Přeskočit na obsah

Jan Krejčí (geolog)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O československém politikovi z První republiky pojednává článek Jan Krejčí (politik).
Jan Krejčí
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1861 – ???
Ve funkci:
1881 – ???
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1881 – 1883
Stranická příslušnost
ČlenstvíNárodní str.
Nár. str. svobodomyslná (mladočeská)
Narození28. února 1825
Klatovy
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí1. srpna 1887 (ve věku 62 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materPražská polytechnika
Profesegeolog
vysokoškolský pedagog
politik
CommonsJan Krejčí, geologist (1825–1887)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Krejčí (28. února 1825 Klatovy[1] – 1. srpna 1887 Praha[2]) byl český geolog, pedagog, publicista a politik. Napsal první českou učebnici geologie (1860), jejíž doplněné revidované vydání vyšlo znovu v roce 1877 pod názvem Geologie čili nauka o tvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny Českoslovanské.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Klatovech v rodině dragounského vysloužilce a pradleny. Jako čtyřletý se s rodiči dostal do Prahy v prostředí karlínské Invalidovny. Vychodil německou obecnou školu, po ukončení gymnázia studoval na Pražském polytechnickém institutu mineralogii a chemii (1844–1848).

Od roku 1848 učil na první pražské reálné škole.[3] Už roku 1849 byl jmenován správcem mineralogických sbírek Českého muzea v Praze a o rok později byl suplentem mineralogie a geologie na Pražském polytechnickém institutu. Odborné články do časopisů psal už od roku 1847, během deseti let v nich zmapoval geologické a přírodovědné poměry v okolí Prahy. Od roku 1850 zároveň publikoval řadu učebnic geologie a mineralogie a mineralogické příručky. První ucelenou učebnici geologie vydal roku 1860. Jako první ve svém oboru vydal svá díla v českém jazyce, takže je právem považován za otce české geologie a patří mezi přední české přírodovědce 19. století. V té době byl profesorem na reálkách v Písku (1860–1862[3]) a později v Praze.

Roku 1863 se habilitoval na Pražském polytechnickém institutu a od roku 1864 na něm působil jako řádný profesor. Když byl ústav rozdělen, stal se v roce 1867 prvním rektorem české polytechniky. Post rektora zastával v letech 1867/1868, 1871/1872 a 1877/1878. Od roku 1882 do své smrti byl profesorem geologie na české univerzitě.[3]

V letech 1859–1861 se podílel na geologickém mapování Čech a už od roku 1853 redigoval společně s J. E. Purkyněm přírodovědný časopis Živa. Roku 1862 založil Komitét pro přírodovědný výzkum Čech při Národním muzeu. Základní význam má jeho publikace Všeobecné a horopisné poměry, jakož i rozčlenění křídového útvaru v Čechách (1870) s vypracováním nové stratigrafie a zvláště zmíněná komplexní učebnice geologie (1877). Řada prací má praktický dosah, např. popis českých uhelných slojí (1853), charakteristika povahy rud a kovů (1869) aj.

Byl činný i politicky. Jeho kariéra začala za působení v Písku, když se roku 1861 stal členem městské rady a téhož roku získal mandát poslance Českého zemského sněmu[3] za obvod Prachatice–Netolice. V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[4]

Politickou kariéru musel přerušit roku 1873, kdy připojil svůj podpis pod prohlášení Mladočeské osvědčení voličům a následovala roztržka s Františkem Ladislavem Riegrem.

Do politiky se vrátil počátkem 80. let 19. století. V doplňovacích volbách roku 1881 byl zvolen znovu na Český zemský sněm za kurii měst, obvod Slaný, Louny, Rakovník, Velvary, když nahradil Julia Grégra.[5] Zároveň 24. února 1881 složil slib poslance Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval městskou kurii, obvod Louny, Slaný, Nové Strašecí, Velvary a Rakovník. Rezignaci na mandát oznámil na schůzi 4. prosince 1883.[6] Na Říšské radě pronesl přes sto projevů, v nichž bojoval, mimo jiné, za práva českého jazyka. Vzhledem ke své postupující kloubní chorobě se svého poslaneckého mandátu roku 1883 vzdal, ale nadále zůstal poslancem Českého zemského sněmu. Byl také členem rady hlavního města Prahy.

Poslední měsíce byl vážně nemocen a zemřel na následné nachlazení 1. srpna 1887. Zemřel ve své vile na Vyšehradě, básník Adolf Heyduk při té příležitosti složil báseň Za Janem Krejčím. Jan Krejčí je pohřben v rodinné hrobce na Vyšehradském hřbitově[7].

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Geologická mapa od Prahy, 1877, Jan Krejčí a Rudolf Helmhacker
    Geologická mapa od Prahy, 1877, Jan Krejčí a Rudolf Helmhacker
  • Pomník Jana Krejčího (Klatovy, Park Jaroslava Vrchlického)
    Pomník Jana Krejčího (Klatovy, Park Jaroslava Vrchlického)
  • Detail na pomník Jana Krejčího v Klatovech
    Detail na pomník Jana Krejčího v Klatovech

