Přeskočit na obsah

NSU

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
NSU
Logo
Logo
Základní údaje
Datum založení1873
Datum zániku1969
Osudpřevzal Volkswagen a sloučil s Auto Union
NástupceAudi
ZakladateléChristian Schmidt, Heinrich Stoll
SídloNeckarsulm, Německo
Charakteristika firmy
Oblast činnostistrojírenství
Produktypletací stroje, jízdní kola, motocykly, automobily
Některá data mohou pocházet z datové položky.

NSU Motorenwerke AG byl německý výrobce pletacích strojů, motocyklů a osobních automobilů založený v roce 1873. Po 2. světové válce vyráběl nejvíce motocyklů na světě. Jako první začal v roce 1964 s výrobou vozů poháněných Wankelovým motorem. Nesmírně nákladné uvedení dalšího vozu s plně nevyvinutým Wankelovým motorem skončilo neúspěšně, v roce 1969 převzal NSU Volkswagen a připojil k Audi.

Začátky[editovat | editovat zdroj]

NSU Neckarsulmer 1,25PS
první motocykl NSU
motokolo Neckarsulmer
1901
meziválečné vozy NSU
prototyp Porsche NSU 1934

Firmu založili Christian Schmidt a Heinrich Stoll v roce 1873 v Riedlingenu jako dílnu na výrobu pletacích strojů (Mechanische Werkstätte zur Herstellung von Strickmaschinen). V roce 1880 se výroba přesunula do Neckarsulmu u Heilbronnu. Od roku 1886 přidala jízdní kola. V této době se jako firemní značka začala používat trojice písmen NSU (Neckarsulm Strickmaschinen Union, zároveň odkazující na místní soutok řek Neckar a Sulm). Po roce 1892 už továrna vyráběla jen bicykly. Od roku 1901 začala vyrábět motocykly a stala se jednou z vedoucích německých firem v oboru. V roce 1905 přičlenila výrobu automobilů, které vyráběla v mnoha třídách.

Mezi světovými válkami[editovat | editovat zdroj]

třímístné polopásové vozidlo
NSU HK101 (Sd.Kfz. 2, 1940-45)

Navzdory první světové válce se společnosti dařilo. V Heilbronnu postavila v roce 1925 továrnu na automobily, v roce 1929 převzala motocyklový úsek společnosti Wanderer. Po vypuknutí velké hospodářské krize prodala továrnu Heilbronn v roce 1932 Fiatu. Aby se vyrovnala s poklesem prodeje motocyklů, plánovala v Neckarsulmu výrobu malého vozu. Návrhem byl pověřen Ferdinand Porsche, který roku 1934 postavil 3 prototypy v mnohém podobné pozdějšímu VW Brouku. Vysoké investiční náklady ale neumožnily sériovou výrobu a NSU se plně soustředila na výrobu motocyklů žádaných militarizací oživenou ekonomikou. Na konci roku 1936 odkoupila produkci jednostopých vozidel Opel a stala se jedním z největších světových výrobců motocyklů.

Během druhé světové války NSU navrhla a vyráběla lehké polopásové vozidlo HK101 Kettenkraftrad (pásový motocykl) s vojenským názvem Sd.Kfz. 2 poháněné čtyřválcovým 1478 cm³ motorem vozu Opel Olympia za řidičem a lavicí pro dva muže zády k němu sloužící i jako tahač.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

poválečné motocykly NSU
247 cm³ NSU Max
(1952–1963)
NSU Prinz (1958–1962)
NSU Sport Prinz (1959–1967)
NSU Prinz 4 (1961–1973)
NSU Wankel Spider (1964–1967)
NSU Prinz 1000 (1964–1967)
NSU 1000 (1967–1972)
NSU Typ 110 (1965 – 1967)
NSU 1200 (1967–1973)
NSU Ro 80 (1967–1977)
K 70 (1970–1975)

