Živa (mytologie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Živa (bohyně))
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek je o slovanské bohyni. Další významy jsou uvedeny na stránce Živa.
Představa o bohyni Živě, ilustrace ke knize Andreje S. Kajsarova z roku 1804

Živa (Siwa) je slovanská bohyně, která byla ctěna kmenem Polabanů. Jediná dobová zmínka o ní pochází z Kroniky Slovanů Helmolda z Bosau z 60. - 70. let 12. století kde je krátce zmíměna v kapitole O náboženských obyčejích Slovanů:

Venkov i města oplývali háji i domácími bůžky a kromě nich byli prvními a předními bohy Prove, bůh oldenburské země, Živa, bohyně Polabanů, a Radegast, bůh země Obodritů. Jim byli zasvěceni kněží, úlitby a oběti a [určeny] rozmanité náboženské obřady.[1]

Jméno a výklad[editovat | editovat zdroj]

Jméno Siwa a jeho rukopisné varianty Siwe, Silue a Syna je zpravidla vykládáno jako Živa. Tento názor zastává například Aleksander Gieysztor, Michal Téra a je připouštěn i Zdeňkem Váňou. V takovém případě by byla Živa bohyní plodnosti a úrody analogickou Mokoš. Tyto dvě božstva spojuje také to že jsou to jediné písemně doložené bohyně v prostředí polabských Slovanů, respektive východních, se známým jménem.[2][3]

Naopak Lubor Niederle považuje takový výklad za nejistý ovlivněný níže uvedenou falšovanou glosou. Aleksander Brückner přepisuje jméno jako Žywia.[4]

Falsa, romantismus a moderní obraz[editovat | editovat zdroj]

Živa se objevuje i ve falšovaných staročeských glosách ve slovníku Mater Verborum jako Siva, dea frumenti Ceres „Živa, bohyně zrna Ceres“. Glosa je doprovázena miniaturou ženské postavy v modrém rouše s květinami v rukou a nápisem Aestas Siva „to jest Živa“. Na základě tohoto falsa byla Živa vykládána jako bohyně plodnosti, což je i dnešní běžný výklad. Zároveň však byl její kult umísťován i do Česka, rekonstruován její domnělý obraz v Ratzeburgu a srovnávána s hinduistickým Šivou.[4]

Roku 1839 byla také v blízkosti Vyšehradu nalezena bronzová mísa s reliéfem ženské postavy, která byla na základě ilustrace v Mater Verborum Janem Erazimem Vocelem ztotožněna s Živou. Roku 1850 byla tato „obětní mísa“ prodána za velkou částku prodána Národnímu muzeu. Brzy poté však Vocel po shlednutí odpovídající mísy v v Linci uznal svůj výklad za mylný a datoval ji do 14. a 15. století. Od konce 70. let 19. století pak byla všeobecně uznávána i padělanost většiny glos v Mater Verborum.[5]

Amatérský badatel Josef Růžička na počátku 20. století spojuje jméno Živa kromě života také se zemí. Zaměňuje ji též z východoslovanským Simarglem, kterého uvádí pod jménem Sim, a zmiňuje polský zdroj že její chrám stál na vrchu Żywiec, kde byly první května pořádány její slavnosti.[6]

V pohádkové knize Ivana Hudce Mýty a báje starých Slovanů se Živa objevuje jako bohyně léta a zralé plodnosti .[7]

Zuzana Řezáčová Lukášková srovnává Živu s archetypem bohyně matky a považuji ji za vhodnou postavu pro psychoterapeutickou práci s archetypy.[8]

Żywie[editovat | editovat zdroj]

Podobné jméno jako Živa má bůh Żywie zmiňovaný kronikou Historiae Polonicae Jana Długosze sepsané v letech 1455-1480 jako bůh života. Tentýž bůh je zmiňován v Kronice Polska, Litvy, Žmudě a celé Rusi Matěje Stryjkowského z roku 1582 jako bůh šumícího větru, společně s bohem jasných dní Pogodou a dalším bohem větru Pochvistem.[9]

Obě božstva ztotožnil například Jan Hanuš Máchal, Josef Janko a Szymon Matusiak. Naopak Niederle jej po vzoru Brücknera považoval za domácí božstvo.[10][11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HELMOLD Z BOSAU. Kronika Slovanů. Praha : Argo, 2012. ISBN 978-80-257-0786-9. S. 104.  
  2. DYNDA, Jiří. Archaické slovanské náboženství z pohledu komparativní mytologie Georgese Dumézila. Praha, 2012. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky. Vedoucí práce Dalibor Antalík. s. 52. Dostupné online.
  3. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 95.  
  4. a b NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. S. 154. Díl II., svazek I.. 
  5. SKLENÁŘ, Karel. Slepé uličky archeologie. [s.l.] : Mht, 1995. S. 217.  
  6. RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví. Olomouc : Knikupectví R. Prombergera, 1907. ISBN 80-7277-219-8. S. 173-176.  
  7. HUDEC, Ivan. Mýty a báje starých Slovanů. [s.l.] : Slovart, 2004. ISBN 80-7145-111-8. S. 1994.  
  8. ŘEZÁČOVÁ, Zuzana; LUKÁŠKOVÁ. Bohové a bohyně v nás. 1.. vyd. Brno : Zoner Press, 2016. 176 s. ISBN 978-80-7413-324-4. S. 99 – 104.  
  9. TÉRA, Michal. Perun: Bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 73, 75.  
  10. NIEDERLE, Lubor. Slovanské starožitnosti. Praha : Bursík & Kohout, 1916. S. 155, 176. Díl II., svazek I.. 
  11. MÁCHAL, Jan. Bájesloví slovanské. Olomouc : Votobia, 1995. ISBN 80-85619-19-9. S. 176.