Přeskočit na obsah

Petr Drulák

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: Odstranit vlastní výzkum (komentáře vydaných knih), redukovat přemíru referencí
prof. Ing. Petr Drulák, Ph.D.
Petr Drulák (19. června 2012)
Petr Drulák (19. června 2012)
1. náměstek ministra zahraničních věcí ČR
Ve funkci:
7. února 2014 – 30. června 2015
PředchůdceJiří Schneider
Nástupcefunkce zanikla
6. velvyslanec ČR ve Francii
Ve funkci:
23. února 2017 – 20. prosince 2019
PředchůdceMarie Chatardová
NástupceMichel Fleischmann
Člen zastupitelstva města Hořovice
Úřadující
Ve funkci od:
24. října 2022
Narození16. září 1972 (52 let)
Alma materVŠE v Praze
University of Antwerp
OceněníCena Edvarda Beneše (1996)
velkodůstojník Národního řádu za zásluhy (2019)
CommonsPetr Drulák
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Petr Drulák (* 16. září 1972)[1] je český politolog, v letech 2004 až 2013 ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, v letech 2014 až 2015 první náměstek ministra zahraničních věcí ČR[2], v letech 2017 až 2019 velvyslanec ČR ve Francii.

Studium a akademická činnost

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1990 studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze se zaměřením na mezinárodní obchod a v roce 1993 získal bakalářský titul. V roce 1994 pokračoval tamtéž inženýrským studiem mezinárodní politiky a filozofie, když předtím v mezidobí odešel studovat mezinárodní ekonomii a politiku na Antverpskou univerzitu. Po získání inženýrského titulu na VŠE v roce 1996 pokračoval doktorským studiem.[3] V průběhu doktorského studia absolvoval roku 1997 letní školu na University of Michigan, v letech 1997–1998 studijní pobyty v Německu a roku 1999 měsíční studijní pobyt na postgraduálním institutu evropských studií Evropské kolegium v Bruggách.[4] Doktorské studium završil v roce 2000 dizertací na téma Interpretace vzniku studené války.[3]

Do roku 2004 působil na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE jako asistent s výukou předmětů Tvorba zahraniční politiky a Teorie mezinárodních vztahů.[3][5] Od září 2003 do ledna 2004 byl jako Jean Monnet Fellow na European University Institute ve Florencii. Následně v letech 2005 až 2012 působil na Institutu politologických studií a Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd jako docent a od roku 2012 jako profesor politologie. Na institutech FSV vyučoval předměty jako „Theory of International Relations I“, „Kapitoly z dějin zemí Beneluxu“ a „Metodologie výzkumu“.[6] V rámci svého působení na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy absolvoval roku 2013 tříměsíční studijní pobyt v Číně na China Foreign Affairs University v Pekingu a Tongji University v Šanghaji. V letech 2012–2013 byl také hostujícím profesorem na Diplomatic Academy v Jerevanu, kde vyučoval předmět „Introduction to international politics“ a v letech 2018–2020 pak na Pařížském institutu politických věd (SciencePo), kde vyučoval předmět „Diplomatic Practice“[4] V současné době[kdy?] vyučuje na katedře Politologie a mezinárodních vztahů na filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni.[zdroj?]

Profesní kariéra a aktivity

[editovat | editovat zdroj]

Již během studia na Vysoké škole ekonomické založil českou sekci mladých evropských federalistů, v letech 1995–1996 byl i jejím předsedou. Jako student byl také v letech 1994–1997 výkonným ředitelem Rady pro mezinárodní vztahy a navázal tak spolupráci s Jiřím Dienstbierem.[3]

Svou kariéru začal v roce 1998 v Ústavu mezinárodních vztahů, kam nastoupil na pozici výzkumného pracovníka. Následně působil v letech 2000–2001 jako vedoucí vědeckého oddělení, v letech 2000–2004 jako šéfredaktor časopisu Mezinárodní vztahy a v letech 2001–2004 jako zástupce ředitele. V letech 2004–2013 pak byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů.[3] Pod jeho vedením se stal Ústav mezinárodních vztahů významným pracovištěm v tomto oboru.

