Manětín (zámek)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Manětín
Zámek Manětín (pohled z parku)
Základní informace
Sloh barokní architektura
Architekt Tomáš Haffenecker
Přestavba 1712
Stavebník Johanité
Současný majitel Česká republika
Další majitelé Švamberkové
Krajířové z Krajku
Hrobčičtí z Hrobčic
Lažanští z Bukové
Poloha
Adresa Manětín, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Manětín
Manětín
Další informace
Rejstříkové číslo památky 36011/4-1392 (PkMISSezObr)
Web www.zamek-manetin.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manětín je zámek ve stejnojmenném městě v severní části okresu Plzeň-sever v Plzeňském kraji. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka[1] a v roce 2001 byl zapsán na seznam národních kulturních památek.[2] Je ve vlastnictví státu (správu zajišťuje Národní památkový ústav) a je přístupný veřejnosti.[3]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Zahradní průčelí zámku pohledem od jihovýchodu

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Manětínsko bylo původně majetkem českých knížat. Král Vladislav věnoval okolní krajinu v roce 1169 řádu johanitů. Za nich pravděpodobně v místech západní části zámku a přilehlého dvora vznikla komenda připomínaná v roce 1187.[4] Komtuři komendy pocházeli ze zástupců vyšší šlechty.[5] V uvedených letech jimi byli Jan ze Zvířetic (1351), Beneš z Ronova (1373–1383), Albert z Ronova (1391), Bohuš Bílý, Boreš z Oseka (1404–1406), Bohuše z Bystřice (1407–1412), Mikuláš z Rýzmberka (1415) a poslední Heřman z Vartenberka (1416–1419).[6]

Rytíři johanitského řádu vlastnili Manětín do roku 1420, kdy jej na počátku husitských válek dostal od krále Zikmunda do zástavy Bohuslav ze Švamberka. O dva roky později upadl do husitského zajetí a vzápětí přešel na jejich stranu. Hrad v té době spravoval jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka, kterému Manětín zůstal až do smrti v roce 1455. Manětínským pánem se poté stal jeho syn Bohuslav ze Švamberka. Manětínsko stále právně náleželo johanitům, jejichž tehdejším převorem byl Jan ze Švamberka. Bohuslav proto panství za 9024 kop grošů vykoupil do dědičného vlastnictví.[7] Švamberkové v Manětíně nesídlili a správu hradu zajišťovali purkrabí, ke kterým patřili Petr Labuť ze Švamberka, rychtář Tůma a Prokop z Křečova. Po roce 1440 úřad purkrabího zanikl a komenda zpustla.[6] Posledním příslušníkem rodu Švamberků, kterému manětínské panství patřilo až do roku 1544, byl Jindřich ze Švamberka.[7]

Období renesance[editovat | editovat zdroj]

V roce 1544 koupil Manětín Volf Krajíř z Krajku, jemuž bylo ale panství krátce nato zkonfiskováno za účast v protihabsburském odboji. Krátce byl Manětín majetkem Šliků, ale v roce 1560 jej za 5250 kop míšeňských grošů koupil Jeroným Hrobčický z Hrobčic († 1571[6]).[7] Jeho syn Jeroným mladší z Hrobčic byl schopným hospodářem a to mu koncem šestnáctého století umožnilo přestavbu manětínské tvrze na renesanční zámek, k němuž patřil také pivovar a poplužní dvůr.[6] Po Jeronýmově smrti v roce 1603 manětínské panství zdědil Zdislav Albrecht Hrobčický z Hrobčic, a když roku 1615 zemřel, připadl majetek jeho bratrovi Janu Vilémovi. Zadlužený Jan Vilém musel o dva roky později panství prodat za sedmdesát tisíc kop míšeňských grošů[7] Kryštofu Karlovi z Roupova na Herálci a Humpolci.[5] Nový majitel se zúčastnil stavovského povstání. Ve snaze předejít zabavení majetku převedl Manětín na svého synovce Jana z Roupova. Přesto bylo panství nakonec zkonfiskováno, a v roce 1622 jej za 31 520 kop míšeňských grošů koupila Estera Mitrovská z Nemyšle, rozená Lažanská z Bukové. Během třicetileté války se během saského vpádu panství roku 1631 zmocnil opět Jan z Roupova, ale Sasové byli brzy vyhnáni, a již v roce 1632 panství spravovala právoplatná majitelka Estera Mitrovská. Když roku 1639 bez potomků zemřela, zdědil její majetek bratr Ferdinand Rudolf Lažanský z Bukové.[7]

