Tapiserie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tapiserie za králem Jidřichem VIII. s manželkou Janou Seymourovou a synem (cca 1545).

Tapisérie jsou tkané nástěnné koberce, podle pařížské manufaktury nazývané také gobelíny (což je zcela ekvivalentní termín). Podle jiné manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy, v ruštině se zase vžilo označení špalier podle starého německého termínu pro tapisérie Spalier.

Tapisérie může mít reprezentační a dekorační, estetickou funkci, může plnit i funkce tepelné či akustické izolace interiéru, příp. opticky dělit místnost.

Výroba

Vertikální tkalcovský stav ve státní manufaktuře v Paříži

V celé historii byla výroba vždy rukodělná, považovaná za monumentální umění, ale i umělecké řemeslo. Pravý gobelín se zhotovuje na ručním tkalcovském stavu, vertikálním nebo horizontálním. Výrobní technika se však dá jen s výhradami označit za tkaní – práce na stavu se podobá spíše paličkování. Podle barevné předlohy se mezi napnuté osnovní niti zanášejí útky (navinuté v malém člunku nebo na tyčince) většinou jen do části celé šířky „tkaniny“ a vracejí se ke kraji. Tak vznikají barevné vzory s ostrými konturami, zčásti i s drážkami v povrchu textilie. Složité vzory, zejména krajinné motivy a figurální kompozice předkreslují tkalcům malíři na kartóny. Tkaný dekorativní rám se nazývá bordura, nahoře uprostřed bývá vytkaný znak objednavatele, dole uprostřed značka dílny, eventuálně jméno autora návrhu a provádějícího výtvarníka.

Tapisérie se tkaly téměř výhradně z ovčí vlny, výjimečně v kombinaci s hedvábnou přízí, která je typická pro vázané orientální koberce. Útky bývají z mykané vlny v neomezeném počtu barev, někdy částečně z leonských nití. Ruční výroba se postupně zdokonalovala a mechanizovala, takže osnov i útků může být více. Významné zdokonalení stavu provedl Francouz Jacquard, podle něj se nazývá žakárská technika.

Variace pojmu

Termínem tapisérie jsou někdy nesprávně označovány technicky příbuzné textilie, jejichž styl vyšívání, prošívání nebo tepelné aplikace lisováním vizuálně připomíná tkané tapiserie. Jsou to ručně vyšívaná či aplikovaná práce na podkladu z lněného plátna (nejslavnější je tzv. tapisérie z Bayeux z roku 1065). Také to mohou být strojově řadou stehů prošívaná aplikace z ovčího rouna, příze i jiných textilií včetně syntetických, česky artprotis, vyvinutá v n. p. Vlněna v Brně (do její dílny ji také výtvarníci a výtvarnice jezdili zhotovovat; továrna i výtvarnická dílna zanikly počátkem 90. let 20. století). Technicky se někdy též nazývala textilní intarzie. Nakonec se jako tapisérie nesprávně označují i strojově lisovaná aplikace z ovčího rouna, příze či jiných textilií včetně syntetických fólií, česky aradecor, vyvinutá při továrně vlněných tkanin ve Kdyni. Továrna i výtvarnická dílna zanikly konce 90. let 20. století.

Imitace gobelínu (malba na plátně na zámku Linderhof v Bavorsku)

Gobelíny se začaly brzy imitovat výrobky z mechanických tkacích strojů. Tkají se zejména žakárovou technikou ve dvou základních druzích: útkový a osnovní gobelín. U útkových gobelínů se tkanina sestává z výplňkové osnovy z pevných nití a vazné osnovy z jemné příze. Výplňková osnova dělí po celé šířce tkaniny útkové niti na vzorovací a výplňkové. Vzorování je řízeno žakárovým ústrojím. Tkaniny s jednou výplňkovou osnovou mají požadované vzorování jen na lícní straně (na rubu jsou náhodně sestavené barvy). K výrobě tkanin s oboustranným vzorováním se musí použít dvě výplňkové osnovy. Výroba útkových gobelínů zaznamenala velký rozmach v první třetině 20. století. Byly to velmi husté tkaniny až s 84 útky na centimetr v maximálně 11 barvách.

Tkanina osnovních gobelínů sestává ze 2-6 barevných (vzorovacích) osnov, jedné vazné osnovy, dvou vzorovacích a jednoho vazného útku. Výrobek mívá vzhled příčného rypsu. Osnovy bývají ze skané příze (cca 14-18 tex x 2), vzorovací útky ze 166 tex a vazný útek 14 tex x 2. K oboustrannému vzorování tkaniny se musí použít dva vazné útky.