Od 7. února 2014[5] se stal 1. náměstkem ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, když v této pozici vystřídal Jiřího Schneidera.[7] Ke konci června 2015 v této funkci skončil a stal se pak politickým tajemníkem ministerstva a ředitelem Kabinetu ministra,[8] jehož úkolem byla příprava koncepčních materiálů k české zahraniční politice. Ke změně došlo přesně v době, kdy zákon o státní službě převedl státní úředníky z pracovního do služebního poměru a rozdělil ministerské náměstky na „politické“, zastupující ministra, a „odborné“, řídící konkrétní sekce. Politickým náměstkem člena vlády se pak stal Lukáš Kaucký.[9] Ke konci srpna 2016 se rozhodl na Ministerstvu zahraničních věcí ČR skončit úplně.[10]

Dne 23. února 2017 předal v Elysejském paláci v Paříži pověřovací listiny do rukou francouzského prezidenta Françoise Hollanda a stal se tak mimořádným a zplnomocněným velvyslancem České republiky ve Francii.[11] Během této funkce se Drulákovi podařilo navrátit české občanství spisovateli Milanu Kunderovi, a to po bezmála 40 letech.[12] Již v červnu 2018 byl však ze své funkce odvolán, a to po dohodě mezi premiérem Andrejem Babišem a prezidentem Milošem Zemanem, který si přál dosadit na pozici velvyslance svého přítele a mediálního manažera Michela Fleischmanna. Funkci vykonával až do prosince 2019, kdy jej nahradil právě Michel Fleischmann.[13]

Na podzim roku 2022 úspěšně kandidoval v komunálních volbách do zastupitelstva města Hořovice za „Místní hnutí za harmonický rozvoj“.[14]

Názory

[editovat | editovat zdroj]

Petr Drulák byl nejprve uznávaným expertem v oblasti mezinárodní politiky, autorem mnoha odborných publikací. Později se vyprofiloval ve veřejného intelektuála zastávajícího nejprve spíše proevropské liberální pozice. Tyto pozice však začal v průběhu let více a více opouštět, až se stal kritikem liberalismu, progresivismu, Evropské unie a havlovského pojetí lidských práv.[15][16][17] Společně s Janem Kellerem také formuloval směr konzervativní socialismus.[18]

V roce 2007, když vrcholily spory o americký radar v Brdech a o Lisabonskou smlouvu, napsal do Hospodářských novin článek Dohodněte se o radaru i ústavě,[19] v němž nabádal politiky, aby se dohodli na přijetí radaru i smlouvy, čímž by podpořili vazby s USA a zároveň upevnili pozici České republiky v Evropské unii.[20] Podobný postoj k těmto tématům vyjádřil i v dalších komentářích.[21][22]

Vedl také rozsáhlé polemiky s konzervativně-euroskeptickou částí ODS. Např. v listopadu 2007 na stránkách Lidových novin spor s Václavem Klausem o pojetí ekonomické a ekologické rovnováhy.[23][24][25]

V článku Česká zahraniční politika mezi internacionalismem a atlantismem koncipoval základní kategorizaci českých přístupů k zahraniční politice. Z dlouhodobého hlediska šlo především o následující poznatky:

  1. V české zahraniční politice rozeznáváme čtyři ideové orientace (atlantismus (Havlisté, část ODS a ČSSD; bezvýhradná orientace na USA a její zájmy), kontinentalismus (část ČSSD; orientace na Brusel a Berlín), internacionalismus (orientace na EU a zároveň na USA) a autonomismus (Klaus, SPD, KSČM; strategické partnerství s Ruskem), které do určité míry odpovídají představám hlavních politických stran.
  2. Česká republika uskutečňuje internacionalistickou zahraniční politiku, která se snaží udržovat vynikající vztahy jak s USA (atlantismus), tak i uvnitř Evropské unie (kontinentalismus). Tuto základní internacionalistickou orientaci pouze podbarvují další ideové směry.
  3. Česká politická elita nepovažuje zahraniční politiku za prioritní oblast: nevěnuje jí politickou pozornost, neprovádí její koncepční přípravu a není připravena do ní investovat.

V dubnu 2009 ve svém článku v Lidových novinách kritizoval českou politickou elitu představovanou parlamentními stranami a vyzýval k jejímu nahrazení novou elitou po vzoru širokého hnutí typu Občanského fóra.[26][27] Téhož roku vydal u nakladatelství Portál knihu Metafory studené války: interpretace politického fenoménu, kterou navázal na téma své dizertační práce.[28]

V prosinci 2010 ve svém komentáři v Hospodářských novinách kritizoval internetový server WikiLeaks za publikaci amerických diplomatických dokumentů.[29]

V prosinci 2012 vydal u Sociologického nakladatelství SLON knihu Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi,[30][31] v níž formuloval své kritické názory vůči české politice[32][33] a navrhoval radikální změnu způsobu řízení země.[20]

V roce 2014 už v pozici 1. náměstka ministra zahraničí vzbudil pozornost vymezením se vůči dosavadní lidskoprávní zahraniční politice, která dle jeho soudu byla příliš konfrontační, chybná a škodlivá.[34] Podobně kriticky se vyjádřil i těsně před nástupem do funkce ve svém komentáři pro Deník Referendum[35] a už v říjnu 2013 tamtéž shrnul svůj postoj do výroku: „Ekonomická diplomacie musí překonat klausovský neoliberalismus, podpora lidských práv havlovský neokonzervativismus.“[36][nenalezeno v uvedeném zdroji]

