Jiří David (výtvarník)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jiří David
Jiří-David.jpg
Narození 28. srpna 1956 (62 let)
Rumburk
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání výtvarník, vysokoškolský pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří David (* 28. srpna 1956, Rumburk) je současný český malíř, fotograf a umělec. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví, která vznikla v roce 1987.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jiří David od 2. poloviny 80. let výrazně spoluvytváří podobu i atmosféru českého umění. Svými malbami s volným využíváním znaků a politických symbolů významně formoval postmoderní program na přelomu 80. a 90. let, kdy se také začal věnovat instalacím objektů a psaní textů reflektujících pozici umělce a umění ve společnosti. Jiří David se také věnuje mediální angažovanosti. Proměnlivost uměleckého vyjádření neumožňuje jednoznačné zařazení tohoto umělce.[1]

Sám o sobě říká:

"Nevím co jsem; nevím co znamenám; nevím proč a pro koho dělám; neznám smysl ani důvod původu mých, mnohdy recyklovaných prací. Podezřele méně a méně je pro mne podstatné, kdo a jak porozumí smyslu mých prací, a to včetně mne samého; jsem svým vlastním cizincem. Po patnácti letech intenzivní, profesionální práce v oblasti umění, někde uprostřed Evropy, jsem ztratil jakoukoliv koherentní identitu. Pomalu a nejistě dospívám k závěru, že to pro mě není negativní, i když nevím co s tím."[2]

Fotografická tvorba[editovat | editovat zdroj]

Skryté podoby (1991–1995)[editovat | editovat zdroj]

Autorský projekt Skryté podoby byl realizován v Čechách, Polsku, Německu, Rakousku, Francii a USA. Základem se stala metoda, vyvinutá na počátku 20. století a okrajově používaná pro antropologická a psychologická studia - frontální záběry obličeje rozdělené v negativu na přesně stejné poloviny a složení nových snímků: pravostranného a levostranného. Portrétovanými jsou významné osobnosti z oblasti politiky, kultury, vědy i sportu z celého světa. David zkoumá tváře jako znak, jako nositele biologicko-psychických daností a výlučnost jedinců. Soubor vznikal pět let a obsahuje více než stovku "podobizen", pravopravých a levolevých dvojic.

Fotografie francouzské sochařky Louise Bourgeois z cyklu Skryté podoby, byla 9. února 2006 v londýnské aukční síni Sotheby’s úspěšně vydražena za 2160 britských liber. Fotografie byla poprvé vystavena v roce 1995 v galerii Rudolfinum, Praha.[3]

Možná interpretace[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Myšlení#Fyziologie myšlení.

Takovéto zachycení poloviny obličeje, jako bylo použito v projektu Skryté podoby, lze chápat jako snahu o zachycení tzv. „sluneční podstaty“ člověka (sebevědomí, mužská část), která ovládá levou polovinu mozku a „měsíční podstaty“ (obraznost, ženská část) ovládající pravou polovinu. Nervové dráhy se kříží, takže levá hemisféra inervuje pravou stranu těla a pravá levou. Pokud symetricky spojíme 2 levé a pravé poloviny obličeje, dostaneme fotografie dvou různých osobností, které žijí v člověku – sluneční a měsíční, vědomé a nevědomé, denní a noční, mužské a ženské poloviny člověka.[4][5] Tuto asymetrii lidské tváře lze pozorovat také pomocí vhodně nastavených zrcadel.[6]

Moji rukojmí (1998)[editovat | editovat zdroj]

Soubor na fotografiích tematizuje dětské násilí a manipulaci. Díla zachycují spoutané děti a působí jako výtvarné upozornění na jejich zneužívání. Hlavní hrdinové - oběti jsou děti, převážně chlapci kolem deseti, jedenácti let, jejich hračky, anonymní obličejové masky, vycpaná zvířata, barevné, zlaté, stříbrné pytle, vojenské deky, provazy, dráty, řetězy, řemeny.

