Dornier Do 18

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dornier Do-18
Dornier Do 18
Dornier Do 18
Určení létající člun
Výrobce Dornier Werke GmbH
První let 15. března 1935
Zařazeno 1938
Uživatel Německo
Vyrobeno kusů 160

Dornier Do 18 byl německý jednoplošný dvoumotorový létající člun s dlouhým doletem užívaný od 30. let 20. století a během druhé světové války.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Detail instalace motorů Do 18

První prototyp (imatrikulace D-AHIS, „Monsun“) čtyřmístného stroje Do 18a vzlétl 15. března roku 1935. Pro pohon byly zvoleny motory Junkers Jumo 5 Diesel po 397 kW v tandemovém uspořádání, tedy jeden motor tažný, druhý tlačný.

Jako druhý byl dokončen čtvrtý prototyp Do 18d, zalétaný v létě 1935, který tvořil předlohu pro vojenskou variantu Do 18 D. Následně byly dokončeny stroje Do 18b a Do 18c, které byly za účelem letových testů zařazeny k Fliegerstaffel (F) List.

V té době byla zaváděna prototypová označení „V“, proto druhý a třetí prototyp obdržel označení Do 18 V2 (D-AANE, "Zyklon") a Do 18 V3 (D-ABYM, „Aeolus“ ), které byly zařazeny k přepravě pošty u Deutsche Lufthansa. Do jejich řad zamířil i další letoun Do 18 D (Werk-Nr.663, D-ARUN, „Zephir“). Všechny čtyři letouny od DLH byly upraveny na jednotný standard Do 18 E a krátce nato německé aerolinie obdržely další Do 18 E (Werk-Nr225, D-AROZ, „Pampero“). Tento letoun zmizel 1. října 1938 na trase mezi Natalem a Bathurstem.

Poslední šestý stroj pro Lufthansu byl experimentální Do 18 F (D-ANHR) se zvětšenou plochou křídla, zalétaný 11. června 1937. Po rekordním non-stop letu, když mezi 27. a 29. březnem 1938 uletěl 8 392 km v čase 43 hodin, byl přestavěn na verzi Do 18 L s hvězdicovými motory BMW 132 Ns a zalétán 21. listopadu 1939.

Nasazení[editovat | editovat zdroj]

Dornier Do 18 E (V3, D-ABYM, „Aeolus“), 1936

Dodávky letounů Do 18 D-1 pro Luftwaffe začaly v létě roku 1936 s pohonem motory Junkers Jumo 205C Diesel a výzbrojí dvěma pohyblivými kulomety MG 15 ráže 7,9 mm na přídi a hřbetě trupu. Na závěsnících pod křídly mohly být zavěšeny dvě pumy SC 50.

Nahrazením jednoduchého vodního kormidla za dvojité, nebo úpravou chladiče vznikly varianty Do 18 D-2 a Do 18 D-3. V létě roku 1939 se verze D nacházely ve výzbroji 2. Staffel Küstenfliegergruppen 106, 406, 506, 806 a 906.

Výsledkem modernizace byla verze Do 18 G-1 s výkonnějšími motory Jumo 205D po 647 kW vzletového výkonu a zesílenou výzbrojí. Na přídi byl namontován pohyblivý kulomet MG 131 ráže 13 mm, na hřbetním střelišti v otočné věži potom kanón MG 151 ráže 20 mm.

V okamžiku zahájení II. světové války se ve výzbroji Luftwaffe nacházelo 36 Do 18 D, které operovaly nad Severním mořem a 27 Do 18 D v oblasti Baltského moře. Do 18 D z 2./Kü.Fl.Gr. 106 dislokované na základně Nordeney odhalily 26. září 1939 konvoj tvořený letadlovou lodí HMS Ark Royal (91), torpédoborci HMS Nelson (28) a HMS Rodney (29) a bitevními křižníky HMS Hood a HMS Renown. Do 18D z 2./Kü.Fl.Gr. 506 zpočátku operovaly nad Baltem, později se účastnily norské kampaně.

11. května 1940 se ve stavu 2./Kü.Fl.Gr. 106 nacházelo 9 Do 18, z toho 6 letuschopných, 2. a 3./Kü.Fl.Gr. 406 měly dohromady 20 Do 18, z nichž jen 8 bylo letuschopných a 2./Kü.Fl.Gr. 906 měla 10 Do 18, z toho 8 letuschopných. Do 18 byly zařazeny rovněž u 1./Kü.Fl.Gr. 406 v počtu 9 strojů, z nichž jen dva byly provozuschopné. V době bitvy o Británii pak Do 18 používala nejčastěji záchranná námořní služba Seenotdienst.

Výroba Do 18 byla ukončena v létě roku 1940 po dodání 94 exemplářů vojenskému letectvu, z nichž 71 bylo verze G a H. Do 18 H-1 byla neozbrojená cvičná varianta Do 18 G-2 pro šestičlennou posádku, které nahradily „Déčka“. Dalšími úpravami již vyrobených vodních letounů vznikla záchranná varianta Do 18 N-1 sloužící od začátku roku 1941 u Seenotstaffeln.

K 16. srpnu 1941 byly posledními jednotkami s letouny Do 18 3./Kü.Fl.Gr. 406 a 906 umístěné v Norsku. Nadále se pak používaly u školních jednotek a u záchranné služby.

Specifikace[editovat | editovat zdroj]

Údaje platí pro verzi Do 18G-1[1]

Dornier Do 18 E (D-ABYM), 1936

Hlavní technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Osádka: 4
  • Rozpětí: 23,70 m
  • Délka: 19,25 m
  • Výška: 5,30 m
  • Nosná plocha: 98,00 m²
  • Hmotnost prázdného stroje: 5850 kg
  • Vzletová hmotnost: 10 000 kg
  • Max. vzletová hmotnost: 10795 kg
  • Motor: 2× šestiválec Junkers Jumo 205D
  • Vzletový výkon motoru: 647 kW

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Maximální rychlost ve výšce 0 m: 260 km/h
  • Maximální rychlost ve výšce 2000 m: 267 km/h
  • Cestovní rychlost ve výšce 1000 m: 228 km/h
  • Ekonomická rychlost: 170 km/h
  • Doba výstupu do 1000 m: 7,9 min
  • Praktický dostup: 4200 m
  • Maximální dolet: 3500 km

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 1. Hostomice : Intermodel, 1997. 240 s. ISBN 80-901976-2-0.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 1. Hostomice : Intermodel, 1997. 240 s. ISBN 80-901976-2-0.  
  • GENF, S. A.. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji : Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 385.  
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha : Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 71.  
  • LOWE, Malcolm. Encyklopedie letectví (1848-1939). Dobřejovice : Rebo Production CZ, 2005. 303 s. ISBN 80-7234-407-2.  
  • NĚMEČEK, Václav. Dornier Do 18. Letectví a kosmonautika. prosinec 1981, roč. LVII, čís. 26, s. 1028.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]