V roce 2020 se na stránkách českých medií obhajoval závěry knihy Tajnosti levice. Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu, kterou napsal francouzský filozof Jean-Claude Michéa, kde tvrdí, že „Michéa důsledně sdílí Laschovu kritiku kapitalismu, kulturní konzervativismus i schopnost dívat na základní otázky společnosti zdola, tj. z perspektivy její chudší a slabší části. Snad se nedopustíme žádného násilí vůči jednomu či druhému, pokud je oba budeme považovat za představitele určitého konzervativního socialismu, který není ani liberální, ani komunistický“.[37][38][39][40][41][42][43] Kritizuje kulturní (liberální) levici za opuštění sociální otázky a svých voličů a navrhuje návrat k češství jako způsobu nápravy problému dneška. Drulák používá příměr o pekaři, který prý „před lety měl dobré pečivo a lidi k němu rádi chodili. Pak z nějakých důvodů přestal péct a začal nakupovat hotové produkty ve velkoobchodu“. Poukazuje na to, že normy, o kterých často věříme, že jsou univerzální, naopak standardem leckdy nejsou (lidská práva a jejich šíření po světě), a že motor hedónismu (globální neoliberální kapitalismus) není tak efektivní (globální finanční krize), jak kapitalističtí ideologové věřili.[44] [45] Profesor Drulák poukazuje na to, že je nutné znovu promyslet definici národa a vyvarovat se omylů porevolučních let:[46][45][47][48][49] [50][51][52][53][54][55]

Společenství národní solidarity („Bratrství“) se má opírat o logiku daru, a nikoliv o tržní logiku a ani o soulad s abstraktními právními normami. Národ představuje místo lidskosti ve světě ovládané trhem a abstraktními právními normami. Umožňuje uskutečňovat horizontální humanismus založeném na daru a jeho opětování (Lidskost konkrétní a horizontální, uskutečňovanou v každodenním sousedském soužití uvnitř národa, kde nejde o lidskost abstraktní a vertikální (ideály humanitní u Masaryka a Lidská práva u Havla)). Poukazuje na spojení obou větví liberalismu, kdy pravicoví (tržní) liberálové si hledí budování globálního kapitalismu, zatímco ti levicoví (právní a kulturní liberálové) sní o budování občanské společnosti a globálním exportu demokracie a lidských práv. Národ nepotřebují a „svůj pohled silně opírají o 'bizarní' Patočkův spis Co jsou Češi.“[45][40]

Ve sborníku Sametová budoucnost?[56][57] uvádí, že bychom měli založit společnost na demokracii, češství a Evropě jako cestu jak nalézt nový vztah k Západu a k navrhnutí alternativy k liberálnímu kapitalismu (Drulák to nazývá socialismus očištěný od marxismu a liberalismu). Středem zájmů musí být obrana obyčejného člověka a jeho důstojnosti tak jak na počátku fungovala Polská Solidarita (obnovení přirozených vazeb mezi lidmi). Základní imperativ řešení musí být sociálně spravedlivý a měl by směřovat ke zmenšování nerovností. Neměla by být založena na neověřené utopii prováděné elitou. Uvádí, že k Západu se musíme naučit vztahovat politicky a nikoliv identitou…. Česko je součástí Západu, byť součástí nesamozřejmou. Lze hrát hru. Ve hře se vytváří silový vztah mezi Českem a západními partnery…. Hra pak spočívá v uplatňování vlastní definice světa a priorit, získávání výhod, přijetí ztrát, hledání kompromisů, účasti na kolektivním úsilí.[58][45][59] Drulák upozorňuje na probíhající krizi liberálního státu v novém, pandemickém kontextu a s ohledem na budoucnost Evropy v rámci měnících se mezinárodních vztahů.[60] Považuje soudržnost společnosti za základní kategorii. Náklady převodu na nízkouhlíkovou ekonomiku ponesou nižší a střední třídy, tedy hrozí další prohloubení nerovnosti, také digitalizace povede ke zvyšování nerovnosti. Drulák kritizoval média, jež selhávají a přispívají dle jeho mínění ke společenskému rozkladu.[61]

