Václav Stratil

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Václav Stratil
Vaclav Stratil 2018.jpg
Narození7. října 1950 (72 let)
Olomouc
Alma materKatedru výtvarné teorie a výchovy na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1970–1975)
Povolánívýtvarný umělec
OceněníCena Michala Ranného (2014)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fotografie ze souboru Řeholní pacient na výstavě v Galerii Langhans, Praha, 2010

Václav Stratil (* 7. října 1950, Olomouc) je současný český malíř, kreslíř, výtvarný fotograf, performer a hudebník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Václav Stratil se narodil do rodiny středoškolského učitele jazyků Václava Stratila a učitelky výtvarné výchovy na Lidové škole umění Vladimíry Stratilové. Ta se krátce po válce školila u Jan Zrzavého na Katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého (1947–1949). Vedle vlastní výtvarné tvorby se věnovala psaní duchovní poezie. Z celkem čtyř sourozenců Václava Stratila ml. se výtvarnému umění věnuje rovněž bratr Jan, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru vedeného malířem Karlem Součkem.[1]

Po maturitě na Gymnáziu Jana Opletala v Litovli studoval na Katedře výtvarné teorie a výchovy Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (1970–1975). Formativní vliv zde na něj měla zejména výuka malíře a teoretika Václava Zykmunda. První samostatnou výstavu měl v roce 1975 v Galerii v podloubí v Olomouci. Brzy se však připojil ke zdejším neoficiálním kulturním kruhům. Spolu s přáteli žil několik v bohémské výtvarné a hudební komunitě HU HABA. V roce 1983 se přestěhoval do Prahy. Až do roku 1987 byl civilním zaměstnáním noční hlídač v Anežském klášteře, jedné z budov Národní galerie v Praze. K vystavování se dostal pouze příležitostně v okrajových „kulturních střediscích“, případně na krátkodobých výstavách pro pozvané hosty. Situace se radikálně změnila po roce 1989. O devět let později byl Fakultou výtvarných umění VUT v Brně přijat jako vedoucí Ateliéru kresby, později transformovaného v Ateliér intermédia. Na této pozici setrval do roku 2015. V roce 2010 mu mladí umělci, kritici a teoretici udělili ocenění Umělec má cenu, symbolické uznání generačně staršímu umělci či umělkyni.[2] Je laureátem Ceny Michala Ranného z roku 2014, kterou společně udělují Moravská galerie v Brně a Společnost přátel Moravské galerie.[3]

Z manželství s Jarmilou Stratilovou má syny Aloise a Štefana. Starší Alois absolvoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně.[4] V minulosti se věnoval hlavně kresbě a fotografii, v současné době se profiluje spíše jako performer spolupracující se svou družkou, performerkou Kateřinou Olivovou.[5] Z partnerského vztahu s Terezou Mikešovou pochází Stratilův nejmladší syn Josef.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sedmdesátá a osmdesátá léta: biblická figurace, velké černé kresby[editovat | editovat zdroj]

Ikonografie Stratilovy rané, expresivní figurativní kreslířské a malířské tvorby vycházela z tradic křesťanského umění. Jako náměty svých obrazů volil zejména novozákonní události (Milosrdný Samaritán, Golgota, Pieta) a nejsilnější inspiraci přitom nacházel v tvorbě francouzského malíře Georgese Rouaulta. V průběhu druhé poloviny sedmdesátých let však jeho tvorba prošla výraznou motivickou a obsahovou redukcí, ústící na sklonku desetiletí v abstrakci s hustými spletěmi lineárních šrafur. Po přestěhování do Prahy pak vznikla většina tzv. „velkých černých kreseb“. Silný vliv na zpřesňování Stratilova uměleckého názoru měly jeho osobní a pracovní kontakty s kreslířkou, grafičkou a objektovou umělkyní Adrienou Šimotovou. Ve velkých šrafovaných kresbách naplno rozvinul techniku hustého zaplnění plochy obrazu liniemi rýsovanými černým inkoustem (s případnými spodními vrstvami či akcenty v jiných barvách). Duchovní téma svých kreseb Stratil zdůrazňoval např. odkazy k na motiv kříže, uplatněním slova stigma (kresba Stigma I, 19861988) nebo názvy kreseb jako Theodorik – Ornamenta (I) – Imaginární architektura – Styf (1987), Velké parkety Parkety velikonoční (1988–1989) či Archa úmluvy (1989). Zároveň těmito náročnými kresbami tematizoval kontemplativní povahu ponoru do kresebného procesu a asketické sebezapření při pokrývání ploch papíru sítí rýsovaných čar.

Devadesátá léta: Fotoperformance, apropriace, Impresionismus Heute[editovat | editovat zdroj]

V letech 1991-1995 vznikl první ze Stratilových fotografických souborů nazvaný Řeholní pacient. Jako výchozí materiál v něm použil vlastní podobu a po dobu čtyř let v ní zkoumal proměnlivost lidské identity v závislosti na užitých kostýmech, rekvizitách, gestech a mimice. Na jednotlivých snímcích se objevují náboženské motivy, ironické provokace i výrazy šílenství. [6] Duchovní téma (u velkých černých kreseb uskutečňovaného v intimním režimu fyzicky náročného procesu rýsování) se v něm poprvé projevuje extrovertně a v plné ambivalenci pohybu po pomezí mezi existenciální výpovědí a exhibicionismem. Ke vzniku fotografií začal využívat služeb komunálních fotografických studií, kde vznikly i pozdější fotografické soubory Nedělám nic, Nic není lepší než Camel se rtěnkou nebo Docent. Protože vždy využíval služeb komunálních fotoateliérů, nejednalo se o autoportréty v pravém smyslu. Václav Stratil je proto považuje za tzv. fotoperformance. Ke konci devadesátých let začal upřednosňovat standardní formát průkazových fotografií s jasně stanovenými formálními pravidly portrétního vyobrazení (čelní pohled, neutrální pozadí).