Těžce poškozená továrna NSU obnovila poměrně brzy z dílů, které byly většinou ještě k dispozici výrobu polopásového vozidla HK101 pro zemědělství a lesnictví. I předválečných motocyklů.[1] Nedostatek peněz, paliva, vozidel i rozbité cesty a zvýšená potřeba pohyblivosti v obnovující se zemi přál zpočátku motocyklům. Se zcela novými stroji Fox a Max vyráběla NSU do roku 1955 nejvíce jednostopých vozidel na světě. NSU Max byl jedním z nejpopulárnějších 250 cm³ německých motocyklů 50. a 60. let. V motosportu NSU dosáhla mnoha úspěchů a rychlostních rekordů. Bezprecedentním vítězstvím se ziskem prvních čtyř míst ovládla v roce 1954 nejnáročnější a nejnebezpečnější závod světa Isle of Man TTobjemové třídě do 250 cm³. S Felixem Wankelem NSU vyvíjela rotační kompresor pro motocykly a finančně podpořila vývoj Wankelova motoru. Výrobu jednostopých motorových vozidel si NSU udržela až do převzetí VW.

Návrat k automobilům[editovat | editovat zdroj]

Německý hospodářský zázrak posilující kupní sílu způsobil odklon od motocyklů. Namísto velkých motocyklů opatřených postranním vozíkem se kupovala jednoduchá vozítka s přinejmenším lepší ochranou před nepřízní počasí, které vyráběly i továrny zhotovující dříve jen zbraně. Velmi stoupal prodej tříkolových vozíčků Fuldamobil, kabinových tříkolek Isetta nebo Heinkel, kabinových tříkolek a čtyřkolek Messerschmitt, Zündapp a strmě klesal prodej motocyklů. Aby NSU jako největší světový výrobce motocyklů udžela objem výroby, připravovala 2+2místnou tříkolku NSU Max-Kabine. Při růstu prodeje miniautomobilů Lloyd, Gutbrod nebo Glas ji přepracovala na minitudor NSU Prinz pro až čtyři dospělé, jejichž prostor na nohy byl při plném obsazení ovšem značně omezen.

Minivozy[editovat | editovat zdroj]

Po kladných reakcích na předvedení prototypu v září 1957 zahájila NSU výrobu a v březnu 1958 prodej heslem: "Řiďte Prince a budete král". Vzduchem chlazený čtyřdobý řadový dvouválcový 583 cm³ motor s 20 koni uložený vzadu napříč konstrukčně vycházel z jednoválcových motocyklových motorů NSU Max. Moderní lehká samonosná karoserie zkonstruovaná (zne)užitím popracovních hospodských setkáním s dělníky malé karosárny zhotovující v sousedním městě samonosné karoserie Fordu Taunus Transit dovolila maximální rychlost 105 km/h a dělala z minivozu NSU Prinz skutečného konkurenta VW Brouků. Při mnohem menším objemu výroby ne pořizovací cenou, ale výrazně nižšími provozními náklady. Získal si velkou oblibu coby první poválečný vůz NSU, využíval přitom stávající stroje a zařízení pro výrobu motocyklů.

V roce 1959 rozšířily nabídku lépe vybavený NSU Prinz II, výkonnější NSU Prinz 30 a zákazníky lákající 2+2místné kupé NSU Sport Prinz s 598 cm³ vylepšeným 30 k motorem, jehož karoserii navrhl Bertone. Měly synchronizované převodovky a vzbudily mnohem větší oblibu. Na základě kupé vznikl první sériový vůz s Wankelovým motorem na světě, roadster NSU Wankel Spider. Byl poháněn jednorotorovým motorem celkového objemu komor 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 995 cm³) s 50 k chlazeným kapalinou, jehož chladič byl umístěn v přídi. Coby první vůz s Wankelem nebyl levný a plánované výroby 3000–5000 ročně s motorem víceméně v podobě bezděčné zkušební laboratoře se nedosáhlo. Složité těsnění trpělo vážnými problémy, zvláště když řidiči sportovního vozu nedbali pokynů výrobce a motor příliš vytáčeli. Přes četné závodní úspěchy vzniklo v letech 1964–1967 pouze 2 375 spyderů. Kupé NSU Sport Prinz s 30 k 20 831 v letech 1959–1967.