Stalo se po smrti

[editovat | editovat zdroj]
  • Jeho jméno bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.
  • Deset let po jeho smrti byla do vyšehradské skály zasazena pamětní bronzová deska. Vila i původní deska vzaly za své při stavbě Vyšehradského tunelu v letech 1902–1904. Později byla zhotovena mnohem reprezentativnější bronzová deska, ta byla po roce 1989 ukradena zloději kovů a na vnější stranu vyšehradských hradeb umístěna její replika z pokovené umělé hmoty.
  • Na jednom soklu v úrovni 2. patra schodištní dvorany Národního muzea v Praze najdeme mezi sedmnácti bustami mužů, kteří se o muzeum zasloužili, také bronzovou bustu Jana Krejčího. Roku 1900 ji vytvořil sochař Čeněk Vosmík a odlily Komárovské železárny.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti při kostele sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze
  3. ↑ a b c d Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 4. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Krejčí, Jan (1825-1887), Naturwissenschaftler, s. 247. (německy) 
  4. ↑ Osvědčení poslancův českých. Národní noviny. Srpen 1868, čís. 37, s. 1. Dostupné online. 
  5. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1878skc/3/stenprot/001schuz/s001002.htm
  6. ↑ Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  7. ↑ hrob Jana Krejčího na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Díla online

[editovat | editovat zdroj]
  • KREJČÍ, Jan. Horopisné obrazy okolí pražského. Praha: s.n., 1857. Dostupné online. 
  • KREJČÍ, Jan. Přírodopisný průvodce po okolí Pražském : Pro žáky vyšších škol českých : Horopisný a zeměznalecký popis okolí Pražského. Praha: s.n., 1854. Dostupné online. 
Rektoři ČVUT
Karel Kořistka 1864–1865 • Karel Balling 1865–1866 • Karel Kořistka 1866–1867 • Jan Krejčí 1867–1868 • Gustav Schmidt 1868–1869 • Čeněk Hausmann 1869–1870 • František Tilšer 1870–1871 • Jan Krejčí 1871–1872 • Václav Zenger 1872–1873 • Josef Niklas 1873–1874 • Jan Tille 1874–1875 • Gabriel Blažek 1875–1876 • František Štolba 1876–1877 • Jan Krejčí 1877–1878 • August Salaba 1878–1879 • Josef Šolín 1879–1880 • Čeněk Hausmann 1880–1881 • Gabriel Blažek 1881–1882 • František Štolba 1882–1883 • August Salaba 1883–1884 • Eduard Weyr 1884–1885 • Karel Preis 1885–1886 • Otakar Feistmantel 1886–1887 • František Müller 1887–1888 • Jiří Pacold 1888–1889 • Josef Šolín 1889–1890 • Eduard Weyr 1890–1891 • Jan Baptista Lambl 1891–1892 • Kristian Petrlík 1892–1893 • Antonín Vávra 1893–1894 • Antonín Bělohoubek 1894–1895 • Karel Vosyka 1895–1896 • František Müller 1896–1897 • Albert Vojtěch Velflík 1897–1898 • Alfred Slavík 1898–1899 • Albert Vojtěch Velflík 1899–1900 • Jan Vladimír Hráský 1900–1901 • Gabriel Blažek 1901–1902 • Jan Koula 1902–1903 • Alfred Slavík 1903–1904 • Kristian Petrlík 1904–1905 • Josef Šolín 1905–1906 • Albert Vojtěch Velflík 1906–1907 • František Novotný 1907–1908 • Josef Bertl 1908–1909 • Bedřich Procházka 1909–1910 • František Hasa 1910–1911 • Julius Stoklasa 1911–1912 • Karel Novák 1912–1913 • Theodor Kašpárek 1913–1914 • Antonín Klír 1914–1915 • Josef Jedlička 1915–1916 • Karel Špaček 1916–1917 • Václav Felix 1917–1918 • Alois Velich 1918–1919 • František Wald 1919–1920 • Jan Kolář 1920–1921 • Emil Votoček 1921–1922 • Jan Zvoníček 1922–1923 • Zdeněk Bažant 1923–1924 Vladislav Brdlík 1924–1925 • Rudolf Kříženecký 1925–1926 • Josef Petřík 1926–1927 • Josef Hanuš 1927–1928 • Emil Navrátil 1928–1928 • František Klokner 1928–1929 • Josef Pazourek 1929–1930 • Viktor Felber 1930–1931 • Josef Anderle 1931–1932 • Rudolf Kukač 1932–1933 • Jaroslav Milbauer 1933–1934 • Břetislav Tolman 1934–1935 • Jindřich Svoboda 1935–1936 • Jaroslav Hýbl 1936–1937 • Gustav Švamberg 1937–1938 • Vojtěch Kaisler 1938–1939 • Antonín Engel 1939–1940 • české vysoké školy uzavřeny 1940–1945 • Antonín Engel 1945–1945 • František Kadeřávek 1945–1945 • Zdeněk Bažant 1945–1946 • Otakar Quadrat 1946–1947 • Josef Ryšavý 1947–1948 • Jan Košťál 1948–1949 • Oldřich Starý 1949–1950 • Vilibald Bezdíček 1950–1952 • Josef Trnka 1952–1955 • Theodor Ježdík 1955–1960 • František Brabec 1960–1962 • Josef Kožoušek 1962–1968 • Bohumil Kvasil 1968–1979 • Jiří Klíma 1979–1990 • Stanislav Hanzl 1990–1996 • Antonín Pokorný (pověřený) 1996–1997 • Petr Zuna 1997–2000 • Jiří Witzany 2000–2006 • Václav Havlíček 2006–2014 • Petr Konvalinka 2014–2018 • Vojtěch Petráček 2018–
České vysoké učení technické v Praze
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Krejčí_(geolog)&oldid=24218295“