Messerschmitt Me 209-II

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Messerschmitt Me 209
Bokorys Me 209
Bokorys Me 209
Určení prototyp stíhacího letounu
Výrobce Messerschmitt
Šéfkonstruktér Willy Messerschmitt
První let 3. listopadu 1943
Vyřazeno 1944
Uživatel Luftwaffe
Vyrobeno kusů 6 ks
Nákres Me 209 V5

Messerschmitt Me 209 byl německý jednomotorový stíhací letoun v době druhé světové války.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

V roce 1943 bylo jasné, že letoun Messerschmitt Bf 109 je již z hlediska vývoje na svém vrcholu a je nutno přijít s novou konstrukcí. Firma Messerschmitt AG tedy znovu oživila již ukončený projekt Me 209. Původně se jednalo o malý letoun, který měl dosahovat vysokých výkonů.

Prototyp Me 209 V1 (Werk-Nr.1185 , D-INJR), dokončený v červnu 1938, dne 26.dubna 1939 skutečně dosáhl světového rychlostního rekordu pilotovaný Flugkapitänem Fritzem Wendelem. Rekord měl hodnotu 755,138 km/h, byl připsán k výročí Hitlerových narozenin a vydržel až do 16. srpna 1969![1] Jeho pohon tvořil dvanáctiválcový řadový motor Daimler-Benz DB 601 a z důvodu co nejmenší prázdné hmotnosti nenesl prakticky žádné vybavení. První let s tímto letounem vykonal 1. srpna 1938 Dr. Ing. Hermann Wurster z letiště Augsburg-Haunstetten. Krátce po vzletu však musel Wurster přistát pro prudké zvýšení teploty motoru. Několik dalších letů provedených Wendelem potvrdilo četné závady stroje. Pohonná jednotka pracovala nerovnoměrně, nevyhovující chlazení způsobovalo její rychlé přehřátí, výfukové spaliny pronikaly do kabiny a během letu měl Me 209 V1 tendenci k náhlému přechodu do střemhlavého letu. Pro rychlostní let 26. dubna 1939 byl letoun vybaven novým experimentálním motorem Daimler-Benz DB 601 ARJ o maximálním výkonu 1140 kW s možností jeho zvýšení na 1691 kW.

Messerschmitt Me 209 V1

8. února 1939 byl Hermanem Wursterem zalétán Me 209 V2 (Werk-Nr.1186, D-IWAH), avšak většina závad prvního prototypu nebyla odstraněna. Navíc při zkušebním letu 4. dubna 1939 přestal náhle pracovat systém chlazení oleje, což způsobilo zadření motoru. Pilot Wendel nad zemí vybral stroj ze střemhlavého letu a narazil do stromů, ze zničeného prototypu však vyvázl jen s lehkým otřesem.

Třetí prototyp Me 209 V3 (Werk-Nr.1187, D-IVFP) byl zalétán v květnu 1939 a sloužil k intenzivním zkouškám.

12. května 1939 následoval první let Me 209 V4 (Werk-Nr.1188, D-IRND, od roku 1940 CE+WB). Trup shodný s předchozími prototypy již nesl hlavňovou výzbroj v podobě motorového kanónu MG FF ráže 20 mm a dvou kulometů MG 17 ráže 7,92 mm. Hlavní podvozkové nohy byly zkráceny a z důvodu zlepšení letových vlastností byla značně zvětšena svislá ocasní plocha. Letoun byl také vybaven zcela novým lichoběžníkovým křídlem s automatickými sloty na náběžných hranách, jeho rozpětí bylo zvětšeno o 1,49 m než křídlo prototypů V1 až V3. Při prvních letech stroj poháněl standardní motor Daimler-Benz DB 601 A s povrchovým chlazením kapaliny. Tento nedokonalý systém byl zakrátko nahrazen klasickou chladící soustavou se dvěma chladiči pod křídlem, což ovšem ještě více zhoršilo letové vlastnosti. Pro zlepšení letových parametrů byl v létě 1940 do Me 209 V4 instalován řadový dvanáctiválcový motor chlazený kapalinou Daimler-Benz DB 601 N o vzletovém výkonu 882 kW, chladiče pod křídlem nahradil jeden velký umístěný pod trupem.