Profesor Drulák se vyprofiloval jako významný kritik lidskoprávní zahraniční politiky, podle nějž „nemá o lidských právech v zahraniční politice smysl mluvit“. [62][63][64][65][66][67][68] Tvrdí, že se jedná o zhoubnou představu, kterou je třeba od základu odmítnout, protože „těžko bychom našli stát, který dokáže věrohodně prosazovat lidská práva, aby vyhověl jejich univerzalistické povaze a nepostupoval selektivně“. Kritizuje Havla a jeho pojetí lidských práv, za to že zdiskreditoval myšlenku všeobecně platných lidských práv a potvrdil, že jsou pouze nástrojem nátlaku proti rivalům, které je kontraproduktivní a přitom plané moralizování je neskutečně levné („Jediné, co na tom prosperuje, je náš vlastní morální exhibicionismus. A přesně to je to dědictví Havla, které je třeba odmítnout“).[69][70][71][72] Tvrdí, že je nutné opustit lidská práva a navrátit „ochranu jednotlivce tam, kde až do sedmdesátých let byla, pod křídla svrchovaného státu. Stát musí uplatnit svoji svrchovanost především vůči hlavním nositelům lidskoprávní ideologie: mezinárodním organizacím, aktivistům a justici“.[63][73][74][75][76] Cílem profesora Druláka je „obecný cíl, k nimž odvržení lidskoprávní ideologie směřuje: obnovu státu, který je potřeba k naplňování veřejného zájmu, obnovu svobody a demokracie, jež jsou oklešťovány soudci a aktivisty, obnovu humanitární solidarity zdiskreditované ideologizací a zamezení násilí, které lidská práva vyvolávají. Speciálně českým bonusem je překonání jedné zavádějící legendy a odhození zbytečné zahraničněpolitické zátěže“.[63]

V roce 2021 vydal s kolegy knihu Budoucnost levice bez liberalismu, kde se pokouší hlouběji analyzovat příčiny pádu levice a navrhnout její obrodu.[77][78][79] V rozhovoru ohledně vydané knížky uvádí že, „Populismus se používá jako nálepka (liberální elita), kterou se zdiskredituje ten, proti kterému příliš nemáte argumenty ... Liberalismus je proud, který do demokratické společnosti patří, má své místo, ale ne na levici. Problém vidíme v tom, že levice se liberalismem příliš kontaminovala. Představuji si to tak, že liberalismus, konzervatismus a levice patří do politického spektra a budou se střetávat. Problém je, když liberalismus všechny kontaminuje, že už zbude jen jedna ideologie a zmizí ten důležitý střet. Vždyť už je i skoro jedno, kdo je ve vládě, protože všichni dělají to samé. Tady se politika vyprázdnila, zúžila se jen na technickou správu, a tohle je toho důsledkem. Naším cílem je obnovit ideologický spor. Pokud by se dál zametal pod koberec, nutně by to vedlo k výbuchu násilí. Poukazuje na pokrytectví evropských institucí, protože Když porušili základní pravidla liberálové, nikdo v Evropě nekřičel. Křik začal, až když to samé udělali ti, kteří šli proti liberálnímu mainstreamu“. Domnívá se, že je chyba, když se levice zabývá pouze menšinami, když se „debata se vede bez rukaviček, jediné rukavice jsou boxerské. Když ti lidé léta dostávají přes ústa od těch, kteří si myslí, že jsou strážci dobra a lásky, samozřejmě dají najevo, co si o tom myslí. Já v tom tedy vidím, že se nechceme omlouvat za své názory, říkáme, že tohle je náš pohled a myslíme si, že ti druzí svým pohledem levici poškodili. To samozřejmě neznamená, že ochrana menšin je něco, co by bylo scestné. Historicky to bylo důležité téma. Dnes se to však překlopilo do něčeho hodně jiného. Vymýšlení si nových a nových nároků, kterými menšiny vydírají většinu“.[80] Dále uvádí, že se názorově změnil, když se z pokrokového liberála stál kritikem liberalismu a poukazuje na potřebu hájit „důslednou demokracii, která se vyprazdňuje. Jdete sice k volbám, ale je celkem jedno, koho budete volit. Rozhodnou nějací soukromí vlastníci, protože plno věcí už je zprivatizovaných, nebo nezávislé úřady, na které politici nemohou. Když politik upraví zákon, zruší ho Ústavní soud nebo narazí v Bruselu, protože se ukáže, že nic takového udělat nemůžeme. Chceme obnovu demokracie. Cítím také, že na Západě je svoboda čím dál víc omezována ve sféře veřejného projevu. Nemůže se zveřejnit karikatura, protože se může dotknout nějaké menšiny, jsou užší a užší mantinely toho, co můžete říct, abyste nebyli ostrakizováni. Je to jak z Kunderova Žertu, kdy někdo udělal politicky nekorektní vtip, ironicky zpochybnil oficiální propagandu, za což tvrdě zaplatil. Dnes existuje čím dál víc lidí, kteří v médiích řekli něco nevhodného, přitom nijak zle ani nenávistně, a jejich kariéry jsou zničeny. Vnímám to jako zásadní ohrožení svobody projevu. Klasický liberál by se v tom se mnou asi shodl. Už by se mnou ale asi nesouhlasil v tom, že svoboda musí jít ruku v ruce s rovností, protože jinak to je jen svoboda hrstky vyvolených. Svoboda a rovnost jsou pro mě spojené, buď máte obojí, nebo nic“.

