Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského
Sv. Karel Boromejský, titulární světec kongregace sester, na návštěvě u obětí infekční nákazy. Malba od Tanzia da Varallo
Sv. Karel Boromejský,
titulární světec kongregace sester,
na návštěvě u obětí infekční nákazy.
Malba od Tanzia da Varallo
Vznik1837
Právní formaženská katolická kongregace papežského práva
Účelpéče o nemocné, chudé
a lidi na okraji společnosti
Oficiální webwww.boromejky.cz
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského (latinsky Sorores Misericordiae Sancti Caroli Borromei; SMCB), zkráceně označovaná boromejky nebo sestry boromejky, je ženská katolická kongregace papežského práva[p 1] soustřeďující se na péči o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti. Byla založena v roce 1652 ve francouzském městě Nancy Emmanuelem Chauvenelem jako posmrtná pocta jeho synovi Josefu Chauvenelovi, který zemřel ve věku 31 let. Řád dostal svůj název na památku arcibiskupa milánského a kardinála Karla Boromejského, pocházejícího z italského šlechtického rodu Borromeo, který byl pro svoji obětavost ve prospěch chudých prohlášen za svatého.

Řád působí také v České republice. V roce 1837 do Prahy přišly sestry, které noviciát absolvovaly ve Francii. Celý řád má sedm samostatných kongregací, z nichž jedna je kongregace sídlící v Praze, potvrzená papežem v roce 1841.

Historie

Organizace a větvení

Celosvětové údaje z 30. let 20. století uvádějí,[p 2] že Kongregace roku 1859 obdržela papežské potvrzení regulí. Měla pět samostatných větví, v jejichž čele je vždy generální mateřinec. První generální představenou řádu byla Němka Xaveria Rudler (1811–1886).

Před II. vatikánským koncilem byl řádovým oděvem: černý přepásaný hábit se širokými rukávy, medailon na prsou, bílý vpředu otevřený límec, černý čepec s bílým podkladem.

  • Kongregace v Nancy z roku 1652 byla první a původní organizací, Dům milosrdenství byl sdružen při tamním hospitalu sv. Karla Boromejského a sloužil nemocným při morové epidemii. Kongregace přijala regule salesiánek, které zpracoval premonstrátský opat Epiphanus Louys, a byly potvrzeny biskupem.
  • Další kongregace v Trevíru byla ustavena roku 1849, a papežsky potvrzena roku 1872. Kolem roku 1930 měla asi 60 klášterů se 1400 sestrami v Nizozemsku, Lucembursku a Belgii.
  • Z Nancy byla založena roku 1837 také pražská kongregace[1] pro pražský ústav slepců, a brzy se stala jednou z nejpočetnějších a nejvýznamnějších ženských řeholí v Českých zemích. Boromejky byly do Prahy povolány synem zakladatele ústavu Pavlem Aloisem Klarem, rodákem z Úštěka a gymnazijním profesorem. Roku 1841 byla kongregace potvrzena papežem Řehořem XIV.. Měla tři provincie: severní a jižní v Čechách a rakouskou v Horních a Dolních Rakousích. Roku 1930 měla 112 domů a 1254 sester. Mateřský dům sv. Karla Boromejského byl zřízen v Praze na Malé Straně v zahradě Pod Petřínem v letech 1842-1853[2].
  • Kongregace v Třebnici (Dolní Slezsko) – založena roku 1848 v Nise, roku 1857 potvrzena, od roku 1871 mateřinec v Třebnici (sv. Hedvika). V roce 1930 měla 291 domů a 2 811 sester – 4 provincie: německá, polská (provinční dům – Polský Těšín), česká (provinční dům Albrechtice/Olbersdorf) – 40 domů, 366 sester a orientální (Jeruzalém, Káhira atd.) – 5 domů a 183 sester.
  • Kongregace v Maastrichtu byla založena 1837 a byla činná i v misiích, například v tehdejší nizozemské kolonii na Jávě. Měla 55 domů a 750 sester.

