NSU
NSU | |
---|---|
![]() Logo | |
Základní údaje | |
Datum založení | 1873 |
Datum zániku | 1969 |
Osud | převzal Volkswagen a sloučil s Auto Union |
Nástupce | Audi |
Zakladatelé | Christian Schmidt, Heinrich Stoll |
Sídlo | Neckarsulm, Německo |
Charakteristika firmy | |
Oblast činnosti | strojírenství |
Produkty | pletací stroje, jízdní kola, motocykly, automobily |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
motokolo Neckarsulmer, 1901










NSU 1200 (1967–1973)


NSU Motorenwerke AG byl německý výrobce pletacích strojů, motocyklů a osobních automobilů založený v roce 1873. Po 2. světové válce vyráběl nejvíce motocyklů na světě. Jako první začal v roce 1964 s výrobou vozů poháněných Wankelovým motorem. Nesmírně nákladné uvedení dalšího vozu s plně nevyvinutým Wankelovým motorem skončilo neúspěšně, v roce 1969 převzal NSU Volkswagen a připojil k Audi.
Začátky[editovat | editovat zdroj]
Firmu založili Christian Schmidt a Heinrich Stoll v roce 1873 v Riedlingenu jako dílnu na výrobu pletacích strojů (Mechanische Werkstätte zur Herstellung von Strickmaschinen). V roce 1880 se výroba přesunula do Neckarsulmu. Od roku 1886 se společnost věnovala výrobě jízdních kol. V této době se jako firemní značka začala používat trojice písmen NSU (Neckarsulm Strickmaschinen Union). Po roce 1892 už továrna vyráběla jen bicykly. Od roku 1901 začala vyrábět motocykly a stala se jednou z vedoucích německých firem v oboru. V roce 1905 přičlenila výrobu různých automobilů.
Po vypuknutí velké hospodářské krize prodala NSU v roce 1932 továrnu na automobily v Heilbronnu Fiatu. Aby se vyrovnala s poklesem prodeje motocyklů, plánovala v Neckarsulmu výrobu malého vozu. Jeho návrhem pověřila Ferdinanda Porscheho, který roku 1934 představil prototyp v mnohém podobný pozdějšímu VW Brouku. Vysoké investiční náklady ale neumožnily zahájit sériovou výrobu a NSU se plně soustředila na výrobu motocyklů žádaných militarizací oživenou ekonomikou. V roce 1936 odkoupila produkci motocyklů a jízdních kol Opel a stala se jedním z největších světových výrobců motocyklů.
Během druhé světové války NSU navrhla a vyráběla lehké polopásové vozidlo HK101 pod vojenským kódem Sd.Kfz. 2 s motorem vozu Opel Olympia určené pro řidiče a dva muže nebo jako tahač.
Poválečné období[editovat | editovat zdroj]
Těžce poškozená továrna NSU obnovila poměrně brzy výrobu předválečných motocyklů.[1] Nedostatek peněz, paliva, vozidel i nerozbitých cest při zvýšené potřebě pohyblivosti obnovující se země upřednostnil zpočátku motocykly. Se zcela novými stroji Fox a Max vyráběla NSU do roku 1955 nejvíce jednostopých vozidel na světě. NSU Max byl jedním z nejpopulárnějších 250 cm³ německých motocyklů 50. a 60. let. V motosportu dosáhla NSU mnoha úspěchů a rychlostních rekordů. Bezprecedentním vítězstvím se ziskem prvních čtyř míst ovládla v roce 1954 nejnáročnější a nejnebezpečnější závod světa Isle of Man TT ve třídě objemu do 250 cm³. S Felixem Wankelem NSU vyvíjela rotační kompresor pro motocykly a finančně podpořila vývoj Wankelova motoru. Výrobu jednostopých motorových vozidel si NSU udržela až do převzetí VW.
Návrat k automobilům[editovat | editovat zdroj]
Vzrůstající kupní síla za Německého hospodářského zázraku způsobila odklon od motocyklů. Namísto velkých motocyklů – převážně s postranním vozíkem, se kupovali jednoduchá vozítka s přinejmenším lepší ochranou před nepřízní počasí, jejichž výroba probíhala i v továrnách vyrábějících dřív jen zbraně. Ve velkém stoupal prodej tříkolových vozíčků Fuldamobil, kabinových tříkolek Isetta nebo Heinkel, kabinových tříkolek a čtyřkolek Messerschmitt, Zündapp a strmě klesal prodej motocyklů. NSU jako největší světový výrobce motocyklů chystala 2+2místnou tříkolku NSU Max-Kabine. Při růstu prodeje miniautomobilů Lloyd, Gutbrod nebo Glas ji přepracovala na minitudor NSU Prinz pro až čtyři dospělé, jejichž prostor na nohy byl při plném obsazení ovšem značně omezen.
