Přeskočit na obsah

Katyňský masakr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Památník Katyň-Charkov-Mednoje ve Svatokřížských horách, v Polsku
Katyňský masakr

Katyňský masakr nebo Katyňský zločin (polsky zbrodnia katyńska) je označení pro povraždění polských válečných i civilních zajatců vězněných v sovětských koncentračních táborech a táborech pro válečné zajatce, které provedla NKVD v roce 1940. Povražděno bylo přibližně 22 000[1] mužů – zejména důstojníků a příslušníků inteligence. Sovětský svaz popíral vinu až do roku 1990.[2]

Předehra

[editovat | editovat zdroj]
Polští vojáci zajatí Sověty během invaze do Polska
Podrobnější informace naleznete v článcích Sovětská invaze do Polska a Sovětská okupace východního Polska 1939–1941.

Poté, kdy nacistické Německo přepadlo 1. září 1939 Polsko a rozpoutalo tak druhou světovou válku v Evropě, se k jeho útoku v souladu s tajnými dohodami v rámci paktu Molotov–Ribbentrop připojil dne 17. září i Sovětský svaz. Ten následně získal kromě území a podrobeného obyvatelstva asi 15 000 válečných zajatců důstojnických hodností, k nimž připojil ještě asi 10 000 příslušníků inteligence (většinou rezervistů) zajatých mimo bojové operace. Tito všichni byli vězněni ve zcela nevyhovujících podmínkách v západním Rusku, Bělorusku a na Ukrajině až do roku 1940, kdy vedení SSSR došlo na návrh šéfa NKVD Lavrentije Beriji k názoru, že není žádoucí, aby se „prominentní váleční zajatci“ obecně nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec vrátili domů, a nechalo je povraždit.[3] Jako důvod likvidace se v příkazu k ní výslovně udává právě jejich nepřátelský postoj k SSSR a jeho režimu.[4]

Příkaz k vraždě navržený Berijou a podepsaný Stalinem, vrchním sovětským vůdcem, Klimentem Vorošilovem, významným maršálem Rudé armády, Molotovem, Sovětským diplomatem, a také Anastázem Mikojanem, vrchní autoritou Státního výboru obrany a souhlas k vraždě podepsaný Michailem Kalininem a Lazarem Kaganovičem

Masakr

[editovat | editovat zdroj]

Hlavní vraždění bylo koncentrováno na třech místech (Katyň, Kalinin a Charkov), kde bylo dohromady pozabíjeno asi 15 000 lidí (důstojníci), na řadě dalších míst však bylo v téže době po menších skupinkách povražděno dalších 10 000 (většinou příslušníci inteligence). Další řádově tisíce lidí byly povražděny v roce 1941. Z důvodu neshody, které z těchto zavražděných zahrnout pod pojem Katyňský masakr a které nikoliv, kolísají udávané počty obětí masakru, a to v rozmezí 15–28 tisíc lidí. Mezi zavražděnými byl například i bratr premiéra polské exilové vlády, generál Franciszek Sikorski, Xawery Czernicki či Jakub Wajda, otec režiséra Andrzeje Wajdy.

Poté co již v roce 1939 provedli Němci na okupovaném polském území operace „Tannenberk“ a „Inteligence“, při kterých zahynulo kolem 60 tisíc předních Poláků a další byli odvlečeni do německých koncentračních táborů, znamenal Katyňský masakr další výraznou ztrátu v řadách polské elity.

  • Berijův doplněk
    Berijův doplněk
  • str. 2
    str. 2
  • str. 3
    str. 3
  • str. 4
    str. 4

Nacistická kampaň

[editovat | editovat zdroj]

13. dubna 1943 německý rozhlas Berlín přinesl senzační zprávu o objevu hromadných hrobů polských důstojníků. Německo do masívní protiruské kampaně zapojilo všechna média, tisk, rozhlas, film, plakáty. V posledních dubnových dnech byli do Katyně k exhumaci obětí pozváni význační lékaři, kriminalisté a antropologové, např. prof. Saxen (Finsko), Dr. Orsos (Maďarsko), François Naville (Švýcarsko), dr. Vincenzo Palmieri (Itálie), dr. Marko Markov (Bulharsko), prof. MUDr. František Hájek z protektorátu Čechy a Morava. Po válce prof. Hájek i Markov budou za vlády komunismu ve svých zemích zatčeni a donuceni odvolat svůj podpis na protokolu. Prof. Palmieri i François Naville, kteří nebudou žádnému tlaku vystaveni, svá stanoviska nikdy nezmění. Z donucení přijeli do Katyně i novináři, spisovatelé a politici, aby se přesvědčili o bolševickém teroru. Mezi nimi byl i český spisovatel František Kožík, který o tom, co viděl, napsal reportáž a 30. dubna 1943 o svých zážitcích z cesty do Katyně promluvil v rozhlase. Mýtem je přítomnost Gustáva Husáka mezi katyňskými svědky. Ve skutečnosti Husák absolvoval (v uniformě vojáka Slovenského státu) podobný propagandistický zájezd "po zvěrstvech bolševického režimu" na Ukrajinu, ale už na podzim roku 1941.[5]