NSU Prinz III nahradil v září 1960 Prinz I a II, výkon měl zvýšen na 23 k a vyráběl se do roku 1962. Od června 1961 s nástupcem Prinz 4, který byl opatřen modernější, výrazně širší karoserií poskytující řádných pět míst i rozměrnější zavazadlový prostor v delším předním převisu. Poháněn byl motorem kupé NSU Sport Prinz. Původně navržený styl vycházející z předchůdce příliš připomínal dva roky starší BMW 700 i Bertoneho Simcu 1000 a musel být mírně přepracován. Prolisy Chevroletu Corvair, který poháněl vzadu uložený vzduchem chlazený šestiválcový boxer dodaly dvouválcovému Prinz 4 působivost. Chevrolet se kopírování právně nebránil, ačkoli se NSU Prinz prodával i v USA. Inovovaný motor Prinz 4 se montoval i do starších modelů. V motocyklové továrně se zaběhala výroba automobilů, zvýšila kvalita a prostorný Prinz 4 se za rozumnou cenu stal velmi oblíbeným.

V letech 1958–1962 vzniklo 64 236 vozů Prinz I-III(1 648 + 31 910 + 30 678), v letech 1961–1973 625 032 Prinz 4 a poskytly ekonomický základ pro další růst značky.[2]

Malé vozy[editovat | editovat zdroj]

NSU Prinz 1000 z roku 1963 s prodlouženým rozvorem a delší zádí poháněl 40 k čtyřválcový 996 cm³ motor ze dvou spojených bloků motoru nevyráběné tříkolky. Přímo už konkuroval zastarávajícímu VW Brouku, dvojitými světlomety připomínal Chevrolet Corvair ještě víc. Při nezměněné výšce a šířce byl ale velmi dlouhý. Od února 1967 se vzdal šlechtického titulu, aby zdůraznil odstup od kratších předchůdců jednoduchým označením NSU 1000. S růstem konkurence bylo stále zjevnější, že ne každý princ se stane králem.

Roku 1966 byla NSU objemem výroby v NSR na pátém místě za Volkswagenem, Opelem, FordemMercedesem. Daleko před BMW nebo Auto Union vyrábějící značku DKW.

Nižší střední třída[editovat | editovat zdroj]

NSU Typ 110 s 1085 cm³ motorem o 53 k a ještě prodlouženějším rozvorem i delší přídí vyráběný od roku 1965 už zastupoval nižší střední třídu. Falešná maska chladiče odváděla pozornost od motoru vzadu. Se zvětšeným objemem 1177 cm³ a výkonem 55 k byl od června 1967 označený NSU 1200.

Čtyřválcových NSU vzniklo 207 628 + 62 502 + 267 600. A také 14 292 sportovních NSU TT a 49 327 NSU TTS s krátkou karoserií litrového modelu a objemnějšími motory s dvojitým karburátorem o 55, resp. 65 k. Navíc i 2 402 čistě závodních NSU TTS se 70 k s chladičem motorového oleje na místě předního nárazníku.

Vozy NSU s motorem vzadu, vhodným zatížením hnací nápravy, nízkou hmotností, slušným výkonem, výdrží a vysokou spolehlivostí dosáhly mnoha úspěchů v závodech do vrchu i na okruzích. Několikrát se umístily na prvním místě ve skupině v Rallye Monte Carlo. Měly ale neprakticky dělený zavazadlový prostor a s nárůstem výkonu a rychlosti vyšší nároky na řidiče pro vyšší přetáčivost.[3] Moderní malé levné vozy s předním pohonem jako Fiat 127 snížily prodej modelů NSU s motorem vzadu a jejich výroba skončila v červenci 1973 i proto, aby nekonkurovaly stejně zastarale řešeným vozům VW.