Též vyšívaný gobelín je považován za imitaci pravého gobelínu. Charakteristický vzhled vzniká vhodným seskupením křížkových stehů z nití různé barvy na podkladové tkanině, barevná předloha bývá někdy na tkanině natištěna. Vyšívací nit je obvykle z čisté vlny.[1] Malovaný gobelín je pak napodobenina gobelínu malovaná na rypsové tkanině. Tímto způsobem se zhotovují také předlohy na pravé gobelíny.[2]

Petit point je pak (bodová) gobelínová výšivka z drobných křížkových stehů, které se zanášejí na jemný hedvábný gáz (až 484 stehů/cm2) zpravidla s pomocí lupy. Technika vznikla v období rokoka a uplatňuje se zejména na ozdobných polštářích, kabelkách apod.[3] A gobelínová příze je čtyřnásobně skaná příze z česané vlny nebo směsí s vlnou. Používá se na nábytkové tkaniny, příp. na sportovní oděvy.[4]

Historie tapisérie

Nejstarší vyobrazení výroby tapisérií pochází ze starověkého Egypta z období 2000 let před naším letopočtem. Výroba je doložena také ve starověkém Řecku, jednak malbou na keramice, a dále také archeologickými nálezy (3. století před n.l.). Ke tkaní tapisérií se váže mytologický příběh o tkadleně Arachné, která se utkala o umělecké prvenství s bohyní Pallas Athénou, ze zoufalství se oběsila a byla proměněna v pavouka. Podle archeologických nálezů nástrojů také starověké kultury v Asii a Indii znaly a užívaly techniky tapisérie. Nejstarší v muzeích dochované fragmenty textilií tkané technikou tapisérií jsou koptské pohřební textilie ze 4.–10. století (například v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze).[5]

Z 11. století pochází tapisérie z hornosaského Halberstadtu, označovaná často za nejstarší evropský příklad.[6] V Evropě se toto řemeslo systematicky rozvíjelo od počátku gotiky, zhruba od 13. století hlavně ve Francii, od pozdní gotiky a především v renesanci a baroku také v Nizozemí, a to ve Vlámsku a ve Flandrech. Zlatý věk tapisérie je 16. a 17. století, kdy působily asi dvě desítky vyhlášených manufaktur v několika městech Evropy, pracující podle předloh předních malířů té doby. Nejvýznamnější z nich byly dílny v Bruselu, jimž předlohy dodávali slavní vlámští malíři Petr Pavel Rubens, Jacob Jordaens, David Teniers ml., Jodocus De Vos a další, a ve Francii. Do většiny ostatních zemí se tapisérie pouze dovážely.

Jules Romain: Bitva u Zamy (1688–1690), pravý gobelín z manufaktury Les Gobelins v Paříži

Roku 1662 v Paříži ministr Jean-Baptiste Colbert přestavbou domu a dílen středověkých barvířů textilií založil pro francouzského krále Ludvíka XIV. královskou manufakturu uměleckých řemesel, zvanou Les Gobelins podle zdejší rodiny zakladatele Jehana Gobelina. Její jméno se vžilo pro tapisérie také v jiných zemích Evropy, ačkoliv v pařížské manufaktuře Gobelins kromě tkalců tapisérií a čalouníků pracovali také další řemeslníci, zejména truhláři, bronzíři a marketéři. V užším slova smyslu proto platí označení gobelín výlučně pro výrobky této pařížské manufaktury, všeobecně se však používá pro veškeré ručně i strojně tkané či vyšívané tapiserie, nejčastěji se pojmy gobelín a tapisérie ztotožňují.[7][8] Výroba gobelínů se v budově manufaktury předvádí doposud (2012),[9] gobelíny jsou dodnes napodobovány (zejména v Evropě) v několika variantách.

Od 18. století se technikou tapisérie tkaly ve velké míře tapety a potahy čalouněného nábytku, v 18. a 19. století se ale často jen kopírovaly starší předlohy. Novou vlnu rozkvětu zažila tapisérie kolem roku 1900, jak v Evropě, tak v severní Americe. K obnovitelům tradice patřil v Anglii Charles W. Morris, ve Francii Jean Lurçat. K návrhářům se počítají slavní malíři jako Pablo Picasso, Victor Vasarely nebo Alexander Colder.

V českých zemích sehráli zakladatelskou roli organizátorů výroby dvě osobnosti: Rudolf Schlattauer založil roku 1898 dílny v Zašové, po 10 letech přenesené do Valašského Meziříčí, a výtvarnice Marie Hoppe-Teinitzerová, která roku 1910 založila dílny v Jindřichově Hradci a ke spolupráci na státních zakázkách nově ustaveného Československa angažovala například Františka Kyselu či Karla Svolinského. Předlohy ke gobelínům zhotovovali často i další významní výtvarní umělci a jejich práce dostaly několik mezinárodních ocenění na světových výstavách (1925, 1958). Zakladatelem české vysokoškolské výuky tapisérií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl Antonín Kybal (1901–1971), jehož speciálkou prošly dvě generace textilních výtvarníků. V Jindřichově Hradci i v Moravské gobelínové manufaktuře ve Valašském Meziříčí se dodnes zachovává výroba klasickou technikou. Zhotovují se gobelíny podle návrhů současných umělců a restaurují se historické textilie.[10]