Mezi kontroverzní názory Druláka se řadí jeho názor na ruskou invazi na Ukrajinu. Drulák sice v případě ruské invaze na Ukrajinu označil režim Vladimira Putina za agresora, zároveň však v souladu s ruskou propagandou obviňuje Západ. Zejména Spojené státy podle něj odpovídají za pokračování války tím, že podporují Ukrajinu. Konflikt prý skončí, až Američané budou připraveni jednat s Ruskem o míru.[81]

Také vyhlíží výhru Donalda Trumpa v letošních amerických prezidentských volbách. „Mělo by to pozitivní efekt, šlo by o obrovskou trhlinu ve lživé konstrukci, v níž evropská elita žije. Vidíme lživou konstrukci o Ukrajině, lživou konstrukci o klimatu, o transatlantických vztazích. S příchodem Donalda Trumpa do Bílého domu budou tyto konstrukce zásadním způsobem poškozeny, proto bych to přivítal.“[81]

V lednu 2023 mu byla dána výpověď z Ústavu mezinárodních vztahů. Podle ředitele Ústavu mezinárodních vztahů výroky Druláka s propuštěním nesouvisí a instituce jen kvůli úsporám zrušila pozice několika výzkumníků. Sám Drulák ale krok označil za účelový.[82] Z toho důvodu se taky Drulák obrátil na soud a ten výpověď zneplatnil. Ústav mezinárodních vztahů se proti rozhodnutí soudu odvolal. [81]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Odborné učebnice

  • (2000) Tvorba a analýza zahraniční politiky. VŠE, Praha. Spoluautorka: Radka Druláková.
  • (2003) Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál.
  • (2008) Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Autor kapitol: „Úvod“, s. 9–13; „Epistemologie, ontologie a operacionalizace“, s. 14–28; „Analýza metafor“, s. 125–148; „Kvalitativní výzkum – standardy, rétorika a logika“, s. 227–240. Editovaná monografie.
  • (2009) Encyklopedie mezinárodních vztahů. Praha: Portál. Editovaná monografie, hlavní editor Petr Kratochvíl.
  • (2019) Metodologie výzkumu politiky. Praha: SLON. Editovaná monografie, hlavní editor Vít Beneš.

Výzkum politických metafor

  • (2004) Metaphors Europe lives by: language and institutional change of the European Union. Working Paper, Department of Social and Political Sciences, Florence: European University Institute, EUI Working Paper SPS No. 2004/15.
  • (2005) “Metaphors and Creativity in International Politics.“ Research Cluster ‘Discourse, Politics, Identity’ Working Paper No. 3/2005, Lancaster: Institute for Advanced Studies at Lancaster University.
  • (2006) Motion, Container and Equilibrium: Metaphors in the Discourse about European Integration. European Journal of International Relations, vol. 12(4), 499–531.
  • (2007) Figuring Out Europe: EU Metaphors in the Minds of Czech Civil Servants. Perspectives, 28, Summer 2007, 5–23, spoluautorka: Lucie Königová.
  • (2009) Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu. Praha: Portál.
  • (2010) „Of Metaphors, Concepts and Reality: A Reply to Onuf“. Perspectives, vol. 18, No. 1, 77–86.
  • (2015) Czech metaphors about Europe: Havel vs Klaus, Journal of International Relations and Development. 18(4). Spoluautor: Vít Beneš.

Česká zahraniční politika

  • (2006) Záhada české zahraniční politiky, Lidové noviny, 25. 2. 2006
  • (2008) Aussenpolitik in Ostmitteleuropa: Von Universalisten, Atlantikern, Europäern und Souveränisten. Osteuropa, vol. 58 (7), 139–152, spoluautoři: Michal Kořan, Jan Růžička.
  • (2008) „Česká zahraniční politika mezi internacionalismem a atlantismem“ in: Michal Kořan a kol. (2008) Česká zahraniční politika v roce 2007. Analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 395–402.
  • (2009) „Česká zahraniční politika v době počínajícího politického rozkladu“. In: Michal Kořan a kol. (2009) Česká zahraniční politika v roce 2008: analýza ÚMV. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, 2009, s. 373–379.
  • (2009)  „Proč nám nestačí splývat? Tři slepé uličky české diplomacie: Havel, Klaus, Vondra“, Lidové noviny, Orientace, s. 24.
  • (2010) „Závěrem: Český nezájem se prosazuje“. In: Michal Kořan a kol. (2010) Česká zahraniční politika v roce 2009: analýza ÚMV. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2010, s. 354–361.
  • (2010) „Czech Foreign Policy: Ideologies, Prejudices and Co-ordination“ In: Michal Kořan et al. (2010) Czech Foreign Policy in 2007–2009. Analysis. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 371–384.

