NSU

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
NSU
Logo
Logo
Neckarsulm-NSU-Werke-1900.jpg
Základní údaje
Právní formaakciová společnost
Datum založení1873
Datum zániku21. srpna 1969
Adresa sídlaNeckarsulm, Německo
Charakteristika firmy
Oblast činnostiautomobilový průmysl, Manufacture of motorcycles a vehicle construction
Produktyautomobil
Mateřská společnostVolkswagen
Dceřiná společnostNeckar
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Max
Prinz
Sport Prinz
Prinz 4
Wankel Spider
Prinz 1000
Typ 110
Ro 80
K 70

NSU Motorenwerke AG byl německý výrobce automobilů a motocyklů založený v roce 1873. Po 2. světové válce vyráběl nejvíce motocyklů na světě. Jako první začal v roce 1964 s výrobou vozů poháněných Wankelovým motorem. Nesmírně nákladné uvedení zcela nového vozu s plně nevyvinutým Wankelem skončilo neúspěšně a NSU v roce 1969 převzal koncern Volkswagen a připojil k Audi.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Firmu založili Christian Schmidt a Heinrich Stoll v roce 1873 v Riedlingenu jako dílnu na výrobu pletacích strojů (Mechanische Werkstätte zur Herstellung von Strickmaschinen). V roce 1880 se výroba přesunula do Neckarsulmu. Od roku 1886 se společnost věnovala výrobě jízdních kol. V této době se jako firemní značka začala používat trojice písmen NSU (Neckarsulm Strickmaschinen Union). Po roce 1892 už továrna vyráběla jen bicykly. Od roku 1901 byla jednou z vedoucích německých firem zabývajících se výrobou motocyklů.

V roce 1905 začala NSU vyrábět automobily. Továrnu na jejich výrobu v Heilbronnu prodala v roce 1932 italské firmě Fiat. Aby se vyrovnala s problémy v odbytu motocyklů, plánovala v Neckarsulmu zahájit výrobu malého vozu. Návrhem pověřila Ferdinanda Porscheho, který v roce 1934 představil prototyp v mnohém obdobný pozdějším VW Broukům. Finanční potíže neumožnily NSU zahájit výrobu a za prohlubující se velké hospodářské krize se plně soustředila na výrobu motocyklů. V roce 1936 odkoupila výrobu motocyklů a jízdních kol Opel a stala se jedním z největších světových výrobců motocyklů.

Během druhé světové války NSU navrhla a vyráběla polopásové vozidlo NSU HK101motorem vozu Opel Olympia.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Těžce poškozená továrna NSU začala vyrábět předválečné modely jako Quick, OSL a Konsul.[1] Nedostatek peněz, paliva, vozidel i rozbité cesty a zvýšená potřeba jezdit při obnovování hospodářství stranily motocyklům. Se zcela novými modely Fox a Max vyráběla NSU v polovině padesátých let největší počet jednostopých vozidel na světě. Dosáhla mnoha úspěchů v motosportu. V roce 1954 dominovala bezprecedentním vítězstvím v nejnáročnějším a nejnebezpečnějším závodě světa Isle of Man TT. S Felixem Wankelem NSU vyvíjela rotační kompresor pro motocykly a finančně podpořila vývoj jeho motoru.

Návrat k automobilům[editovat | editovat zdroj]

