité politické situaci a nízkému věku nezvládá. Po otcově smrti se v říjnu 1305 vzdává uherské koruny ve prospěch bratrance Oty. Při tažení do Polska je pak r. 1306 Václav III. zavražděn v Olomouci a tím vymírají i Přemyslovci v Čechách.

Na uvolněný uherský trůn se po dalších politických bojích krátce dostává vévoda Ota III. Dolnobavorský (1306–1308) a po něm již zmiňovaný Karel Robert z Anjou (1308–1342). Ten se po delší době pevně chopil moci, omezil vliv magnátů, přinesl do země italsko-francouzské kulturní vlivy a uskutečnil řadu reforem. Mnohem slavnějším a významnějším se však stal jeho syn Ludvík I. Veliký z Anjou (1342–1382), důstojný protějšek Karla IV. Lucemburského. Tito dva panovníci také spolu uzavřeli spojenectví, řadu výhodných smluv a vzájemně se podporovali. Ludvík I. v Uhrách potvrdil a upevnil práva šlechty, podporoval vzdělanost, r. 1367 založil univerzitu v Pécsi (Pětikostelí) a podrobil si Dalmácii, Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. R. 1370 získal i polskou korunu. Uspořádal křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou proti nelibosti polské šlechty připojil k Uhrám. V r. 1374 zahájil tažení proti Turkům a porazil sultána Murada I. Uhersko za jeho vlády získalo statut velmoci a prožívalo nebývalý rozkvět.

Po jeho smrti byla zvolena uherskou královnou jeho dcera Marie Uherská (13821387), pozdější manželka Zikmunda Lucemburského (1387–1437). Ten musel o uherskou korunu bojovat a čelil silné opozici, která ho dokonce v letech 14011403 opakovaně zajala. Jeho vláda v Uhrách se vyznačovala především bojem proti Turkům na jihu země a husitům v Čechách. Právě proto také založil prestižní rytířský řád Draka, jímž vyznamenával své přívržence a bojovníky proti „nevěřícím“. R. 1411 získal Zikmund římskou korunu a r. 1420 se nechal v Praze korunovat za asistence jemu věrných českým králem. R. 1433 získal císařský titul a r. 1436 po bitvě u Lipan i českou královskou korunu. Po krátké vládě Albrechta II. Habsburského (1437–1439) vládl zemi za nezletilého Ladislava Pohrobka (1439–1457) Vladislav III. Varnenčik (14401444), jenž ovšem nebyl uznán královnou Alžbětou a jejími přívrženci, kteří bránili nároky malého Ladislava Pohrobka. Vladislav III. padl v bitvě u Varny (1444) proti Turkům a uherští magnáti rozhodli, že vládu za nezletilého Ladislava bude vykonávat 7 hejtmanů a r. 1446 zvolili uherským správcem jednoho z nejmocnějších magnátů Jana Hunyadiho, proslaveného v boji proti Turkům.

Po smrti Jana Hunyadiho nechal Ladislav Pohrobek popravit jeho prvorozeného syna Ladislava a druhorozeného Matyáše Korvína vzal s sebou jako rukojmí do Prahy. Po Pohrobkově smrti se Matyáš Korvín (14581490) vrátil do Uher a hned r. 1458 byl zvolen uherským králem. Vypořádal se s opozicí v zemi, rozprášil bratříky v Horních Uhrách a pevně se chopil moci. Byl jedním z nejvýznamnějších uherských panovníků. Přivedl díky svému druhému sňatku s neapolskou princeznou Beatrix Aragonskou do země renesanční život a umění. Byl zastáncem vzdělání, kultury a provedl řadu reforem. Jeho vláda se vyznačovala snahou získat císařskou korunu. Vedl boje se střídavými úspěchy s českým králem Jiřím z Poděbrad a následně i s Vladislavem II. Jagelonským, římským císařem Fridrichem III. i Turky na jihu země. R. 1469 se nechal korunovat v Olomouci na českého krále. Připojil k Uhrám Moravu, Slezsko a Lužici. V roce 1485 porazil Matyáš i císaře Fridricha III., zmocnil se Dolních Rakous a svůj dvůr přesunul z Budína do Vídně. Na základě dřívějších dohod se po Korvínově smrti stal uherským králem Vladislav II. Jagellonský (1490–1516).

Stejně jako v Čechách i zde čelil rostoucímu vlivu šlechtické opozice. Vladislav II. přesídlil z Prahy do Budína a uherská a česká koruna pak zůstaly spojeny v rámci personální unie až do r. 1918. R. 1514 vypuklo v Uhrách tzv. Dóžovo povstání, které bylo tvrdě potlačeno sedmihradským vévodou Janem Zápolským a sněm pak přijal řadu zákonů proti poddaným. Nový panovník Ludvík Jagellonský (1516–1526) nebyl příliš schopným a silným a od počátku své vlády čelil turecké hrozbě i domácím magnátům. R. 1521 dobyl sultán Sulejman I. Bělehrad a další uherské državy na jihu země. Ludvík v reakci na postupující turecké nebezpečí svolal r. 1526 zemskou hotovost mezi Budín a Moháč (Mohács). Následná tragédie u Moháče měla pro Uhry a střední Evropu katastrofální následky. V bitvě u Moháče bylo uherské vojsko katastrofálně poraženo; část velmožů na čele s Ludvíkem utonula při útěku v močálech. Turecká vojska se pak nezadržitelně valila do Evropy a Uhry byly bezprostředně konfrontovány s muslimským světem.

Rozpad Uherska[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Královské Uhersko, Východní Uhersko, Osmanské Uhersko a Budínský pašalik.

Po bitvě u Moháče (1526) vypukla občanská válka (15271538) mezi Habsburky (Ferdinandem I.) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským.

V roce 1541 Uhersko ztratilo početná území: asi dvě třetiny dnešního Maďarska připadly Osmanské říši, dosud autonomní Sedmihradsko se osamostatnilo a stalo se vazalem Osmanské říše. Zbytek Uherska, tedy (Slovensko, Burgenland a západní Maďarsko, pod názvem Královské Uhry připadlo Habsburkům.

K opětovnému sjednocení Uherska (ale bez Sedmihradska) došlo v letech 1699 (Karlovickým mírem) a roku 1718 dobytím posledních území v jihovýchodním Maďarsku od Turků. Uherské království bylo spojeno personální unií s ostatními dědičnými habsburskými zeměmi.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]