Minivozy[editovat | editovat zdroj]
Po kladných reakcích na prezentaci prototypu v září 1957 zahájila NSU výrobu a v březnu 1958 prodej s heslem: "Řiďte Prince a budete král". Vzduchem chlazený čtyřdobý řadový 583 cm³ dvouválcový motor s 20 koni uložený vzadu napříč konstrukčně vycházel z motocyklových jednoválcových motorů NSU Max. Lehká moderní samonosná karoserie zkonstruovaná díky popracovním hospodským setkáním s dělníky malé karosárny zhotovující v sousedním městě samonosné karoserie Fordu Taunus Transit umožnila maximální rychlost 105 km/h a dělala z minivozu NSU Prinz skutečného konkurenta VW Brouků. Při mnohem menším objemu výroby však ne pořizovací cenou, ale výrazně nižšími provozními náklady. Získal si velkou oblibu jako první poválečný vůz NSU, přitom využíval stávající stroje a zařízení na výrobu motocyklů.
V roce 1959 rozšířily nabídku lépe vybavené NSU Prinz II, výkonnější NSU Prinz 30 a 2+2místné kupé NSU Sport Prinz s karoserií navrženou Bertonem. O všechny byl mnohem větší zájem a nově měly synchronizovanou převodovku. Na základě kupé vznikl první sériový vůz s Wankelovým motorem na světě, roadster NSU Wankel Spider. Byl poháněn jednorotorovým motorem celkového objemu komor 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 995 cm³) s 50 k chlazeným kapalinou, jehož chladič byl v přídi. Jakožto první vůz s Wankelem nebyl na svou dobu levný. Plánované roční produkce 3000–5000 vozů s motorem jako víceméně zkušební laboratoří se nedosáhlo. Se složitým těsněním trpěl problémy. V letech 1964–1967 se jich vyrobilo 2 375. Kupé NSU Sport Prinz s 30 k se do roku 1967 vyrobilo ve 20 831 kusech.
NSU Prinz III nahradil v září 1960 Prinz I a II, výkon měl zvýšen na 23 k a vyráběl se do roku 1962. Od června 1961 s nástupcem Prinz 4, který byl vybaven modernější a výrazně širší karoserií poskytující řádných pět míst, prostornější zavazadlový prostor v delším předním převisu. Poháněn byl výkonnějším 30 k zdokonaleným 598 cm³ motorem. Původně navržený styl založený na předchůdcích značně připomínal BMW 700 i Bertoneho Simcu 1000 a musel být mírně přepracován. Prolisy Chevroletu Corvair, který poháněl vzadu uložený vzduchem chlazený šestiválcový boxer dodaly dvouválcovému Prinz 4 působivost. Chevrolet se kopírování právně nebránil, ačkoli se NSU Prinz prodával i v USA. Inovovaný motor Prinz 4 se montoval i do starších modelů. V motocyklové továrně NSU se už zaběhala výroba automobilů zvyšující kvalitu a prodej.
V letech 1958–1962 vzniklo 64 236 vozů Prinz I-III(1 648 + 31 910 + 30 678), v letech 1961–1973 625 032 Prinz 4 a poskytly základ pro další růst.[2]
Malé vozy[editovat | editovat zdroj]
NSU Prinz 1000 z roku 1963 s prodlouženým rozvorem a delší zádí poháněl 40 k čtyřválcový 996 cm³ motor ze dvou spojených bloků motoru nevyráběné tříkolky. Přímo už konkuroval zastarávajícímu VW Brouku, dvojitými světlomety připomínal Chevrolet Corvair ještě víc. Při nezměněné výšce a šířce byl ale velmi dlouhý. Od února 1967 se vzdal šlechtického titulu, aby zvýraznil odstup od kratších předchůdců jednoduchým označením NSU 1000.
Roku 1966 byla NSU objemem výroby v NSR na pátém místě za Volkswagenem, Opelem, Fordem a Mercedesem. Daleko před BMW nebo Auto Union se značkou DKW.
Nižší střední třída[editovat | editovat zdroj]
NSU Typ 110 s 1085 cm³ motorem o 53 k a ještě prodlouženějším rozvorem i delší přídí vyráběný od roku 1965 byl už typem nižší střední třídy. Falešná maska chladiče odváděla pozornost od motoru vzadu. Po zvětšení objemu na 1177 cm³ a výkonu na 55 k byl od června 1967 přejmenován na NSU 1200.