Techniku šrafování Stratil v devadesátých letech uplatnil na dlouhé řadě menších kreseb, z nichž nejrozsáhlejší je série kreseb s nápisem Nuda a drobné kresby zvířátek Zatoulaný pes, které v roce 1994 vystavil v pražské Galerii Rudolfinum. Rok nato na výstavě Hu-Haba v pražské Nové síni prezentoval pouze obrazy namalovanými v Olomouci během sedmdesátých let. Na stejném místě později vystavil sérii černobílých fotokopií obrazů českého modernistického malíře Václava Boštíka (Společná výstava, 1997). Obě výstavní gesta spojovala témata osobní identity a (sebe)apropriace.

Poté, co si ve sféře fotografie ověřil nosnost adjustace a vystavení snímků ve formě fotografického alba, pokračoval v jejich vytváření z převzatých materiálů (např. pornografický reprodukcí) či za pomoci barevných či reflexních lepicích pásek a tapet. Stejné prostředky využíval i v obrazech a kolážích (soubor Impresionismus Heute, 1995–1996). Obrat k těmto zdrojům nadále souvisel s jeho tvůrčí polemikou s problematikou autorství, ale zároveň byl napájen i potřebou reflexe nové vizuality devadesátých let.

Po roce 2000: Lišky, Mini, Láška[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 se vrátil ke klasické malbě. Z množství dosud namalovaných obrazů se jasně vyděluje malířský soubor Lišek (20042007), v nichž Stratil opět zhodnotil zkoumání hranic mezi volným uměním a ilustrací, které znal již ze Zatoulaného psa. V oblasti kresby se mu blíží soubor miniaturních kreseb Mini (20062010) nebo pozdější série Myslivečci (20182019). V obou jmenovaných však do popředí dostávají témata bazální výtvarné zkušenosti z dětství, humoru a nadhledu nad problematikou tzv. „vysokého umění“. Zkušenost ze šrafovaných kreseb Stratil uplatnil v kresebných interpretacích denního tisku Dělám do novin (2008) nebo v převážně rýsovaném souboru Standardní minimalismus (20102012). Svou stylově a výrazově extrémně rozmanitou malířskou tvorbu doprovázel množstvím signatur (Miloš, Děda, Bába, End, TGM, THC), užívaných jako množení identit ve stejných intencích jako u fotografií. V polovině desátých let se Stratil zaměřil na lapidární textové kresby a malby, někdy provedené přímo na stěnách výstavních prostorů (Rožhovor, Galerie Měsíc ve dne, 2015). Přibližně ve stejné době nahrál a v malých nákladech vydal dvě kompilace své písničkářské produkce: Všechno bude fajn (2013) a Láška (2016). Výhradně poslechová byla rovněž jeho společná výstava se slovenským hudebníkem Panáčikem v pražské Drdova Gallery (2013) a ostravském PLATO (2015).

Významné výstavy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Daněk, Ladislav (ed.): Václav Stratil. Kresby 1955–2000. Muzeum umění Olomouc, 2000 (katalog). ISBN 80-86045-57-9
  • Skála, Jiří (ed.): I'm History. Tranzit, Praha, 2005. ISBN 80-903452-3-9
  • Ptáček, Jiří (ed.): Nedělám nic a jiné práce. Moravská galerie v Brně, 2015 (katalog). ISBN 978-80-7027-288-6
  • Stratil, Václav: Životopis. Sputnik Editions, Bratislava, 2012. ISBN 978-80-970894-0-5

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MACHÁČKOVÁ, Jana. Studium Artium Magazin [online]. 2014-04-08 [cit. 2020-03-31]. Dostupné online. 
  2. umelec ma cenu - Cena od Lukáše Jasanského a Martina Poláka (2010). Umělec má cenu [online]. [cit. 2020-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-29. 
  3. Moravská galerie v Brně - Cena Michala Ranného. www.moravska-galerie.cz [online]. [cit. 2020-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-10. 
  4. Galerie TIC. Galerie TIC [online]. [cit. 2020-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-08. (anglicky) 
  5. Artlist - databáze současného umění: Kateřina Olivová. www.artlist.cz [online]. [cit. 2020-04-01]. Dostupné online. 
  6. Artlist - databáze současného umění: Václav Stratil. www.artlist.cz [online]. [cit. 2020-03-31]. Dostupné online. 
  7. Václav Stratil / Krajiny - FAIT GALLERY (CZ). www.faitgallery.com [online]. [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 
  8. Stratil Telegraph Olomouc. telegraph.cz [online]. [cit. 2020-03-31]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  9. ANTE PORTAM INFERAM | Karpuchina Gallery. karpuchina.gallery [online]. [cit. 2021-12-19]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]