Nicolas Bouvier
Nicolas Bouvier | |
---|---|
Nicolas Bouvier (foto: Erling Mandelmann) | |
Narození | 6. března 1929 Grand-Lancy, Švýcarsko |
Úmrtí | 17. února 1998 (ve věku 68 let) Ženeva, Švýcarsko |
Místo pohřbení | New Cemetery of Cologny |
Povolání | cestovatel–spisovatel, fotograf |
Národnost | švýcarská |
Ocenění | Rambertova cena, Grand prix C.F. Ramuz |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Nicolas Bouvier (6. března 1929, Grand-Lancy – 17. února 1998, Ženeva) byl švýcarský cestovatel, spisovatel píšící francouzsky, novinář a fotograf.
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako nejmladší dítě v rodině univerzitně vzdělaného knihovníka Auguste Bouviera a jeho ženy Antoinette. Jeho dědečkem z matčiny strany byl švýcarský hudebník a skladatel Pierre Maurice. Otec byl specialista na literaturu, zabývající se třicetiletou válkou a jeho syn byl od mládí fascinován mapami cizích zemí a jejich barvami a snil o tom, že je navštíví.
První vzdělání získal na soukromé náboženské škole Brechbühl v Ženevě a pak na Collège Calvin. Prázdniny trávil na zámku des Coinsins, jehož majitelem byl dědeček z otcovy strany Bernard Bouvier. Tam také hodně četl a začal se zajímat o historii. Auguste Bouvier často cestoval a podporoval tento zájem i u svého syna. První samostatnou cestu do Burgundska uskutečnil mladý Nicolas ve svých 17 letech. Po návratu se zapsal na studia středověké historie, sanskrtu a práva na Univerzitě v Ženevě.
Cestovatel, spisovatel, novinář, fotograf
[editovat | editovat zdroj]Po ukončení studií byl celý jeho další život neodmyslitelně spjatý s cestováním. V roce 1948 byl vyslán na reportáž do Finska pro deník Tribune de Genève a pak v roce 1950 cestoval po alžírské Sahaře pro Le Courrier. Následovala řada dlouhých cestovatelských výprav, které uskutečnil sám, nebo v doprovodu svého přítele, švýcarského malíře Thierry Verneta. Byl zastáncem „pomalého cestování“, k němuž řekl, že při cestování „ze všeho nejhorší je spěch; je třeba nechat věci přijít k sobě, nechat je na sebe působit“.[1] Zážitky z cest literárně zpracoval ve svých cestopisech; některé z nich doprovodil kresbami Thierry Vernet. První cestovatelskou výpravu podnikl v roce 1951 spolu s Thierry Vernetem a Jacquesem Choisy. Cestovali z Benátek do Istanbulu a z této cesty vznikla útlá knížka Douze gravures de Thierry Vernet. Trois textes de Nicolas Bouvier.
Balkán, Írán, Pákistán
[editovat | editovat zdroj]V roce 1953 se vydal s Thierry Vernetem autem Fiat Topolino přes Balkán a Írán do Pákistánu. První polovinu této cesty zachytil v netradičním cestopise L'Usage du monde (Návod k použití světa), který se stal brzy po zveřejnění bestsellerem. Kniha vyšla v roce 1963 spolu s 48 kresbami Thierryho Verneta.
Cejlon, Indie, Japonsko
[editovat | editovat zdroj]Po roce a půl se cesty obou přátel rozdělily. Thierry Vernet se na Cejlonu připojil ke své přítelkyni a Nicolas Bouvier pokračoval v cestě do Indie sám. Na hranicích s Čínou ale musel cestu z politických důvodů přerušit a vrátil se na Cejlon. Tam nemocný a deprimovaný zůstal sedm měsíců. Svůj pobyt zde zachytil v knize Le Poisson-scorpion (Ryba-štír), kterou ale vydal až po více než dvacetipěti letech, v roce 1982. V říjnu 1955 se francouzskou lodí přepravil do Japonska, kde rok pracoval jako novinář a psal články pro japonské noviny a časopisy. Své zkušenosti z tohoto i dalších pobytů v Japonsku shrnul v knize z roku 1970 Chronique japonaise (Japonská kronika).
Manželství a další cesty
[editovat | editovat zdroj]V roce 1958 se oženil s Éliane Petitpierreovou (1933-2022), dcerou švýcarského politika a advokáta Maxe Petitpierrea. Manželé se usadili ve švýcarské obci Cologny, poblíž Ženevy. V letech 1958 – 1963 pracoval pro Světovou zdravotnickou organizaci a pro Nouvelle Bibliothèque Illustrée des Sciences et des Inventions v umělecko–vědním oboru ikonografie. V letech 1964 – 1965 pobýval opět v Japonsku, tentokrát se ženou a jejich dvěma dětmi. Následovaly další cesty po Asii (Jižní Korea, Čína) i Evropě (Irsko, Aranské ostrovy). To už byl i známým fotografem a ze svých cest shromáždil bohaté osobní archivy skládající se z 30 000 dokumentů. V roce 1970 se zúčastnil spolu se švýcarskou delegací Světové výstavy v Ósace, kde uvedl čtyři svoje knihy, které k této události připravil.[2] V roce 1990 vydal Journal d'Aran et d'autres lieux) (Deník z Aranu a jiných míst). V roce 1994 napsal předmluvu ke sbírce básní Vladimíra Holana Douleur (Bolest), která vyšla ve francouzském překladu Dominique Grandmontové v ženevském nakladatelství Metropolis.