Čtyřválcových NSU vzniklo 207 628 + 62 502 + 267 600. A také 14 292 sportovních NSU TT a 49 327 NSU TTS s krátkou karoserií litrového modelu a objemnějšími motory s dvojitým karburátorem o 55, resp. 65 k. Navíc i 2 402 čistě závodních NSU TTS se 70 k s chladičem motorového oleje na místě předního nárazníku.
Vozy NSU s motorem vzadu, vhodným zatížením hnací nápravy, nízkou hmotností, slušným výkonem, výdrží a vysokou spolehlivostí dosáhly mnoha úspěchů v závodech do vrchu i na okruzích. Několikrát se umístily na prvním místě ve skupině v Rallye Monte Carlo. Měly ale neprakticky dělený zavazadlový prostor a s nárůstem výkonu a rychlosti vyšší nároky na řidiče pro vyšší přetáčivost.[3] Moderní malé levné vozy s předním pohonem jako Fiat 127 snížily prodej modelů NSU s motorem vzadu a jejich výroba skončila v červenci 1973 i proto, aby nekonkurovaly stejně zastarale řešeným vozům VW.
Postup do vyšších tříd[editovat | editovat zdroj]
Západní Německo bohatlo a klesl zájem o motocykly, jejichž výrobu NSU ukončila roku 1968. Velký počet ojetých vozů střední třídy současně snižoval zájem o malé a rostla poptávka po větších. Spíše menší automobilka NSU jakožto vlastník většiny patentů Felixe Wankela získala prodejem licencí na vývoj Wankelova motoru značný finanční kapitál. Ve snaze vymanit se z role výrobce ekonomických vozů založila se společností Citroën podnik Comotor na výrobu Wankelových motorů a poptávku ve vyšších třídách plánovala uspokojit svým vrcholným a posléze posledním modelem.
Vyšší střední třída[editovat | editovat zdroj]
Inovativní futuristický sedan vyšší střední třídy NSU Ro 80, srovnatelný s vozy o třídu výš, poháněný 115 k kapalinou chlazeným dvourotorovým Wankelovým motorem s celkovým objemem komor 2 x 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 1990 cm³) umístěným vpředu a pohonem předních kol získal v roce 1968 titul "Automobil roku". Stal se ikonou, jejíž designový styl je stále považován za určující trend.
Nákladný vývoj vozu a drahé záruční opravy dosud plně nevyvinutých motorů s nízkou životností způsobily astronomické ztráty, se kterými se NSU nedokázala vyrovnat. Nenašla vhodného partnera na spolupráci a v roce 1969 ji jako držitele tehdy perspektivních patentů převzal koncern VW. Sloučil s Auto Union a celek přejmenoval na Audi NSU Auto Union AG, ze kterého se postupně vyvinulo Audi.
Střední třída[editovat | editovat zdroj]
Sedan střední třídy K 70 s motorem vpředu a pohonem předních kol vyvinula NSU ve spěchu nákladně jako levnější doplněk NSU Ro 80, aby zpeněžila technologické halo Ro 80 v prodávanější třídě a zaplnila mezeru v nabídce. Měl moderní karoserii ve stejné linii, ale jednoduše hranatou a snadněji vyrobitelnou, stejně tak pokrokový podvozek a promyšlenou pasivní bezpečnost. A kapalinou chlazený 1605 cm³ motor vzešlý ze vzduchem chlazených motorů NSU 1200. Průzkum trhu v roce 1967 totiž ukázal, že zákazníci střední třídy jsou konzervativní a Wankelu nedůvěřují.
Draze zaplacenou výstavní plochu na Ženevském autosalonu 1969 NSU K 70 navzdory zveřejnění reklam nevyužil. Jedinou hvězdou výstavy muselo být podle VW výkonnější Audi 100. K 70 se začal vyrábět až od září 1970 v továrně Volkswagen se znakem VW. Znamenal nový začátek, dotehdy Volkswagen vyráběl pouze vozy se vzduchem chlazeným motorem vzadu.
Základní verzi se 75 k doplňovala výkonnější 90 k s dvojitým karburátorem. Ač velkolepě navržen stejným designérem s prolisem evokujícím NSU Prinz 4 jako NSU Ro 80, pro zmenšenou péči věnovanou aerodynamice měl velmi nepříznivý odpor vzduchu a nízkou maximální rychlost. Zato při vyšších rychlostech značnou spotřebu. Hranatá karoserie a dlouhý rozvor s krátkými převisy však poskytovaly rozměrný interiér a VW K 70 si jako nedrahý komfortní vůz oblíbili taxikáři ve městech. I pro velký zavazadlový prostor neomezovaný konstrukcí pohonu zadních kol dražších a těžších vozů konkurence, které měly ve městě vyšší spotřebu.