Postup do vyšších tříd[editovat | editovat zdroj]

Západní Německo bohatlo a klesl zájem o motocykly, jejichž výrobu NSU ukončila roku 1968. Stoupající počet ojetých vozů střední třídy současně snižoval zájem o malé a rostla poptávka po větších. Spíše menší automobilka NSU vlastnící většinu patentů Felixe Wankela získala prodejem licencí na vývoj jeho motoru podstatný finanční kapitál. Ve snaze vymanit se z role výrobce ekonomických vozů založila se společností Citroën podnik Comotor pro výrobu Wankelových motorů a poptávku ve vyšší třídě plánovala uspokojit svým vrcholným a nakonec posledním typem.

Vyšší střední třída[editovat | editovat zdroj]

Inovativní futuristický sedan vyšší střední třídy NSU Ro 80, srovnatelný s vozy o třídu výš, poháněný 115 k kapalinou chlazeným dvourotorovým Wankelovým motorem s celkovým objemem komor 2 x 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 1990 cm³) umístěným vpředu a pohonem předních kol získal titul "Automobil roku 1968". Stal se ikonou, jejíž designový styl je stále považován za určující směr.

Nákladný vývoj vozu a drahé záruční opravy dosud plně nevyvinutých motorů s nízkou životností způsobily astronomické ztráty, se kterými se NSU nedokázala vyrovnat. Nenašla vhodného partnera pro spolupráci a v roce 1969 ji převzal koncern VW jako držitele tehdy perspektivních patentů. Sloučil s Auto Union a celek přejmenoval na Audi NSU Auto Union AG, který se postupně zkrátil v Audi.

Střední třída[editovat | editovat zdroj]

Sedan střední třídy K 70 s motorem vpředu a pohonem předních kol NSU vyvinula rychle nákladně jako levnější doplněk, kterým by zpeněžila ohlas Ro 80 v prodávanější třídě a zaplnila mezeru své nabídky. Získal moderní karoserii se stejnou linií, ovšem jednoduší, méně zaoblenou s výraznými hranami a snadněji vyrobitelnou. Ale stejně pokrokový podvozek i pokročilou pasivní bezpečnost. A kapalinou chlazený 1605 cm³ motor vzešlý ze vzduchem chlazených motorů NSU 1200. Průzkum trhu v roce 1967 totiž ukázal, že zákazníci střední třídy jsou opatrní a Wankelu příliš nedůvěřují.

Draze zaplacenou výstavní plochu na Ženevském autosalonu 1969 NSU K 70 navzdory uveřejnění reklam nevyužil. Jedinou hvězdou výstavy muselo být dle VW výkonnější Audi 100. K 70 se začal vyrábět až od září 1970 v továrně Volkswagen se znakem VW. Znamenal nový začátek, do tehdy Volkswagen vyráběl pouze vozy se vzduchem chlazeným motorem vzadu.

Základní verzi se 75 k doplňovala výkonnější 90 k s dvojitým karburátorem. Ač velkolepě navržen stejným designérem s prolisem evokujícím NSU Prinz 4 jako NSU Ro 80, pro zmenšenou péči věnovanou aerodynamice měl velmi nepříznivý odpor vzduchu a nízkou maximální rychlost. Zato při vyšších rychlostech značnou spotřebu. Hranatá karoserie a dlouhý rozvor s krátkými převisy však poskytovaly rozměrný interiér a VW K 70 si jako nedrahý komfortní vůz oblíbili taxikáři ve městech. I pro velký zavazadlový prostor neomezovaný konstrukcí pohonu zadních kol dražších a těžších vozů konkurence, které měly ve městě vyšší spotřebu.

V roce 1972 nahradil 1807 cm³ 100 k motor s větším vrtáním válce a jednoduchým karburátorem 90 koňovým. Lehce přitom klesla spotřeba. Úpravou blatníků se mírně snížil odpor vzduchu i u vozu s 1605 cm³ motorem. Za NSU už připravenou verzi kombi VW nevyráběl. Menší VW Passat a růst cen ropy snížily o K 70 zájem a VW výrobu vozu, jehož díly nevyužíval žádný jiný vůz koncernu v květnu 1975. První VW Golf však poháněl motor konstrukčně téměř identický K 70.