Ostatní díla

  • (2012) Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi. Praha: SLON.
  • (2016) Umění, mystika a politické jednání. Praha: Novela Bohemica.
  • (2019) Sametová budoucnost? Praha: Masarykova demokratická akademie. Autor kapitoly „Za socialistický Západ!“. Editovaná monografie, spolueditor Petr Agha.
  • (2020) Budoucnost levice bez liberalismu. Praha: Masarykova demokratická akademie. Editovaná monografie, spolueditoři: Jan Keller, Matěj Stropnický, Ilona Švihlíková.

Překlady

  • (1996) Yvan Vanden Berghe, Velké nedorozumění. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy. Překlad z nizozemštiny.
  • (2019) Jean-Claude Michéa, Tajnosti levice. Praha: Masarykova demokratická akademie. Překlad z francouzštiny.
  • (2022) Alain de Benoist, Umírněná kritika suverenismu. In: Svrchovanost zprava i zleva. Praha: Dauphin Daniela Podhradského. Překlad z francouzštiny.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Drulák, Petr, 1972- [online]. Národní knihovna ČR [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  2. ↑ Lidovky [online]. MAFRA, a. s., 2015-07-01. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e Prof. Ing. Petr Drulák, Ph.D. [online]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Ústav mezinárodních vztahů. www.perspectives.cz [online]. [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b PR FMV. Absolvent a bývalý pedagog FMV, prof. Petr Drulák, jmenován náměstkem ministra zahraničních věcí [online]. Praha: FMV VŠE, 2014-02-10 [cit. 2014-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-26. 
  6. ↑ Ústav mezinárodních vztahů [online]. Dostupné online. 
  7. ↑ Lidovky.cz, ČTK. Zábrany padly. Zaorálek s Dienstbierem u prezidenta prošli. Lidovky.cz [online]. MAFRA, a. s., 2014-01-28 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  8. ↑ Petr Drulák [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [cit. 2015-07-07]. Dostupné online. 
  9. ↑ ČT24. Drulák končí jako Zaorálkův náměstek, na ministerstvu zůstává. ČT24 [online]. Česká televize, 2015-07-01 [cit. 2015-07-01]. Dostupné online. 
  10. ↑ Drulák končí na zahraničí, nepohodl se s ministrem. Novinky.cz [online]. Borgis, 2016-07-08 [cit. 2016-07-08]. Dostupné online. 
  11. ↑ Velvyslanec Petr Drulák předal francouzskému prezidentu François Hollandovi pověřovací listiny [online]. Velvyslanectví České republiky v Paříži, 2017-02-23 [cit. 2017-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-28. 
  12. ↑ Milan Kundera má po 40 letech opět české občanství. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  13. ↑ Konec velvyslance Druláka. „Chtěl to prezident Zeman, to je jediný důvod,“ říká. HlídacíPes.org [online]. 2019-12-20 [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  14. ↑ www.mesto-horovice.eu [online]. Dostupné online. 
  15. ↑ Petr Drulák: Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?. Deník Referendum [online]. [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  16. ↑ KOMENTÁŘ: Návrat k Havlovi, či fraška? Zahraniční politika nové vlády s otazníky. iDNES.cz [online]. 2021-11-15 [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  17. ↑ KOMENTÁŘ: Excesy západního antirasismu. Kam až může zajít situace ve Francii?. iDNES.cz [online]. 2021-05-13 [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  18. ↑ Masarykova demokratická akademie – Drulák, Keller: Proč konzervativní socialismus? [online]. [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  19. ↑ DRULÁK, Petr. Dohodněte se o radaru i ústavě. Hospodářské noviny [online]. Economia, a.s., 2007-02-16 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  20. ↑ a b KUNDRA, Ondřej. Škůdce v říši neokonů. Respekt. 2014-06-16, roč. 25, čís. 25, s. 32–33. ISSN 0862-6545. 
  21. ↑ DRULÁK, Petr. Kdo staví radar: mučitelé z USA?. Hospodářské noviny [online]. Economia, a.s., 2008-03-19 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  22. ↑ DRULÁK, Petr. Malý Čech jde do velkého světa. Hospodářské noviny [online]. Economia, a.s., 2009-10-21 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  23. ↑ DRULÁK, Petr. Klaus a ekologové v zajetí rovnováhy. Lidovky.cz [online]. MAFRA, a. s., 2007-11-10 [cit. 2007-11-22]. (ve webovém archivu). Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  24. ↑ KLAUS, Václav. Klaus: Pan Drulák v zajetí neznalostí. Lidovky.cz [online]. MAFRA, a. s., 2007-11-19 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  25. ↑ DRULÁK, Petr. Slabiny Klausovy argumentace. Lidovky.cz [online]. MAFRA, a. s., 2007-11-21 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  26. ↑ DRULÁK, Petr. Bojkotujme volby, ať žije revoluce. Lidovky.cz [online]. MAFRA, a. s., 2009-04-18 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  27. ↑ BUCHERT, William. VILIAM BUCHERT: Zaorálkův náměstek, Petr Drulák, vyzýval k bojkotu voleb a hanil ČSSD. Reflex [online]. CZECH NEWS CENTER a.s., 2014-02-06 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  28. ↑ MORAVCOVÁ, Dagmar. Petr Drulák: Metafory studené války. Interpretace politického fenoménu. Mezinárodní vztahy. 2009, roč. 45, čís. 2, s. 153–157. Dostupné online [cit. 2014-06-29]. Dostupné také na: [2].  Archivováno 13. 7. 2020 na Wayback Machine.
