Řád Božího hrobu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Rytířský řád svatého Božího hrobu jeruzalémského
Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani (la)
GA Ordre du Saint-Sépulcre.svg
Základní info
Aktivita: (1099) / 1847 / 1868
Kategorie: Rytířský řád
Úloha: podpora křesťanů ve Svaté zemi
Země původu: Jeruzalémské království Jeruzalémské království, Palestina (Svatá země)
Působnost: původně Blízký východ, nyní celý svět.
Motto: Deus lo vult
Počet tříd: 3
Odznak: Jeruzalémský kříž

Řád Božího hrobu (latinsky Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani, OESSH, česky Rytířský řád svatého Božího hrobu jeruzalémského)[1] je rytířský řád, založený podle nedoložené tradice Godefroyem z Bouillonu roku 1099 k ochraně nejvýznamnějšího křesťanského poutního místa ve Svaté zemi, Božího hrobu v Jeruzalémě. Byl řádem strážců, nikoliv bojovníků za křesťanskou víru. V současnosti je řádem pro katolické křesťany, kteří neskládají žádný řeholní slib; řád proto není subjektem mezinárodního práva. Je právnickou osobou podle kanonického práva (mezinárodní veřejné sdružení věřících) a právnickou osobou ve vatikánském státě a je mezinárodně uznaným rytířským řádem.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kanovnický řád Božího hrobu[editovat | editovat zdroj]

Původním titulem Strážci Božího hrobu (Custodes S.Sepulcri dominici) nebo Bratři křižovníci Jeruzalémského hrobu Páně (Fratres Cruciferi dominici sepulchri Hierosolymitani) byli založeni jako řád k ochraně Božího hrobu, v jejich čele stál jako vrchní představený patriarcha jeruzalémský[2] Nelze prokázat spojení těchto kanovníků Baziliky Božího hrobu (kteří byli založeni Godefroyem z Bouillonu), který roku 1113 přijal augustiniánskou řeholi s rytíři. Po dobytí Jeruzaléma roku 1191 tento kanovnický řád přesunul své hlavní sídlo do Akkonu, k nejstarším mezi evropskými kláštery patřil pražský klášter u sv. Petra Na Zderaze[3], soukromá fundace z doby kolem roku 1188, v jejímž čele stál převor.

Po pádu Akkonu roku 1291 se hlavním sídlem stal dům sv. Lukáše v Perugii v Umbrii, jehož převor užíval titul velmistra. Další rytíři se rozptýlili po Evropě. O nezávislé postavení usiloval například převor významného řádového domu v polském Miechówě. Podle svého znaku - dvojramenného kříže jeruzalémského patriarchy se nazývali také jako Křižovníci s červeným křížem. Roku 1489 papež Inocenc VIII. rozhodl bulou Cum solerti meditatione o zrušení křižovnického řádu a krátkodobě jej majetkově i personálně přičlenil k johanitům), aby tak rozšířil křesťanské vojsko v boji proti Osmanským Turkům. Tento záměr nevyšel. Následující papež Alexandr VI. již roku 1496 Řád Božího hrobu obnovil, s tím, že velmistrovství řádu je vyhrazeno papeži.

Rytíři pasovaní v bazilice Božího hrobu[editovat | editovat zdroj]

O Boží hrob se od 14. století podle papežské bully Gratiam agimus starali františkáni z Kustodie Svaté země, jejichž představený v Jeruzalémě (kustod Sv. země) měl právo spolu s laickým rytířem pasovat významné poutníky v bazilice Božího hrobu na rytíře.

Od roku 1868 do současnosti[editovat | editovat zdroj]

Roku 1847 papež Pius IX. obnovil latinský jeruzalémský patriarchát, na nějž bylo přeneseno právo františkánů pasovat rytíře Božího hrobu. V roce 1868 tentýž papež reformoval Řád Božího Hrobu, takže je nyní mezinárodním katolickým rytířským řádem, který přijímá laiky i duchovní, muže i ženy. Symbolem řádu je červený jeruzalémský kříž. Oděv rytířů je bílý plášť s červeným jeruzalémským křížem.

Organizační struktura[editovat | editovat zdroj]

Hlavou řádu je kardinál – velmistr, který je jmenován papežem, jemuž pomáhá rada velmistra. Sídlem řádu je Palác della Rovere v blízkosti náměstí sv. Petra v Římě; oficiálním kostelem řádu je kostel sv. Onufria na Janikulu. V současnosti má řád téměř 30 tisíc členů ve 35 zemích. Organizačně je členěn do místodržitelství nebo magistrálních delegací v jednotlivých zemích nebo oblastech. Jeho hlavním úkolem je rozvoj křesťanského života členů řádu a podpora křesťanů ve Svaté zemi, zejména latinského jeruzalémského patriarchátu.