Pohrobci[editovat | editovat zdroj]

Audi NSU Auto Union
Audi 50 (1974–1978)
Audi NSU Auto Union
Audi 100 (1976–1982)

Vývoj nástupce malého NSU Prinz začal v roce 1968 pod šifrou Projekt K 50. Po začlenění do Audi NSU Auto Union se od léta 1974 začal vyrábět malý vůz Audi 50 stejně lehké stavby vzešlé z vývoje motocyklů jako vozy NSU, velmi vhodný do probíhající ropné krize. Volkswagen začal od března 1975 vyrábět levnějšího hůře vybaveného dvojníka pod názvem VW Polo v továrně Wolfsburg.

Audi NSU Auto Union se po růstu cen benzínu a světovém odklonu od žíznivých motorů nedočkala vyhlížených licenčních poplatků z prodeje Wankelem poháněných vozů. Vlastní nově vyvinutý Wankel, který měl volitelně pohánět druhou generaci vozu vyšší střední třídy Audi 100 pro malé další možné vývojové možnosti také nenabízela. Díky některým výrazným rysům Ro 80, které tato generace rovněž nahrazovala se však zřetelně oprostila od linií vozů Mercedes-Benz příliš zřetelných na první generaci.

V roce 1979 uvedené Audi 200 poháněl jakožto vrcholnou verzi Audi 100 namísto zvažovaného vidlicového šestiválce PRV (Peugeot, Renault, Volvo) řadový pětiválec odvozený z původního čtyřválce. Značně velkou nedotáčivost způsobenou velmi dlouhým motorem před poháněnými předními koly odstranil v roce 1984 pohon 4 x 4 modelu Audi 200 turbo quattro třetí generace Audi 100. Chybějící válec proti srovnatelné konkurenci nahradilo turbodmychadlo zvyšující výkon. Úspěchy v rallye přispěly významně k upevnění image Audi jako výrobce vysokovýkonných vozů. Postupem času se ze solidního prostornějšího Audi 100 stal vážný konkurent střední třídy Mercedes-Benz a BMW.

V roce 1985 se Audi NSU Auto Union přejmenovalo na Audi podle jediné prodávané značky – spojování NSU s nezdárným Wankelovým motorem už bylo nadbytečné. Dnes se v bývalé továrně NSU vyrábějí nejluxusnější vozy Audi.

Zahraniční[editovat | editovat zdroj]

NSU prodávala v NSR sportovní vozy Alfa Romeo a na oplátku Alfa Romeo v Itálii vozy NSU. S historicky klikatými uličkami vhodnými pro malé vozy se Itálie stala nejdůležitějším exportním trhem NSU. Italové si stejně jako Němci oblíbili úsporné dvouválcové živé malé NSU Prinz ve všech generacích. V roce 1968 se jich v Itálii prodalo téměř šestkrát více než v Německu a byly nejdováženějšími vozy. Italský dovozce nechal u Betroneho zhotovit kombi, ale NSU Prinz byl už tak těžký na zadní nápravu. Plně naložené kombi by jí přetížilo, takže se sériově nevyrábělo.

Licenčně se motocykly a vozy NSU montovaly v jugoslávském Sarajevu (Prinz 1000 a NSU 1200, kolem 15 000), Argentině (Prinz II a III kolem 2 500), Uruguayi (Prinz 4 prodávaný jako NSU P4 a z něj odvozený první vůz navržený v Uruguayi NSU P6 s karoserií kombi pro delší nevysoký náklad následovaný mírně delším kombi NSU P10 s čtyřválcovým motorem Prinz 1000, kolem 500 + 400 + 100). Na základě typu Prinz I se začal vyrábět vůbec první egyptský vůz Ramses (kolem 10 000). Převzetí Volkswagenem a ukončení výroby NSU způsobilo konec licenční montáže. VW se velmi silně inspiroval uruguayským NSU P10 při návrhu nového typu Volkwagen Brasilia uvedeného na brazilský trh roku 1973.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Informace o značce NSU | Katalog motocyklů a motokatalog na Motorkáři.cz. www.motorkari.cz [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. 
  2. Vznik a zánik krásných německých vozů NSU - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. [cit. 2021-10-07]. Dostupné online. 
  3. Motor vzadu. www.tyden.cz [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]