Letové vlastnosti těchto rychlostních letadel byly zcela nevyhovující pro bojová letadla, úspěšný nebyl ani pokus o „militarizaci“ čtvrtého prototypu. Při srovnání s řadovým Bf 109F propadl Me 209 V4 ve všech ohledech a tím byl ukončen jeho vývoj.

Messerschmitt Me 209 V1 (D-INJR), Muzeum Lotnictwa Polskiego, Krakow, Polsko

V roce 1943 bylo tedy rozhodnuto o obnovení prací na projektu Me 209 a do označení se dostala římská II. Jednalo se o dva prototypy, které pro snazší vývoj i jednodušší výrobu používaly až 65% dílů z řady Bf 109G. Letoun Me 209 V5 (SP+LJ) zalétaný 3. listopadu 1943 Fritzem Wendelem byl oproti svým předchůdcům větší, pro pohon byl vybrán motor Daimler Benz DB 603 A, který byl po uskutečnění několika letů nahrazen mírně výkonnější verzí DB 603G. Letoun se, díky prstencovému chladiči, nejvíce podobal konkurenčnímu Fw 190D. Motor poháněl trojlistou automaticky stavitelnou vrtuli s konstantní rychlostí otáček typu Messerschmitt P8 o průměru 3,8 m. Prototyp V5 měl být vzorovým kusem pro sériově vyráběné Me 209 A-1, která měla být v základní verzi vyzbrojena jedním kanónem MK 108 ráže 30 mm, nebo jedním MG 151/20 ráže 20 mm a v kořenech křídel byly dva kulomety MG 131 ráže 13 mm. Existovaly ještě další doplňkové výzbrojní sady, které mohly základní výzbroj doplnit.

Již v průběhu zkoušek přišel RLM s požadavkem zástavby výkonného řadového motoru Junkers Jumo 213E o vzletovém výkonu 1287 kW pohánějícím třílistou vrtuli Junkers VS 19, práce na projektu byly zahájeny v listopadu 1943 a prototyp Me 209 V6 byl zalétán v dubnu 1944. Základní výzbroj se skládala z kanónu MK 108 ráže 30 mm střílejícím dutou hřídelí motoru a dvou kanónů MG 151 uložených v kořenech křídla. Na prototyp V6 měla navázat sériová verze Me 209 A-2.

Třetím prototypem, který patřil pod označení Me 209 byl nedokončený výškový stíhací Messerschmitt Me 209H, letoun měl zvětšené rozpětí křídel na hodnotu 14,63 m a byl poháněn výškovým motorem Daimler Benz DB 603U. Spojenecký nálet v únoru 1944 rozestavěný prototyp poškodil, celý program byl ukončen 30. června 1944 a výškový Me 209 již nevzlétl.

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Messerschmitt Me 209 V4 (poslední varianta)

Messerschmitt Me 209 V-4
  • Posádka: 1
  • Motor: Daimler-Benz DB 601 N
  • Vzletový výkon: 882 kW
  • Maximální výkon ve výšce 5 000 m po dobu jedné minuty: 934 kW
  • Rozpětí křídel: 10,04 m
  • Délka: 7,24 m
  • Vzletová hmotnost: 2 800 kg
  • Maximální rychlost ve výšce 6 000 m: 600 km/h
  • Cestovní rychlost ve výšce 5 000 m: 500 km/h
  • Maximální stoupavost: 18,8 m/s
  • Praktický dostup: 11 000 m
  • Výzbroj: 1 x kanón MG FF ráže 20 mm, 2 × kulomet MG 17 ráže 7,92 mm

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Model letounu Me 209 V4

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Citace: Suvorov Viktor, Poslední Republika, Naše vojsko 2007, ISBN 978-80-206-0967-0

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 2. Hostomice : Intermodel, 1997. 264 s. ISBN 80-901976-3-9.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]