Odhalení a lži

[editovat | editovat zdroj]
Ruský prezident Medveděv a polský prezident Bronislaw Komorowski uctívají v dubnu 2011 památku obětí Katyňského masakru

Po vypuknutí Velké vlastenecké války se polská exilová vláda pokoušela vymoci propuštění svých Sovětským svazem vězněných občanů a vojáků včetně těchto povražděných, o nichž se domnívala, že ještě žijí (nebo v to alespoň doufala). Stalin tehdy tvrdil, že ve zmatcích na začátku bojů uprchli a on o nich nic neví[zdroj?]. V roce 1943 byly německou armádou u Katyně objeveny první masové hroby[6], do nichž byli zmasakrovaní zajatci pohřbeni. Německo se pokusilo celou věc propagandisticky využít, Sovětský svaz je na oplátku obvinil, že vraždění je jejich dílo. I v průběhu Norimberského procesu se Sovětský svaz nejprve pokusil svalit vinu za masakr na poražené Německo, to však nebylo reálné, neboť dostupné důkazy byly dost průkazné.[7] Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy tehdejší sovětský vůdce Michail Gorbačov přiznal, že jde o zločin stalinismu. Posléze Sovětský svaz označil i zbylé masové hroby a vydal kopie klíčových dokumentů, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR.[2] Přesto však panují stále nejasnosti, týkající se tehdejších událostí,[8] případně jsou události Katyňského masakru zcela zpochybňovány.[2][9] Na konci dubna roku 2010 byly elektronické kopie základních dokumentů o masakru na příkaz prezidenta Medveděva zveřejněny na stránkách ruské Federální archívní agentury.[10] V České republice je katyňská genocida zpochybňována například významným komunistickým funkcionářem Josefem Skálou, který byl následně soudně potrestán za popírání válečného zločinu.[11]

V listopadu 2010 ruská Státní duma schválila rezoluci, která prohlásila, že Katyňský masakr byl zločin provedený na přímý příkaz Stalina a dalších sovětských funkcionářů.[12] V roce 2011 označil Katyňský masakr za zločin ruský prezident Dmitrij Medveděv[7] a prohlásil: „Odpovědnost za tento zločin nese tehdejší vedení Sovětského svazu. Snahy o nějaké jiné verze se neopírají ani o historické dokumenty, ani o morální důvody.“[13]

  • Německé výkopové práce na hrobech
    Německé výkopové práce na hrobech
  • Jedno z nalezených mrtvých těl
    Jedno z nalezených mrtvých těl
  • Masový hrob v Katyni, 1943
    Masový hrob v Katyni, 1943
  • Němečtí vyšetřovatelé si prohlížejí nalezené předměty
    Němečtí vyšetřovatelé si prohlížejí nalezené předměty
  • Nalezený průkaz „Kapitán polské armády ve výslužbě“
    Nalezený průkaz „Kapitán polské armády ve výslužbě“
  • Zástupce Vichistické Francie Fernand de Brinon a ostatní v Katyni před hroby generálů Smorawińského a Bohatyrewicze, duben 1943
    Zástupce Vichistické Francie Fernand de Brinon a ostatní v Katyni před hroby generálů Smorawińského a Bohatyrewicze, duben 1943

Muzea a památníky

[editovat | editovat zdroj]

Existuje celá řada památníků připomínající masakr a jeho oběti, především v Polsku a na místech bývalého SSSR, kde k masakrům došlo. V roce 1993 otevřelo Muzeum polské armády ve Varšavě Katyňské muzeum.

Díla

[editovat | editovat zdroj]

Filmy

[editovat | editovat zdroj]

První filmy připomínající masakr vznikly na Západě. Po pádu komunismu v Polsku a dotčených zemích bývalého SSSR vznikla celá řada filmů i v tomto prostoru. Nejznámější z nich je film Andrzeje Wajdy Katyň z roku 2007.