  29. ↑ DRULÁK, Petr. WikiLeaks: od demokracie k pornu. Hospodářské noviny [online]. Economia, a.s., 2010-12-01 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  30. ↑ DRULÁK, Petr. Politika nezájmu. Česko a Západ v krizi [online]. Sociologické nakladatelství [cit. 2014-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-16. 
  31. ↑ Detaily knihy: Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi [online]. Mezinárodní vztahy [cit. 2014-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-30.  – neplatný odkaz !
  32. ↑ CABADA, Ladislav. Jak opravit západní demokracii? Bratrství jako náprava neoliberálního sobectví. Mezinárodní vztahy. 2014, roč. 49, čís. 2, s. 81–87. Dostupné online [cit. 2014-06-29].  Archivováno 30. 9. 2014 na Wayback Machine.
  33. ↑ SLAČÁLEK, Ondřej. Třikrát denně revoluci. A2. 2013-01-16, roč. 13, čís. 2. Dostupné online [cit. 2014-06-29]. ISSN 1803-6635. 
  34. ↑ ŠAFAŘÍKOVÁ, Kateřina. Havlovská politika byla chybná a škodlivá, tvrdí český diplomat. Lidovky.cz [online]. MAFRA, a. s., 2014-05-30 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  35. ↑ DRULÁK, Petr. Lidská práva v zahraniční politice aneb od snění k naivitě. A zpět?. Deník Referendum [online]. 2014-01-13 [cit. 2014-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-08. 
  36. ↑ DRULÁK, Petr. Probudí se česká zahraniční politika?. Deník Referendum [online]. 2013-10-11 [cit. 2014-06-29]. Dostupné online. 
  37. ↑ AUTOR., Michéa, Jean-Claude (1950- ). Tajnosti levice : od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu. [s.l.]: Masarykova demokratická akademie Dostupné online. ISBN 978-80-87348-63-5, ISBN 80-87348-63-X. OCLC 1236061867 
  38. ↑ DRULÁK, Petr. Petr Drulák: Úkolem levice je postarat se o ty, o které se nestará nikdo. Literární noviny [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  39. ↑ Útěk před spravedlností. Polemický esej Petra Druláka. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  40. ↑ a b Masarykova demokratická akademie – Drulák, Keller: Proč konzervativní socialismus? [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  41. ↑ Petr Drulák: Obrana konzervativního socialismu. Deník Referendum [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  42. ↑ A2larm. a2larm.cz [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  43. ↑ Esej Petra Druláka: Poručíme větru, dešti?. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  44. ↑ DRULÁK, Petr. Zachrání nás pohanství před liberální totalitou? Úvaha nad knihou Alaina de Benoist Být pohanem (Sol Noctis, Zvolen 2019). Literární noviny [online]. 12/2019. 
  45. ↑ a b c d DRULÁK, Petr; HLAVÁČEK, Petr. NIKOLIV IDEÁLY, NÝBRŽ VZTAHY HUMANITNÍ. IN: PETR HLAVÁČEK (2019), NESAMOZŘEJMÝ NÁROD?. 1. vyd. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-3038-2. S. 69–85. 
  46. ↑ Masarykova demokratická akademie – Drulák: Milan Kundera – český spisovatel a občan [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  47. ↑ Evropa bez smíchu? Esej Petra Druláka k devadesátinám Milana Kundery. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  48. ↑ Petr Drulák: Kočičínský svět. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  49. ↑ Petr Drulák: Moc proměn a proměny moci. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  50. ↑ Petr Drulák: Antigona odchází. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  51. ↑ Masarykova demokratická akademie – Drulák: Populismus je legitimní reakce na selhání tradičních stran [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  52. ↑ DRULÁK, Petr. Český (ne)zájem: Nevládní tlampače. Literární noviny [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  53. ↑ DRULÁK, Petr. Český (ne)zájem: Ministerstvo, které zmizelo. Literární noviny [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  54. ↑ DRULÁK, Petr. Český (ne)zájem: O penězích a politice. Literární noviny [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  55. ↑ Čína v zajetí Sinopsis. !Argument [online]. 2020-06-16 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  56. ↑ DRULÁK, Petr; AGHA, Petr. Za socialistický Západ! In: Sametová budoucnost?. Praha: Masarykova demokratická akademie, 2019. ISBN 978-80-87348-66-6. 