Jiří David o ní řekl:

Je to výstava o bezbrannosti, křehkosti, i zvůli, která však nic nepopisuje, nevysvětluje, pouze ukazuje, na první pohled půvabně, hravě až zábavně, náhle však nečekaně drásavě a všech domýšlení nechtěně.[2]

Bez soucitu (2002)[editovat | editovat zdroj]

Jiří David "rozbrečel" sedmnáct velmi důležitých mužů, které viděli plakat snad jen jejich nejbližší, v některých případech možná ani ti ne. Pláč je silný emocionální prožitek, ve kterém lidská bytost projevuje nejhlubší city. Ke svému projektu David uvádí, že v euroatlantické civilizaci je to vymyšleno tak, že chlapi nebrečí, a pokud ano, nanejvýš na filmovém plátně. Když už si chlapi nemůžou pomoci, dají průchod svým emocím v soukromí. Je to smutné, ale na veřejnosti je mužský pláč pořád čímsi podezřelým, u politiků lze v takovém případě hovořit dokonce o jeho nepřípadnosti.[2]

Jiří David vybral osobnosti, o nichž se domnívá, že mají nebo měli velký světový vliv: George Bush, Tony Blair, Silvio Berlusconi, Ariel Šaron, Jacques Chirac, Václav Havel, Usáma bin Ládin, Jan Pavel II. a další. V Davidově výběru chybí ženy. David pro svůj záměr použil agenturní oficiální snímky a naskenované fotografie z novin. Hezké ženy z reklamních plakátů a silní krásní mužové jsou přece manipulovaný mediální mýtus stejně jako oficiální portréty použitých státníků. Záměr autora byl ten, že autor manipuloval již manipulované, použitím neoficiálních soukromých fotografií by David ničeho podobného nedocílil. David dodal:

"Politika, ekonomika, média, násilí, manipulace, strašně mě to štve, cítil jsem se bezmocný, ale přesto jsem se chtěl nějak k tomu všemu vyjádřit. Jednoznačně, avšak ne prvoplánově. Aby ta věc měla silný emotivní podtext a zároveň aby byla sdělná, umožňovala širší obsahové čtení. A aby ji pochopili i lidé, kteří jinak na výstavu nepřijdou. To je pro mě hodně důležité."

Pátá pečeť (The Fifth Seal Project, 2006)[editovat | editovat zdroj]

Jiří David ztvárnil čtrnáct předních teroristických skupin jako automobilové závodníky oblečené v naprosto stejných uniformách, s bílou formulí v pozadí. Rozlišitelní byli jen díky černobílým visačkám s názvem teroristické skupiny včetně jmen archandělů (Gabriel, Uriel, Rafael). Série končí portrétem madony s děťátkem. Jednalo se o teroristické skupiny IRA – Irská republikánská armáda (Severní Irsko), Hizballáh (Libanon), Hamas (Palestina), ETA – Euskadi Ta Askatasuna (Španělsko), Óm šinrikjó (Japonsko), Armata Corsa (Francie) a Al-Káida (Afghánistán).

Ostatní projekty[editovat | editovat zdroj]

Srdce na Hradě (2002)[editovat | editovat zdroj]

V pozadí Pražský hrad se Srdcem na Hradě

17 metrů široké, 15 metrů vysoké a asi 500 kg těžké neonové srdce na Pražském hradě,[7] poprvé slavnostně rozsvícené Václavem Havlem 17. listopadu 2002, upomínalo na Václava Havla, který symbol srdce připojoval ke svému podpisu. Původně mělo být na Hradě umístěno do 2. února kdy Václavu Havlovi končil prezidentský mandát.[8]

Proti kritikům, zejména Václavu Klausovi a Vladimíru Železnému, dílo hájil tím, že nemá jít o neonovou reklamou na člověka, ale že má být mimo jiné symbolem pro dorozumění, sílu pozitivní komunikace, pro odbourávaní ideologických nánosů klišé a zla, symbolem pro normální, obyčejnou nemedializovanou lásku a dotyky smrtelníků. Podle Davida se toto srdce stalo jednoznačným lakmusovým papírkem citu (pro a proti) v naší společnosti.[9][10][11] Pražští památkáři označili srdce za nevhodné a nevkusné.[8] Krom lidí, kterým se nápad líbil, se ozývali též četní kritici, z nichž některým se srdce nelíbilo z estetického a památkového hlediska, a podle některých se neonovým srdcem často označují veřejné domy.[8] Václav Havel v Českém rozhlase řekl: „To jenom v Čechách jsou proti tomu protesty. Jsem velmi rád, že srdíčko na Hradě svítilo v době summitu (NATO), protože i to snad mohlo zdůrazňovat, že tady nejde o sjezd nejvyšších generálů, papalášů, politiků, a jejich večeře a obědy. Že tady jde opravdu o ochranu elementárních lidských vztahů, lásky k bližnímu, lidské svobody, a kdo chce, i v srdíčku tento symbol může vidět. (…) Srdci je vytýkáno, že je to jakýsi můj symbol. To mě vůbec nenapadlo - jedině narcis mi může takový narcismus přisuzovat. Srdce je znamení, které provázelo celou naši takzvanou sametovou listopadovou nenásilnou revoluci. Všude jsme je malovali a mě to zbylo u podpisu. Ale to není důvod, proč tam je.“[8]