Vraždění Poláků řídil plukovník státní bezpečnosti Pogrebnoj, jak ve svých vzpomínkách napsal Anatolij Granovskij, v té době byl jemu znám počet obětí pět tisíc.[14]

„ Právě Pogrebnoj řídil masakr pěti tisíc polských důstojníků v katyňském lese, aby se tím zdecimoval důstojnický sbor polské armády. “
— Anatolij Granovskij

Uctění obětí v roce 2007

[editovat | editovat zdroj]
  • Oheň zapálený na památku obětí.
    Oheň zapálený na památku obětí.
  • Na pietní akt se dostavil i tehdejší polský prezident Lech Kaczyński
    Na pietní akt se dostavil i tehdejší polský prezident Lech Kaczyński
  • Lech Kaczyński pronáší projev. V pozadí jsou příslušníci polské armády
    Lech Kaczyński pronáší projev. V pozadí jsou příslušníci polské armády
  • Pozůstalí, příbuzní a další lidé, kteří přišli vzdát úctu obětem
    Pozůstalí, příbuzní a další lidé, kteří přišli vzdát úctu obětem

Tragédie při uctění obětí v roce 2010

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Havárie Tu-154 u Smolenska.

Dne 10. dubna 2010 při cestě na pietní akt zahynuli po pádu letadla Tupolev Tu-154 při přistání významní představitelé Polska, mimo jiné polský prezident Lech Kaczyński s manželkou Marií (pád letounu z 96 pasažérů a členů posádky nikdo nepřežil).

Polský režisér Antoni Krauze natočil v roce 2016 o tragickém pádu letadla a jeho vyšetřování film Smolensk.[15]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ ČTK. Katyň: Symbol genocidy, válečných zločinů i mistrné propagandy. ihned.cz [online]. 10. 4. 2010, rev. 12. 4. 2010 [cit. 2010-04-20]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Lukeš, Igor. Katyň v. Chatyň. Dvě techniky lhaní o vraždách v katyňském lese. Respekt.cz [online]. 30. 5. 2008 [cit. 2010-04-20]. Dostupné online. 
  3. ↑ Zastřelit, psal Berija Stalinovi. Rusové zveřejnili dokumenty o Katyni. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2010-04-28 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ NKVD Order № 00794/B
  5. ↑ STEHLÍK Michal: Katyň 1943 - Protektorátní propaganda, zákulisí a osudy českých svědků, Dostupné online.
  6. ↑ KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Polski kompleks Stalina, s. 188. (polština) 
  7. ↑ a b Христофоров, В. С. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-08-19]. Heslo КАТЫ́НЬ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-08. (rusky) 
  8. ↑ Александр Борисович Широкорад. Katyň a Kozí Hory Jeden z ruských pohledů na složitou historii rusko-polských vztahů. Britské listy [online]. 30.9.2009 [cit. 2010-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-06. 
  9. ↑ Milan Tůma. Goebbelsova časovaná nálož Katyň (1). Nový směr [online]. 30.9.2009 [cit. 2010-04-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-12-12. 
  10. ↑ ŠTEFAN, Petr. Rusko zveřejnilo utajované dokumenty o Katyni, rozhodl Medveděv. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2010-04-28 [cit. 2020-03-05]. Dostupné online. 
  11. ↑ NS odmítl dovolání v kauze popírání zločinu v Katyni. Mezi odsouzenými je Skála z KSČM - Seznam Zprávy. www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-03-21 [cit. 2024-03-21]. Dostupné online. 
  12. ↑ Russian parliament condemns Stalin for Katyn massacre. BBC News. 3. srpna 2011. Dostupné online. 
  13. ↑ Byl to zločin, řekl Medveděv o Katyni. Slíbil Polákům nová fakta. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2011-04-11 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. 
  14. ↑ GRANOVSKIJ, Anatolij. Byl jsem agentem NKVD. Překlad Pavel Motyčka. 1. vyd. Jindřichův Hradec: Stanislav Maxa - STEFANOS, 2003. 288 s. ISBN 80-903102-1-4. S. 260. 
  15. ↑ Smolensk (2016) - IMDb. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ALLEN, Paul. Katyň. Stalinský masakr a triumf pravdy. Praha: Knižní klub, 2008. 487 s. ISBN 978-80-242-1978-3. 
  • HARZ, Maria. Bibliografia zbrodni katyńskiej. Materiały z lat 1943-1993 = Bibliography of the Katyń Crime. Materials from 1943-1993. Warszawa: Wojskowy Instytut Historyczny ; Centralna biblioteka Wojskowa, 1993. 174 s. (polsky, anglicky) 
  • KAISER, Gerd. Katyň. Státní zločin - státní tajemství. Praha: BB art, 2003. 399 s. ISBN 80-7341-075-3. 
  • BORÁK, Mečislav. Vraždy v Katyňském lese. Ostrava: Petit, 1991. 123 s. ISBN 80-900082-4-0. 
  • RICHTER, Karel. Zločin, který unikl trestu. 1. vyd. [s.l.]: Epocha, 2008. 188 s. ISBN 978-80-87027-68-4. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Katyňský_masakr&oldid=24225620“