Třídy a stupně řádu a jejich insignie[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1949 má řád tři třídy:

  • Třída rytířů a dam s kolanou má vždy jen 13 žijících členů (zkratka E.Col.SSH // D.Col.SSH)
  • Třída rytířů s následujícími stupni:
    • rytíř velkého kříže (zkratka KGCHS nebo EMCSSH)
    • komtur s hvězdou (zkratka KC*HS nebo C*SSH)
    • komtur (zkratka KCHS nebo CSSH)
    • rytíř (zkratka KHS nebo ESSH)
  • Třída dam s následujícími stupni:
    • dáma velkého kříže (zkratka LGCHS nebo DMCSSH)
    • komtur s hvězdou (zkratka DC*HS nebo DC*SSH)
    • komtur (zkratka DCHS nebo DCSSH)
    • dáma (zkratka DHS nebo DSSH)

Bílá řádová uniforma se zlatými doplňky je v dnešní době používána pouze výjimečně. Pro všechny třídy je společným znamením Jeruzalémský kříž, jehož užívání na oděvu či v heraldice je upraveno takto:

Insignie (způsob nošení na uniformě)
Wearing of the insignia of OESSJ (gentlemens).svg
Stužky a označení
OESSG Cavaliere BAR.jpg
KHS / DHS
Rytíř / Dáma
OESSG Commendatore BAR.jpg
KCHS / DCHS
Komtur / Dáma-komtur
OESSG Commendatore con Placca BAR.jpg
KC*HS / DC*HS
Komtur s hvězdou / Dáma-komtur s hvězdou
OESSG Cavaliere di Gran Croce BAR.jpg
GCHS
Rytíř velkého kříže/ Dáma velkého kříže
OESSG Cavaliere di Collare BAR.jpg

Rytíř s kolanou/ Dáma s kolanou
Znak rytířů a dam (laiků)
Blason Chevalier.svg
Blason Commandeur.svg
Blason Grand-Officier.svg
Blason Grand-Croix.svg
Blason Chevalier de collier.svg

Zvláštní případy v řádové heraldice[editovat | editovat zdroj]

V heraldice existují speciální kombinace honosných kusů pro duchovní, kteří jsou členy řádu a také pro užívání řádového znamení ve štítu:

Zvláštní případy v řádové heraldice
Grand Maitre Saint-Sépulcre.svg

Kardinál velmistr
Blason Patriarche Grand-Prieur.svg

Patriarcha velkopřevor
Blason Assesseur.svg

Arcibiskup asesor
Blason écclésiastique.svg

Ostatní duchovní
Blason Chevalier de Collier et Grand-Magistère.svg

Rytíři s kolanou, členové velmistrovství, místodržící

Svatí a blahoslavení řádu[editovat | editovat zdroj]

Řádové svátky[editovat | editovat zdroj]

  • Blahoslavené Panny Marie, Královny Palestiny (25.10.) - možnost získat plnomocné odpustky pro členy řádu [4]
  • Posvěcení baziliky Božího hrobu (13.9.)
  • Povýšení Sv. Kříže (14.9.) - možnost získat plnomocné odpustky pro členy řádu [5]
  • Sv. Pia X. (21.8.) - možnost získat plnomocné odpustky pro členy řádu [6]
  • Sv. Heleny (18.8.) - možnost získat plnomocné odpustky pro členy řádu [7]

Členové řádu mohou získat plnomocné odpustky i v den investitury.

Řád Božího hrobu v České republice[editovat | editovat zdroj]

V průběhu historie řádu se stalo členy řádu Božího hrobu nejméně 200 rytířů pocházejících z dnešní České republiky. V roce 1929 vzniklo pod vedením politika a podnikatele Jana Jiřího Rückla československé místodržitelství Řádu, které ovšem zaniklo po druhé světové válce. V roce 2015 byla ustavena magistrální delegace řádu v českých zemích a jejím velkopřevorem byl jmenován olomoucký arcibiskup Mons. Jan Graubner, magistrálním delegátem Dr. Jiří Pořízka. Dne 17. 4. 2016 v olomoucké katedrále sv. Václava, vykonal velmistr Řádu Božího hrobu, Edwin Frederick kardinál O'Brien, první investituru rytířů Řádu Božího hrobu v ČR.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Svatý stolec o legitimitě rytířských řádů a vyznamenání
  2. FOLTÝN, Dušan - SOMMER, Petr - VLČEK Pavel: Encyklopedie českých klášterů. Praha : Libri 1997, s. 137.
  3. FOLTÝN, Dušan - SOMMER, Petr - VLČEK Pavel: Encyklopedie českých klášterů. Praha : Libri 1997, s.558.
  4. Dekret Apoštolské penitenciárie z 23.9.1967
  5. Dekret Apoštolské penitenciárie z 23.9.1967
  6. Dekret Apoštolské penitenciárie z 23.9.1967
  7. Dekret Apoštolské penitenciárie z 23.9.1967

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů a kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3. Kapitola Křižovníci s červeným křížem - Strážci Božího hrobu Jeruzalémského, s. 108-121. 
  • FOLTÝN, Dušan - SOMMER, Petr - VLČEK Pavel: Encyklopedie českých klášterů. Praha : Libri 1997, s. 137, 558 - 559.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]