V roce 1972 nahradil 1807 cm³ 100 k motor s větším vrtáním válce a jednoduchým karburátorem 90 koňový. Lehce přitom klesla spotřeba. Úpravou blatníků se mírně snížil odpor vzduchu i u vozu s 1605 cm³ motorem. Za NSU už připravenou verzi kombi VW nevyráběl. Menší VW Passat a růst cen ropy snížily o K 70 zájem a VW výrobu vozu, jehož díly nevyužíval žádný jiný vůz koncernu v květnu 1975. První VW Golf však poháněl motor konstrukčně téměř identický K 70.
Pohrobci[editovat | editovat zdroj]

Audi 50 (1974–1978)

Audi 100 (1976–1982)
Vývoj nástupce malého vozu NSU Prinz začal v roce 1968 s označením Projekt K 50. Po začlenění do Audi NSU Auto Union se od léta 1974 začal vyrábět malý vůz Audi 50 stejně lehké stavby vycházející z vývoje motocyklů jako vozy NSU, velmi vhodný do probíhající ropné krize. Volkswagen začal od března 1975 vyrábět levnějšího hůře vybaveného dvojníka pod názvem VW Polo v továrně Wolfsburg.
Audi NSU Auto Union se po růstu cen benzínu a světovém odklonu od žíznivých motorů nedočkala vyhlížených licenčních poplatků z prodeje Wankelem poháněných vozů. Vlastní nově vyvinutý Wankel, který měl volitelně pohánět druhou generaci Audi 100 pro malé další vývojové možnosti také nenabízela. Díky některým výrazným rysům Ro 80, které tato generace nahrazovala se však zřetelně oprostila od linií vozů Mercedes-Benz příliš zřetelných u první generace Audi 100. V roce 1979 uvedené Audi 200 poháněl coby vrcholnou verzi Audi 100 řadový pětiválec. Značně velkou nedotáčivost způsobenou velmi dlouhým motorem před poháněnými předními koly odstranil v roce 1984 pohon 4 x 4 modelu Audi 200 turbo quattro třetí generace Audi 100. Chybějící válec proti srovnatelné konkurenci nahradilo turbodmychadlo zvyšující výkon.
V roce 1985 se Audi NSU Auto Union přejmenovalo na Audi podle jediné prodávané značky. Spojování NSU s Wankelovým motorem už bylo nepotřebné. Dnes se v bývalé továrně NSU vyrábějí nejluxusnější vozy Audi.
Zahraniční[editovat | editovat zdroj]
NSU prodávala v NSR sportovní vozy Alfa Romeo a na oplátku Alfa Romeo v Itálii vozy NSU. S historicky klikatými uličkami vhodnými pro malé vozy se Itálie stala nejdůležitějším exportním trhem NSU. Italové si stejně jako Němci oblíbili úsporné dvouválcové živé malé NSU Prinz ve všech generacích. V roce 1968 se jich v Itálii například prodalo téměř šestkrát více než v Německu. Italský dovozce nechal u Betroneho zhotovit kombi, ale NSU Prinz byl už tak těžký na zadní nápravu. Plně naložené kombi by jí přetížilo, takže se sériově nevyrábělo.
Licenčně se motocykly a vozy NSU montovaly v jugoslávském Sarajevu (Prinz 1000 a NSU 1200, kolem 15 000), Argentině (Prinz II a III kolem 2 500), Uruguayi (Prinz 4 prodávaný jako NSU P4 a z něj odvozený první vůz navržený v Uruguayi NSU P6 vybavený karoserií kombi pro dlouhý náklad, následovaný kombi NSU P10 s čtyřválcovým motorem Prinz 1000, kolem 500 + 400 + 100). Na základě typu Prinz I se začal vyrábět vůbec první egyptský vůz Ramses (kolem 10 000). Převzetí Volkswagenem a ukončení výroby NSU způsobilo konec licenční montáže. VW se velmi silně inspiroval uruguayiským NSU P10 při návrhu nového typu Volkwagen Brasilia uvedeného na brazilský trh roku 1973.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Informace o značce NSU | Katalog motocyklů a motokatalog na Motorkáři.cz. www.motorkari.cz [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online.
- ↑ Vznik a zánik krásných německých vozů NSU - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. [cit. 2021-10-07]. Dostupné online.
- ↑ Motor vzadu. www.tyden.cz [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu NSU na Wikimedia Commons