  57. ↑ Masarykova demokratická akademie – Agha, Drulák (eds.): Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  58. ↑ Kauza „ricin“ ukazuje na krajní neprofesionalitu Rusů, míní bývalý náměstek Drulák. cnn.iprima.cz [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  59. ↑ Rozbíjet evropský rozpočet požadavky na stav demokracie znamená rozbíjet EU, tvrdí bývalý diplomat Drulák. Plus [online]. 2020-12-11 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  60. ↑ DRULÁK, Petr. Bolestivý nedostatek bolesti. In: Pandemie covid-19: Konec neoliberální globalizace?. 1. vyd. Praha: Argument OVIA z.s., 2020. ISBN 978-80-907365-6-6. 
  61. ↑ Prognóza roku 2030: Česká republika ve světovém a evropském kontextu - ceskapozice.lidovky.cz. Lidovky.cz [online]. 2021-01-23 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  62. ↑ DRULÁK, Petr. Český (ne)zájem: Mali a budoucnost Evropy. Literární noviny [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  63. ↑ a b c DRULÁK, Petr. Lidská práva jako hrozba pro zahraniční politiku, O černobílém vidění světa lidskoprávních organizací. In: Lidská práva jako profilové téma české zahraniční politiky [online]. Praha: Ústav mezinárodní vztahů, 2020. Dostupné online. 
  64. ↑ Host: Petr Drulák, bývalý velvyslanec ČR ve Francii. Dvojka [online]. 2020-12-10 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  65. ↑ ZELENKA, Jakub. Vystrčil si cestou na Tchaj-wan dělá kariéru. Nemůžeme Číňanům říkat, jaká mají mít lidská práva, míní exnáměstek Drulák. Deník N [online]. 2020-09-07 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  66. ↑ Petr Drulák: Návštěva Tchaj-wanu je iracionální provokace. E15.cz [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  67. ↑ Host: Petr Drulák, bývalý velvyslanec ČR ve Francii • mujRozhlas. www.mujrozhlas.cz [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  68. ↑ Jen ať se politici bojí. Hnutí žlutých vest je inspirace, říká bývalý český velvyslanec ve Francii. HlídacíPes.org [online]. 2020-01-27 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  69. ↑ Bývalý velvyslanec Drulák: Mluvit o lidských právech nemá smysl, dědictví Havla je třeba odmítnout. HlídacíPes.org [online]. 2020-02-01 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  70. ↑ Evropan Milan Kundera - PDF Free Download. docplayer.cz [online]. [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  71. ↑ Petr Drulák pro !Argument: Část Západu stále žije v 90. letech. Havel nahrazoval politický úsudek morálním reflexem. !Argument [online]. 2020-07-08 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  72. ↑ SUŠOVÁ-SALMINEN, Veronika. Mezi Kunderou a částí českých intelektuálů je problém, říká Petr Drulák. !Argument [online]. 2020-07-17 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  73. ↑ KOMENTÁŘ: Bída evropského rozpočtu. iDNES.cz [online]. 2020-12-25 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  74. ↑ KOMENTÁŘ: Assange a vychýlený morální kompas západních demokracií. iDNES.cz [online]. 2021-01-09 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  75. ↑ DRULÁK, Petr. Právní stát proti demokracii: Bitva o evropský rozpočet. !Argument [online]. 2020-12-08 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  76. ↑ Ústavní soud: převrat, psychoterapie nebo korupce?. !Argument [online]. 2021-02-05 [cit. 2021-02-11]. Dostupné online. 
  77. ↑ Naším cílem je spravedlivá společnost. Představení knihy Budoucnost levice bez liberalismu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  78. ↑ Budoucnost levice bez liberalismu: prezentace knihy. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  79. ↑ Francie a Macronovy zákony o separatismu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  80. ↑ Rozhovor inspirovaný knihou: Naším cílem je obnovit ideologický spor. To je demokracie!. www.kultura21.cz [online]. [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. 
  81. ↑ a b c Ministerský ústav trvá na vyhazovu bývalého diplomata, který nahrává ruské propagandě. Aktuálně.cz [online]. 2024-02-02 [cit. 2024-02-02]. Dostupné online. 
  82. ↑ Drulák nahrává ruské propagandě. Stát ho propustil kvůli úsporám. Seznam Zprávy [online]. 2023-01-10 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Velvyslanci České republiky ve Francii
Jaroslav Šedivý (1993–1995) • Petr Lom (1995–1999) • Petr Janyška (1999–2003) • Pavel Fischer (2003–2010) • Marie Chatardová (2010–2016) • Petr Drulák (2017–2019) • Michel Fleischmann (od 2020)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_Drulák&oldid=24225961“