Členové skupiny Ztohoven 14. ledna 2003, v předvečer prezidentské volby, v níž byl nakonec zvolen Václav Klaus, vylezli na lešení a zakryli asfaltovou lepenkou levou polovinu svítícího objektu a změnili jej tak v otazník. Předchozí dva pokusy (30. prosince 2002 a v lednu 2003) jim překazila policie. Správa Pražského hradu v reakci na to Srdce odpojila od elektrického proudu. Pachatelé byli po činu zadrženi policií, ale ministr kultury s prezidentem Havlem čin uznali jako „umění ve volném prostoru“ a zajistili pachatelům beztrestnost. Autor původního srdce Jiří David se marně snažil přesvědčit Správu Pražského hradu, aby provedenou úpravu díla zachovala. Akci označil za pozitivní a za pachatele se postavil.[12] Skupina Ztohoven vydala manifest, v němž svůj čin okomentovala: „Jestliže se vytratí láska a porozumění, jestliže lidstvo přestane vnímat sdělení těch, kteří jsou jejich součástí, a bude zkoumat pouze formy, a ne obsahy, zbudou jen otazníky. Ty samé otazníky, které se rozsvěcují spolu s diskusemi o budoucnosti českého trůnu a směřování lidstva vůbec. Jsou vám tedy otazníky bližší než jistota tepajících srdcí?“[8]

Norský restauratér Nils Jebens, provozovatel restaurace Kampa Park, v reakci na srdce nechal rozsvítit v lednu na Hergetově cihelně, patřící Sebastianu Pawlowskému, další tři karetní symboly – listy, piky a kára. Pawlowskému za to hrozila pokuta až do výše 100 000 korun od magistrátu za nepovolenou úpravu historické památky. Václav Havel tuto akci nekomentoval, a mluvčí Martin Krafl uvedl, že pan prezident nechal umístit srdce na Hrad z recese a to rozsvícení dalších symbolů lze považovat také za recesi, v podstatě nejvtipnější odpověď na prezidentův žertík.[8]

Slavnostní zhasnutí srdce, plánované na pátek 31. ledna 2003 (původně plánovaný termín 2. únor byl změně kvůli časové zaneprázdněnosti Václava Havla), překazili aktivisté Greenpeace, kteří těsně před akci do srdce vyvěsili transparent s nápisem „War?“, jímž protestovali proti Havlově podpoře invaze Spojených států do Iráku. Proto zaměstnanci Správy Pražského hradu srdce zhasli před plánovaným časem.[8]

V únoru 2006 chtěl vlastník artefaktu, Světová rozvojová organizace (WDO), umístit toto srdce nad kábulským stadionem, kde příslušníci Talibanu popravovali své odpůrce. Exprezident Václav Havel však podle slov svého tajemníka Jakuba Hladíka nedal k takovému umístění souhlas, o který WDO žádala. Exprezident Václav Havel však k tomu nedal souhlas údajně z obavy, že srdce bude chápáno jako náboženský symbol křesťanské víry a její ikony Panny Marie a vyvolá tak náboženské střety. Jiří David vyjádřil zklamání, že srdce nebude nikde vystaveno, a poukaz na Havlovy pochybnosti označil za výmluvu, která má zakrýt skutečnost, že WDO nebyla s to dotáhnout realizaci do konce.[13]

K 17. prosinci 2012 u příležitosti ročního výročí úmrtí Václava Havla byla v Bruselu na budově Altiero Spinelli na návrh vedení hlavního města Prahy umístěna odlehčená replika srdce (s hliníkovou konstrukcí místo ocelové váží jen 300 kg místo původních 500 kg). Pražský radní Václav Novotný k tomu řekl, že jen málokterá politická osobnost je v Evropě tak pozitivně vnímaná jako Václav Havel a umístění Srdce na Evropský parlament je důstojnou připomínkou jeho odkazu. Srdce má být v Bruselu umístěno do konce ledna 2013.[7]

