Tomáš Zacheus Černín z Chudenic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tomáš Zacheus Černín z Chudenic
Portrét Tomáše Zachea Černína od Filipa Christiana Bentuma
Portrét Tomáše Zachea Černína od Filipa Christiana Bentuma

Místokancléř Českého království
Ve funkci:
1693 – 1700
Panovník Leopold I.
Předchůdce Karel Maxmilián Thurn-Valsássina

Tajný rada
Panovník Leopold I.

Říšský dvorní rada
Ve funkci:
1689 – ?
Panovník Leopold I.

Císařský komorník
Panovník Leopold I.

Narození 1660
Vídeň
Úmrtí 14. února 1700 (ve věku 39–40 let)
Vídeň
Místo pohřbení Katedrála svatého Víta
Rodiče Humprecht Jan Černín a Diana Ippoliti di Gazoldo
Děti Marie Gabriela Lažanská z Bukové
Profese velkostatkář
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tomáš Zacheus (Zachariáš) hrabě Černín z Chudenic (1660, Vídeň14. února 1700, Vídeň) byl český šlechtic, politik a mecenáš ze šlechtického rodu Černínů. Zastával funkce ve správě Českého království, ale nedosáhl významu svého staršího bratra nejvyššího purkrabího Heřmana Jakuba, více se uplatnil jako zadavatel uměleckých zakázek na svých panstvích, především ve Lnářích, kde založil augustiniánský klášter. Byl také iniciátorem stavby dnes již neexistujícího Černínského paláce ve Vídni.

Narodil se ve Vídni jako mladší syn diplomata Humprechta Jana Černína (1628–1682) a jeho manželky Diany z Gazolda. Rané dětství strávil v Benátkách, kde byl jeho otec vyslancem,[1] poté s rodiči pobýval na statcích v Čechách. Od dětství ovládal němčinu a latinu, díky matce vedl značnou část korespondence a vlastních deníkových zápisků v italštině, uměl ale i česky.[2] Spolu se starším bratrem absolvoval kavalírskou cestu, doložen je jeho pobyt na šlechtické akademii v Turíně.[3] Později byl jmenován císařským komořím, v roce 1689 se stal říšským dvorním radou.[4] V letech 1693–1700 zastával funkci českého místokancléře, díky tomu se stal i tajným radou. Po smrti Františka Oldřicha Kinského dočasně spravoval agendu nejvyššího kancléře, krátce poté ale sám zemřel. Pohřben je v Černínské kapli v katedrále sv. Víta v Praze, jeho srdce je uloženo v kostele Nejsvětější Trojice ve Lnářích.

Majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

Zámek Lnáře

Po otcově smrti v roce 1682 převzal jako dědický podíl jihočeská panství Lnáře s Kasejovicemi[5] a Landštejn. V roce 1684 koupil v dražbě zadlužené panství Častolovice od Oppersdorfů[6] Mezitím ale zahájil finančně náročnou proměnu Lnářů jako své rezidence, proto již v roce 1685 prodal ze svého majetku Landštejn hrabatům Herbersteinům. Panství Lnáře naopak rozšířil nákupy drobných okolních statků (Málkov, Kadov, Pole).[7] Ve funkci dvorského místokancléře začal skupovat pozemky ve Vídni (1693-1695), kde pak zahájil stavbu rodového paláce (1697) pravděpodobně podle projektu císařského architekta J. L. Hildebrandta.[8] V této souvislosti musel prodat východočeské panství Častolovice, které od něj v roce 1694 koupil český nejvyšší purkrabí Adolf Vratislav ze Šternberka.

Hned po převzetí dědictví přistoupil Tomáš Zachariáš Černín k přestavbě zámku ve Lnářích (1683–1686), jehož stav byl havarijní. Přestavbu zámku vedl černínský dvorní architekt G. B. Maderna, bohatá malířská výzdoba je dílem Giacoma Tencally.[9] Černín chtěl ve Lnářích založit konvent některého ze žebravých řádů, losem byli vybráni bosí augustiniáni. Lnářský konvent byl založen v roce 1684 a budova byla vystavěna v letech 1688–1693 opět podle projektu G. B. Maderny. Až do své smrti patřil Tomáš Černín k významným donátorům augustiniánského řádu, aktivity lnářského konventu pak podporovala i jeho manželka Zuzana Renata, rozená Martinicová (1670–1717), která pro kostel Nejsvětější Trojice objednala oltářní obraz od Petra Brandla.[10]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Erbo rodu

V roce 1685 se oženil s hraběnkou Zuzanou Renatou z Martinic (1670–1717), dcerou nejvyššího hofmistra Maxmiliána Valentina z Martinic. Zuzana se po ovdovění podruhé provdala v roce 1703 za císařského diplomata hraběte Leopolda Auersperga (1662–1705). Z manželství s Tomášem Černínem pocházely tři dcery a jediný syn František Ignác (1686–1698), který zemřel v dětství. Poručnickou správu na panství Lnáře vedla po roce 1700 Zuzana Renata, která pokračovala v podpoře augustiniánského konventu. Mezi jejími dcerami vznikl později spor o budoucnost majetkových poměrů na panství Lnáře, které bylo v roce 1712 úředně odhadnuto na 362 000 zlatých. Marie Gabriela (1688–1758) byla od roku 1707 provdána za Václava Josefa Lažanského z Bukové, majitele Manětína, mladší Marie Josefa (1690–1726) se v roce 1712 provdala za hraběte Leopolda Künigla. Tímto sňatkem získala prostředky na finanční vyrovnání se starší sestrou Marií Gabrielou a Lnáře se pak staly majetkem Küniglů.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KUBEŠ, Jiří a kol: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740; Nakladatelství Lidové noviny Praha, 2018 s. 81-83 ISBN 978-80-7422-574-1
  2. MUK, Jan: Po stopách národního vědomí šlechty pobělohorské; Praha, 1931
  3. HRBEK, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013 s. 222, 240 ISBN 978-80-7415-071-5
  4. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640-1740; Nakladatelství Lidové noviny Praha, 2013 s. 640 ISBN 978-80-7422-233-7
  5. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II.; Praha, 1997 s. 840 ISBN 80-85983-14-1
  6. 'Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989 s. 67
  7. ŠIMŮNEK, Robert: Obraz šlechtického panství v Čechách 1500–1750; Nakladatelství Lidové noviny Praha, 2018 s. 84–85 ISBN 978-80-7422-654-0
  8. VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Nakladatelství Academia Praha, 2014 s. 735–737 ISBN 978-80-200-2364-3
  9. MILTOVÁ, Radka Nokkala: Ve společenství bohů a hrdinů. Mýty antického světa v české a moravské nástěnné malbě šlechtických venkovských sídel v letech 1650–1690; Nakladatelství Lidové noviny Praha, 2016 (kapitola Tomáš Zacheus Černín a Lnáře, s. 127–145 ISBN 978-80-7422-510-9
  10. ŠMILAUEROVÁ, Adéla: Bosí augustiniáni v Čechách jako objednavatelé uměleckých děl v 17. a 18. století; Nakladatelství Lidové noviny Praha, 2018 s. 57-62, 156-159 ISBN 978-80-7422-639-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]