Lažanští z Bukové[editovat | editovat zdroj]

Rodu Lažanských z Bukové patřil Manětín více než 300 let. Po Ferdinandu Rudolfovi panství zdědil jeho syn Karel Maxmilián Lažanský, který zemřel roku 1695, a majetek přešel na syna Václava Josefa Lažanského.[7]

V době baroka došlo k zásadní přestavbě zámku i celého města. I když panství značně utrpělo za třicetileté války průchody vojsk, později pod vládou Lažanských prožívalo období prosperity a stability. Barokní přestavba zámku a města proběhla v první polovině 18. století za Václava Josefa Lažanského (1673–1715).[7] Hlavní iniciátorkou byla jeho manželka Marie Gabriela, rozená hraběnka Černínová z Chudenic.[zdroj?] Barokní přestavba se uskutečnila v důsledku požáru, který vypukl v roce 1712. Shořel při něm zámek, kostel svatého Jana Křtitele, škola a polovina města.[7] Ačkoliv bývá jako architekt uváděn Jan Blažej Santini-Aichel,[8][7], skutečným autorem projektu nového zámku a kostela svatého Jana Křtitele se stal Tomáš Haffenecker.[9][10] Stavbu kostela poté řídil stavitel Jan Jiří Hess z Tyrol.[8] Zámek nebyl nikdy dostaven podle plánů, a to hlavně kvůli vysokým finančním nákladům.[9]

Václav Josef Lažanský s manželkou Marií Gabrielou vytvořili z venkovského západočeského panství centrum barokní kultury, kterým zůstalo i za jejich syna Maxmiliána Václava Lažanského. Pracovali pro ně umělci jako malíři Petr Brandl nebo Filip Kristián Bentum, sochaři Josef Herscher a Štěpán Borovec a hudebník Jan Josef Brixi. Z významných architektů zde navrhl projekt kostela svaté Barbory Jan Baptista Mathey.[7]

Posledním majitelem mužského pohlaví z rodu Lažanských byl Jan Karel Lažanský (1857–1932), který měl dvě dcery a syna. Dědicem byl ustanoven syn Karel Jan Lažanský z Bukové, ten ale zemřel v první světové válce.[11] Jeho sestry, Tereza a Vilemína, se provdaly za bratry z rodiny Seilernů z Aspangu,[11] kteří sídlili na zámku Lešná u Zlína.[zdroj?] Starší dcera Terezie (1890–1979) po otcově smrti zdědila Manětín.[11] V té době ale žila na Moravě na zámku Lešná. Až po ovdovění (1939) přesídlila do Manětína, kde pak žila do konce druhé světové války.[zdroj?] Jako dědic Manětína byl předurčen její mladší syn Jan Karel Seilern-Aspang (1921–1944), který však padl jako německý důstojník v Haliči. Terezie Seilernová byla po roce 1945 odsunuta do Rakouska a a zemřela ve Waidhofenu nad Dyjí.[11]

Po roce 1945 byl zámek přidělen Státním statkům a lesům, stal se sídlem ředitelství lesního závodu a byly zde také byty zaměstnanců. V této době došlo k devastaci zámeckého parku, již v roce 1959 byl ale pro veřejnost zpřístupněn hlavní zámecký sál. Postupně se na zámek vracel i mobiliář odvezený po válce na několik různých míst. V roce 1988 převzalo správu zámku okresní muzeum.[12] Dne 1. ledna 2002 byl zámek prohlášen národní kulturní památkou a přešel pod Národní památkový ústav. Zámek je zpřístupněn veřejnosti.

