Karel Boromejský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Boromejský
{{{název}}}
Biskup a zpovědník
Narození 2. říjen 1538, Arona, Itálie
Úmrtí 3. listopad 1584, Milán(ve věku 46 let)
Svátek 4. listopad
Pohřben milánský dóm
Blahořečen 1602
Svatořečen 1. listopad 1610, Pavel V.
Úřady biskup
Uctíván církvemi římskokatolická církev
Atributy biskupské roucho, důtky, provaz kolem krku
Patronem biskupství Lugano, univerzity v Salcburku, „Boromejského sdružení“, duchovních správců, seminářů, boromejek a proti moru

Svatý Karel Boromejský (italsky: Carlo Borromeo, latinizovaně: Carolus Borromeus) (2. října 1538, Arona3. listopadu 1584, Milán) byl italský biskup a kardinál. Je patronem biskupství Lugano, univerzity v Salcburku, „Boromejského sdružení“, duchovních správců, seminářů, boromejek a proti moru. Jeho svátek se slaví 4. listopadu. Karel pocházel ze zámožné rodiny, studiem a spřízněním se s papežem Piem IV. se dostal na vysoké církevní posty. Později pomáhal chudým a ve svých 46 letech vyčerpán zemřel.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Karel se narodil jako druhý syn hraběte Gilberta Borromeo a Margherity Medici v Lombardii na Boromejském hradě, který leží na jihozápadním břehu jezera Lago Maggiore, nad městem Arona. Od mala ministroval a již v jedenácti letech byl Karel jmenován majitelem tamějšího kláštera, takže mu náležely desátky z obročí. Tyto příjmy Karel z větší části rozdával chudým. Ve svých 14 letech odjel do Pavie studovat na univerzitě práva a filozofii. Již v té době se Karel odlišoval od ostatních studentů, kteří se věnovali spíše zahálce a světskému hýření, zatímco on se ponořil do studia tak hluboko, že je musel několikrát přerušit kvůli vyčerpání. V roce 1559 Karel na univerzitě v Padově obhájil univerzitní teze s vyznamenáním a byl prohlášen doktorem obojího práva. Jeden z profesorů při této příležitosti prorocky řekl: „Karel udělá velké věci a jednou bude v církvi zářit jako hvězda!“. Krátce na to Karlův strýc Jan Angelo Medici dosedl na papežský stolec jako Pius IV.. Karel byl odmala strýcovým oblíbencem, proto ho papež brzy pozval k sobě do Říma, kde ho jmenoval nejprve svým tajným sekretářem, později kardinálem-jáhnem a svěřil mu také dozor nad mnišskými řády františkánů, karmelitánů a Řádem Maltézských rytířů. Veřejnost sledovala jeho rychlý karierní postup s jistými obavami z Karlova Karla, ale čas ukázal, že starosti byly zbytečné.

Po předčasné smrti svého staršího bratra Federica v roce 1562 Karel ještě zpřísnil svůj asketický životní styl, začal provádět kající duchovní cvičení podle sv. Ignáce a velmi málo spal. Poté se rozhodl stát knězem a roku 1563 přijal kněžské svěcení.

Osobní vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Karel na počátku kněžské dráhy musel překonat vadu řeči. Údajně to byl jemný a distingovaný člověk zdvořilého vystupování, který se nerad pouštěl do sporů a příčilo se mu násilí. Mluvil tichým a laskavým hlasem, ale nikdy se nesmál. V jednání byl důsledný, až pedantský, systematický. Askezí a dobročinností si získával oblibu prostého lidu, zejména v Miláně.

Arcibiskup v Miláně a kardinál[editovat | editovat zdroj]

Papež ho vzápětí jmenoval biskupem a poslal do Milána, kam nastoupil jako arcibiskup oficiálně roku 1565. Dále byl jmenován do sboru kardinálů. Milán se pro Karla stal hlavním životním působištěm a posledním zastavením.

Reformy a předpisy[editovat | editovat zdroj]

Po převzetí a vizitaci své arcidiecéze Karel konstatoval velmi špatný stav jak po morální, tak po správní a finanční stránce. Proto začal provádět mnohé reformy, psát předpisy a normy.