Historická střediska výroby

Sbírky historických tapisérií

Evropa

  • Belgie: Antverpy, Brusel, Gent
  • Francie: Angers, Dijon, Lille, Nancy, Paříž (Museé de Cluny), Versailles
  • Itálie: Florencie (Gallerie Uffizi, Museo degli Argenti); Janov; Řím (Vatikánská muzea)
  • Německo: Berlín, Greifswald (univerzita), Halberstadt (dóm), Postupim (Sansoucci)
  • Nizozemí: Amsterdam (Rijksmuseum)
  • Polsko: Krakov (Wawel, katedrála)
  • Rakousko: Vídeň (Kunsthistorisches Museum)
  • Rusko: Moskva (Kreml), Petrohrad
  • Slovensko: Bratislava (Primaciálny palác)
  • Španělsko: Madrid, El Escorial

Amerika

  • New York (Metropolitní muzeum: The Cloisters)

Česká republika

  • hrady a zámky: Benešov nad Ploučnicí, Český Krumlov, Hluboká, Horažďovice, Horšovský Týn, Jindřichův Hradec, Kroměříž, Kynžvart, Libochovice, Náchod, Náměšť nad Oslavou, Pražský hrad (Kancelář prezidenta republiky), Švihov, Valašské Meziříčí (muzeum), Velké Losiny, Vizovice
  • paláce: Olomouc (Arcibiskupská rezidence), Praha (Arcibiskupský palác, Buquoyský palác -Francouzské velvyslanectví, Černínský palác-Ministerstvo zahraničních věcí České republiky),
  • muzea: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravská galerie v Brně, Severočeské muzeum v Liberci, Slezské muzeum v Opavě, Národní muzeum v Praze (nová budova)

České tapisérie

Gobelín podle návrhu Cyrila Boudy, česká výroba z roku 1951

Ateliéry

  • Gobelínka Marie Teinitzerové, Jindřichův Hradec, založená roku 1910 (web)
  • Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí (web)
  • ÚLUV - Ústředí lidové umělecké výroby, Praha

Umělci

Malíři - návrháři často dávají své malby tkadlenám převést do techniky tapisérie. V následujícím přehledu jsou jak malíři, tak vystudovaní textilní výtvarníci či tkadleny, které se nadáním a praxí vypracovaly na výtvarnice.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Návod na vyšívání gobelínů (německy): http://www.experto.de/b2c/hobby-freizeit/gestalten-dekorieren/gobelinstickerei-eine-schritt-fuer-schritt-anleitung.html
  2. ↑ Definice malovaného gobelínu (německy): http://www.infobitte.de/free/lex/artsLex0/g/gobelinmalerei.htm
  3. ↑ Petitpoint výšivky (německy): http://www.petitpoint.eu/deutsch/geschichte.html
  4. ↑ Gobelínová příze: http://cz.texsite.info/Gobel%C3%ADnov%C3%A1_p%C5%99%C3%ADze
  5. ↑ Historie tapisérie (anglicky): http://www.gutenberg.org/ebooks/20386
  6. ↑ Nejstarší evropská tapisérie (německy): http://www.dom-und-domschatz.de/domschatz.htm
  7. ↑ Definice gobelínu č.1 (německy): http://dunkelsuess.de/site/index.php/Lexikon/Gobelin
  8. ↑ Definice gobelínu č.2 (německy): http://de.economypoint.org/g/gobelin-manufaktur.html
  9. ↑ Informace o Manufacture des Gobelins (německy): http://www.uwefreund.com/paris/manufacturedegobelins.html
  10. ↑ Gobelínka ve Valašském Meziříčí: http://www.gobelin.cz/cs

Související články

Literatura

  • BLAŽKOVÁ, Jarmila: Tapiserie XVI. - XVIII. století v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. UPM Praha 1975
  • CAMPBELL, Thomas P.: Henry VIII and the Art of Majesty: Tapestries at the Tudor Court, Yale University Press, 2007, ISBN 978-0-300-12234-3
  • MRÁZ, Bohumír a MRÁZOVÁ, Marcela: Současná tapisérie. Praha: Odeon 1980
  • RUSSELL, Carol K.: Tapestry Handbook. The Next Generation, Schiffer Publ. Ltd., Atglen,PA. 2007, ISBN 978-0-7643-2756-8
  • Hennig a kol.: Gewebetechnik, VEB Fachbuchverlag Leipzig 1978, str. 229-235
  • Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, ISBN 3-87150-848-9, str. 280
  • Talavášek: Tkalcovská příručka, SNTL Praha 1980, str. 142

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tapiserie&oldid=16561354“