Pražská kongregace po II. světové válce v Českých zemích

Za druhé světové války nebyla činnost kongregace příliš narušena. Šlo o národnostně smíšený řád (asi jedna třetina z 1236 sester byla německé národnosti), a proto nebylo na rozdíl od některých jiných Kongregací požadováno rozdělení komunity. Sestry se dál staraly o nemocné a trpící. V řadě případů skrývaly ve svých klášterech a nemocnicích pronásledované lidi a partyzány. Po pádu nacismu se výrazně podílely na péči o vězně z koncentračních táborů.

Německá národnost části sester se stala komunistům a církvi nepřátelským úředníkům záminkou pro perzekuci kongregace bezprostředně po ukončení války. Úřady řízené komunisty protizákonně zabraly mnohá zařízení řádu. Vydány zpět byly většinou až po několikaměsíčních soudních sporech, v některých případech se komunisty ovládaná místní správa vzepřela i pravomocným soudním rozhodnutím. Kongregace též silně utrpěla tím, že prakticky všechny sestry německé národnosti byly odsunuty, kvůli čemuž musely být některé instituce spravované řádem zrušeny, protože nebyl dostatek sester na jejich provozování.

Po únoru 1948 perzekuce zesílila. Postupně byla zabírána různá zařízení a sestry, které pracovaly v nemocnicích nebo školách, dostávaly postupně výpovědi. Na počátku 50. let dosáhlo rušení zařízení řádu masového charakteru a sestry začaly být vyřazovány ze společnosti a bez jakýchkoliv zákonných podkladů je úřady sestěhovávaly do internačních klášterů. Stát si též vyžádal seznamy sester s uvedením jejich zařazení (představená, sestra se sliby a novicka). Jelikož představená kongregace podezřívala stát, že chce zakázat novickám skládat řeholní sliby a vstupovat do řad kongregace (případy ostatních řádů ukazují, že podezření bylo velmi odůvodněné), rozhodlo vedení kongregace na její popud, že všem novickám bude povoleno okamžité složení řádných slibů bez splnění obvyklých čekatelských podmínek (tento krok je považován za jeden ze zásadních důvodů jejího pozdějšího odsouzení a neobvykle vysokého trestu).

Kromě obvyklé internace a šikany týkající se celé kongregace bylo 22 sester uvězněno. Stát znemožňoval veřejné působení sester i přijímání novicek, což vedlo k úbytku členek kongregace (v roce 1948: 1053 sester, v roce 1957: 835 sester). V roce 1961 již nesměla žádná ze sester sloužit v nemocnici. Perzekuce kongregace pokračovala (kromě krátkého uvolnění v roce 1968) až do sametové revoluce v roce 1989, po které byly kongregaci navráceny některé objekty a sestry se mohly vrátit ke své obvyklé činnosti. Beuronskou kapli v Teplicích sestrám vyzdobili benediktini z Beuronu

Provozované domy a zařízení

V někdejším Československu řádu patřilo 120 objektů, vč. kaple v Teplicích, dnes patřící tamnímu gymnáziu. Dnes jsou to tyto:

Sestry též vedou zázemí Nepomucena, české papežské koleje v Římě.

Sestry působí na Slovensku od 1.11.2015 v Nitře. Předtím působily v Piešťanech od roku 1925 do násilného rušení řádů v roce 1950.

Generální představené Kongregace

neúplný seznam

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Annuario Pontificio 2007, Città del Vaticano, Libreria Editrice Vaticana 2007, ISBN 978-88-209-7908-9, str. 1692.
  2. ↑ MACEK J., 950 let litoměřické kapituly, Kostelní Vydří 2007, ISBN 978-80-7195-121-6, str. 218–221.

Reference

  1. ↑ Sestry Boromejky působí v naší zemi již 170 let
  2. ↑ KRÁTKÁ, Eliška:Archiv Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd, Brno : Masarykova univerzita, roč. 28, č. 1 (2014), s. 119-126

Literatura

Související články

Externí odkazy

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kongregace_Milosrdných_sester_svatého_Karla_Boromejského&oldid=16546884“