  • Zakládal semináře pro mladé kněze
  • založil teologickou fakultu v Pavii pojmenovanou po Justině z Padovy
  • sepsal reformní předpisy pro milánskou diecézi Acta ecclesiae Mediolanensis
  • sepsal příručku péče o chrámové vybavení (preciosa a paramenta).
  • zavedl zpovědnice ve formě uzavřené kabiny s mřížkou mezi knězem a věřícím, které při zpovědi poskytují potřebné soukromí až anonymitu. Do té doby se zpovídalo zpravidla volně, v boční chrámové lodi.

Klášterní reforma[editovat | editovat zdroj]

Při své reormní práci musel Karel překonávat překážky a nenávist svých odpůrců. Reformoval ženské kláštery. Proti této reformě se postavili řeholníci humiliáti z kláštera v Breře. 24. října 1569 se čtveřice humiliátů v civilním oděvu pokusila v arcibiskupově kapli o atentát na Karla Boromejského. Během společné modlitby jeden z nich, Jerome Donati Farina na arcibiskupa zezadu vystřelil. Kulka prostřelila Karlův oděv, ale nezranila jej. Řeholní organizace v Breře pak byla roku 1571 zrušena.

Boj s protestanty[editovat | editovat zdroj]

Nejobtížnější bylo Karlovo postavení v oblasti alpských údolí na hranicích Itálie a Švýcarska, kde byla pokleslá morálka a rozšířeny různé nešvary, jako konkubinát kněží, hereze či používání magie. Proti nim Karel vždy tvrdě vystupoval, provinilce neváhal posílat na popraviště. Jeho pravou rukou byl v této problémové oblasti děkan velšského původu Owen Lewis. Mimoto se v této oblasti šířilo učení protestantských církví, zejména kalvinismus, v němž Karel spatřoval nebezpečnou herezi. Snažil se od něj obyvatelstvo odvracet a přivádět ke katolicismu, a to nejen kázáním, ale i zastrašováním a pronásledováním nekatolických kazatelů.

Karlův militantní postoj se nejtragičtěji projevil v boji proti antverpskému obchodníku s hedvábím Georgovi de Ghese, působícím v Miláně. De Ghese byl kalvinista a udržoval úzké styky s protestantskou komunitou v Ženevě. Proto jej Karel nechal dvakrát uvěznit a po útěku z vězení roku 1559 odsoudil k smrti za kacíčství. 13. března roku 1559 byl Ghese uškrcen a jeho tělo spáleno na hranici. Jednalo se spíše o justiční vraždu. Ghese je protestantskými církvemi uctíván jako mučedník.

Podobně neblahí důsledky měla Karlova spolupráce se švýcarským vojevůdcem Ludwigem Pfyfferem. Karlova podpora krutého a mocichtivého kondotiéra Pfyffera vyvolala vleklé pohraniční boje, a nakonec, po Karlově smrti, vedla roku 1586 k rozpadu appenzellského kantonu na dvě znesvářené části - protestanstkou a katolickou.

Mor 1576 - 1578[editovat | editovat zdroj]

V roce 1576 v Miláně propukla obrovská morová epidemie, ktere během téměř dvou let podlehlo na 10.000 obětí. Stala se největší zatěžkávací zkouškou Karlových organizačních schopností, morální síly a víry. Karel zavedl přísný hygienický režim, zahrnující dezinfekci (ocet, nehašené vápno, vykuřování, vypalování), izolaci nakažených osob, provizorní stavby špitálů a pohřbívání. Tvrdě a nekompromisně vyžadoval plnění a střetával se tak zejména s odporem majetných rodin, protože i u nich vyžadoval izolaci nakažených a naprostou likvidaci jejich osobních předmětů, vniřního vybavení domů (paláců a zámků).