Vzrůstající kupní síla za Německého hospodářského zázraku způsobila odklon od motocyklů. Místo cestovních motocyklů s postranním vozíkem se kupovali jednoduchá vozítka s ochranou před povětrností, jejichž výrobou se zabývaly i podniky vyrábějící předtím zbraně. Ve velkém stoupal prodej typů jako Fuldamobil, kabinových tříkolek Isetta nebo Heinkel a především miniautomobilů jako Lloyd nebo Goggomobil. NSU coby největší výrobce motocyklů přepracovala záď prototypu chystané 2+2místné tříkolky Max-Kabine na čtyřmístný miniautomobil Prinz. Po kladných reakcích na prezentaci v roce 1957 zahájila roku 1958 výrobu a prodej s heslem: "Řiďte Prince a budete král". Jeho vzduchem chlazený čtyřdobý řadový dvouválec objemu 583 cm³ s 20 koni vycházel z motocyklových jednoválců Max. Uložen byl vzadu napříč. Moderní samonosná karoserie a maximální rychlost 105 km/h dělaly z malého Prinze skutečného konkurenta Brouků. Při menším objemu produkce ani ne cenou jako provozními náklady. V roce 1959 rozšířily nabídku lépe vybavený Prinz II, výkonější Prinz 30 a kupé Sport Prinz se synchronizovanými převodovkami. Z kupé, jehož karoserii navrhl Bertone, vycházel první sériový vůz s Wankelem na světě, roadster NSU Wankel Spider s jednorotorovým kapalinou chlazeným motorem o celkovém objemu komor 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 995 cm³) o 50 k. V letech 1964–1967 vznikl ve 2 375 kusech. Plánované roční produkce 3000–5000 kusů se nedosáhlo. Kupé Sport Prinz s 30 koni se do roku 1967 vyrobilo ve 20 831 kusech. Prinz III, který roku 1960 nahradil Prinz I a II, měl výkon zvýšen na 23 k a vyráběl se dva roky. Rok s nástupcem Prinz 4, který měl modernější karoserii, víc místa vzadu a inovovaný 30 k motor 598 cm³. Původně navržený vzhled podobný předchozím byl mírně přepracován pro podobnost BMW 700 a Bertoneho Simce 1000. Prolisy Chevroletu Corvair, který poháněl vzduchem chlazený šestiválcový boxer vzadu dodaly dvouválci Prinz 4 na působivosti. Chevrolet se kopírování právně nebránil, ačkoli se Prinz prodával i v USA. V motocyklové továrně se už zaběhla výroba vozů a zvýšila kvalita napomáhající prodeji. Inovovaný motor se montoval i do starších modelů.

V prodejní síti NSU v NSR se prodávaly sportovní vozy Alfa Romeo a na oplátku v itálské síti Alfy vozy NSU. Itálie s klikatými uličkami, která miluje malé vozy, se stala nejdůležitějším exportním trhem NSU. Italský dovozce nechal u Betroneho zhotovit kombi, ale Prinz byl už tak dost těžký na zadní nápravu. Plně zatížené kombi by jí jen přitížilo, takže se sériově nevyrábělo. Italové si stejně jako Němci oblíbili živé a úsporné dvouválce ve všech čtyřech generacích malého Prinze. V letech 1958–1962 jich vzniklo 64 236 (1 648 + 31 910 + 30 678) a Prinze 4 v letech 1961–1973 625 032 a poskytly základ pro další růst.[2] Licenčně se malý Prinz vyráběl v Jugoslávském Sarajevu (cca 15 000) a Argentině (cca 2 500). Na jeho základě se v Egyptě vyráběl vůbec první vůz Ramses (cca 10 000).

NSU Prinz 1000 z roku 1963 s čtyřválcem 996 cm³ o 40 k s prodlouženým rozvorem a delší zádí už přímo konkuroval zastarávajícímu Brouku. S dvojitými světlomety vypadal ještě více jako Chevrolet Corvair. Přídomek Prinz byl roku 1966 vypuštěn. NSU Typ 110 s delší přídí a ještě prodlouženějším rozvorem a motorem 1085 cm³ o 53 k vyráběný od roku 1965 už patřil do nižší střední třídy. V roce 1967 byl přeznačen na řadu 1200 při zvětšení objemu motoru a výkonu na 1177 cm³, resp. 55 k. Čtyřválcových modelů vzniklo 207 628 + 62 502 + 267 600. A také 14 292 NSU TT a 49 327 NSU TTS s krátkou karoserií litrového modelu a objemnějšími motory s dvojitým karburátorem o 55, resp. 65 k. Navíc i 2 402 čistě závodních NSU TTS s chladičem oleje vpředu se 70 k.