Stavební podoba[editovat | editovat zdroj]

Zahradní průčelí zámku pohledem od jihozápadu

Podoba a přesná poloha středověké komendy je téměř neznámá.[4] V severozápadním nároží zámku však bylo nalezeno zdivo, které pochází z předrenesanční doby a zřejmě s komendou souvisí.[13]

Manětínský zámek je rozsáhlá jednopatrová budova na půdorysu písmene L. Na severní straně se nad zámkem nachází terasa s alegoriemi ženských postav od J. Herschera. Hlavní průčelí člení dva věžové rizality zvýšené, podobně jako nárožní části budovy, o podstřešní polopatro. Fasádu zdobí nadokenní římsy, šambrány oken, bosovaná nároží v přízemí a bosované lizény v patře a v nárožích rizalitů také pilastry. Hlavním vstupem je v severním průčelí asymetricky umístěný portál.[8] Jižní průčelí směřuje do francouzské zahrady s kašnou zdobenou soškou putta. Výhled ze zámku do zahrady usnadňuje balkón podepřený sochami od Štěpána Borovce.[8] Za Manětínským potokem na zahradu navazuje park v anglickém stylu. Obnova parku pokračuje postupně od devadesátých let 20. století.[14]

Vstup do zámku ze zahrady

Vstupní schodiště zdobí rozsáhlá nástropní freska od Filipa Bornschlegela,[8] která zobrazuje manětínský zámek v ideální podobě podle nedokončeného projektu[zdroj?] (východní křídlo nebylo vystavěno[7]). V hlavním sále jsou dva velké rodinné portréty od nizozemského malíře Filipa Kristiána Bentuma.[8] Umělecky hodnotný a v Čechách ojedinělý je rozsáhlý soubor třinácti portrétů zámeckých úředníků a služebnictva. Jeho autorství je neobjasněno, ale pravděpodobným autorem je Václav Dvořák. Alegorickou fresku v hlavním sále vymaloval František Julius Lux. Z pozdějších prací stojí za zmínku obrazy akademického malíře Konstantina Stuchlíka, který počátkem 20. století portrétoval Jana Karla Lažanského a jeho manželku Idu, rozenou Schwarzenbergovou. Mezi hodnotné prostory manětínského zámku patří knihovna instalovaná v původních prosklených skříních. Samotný knižní fond z 18.–20. století čítající přes pět tisíc svazků je ve správě Knihovny Národního muzea.[zdroj?]

Urbanistická koncepce manětínského náměstí a sochařsky bohatě zdobený prostor před zámkem přispěl k tomu, že Manětín byl v roce 1992 prohlášen městskou památkovou zónou.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2016-11-13]. Identifikátor záznamu 147837 : Zámek. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  2. Zámek Manětín [online]. Národní památkový ústav [cit. 2016-11-13]. Dostupné online. 
  3. Návštěvní doba [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-08-19]. Dostupné online. 
  4. a b DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Manětín, s. 353. 
  5. a b KAMENICKÁ, Eva. Výzkum zámeckého dvora v Manětíně. Hláska. 2002, roč. XIII, čís. 4, s. 49–54. Dostupné online. ISSN 1212-4974. 
  6. a b c d SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XIII. Plzeňsko. Praha: František Šimáček, 1905. 292 s. Dostupné online. Kapitola Manětina zámek, s. 144. 
  7. a b c d e f g h i j k Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Manětín – zámek, s. 206–207. 
  8. a b c d e f Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Manětín, s. 348. 
  9. a b O zámku Manětín [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-08-19]. Dostupné online. 
  10. Zámek [online]. Národní památkový ústav [cit. 2017-03-11]. Dostupné online. 
  11. a b c d MATUŠKOVÁ, Martina. O Manětíně [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-08-19]. Dostupné online. 
  12. MATUŠKOVÁ, Martina. Historie zámku Manětín [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-08-19]. Dostupné online. 
  13. DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Dodatky 2. Praha: Libri, 2005. 164 s. ISBN 80-7277-262-7. Heslo Manětín, s. 62–63. 
  14. MATUŠKOVÁ, Martina. Zahrada a park [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-08-19]. Dostupné online. 
  15. KUČA, Karel. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Kolí–Mi. Svazek III. 2002: Libri, 1998. 952 s. ISBN 978–80–85958–3159. S. 756–760. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MATUŠKOVÁ, Martina. Manětín. Průvodce městem a zámkem. Manětín: Město Manětín, 2015. 47 s. ISBN 978–80–260–8424–2. 
  • MATUŠKOVÁ, Martina. Město Manětín a jeho části. Manětín: Město Manětín, 2012. 81 s. ISBN 978-80-260-2881-9. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]