Kromě toho postupně rozprodal veškerý rodinný majetek, aby financoval náklady na živobytí zbídačelých obyvatel Milána. Dále pravidelně navštěvoval špitály a novými předpisy přikazoval kněžím, aby kdykoliv sloužili nemocným a zaopatřovali umírající. Proti jeho přísnosti se zvedl odpor, například generál řádu jezuitů u papeže protestoval, že jezuitští kněží mají především sloužit živým a zdravým, ne umírat s nakaženými. Karel sám nemocným obstarával ošacení, léky a potraviny.

Tridentský koncil[editovat | editovat zdroj]

Karel také výrazně ovlivnil jednání tridentského koncilu. Zasloužil se o znovuobnovení rozhovorů mezi soupeřícími stranami. A následně na jeho přímluvu nechal papež okamžitě závěry koncilu zavést do života církve, i přes protesty některých šlechticů a duchovních. Akta koncilu Karel ve své arcidiecézi tvrdě prosazoval.

Smrt a svatořečení[editovat | editovat zdroj]

Již za morové rány mnohé lidi udivovalo, kde Karel -tento člověk s velmi chatrnou tělesnou konstitucí, žijící jen o vodě a o chlebu, - bere energii pro každodenní činnost. Nadlidským úsilím a hladověním se stále vyčerpával. a trpěl záchvyt horečky. V říjnu roku 1584 dostal poslední záchvat horečky, kterému již nedokázal odolat. Podle jedné verze legendy vydechl naposledy se slovy Podívej se, Pane, já přicházím, podle oficiálního životopisu na otázku svého zpovědníka, patera Adorna, kdy si přeje přijmout poslední svátost, odpověděl Hned a po zaopatření zemřel tiše.[1]. Po slavném pohřbu byl Karel se všemi poctami pochován v kryptě milánského dómu. V té době byl již mnohde v Itálii oslavován jako světec. V roce 1602 byl Karel blahořečen a o 8 let později, roku 1610, byl papežem Pavlem V. svatořečen.

Relikvie[editovat | editovat zdroj]

Ihned byly do kostelů distribuovány drobné částečky z jeho těla jako primární relikvie. Zpravidla nejsou větší než 5-10 milimetrů. Druhotnými relikviemi se staly Karlovy osobní předměty (kněžský oděv, střevíce, štóla, kardinálský klobouk), které i s autentikou o původu získal klášterní kostel Karla Boromejského ve Vídni (Karlskirche). Tam jsou dnes vystaveny v chrámovém muzeu.

Ikonografie[editovat | editovat zdroj]

Karel bývá zobrazován s charakteristickou fyziognomií (orlí nos, přísná tvář), oděn v kardinálském purpuru nebo v arcibiskupské kasuli a pluviálu. Jeho atributy bývají krucifix, dále někdy důtky nebo provaz kolem krku jako symboly pokání.

V legendárních scénách často navštěvuje ve špitálu nemocné morem (například obraz Karla Škréty, sedí ve zpovědnici, nebo klečí před oltářem s Pannou Marií jako svou přímluvkyní, na oblaku bývá zobrazen při Nanebevzetí, klaní se Kristovu kříži a nástrojům jeho umučení, či Nejsvětější Trojici.

Patrocinium[editovat | editovat zdroj]

Karlu Boromejskému je zasvěceno mnoho kostelů po celém světě, nejvíce v Itálii; kněžské semináře a chlapecká gymnasia.

  • Arona, kolosální socha sv. Karel Boromejského z roku 1697
  • New York, Sloup sv. Karla Boromejského

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karel Dachovský: Sv. Karel Boromejský. Praha 2009, s.53

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Lexikon der christlichen Ikonographie, Engelbert Kirschbaum und Wolfgang Braunfels (eds.), Ikonographie der Heiligen, Band II., Basel-Freiburg-Rom-Wien 1992.
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4.  
  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Boromejský

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Arcibiskup milánský
Předchůdce:
Giovanni Angelo Medici
1560-1584
Karel Boromejský
Nástupce:
Gaspare Visconti
Hlavní penitenciář Apoštolské penitenciárie
Předchůdce:
Ranuccio Farnese
1565 - 1572
Karel Boromejský
Nástupce:
Giovanni Aldobrandini