Vozy NSU s motorem vzadu, vhodným zatížením hnací nápravy, nízkou hmotností, slušným výkonem, výdrží a vysokou spolehlivostí dosáhly mnoha úspěchů v závodech do vrchu i na okruzích. Několikrát vyhrály i své třídy Rallye Monte Carlo. Měly ale neprakticky rozdělený zavazadlový prostor a s nárůstem výkonu i rychlosti vyšší nároky na řidiče.[3] Moderní malé levné vozy s předním pohonem jako Fiat 127 snížily prodej. Výroba čtyřválcových NSU skončila v roce 1972 i proto, aby nekonkurovaly vozům VW.

Vstup do vyšších tříd[editovat | editovat zdroj]

Západní Německo bohatlo a klesl zájem o motocykly, jejichž výrobu NSU ukončila roku 1968. Velký počet ojetých vozů střední třídy současně snižoval zájem o malé a rostla poptávka po větších. Spíše menší automobilka NSU jakožto vlastník většiny patentů Felixe Wankela získala prodejem licencí na Wankelův motor značný finanční kapitál. Se společností Citroën založila podnik Comotor na výrobu Wankelů a poptávku ve vyšších třídách chtěla uspokojit svým vrcholným a následně posledním modelem. Inovativním futuristickým sedanem vyšší střední třídy Ro 80 s kapalinou chlazeným dvourotorovým Wankelem o celkovém objemu komor 2 x 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 1990 cm³) o 115 k vpředu a pohonem předních kol. V roce 1968 získal titul "Automobil roku" a stal se ikonou, jejíž designový styl je stále považován za určující trend.

Nákladný vývoj vozu a drahé záruční opravy plně nevyvinutých Wankelů s velmi nízkou životností způsobily astronomické ztráty, se kterými se NSU nedokázala vyrovnat. Nenašla vhodného partnera na spolupráci a v roce 1969 ji převzal koncern Volkswagen. Sloučil s Auto Union a celek přejmenoval na Audi NSU Auto Union AG, ze kterého se postupně vyvinulo Audi.

Sedan střední třídy K 70 s motorem vpředu a pohonem předních kol NSU nákladně vyvinula jako levnější doplněk Ro 80 pro zaplnění mezery v nabídce. S hranatější, snadněji vyrobitelnou karoserií, ale stejně pokrokovým zavěšením kol. Draze zaplacenou výstavní plochu na Ženevském autosalonu 1969 nový model navzdory zveřejnění fotografií ale nevyužil. Hvězdou koncernu VW bylo výkonnější Audi 100. Začal se vyrábět až v roce 1970 jako VW K 70. Kapalinou chlazený motor 1605 cm³ vycházel ze vzduchem chlazených motorů řady 1200. Průzkum trhu v roce 1967 NSU ukázal, že zákazníci střední třídy jsou konzervativní a Wankelu nedůvěřují. Základní verzi se 75 k doplňovala výkonnější 90 k s dvojitým karburátorem. Ač velkolepě navržen také s prolisem evokujícím Prinz 4 stejným designérem jako Ro 80, měl velmi nepříznivý odpor vzduchu a nízkou maximální rychlost. Zato ale při vyšší rychlosti značnou spotřebu. Hranatá karoserie a dlouhý rozvor s krátkými převisy však poskytovaly prostorný interiér a K 70 si jako nedrahý komfortní vůz oblíbili taxikáři. I pro velký zavazadlový prostor neomezovaný konstrukcí klasické koncepce pohonu dražších a těžších vozů konkurence. Motor s dvojitým karburátorem nahradil VW v roce 1972 zvětšením objemu a výkonu na 1807 cm³, resp. 100 k. Úpravou blatníků mírně snížil odpor vzduchu, ale za NSU už připravenou verzi kombi nevyráběl. Uvedení menšího VW Passatu a růst cen ropy snížily o K 70 zájem a VW výrobu vozu, který nevyužíval žádný díl jiného z koncernu v roce 1975. První VW Golf aspoň použil motor, který byl konstrukčně téměř identický K 70.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Informace o značce NSU | Katalog motocyklů a motokatalog na Motorkáři.cz. www.motorkari.cz [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. (česky) 
  2. Vznik a zánik krásných německých vozů NSU - Garáž.cz. www.garaz.cz [online]. [cit. 2021-10-07]. Dostupné online. (česky) 
  3. Motor vzadu. www.tyden.cz [online]. [cit. 2021-11-01]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]