Zemřel na rakovinu, v Ženevě 17. února 1998, ve věku 68 let. Bouvier našel místo posledního odpočinku na Novém hřbitově v Colony nad Rýnem. Jeho manželka Eliane byla pohřbena po jeho boku. Hrob zdobí dva modely aut legendárního Citroënu 2CV, ve kterém procestoval celý svět.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Bibliografie (výběr)
[editovat | editovat zdroj]- 1963 L'Usage du monde, Libraire Droz, Ženeva (Éditions La Découverte, Paqříž, 1985)
- 1967 Japon, éditions Rencontre - L'Atlas des Voyages, Lausanne
- 1975 Chronique japonaise, (éditions Payot, Lausanne, 1989)
- 1982 Le Poisson-scorpion, éditions Gallimard, Paříž, (Folio, 1996)
- 1983 Les Boissonas, une dynastie de photographes, éditions Payot, Lausanne
- 1990 Journal d'Aran et d'autres lieu, éditions Payot, Lausanne
- 1991 L'Art populaire en Suisse
- 1993 Le Hibou et la baleine, éditions Zoé, Ženeva
- 1994 Les Chemins du Halla-San, éditions Zoé, Ženeva
- 1996 Comment va l'écriture ce matin?, éditions Slatkine, Ženeva
- 1998 La Chambre rouge et autres textes, éditions Métropolis, Ženeva
- 1998 Le Dehors et le dedans, éditions Zoé, Ženeva
- 1998 Une Orchidée qu'on appela vanille éditions Métropolis, Ženeva
- 1999 La Guerre à huit ans, éditions Mini Zoé, Ženeva
- 2000 L'Échappée belle, éloge de quelques pérégrins, éditions Métropolis, Ženeva
- 2001 Histoires d'une image, éditions Zoé, Ženeva
- 2001 L'Oeil du voyageur, éditions Hoëbeke
- 2004 Le Vide et le plein (Carnets du Japon, 1964-1970), éditions Hoëbeke
- 2005 Charles-Albert Cingria en roue libre, éditions Zoé, Ženeva
- 2010 Correspondance des routes croisées 1945-1964, (korespondence Nicolase Bouviera a Thierryho Verneta), éditions Zoé, Ženeva
Česky vyšlo
[editovat | editovat zdroj]- 1996 Japonská kronika (Chronique japonaise), přeložila Růžena Steklačová, Praha : Tichá Byzanc, ISBN 80-902034-3-4
- 2001 Návod k použití světa (L'Usage du monde), spolu s 48 kresbami Thierryho Verneta, přeložila Hana Zahradníčková, Kutná Hora : Tichá Byzanc, ISBN 80-86359-04-2
- 2003 Ryba-štír (Le Poisson-scorpion), přeložila Hana Zahradníčková, Kutná Hora : Tichá Byzanc
- 2007 Deník z Aranu a jiných míst : zápisky z cest (Journal d'Aran et d'autres lieu), přeložila Hana Zahradníčková, Kutná Hora : Tichá Byzanc, ISBN 978-80-86359-16-8
Ocenění
[editovat | editovat zdroj]- 1968 – Rambertova cena, (Japon)
- 1982 – Prix Alpes-Jura a Prix de la Critique (Le Poisson-Scorpion)
- 1986 – Prix des Belles-Lettres
- 1987 – Prix de la Ville de Genève
- 1995 – Grand prix C.F. Ramuz
Na festivalu Étonnants voyageurs ve městě Saint-Malo se každoročně uděluje cena Nicolase Bouviera za literární přínos cestovatelů–spisovatelů, navazující na jeho myšlenkový odkaz. Také jedna ulice (proti nádraží) tohoto města nese jméno Nicolase Bouviera.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- RIDON, Jean-Xavier. Le Poisson-Scorpion de Nicolas Bouvier. Norwich: Bertrams, 2007. 106 s. ISBN 978-2881825972. (anglicky)
- GUYADER, Hervé. Nicolas Bouvier, espace et écriture. Ženeva: Éditions Zoé, 2010. 270 s. ISBN 978-2881826801. (francouzsky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu Nicolas Bouvier na Wikimedia Commons
- Nicolas Bouvier (Historisches Lexikon des Schweiz, německy)