Klíčová socha (2010)[editovat | editovat zdroj]

Klíčová socha
Jiří David v Ostravě

Jiří David dne 9. března 2010 představil v Praze na náměstí Franze Kafky takzvanou Klíčovou sochu, jenž má symbolizovat jeho osobní polemiku s vývojem v České republice po 20 letech od sametové revoluce. Dílo je vysoké 7 metrů, váží přes 1 tunu a její podstavec váží 8 tun. Na toto dílo bylo použito přes 85 000 klíčů nejrůznějších barev a tvarů. Veřejnou sbírku klíčů uspořádala společnost Vodafone. Klíčová socha se skládá z 8 písmen slova "REVOLUCE", která jsou umístěna vertikálně nad sebou. Největší písmeno "R", které je postaveno nejvýše, drtí ostatní písmena a pro toto písmeno byl zvolen font z novin Rudé právo. Na písmeno "E" pak byl použit font z nápisu na tehdejším socialistickém toaletním papíru, písmeno E má připomínat rozdrcenou komunistickou legitimaci. Tato plastika bude kolovat po českých a moravských městech a poté se bude hledat stálé umístění v Praze.[14][15]

DNA vodopád (2012)[editovat | editovat zdroj]

Neonová skulptura DNA vodopád

Skulpturu DNA vodopád vytvořil Jiří David z neonových trubic v roce 2012. Je instalována na průčelí Galerie Miroslava Kubíka, Smetanovo náměstí v Litomyšli.[16]

Skulptura Tekutý kubismus, kterou vytvořil Jiří David v roce 2017. Je instalována na průčelí hotelu Nezvalova archa, Nezvalova 3 v Olomouci.

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • DAVID, Jiří: Skryté podoby / Hidden image. Praha: KANT 1995, texty Bělohradský V. a kol., 252 s., ISBN 80-901903-1-6
  • DAVID, Jiří: Jiří David. Praha: KANT 2001, text Martin Dostál et al., 166 s., ISBN 80-86217-39-6
  • DAVID, Jiří: David. Praha: KANT 2002, 80 s., ISBN 80-86217-26-4
  • OLIČ, Jiří: Výtvarná skupina Tvrdohlaví: 1987 – 1999. Praha: KANT 1999, 292 s., ISBN 80-238-3863-6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://vvp.avu.cz/idatum/search/autori-46
  2. a b c Archivovaná kopie. www.jiri-david.cz [online]. [cit. 2008-08-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-14. 
  3. Archivovaná kopie. www.jiri-david.cz [online]. [cit. 2008-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-07-14. 
  4. DAVID, Jiří. Katalog k cyklu Skryté podoby. [s.l.]: [s.n.] 
  5. LURIA, Zella. Vlastní mozek pro vlastní cestu z knihy A Woman´s Book of Life (Kniha o životě ženy) [online]. Tufts University [cit. 2009-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  6. FASSATIOVÁ, Anna. Učíme se vnímat barvu a tvar [online]. Benešov u Prahy: Muzeum umění a designu, Benešov u Prahy [cit. 2009-03-13]. Dostupné online. (česky) 
  7. a b Neonové srdce se přesune do Bruselu, připomene rok od smrti Havla, iDnes.cz, 29. 11. 2012, ab (Aleš Berný)
  8. a b c d e f g Havlovo srdce nad Hradem zhaslo, Novinky.cz, 31. 1. 2003
  9. Jiří David: "Tyjátr" kolem Srdce na Hradě, Britské listy, 24. 11. 2002
  10. Jiří David, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU, Centrum pro studium českého moderního a současného umění
  11. Srdce na Hradě, Kant, Praha 2002
  12. Jan Paul: Monitor Jana Paula: Srdce na Hradě se proměnilo v otazník, Britské listy, 15. 1. 2003
  13. Martina Klapalová: Neonové srdce zůstává v Praze, Lidovky.cz, 27. 2. 2006
  14. Archivovaná kopie. klicovasocha.cz [online]. [cit. 2010-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-04-23. 
  15. http://kultura.ihned.cz/c1-41101570-sochu-sestavenou-z-vice-nez-85-tisic-klicu-odhalil-jiri-david
  16. "Jiří David – DNA vodopád, 2012". Artalk.cz, vytvořeno 26. 4. 2012, citováno 30. 7. 2016.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]