Islám v Africe

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Velká mešita v Djenné, Mali

Islám v Africe, vzhledem k jeho africkým specifikům označovaný také africký islám, je podle statistik druhým nejrozšířenějším náboženstvím v současné Africe: hlásí se k němu přibližně 42 % celé populace kontinentu,[1] přičemž v saharské a sahelské oblasti je to v mnoha zemích až 99 % obyvatel,[2] v subsaharské Africe přibližně třetina populace.[3]

Islám se zrodil v jihozápadní Asii, ve starobylé Mekce,[4] kde se stovky let před příchodem proroka Muhammada nacházela regionální svatyně;[5] Afrika se stala prvním kontinentem, kde se islám začal rychle a intenzivně šířit. Dnes je islám druhým nejrozšířenějším náboženstvím světa a v Africe žije třetina jeho vyznavačů. Většina z afrických muslimů jsou sunnité, mnozí jsou tzv. nekonfesní muslimové,[6] např. v Mali je nekonfesních muslimů více než polovina, a menšina je rovněž šíitská. Geograficky se přibližně polovina celého tzv. islámského zeměpásu nachází v severní Africe – od Mauretánie na západě až po Súdán na východě. Afrika je také domovem význačných islámských univerzit a historických knihoven, jimž vévodí káhirská univerzita al-Azhar, islámské vysoké učení založené v roce 988.[7]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Islám pronikl do Afriky bezprostředně po svém vzniku. Stalo se tak již v osmém roce před novým islámském letopočtem (8 BH), tedy v roce 614 našeho letopočtu.[8] Muslimská tradice tento přesun nazývá první hidžrou. V přímořském městě Zeila (v dnešním Adenském zálivu na pobřeží Somálska) tehdejší muslimové postavili (snad již) v roce 615 malou mešitu, která měla později dvě qibly[9] – tedy dva směry modlitby –, neboť byla postavena ještě v době, kdy qibla směřovala k Jeruzalému, což bylo po několika letech změněno na směr k Mekce. Totéž se stalo v přístavním městě Massawa (v dnešní Eritreji), kde měli první muslimové postavit nejstarší mešitu v Africe a patrně nejstarší mešitu světa; stalo se tak snad již v roce 614 našeho letopočtu.[8] S působením v Africe, konkrétně v Egyptě, jsou rovněž spjati velcí proroci islámu Ibrahím (Abrahám), Júsuf (Josef), Hárún (Áron), Músá (Mojžíš), Júša (Jozue) a Ísá (Ježíš), o nichž je řeč v Koránu. Korán také hovoří o africké královně ze Sáby, v muslimské tradici později nazývané Bilqís.[3]

Postup islámu v severní Africe byl neobvykle rychlý: již v roce 641 za vlády chalífy Umara ibn al-Chattába muslimská vojska ovládla Egypt a hned následující rok také území dnešní Libye; o šest let později muslimové ovládli území dnešního Tuniska. Další tři desetiletí stačily na to, aby islám ovládl celou severní Afriku až k pobřeží Atlantského oceánu a pomalu začal pronikat Saharou na jih. Tzv. džihád (slovem, mečem i rukou) byl mimořádně úspěšný a rychlý. V 9. a 10. století se islám začal výrazně šířit také v západní Africe,[10] kde převládla málikovská právní škola (tzv. málikovský madhab), dominantní rovněž v severní Africe, kde islám také ovlivňuje súfijská mystika.[11] Hanífovský madhab je v Africe více rozšířen pouze v Egyptě, kde se také ve 12. století rozšířil zvyk slavit narozeniny (mawlid) proroka Muhammada, později rozšířený po celé severní Africe. Šíitský džafarovský madhab je v Africe minoritní.

Pohled na nejvýznamnější káhirské mešity

V 9. století začaly na území tzv. afrického rohu vznikat první sultanáty, které v následujících staletích ovládly svahilské pobřeží až po Mosambik a na určitou dobu i Madagaskar. Islám se ovšem na východním pobřeží Afriky výrazněji zabydlel již kolem roku 780.[4] Ve východní Africe dominuje šáfiovská právní škola (tzv. šáfiovský madhab). Ovládnutí saharské Afriky islámem fakticky ukončilo první fázi christianizace Afriky.

Statistika[editovat | editovat zdroj]

Vyznavači islámu tvoří přibližně 42 % celé africké populace.[1] Geograficky islám kraluje severní tzv. saharské Africe a sahelskému pásu. Významně je rozšířen také na svahilském pobřeží a v západní Africe. V jižní Africe je islám výrazně menšinovým náboženstvím – v celém jihoafrickém regionu je muslimů přibližně 1 až 2 % obyvatel.[1] Toto číslo ostře kontrastuje se statistikou v severní Africe, kde se k islámu v zemích jako je Alžírsko, Libye nebo Maroko hlásí až 99 % obyvatel.[2] Většina muslimů v Africe jsou sunnité, ovšem mnoho muslimů v Africe je rovněž tzv. nekonfesních.[6] Třináct afrických zemí hlásí počet nekonfesních muslimů nad dvaceti procenty: v Mali je to 55 % muslimů, v Nigérii 42 %, v Kamerunu 40 %, v Tunisku 40 %, v Guineji-Bissau 36 %, v Ugandě 33 %, v Maroku 30 %, v Senegalu 27 %, v Čadu 23 %, v Etiopii 23 %, v Libérii 22 % v Nigeru 20 % a v Tanzanii 20 % z celkového počtu muslimů. V Africe žije velmi přibližně půl miliardy muslimů.[12] Šíitská menšina africké ummy je podle afrikanisty a religionisty Ondřeje Havelky relativně nepočetná.[3]

Nemalý počet muslimů se v Africe podle Havelky kloní k súfijské tradici. Jeden ze známých súfijských směrů západní Afriky je Tijani s velkým počtem vyznavačů v Mauretánii, Mali, Nigeru, Senegalu a Gambii. Mnozí súfijci pocházejí ze synkretických kruhů, kde je islám propojován s tradičními africkými náboženstvími. Typickou postavou synkretického islámu je africký marabut.[13] Tyto synkretismy jsou v Africe na druhé straně ostře kritizovány africkými salafisty, kteří hovoří o přílišné afrikanizaci islámu. V Africe působí také tzv. koránisté.[3] Tentýž badatel pak dokládá existenci tzv. nekonfesních muslimů.[6]

Specifika afrického islámu[editovat | editovat zdroj]

Tuareg v Timbuktu, Mali

V subsaharské Africe jsou běžným jevem synkretismy původních náboženství a importovaných monoteismů.[14] Hovoří se o skutečnosti, že mnozí Afričané sice přijali islám, ovšem neopustili původní víru, a vznikly tak náboženské synkretismy i unikátní kulturní tradice v rozličných podobách.[13] Islám v jednotlivých regionech zaznamenává jisté proměny podle kulturně-náboženského kontextu, do kterého vstoupil. Islám se do afrických kultur nejen inkulturuje, ale je jimi v daných oblastech rovněž zpětně ovlivňován. Vzniká tak unikátní kultura a specifická tvář lokálně ovlivněného afrického islámu.[3]

Pět pilířů islámu je dodržováno velmi rozdílně: První, víra v jediného Boha, naráží na synkretickou praxi, jako je vodun a další. Druhý pilíř – salát (modlitba) – je podle mého terénního výzkumu téměř všude dodržován. Zakát (almužna) je dodržován pouze v oblastech, kde muslimové netrpí existenciálním nedostatkem. Půst sawm nebývá dodržován vzhledem k obecnému nedostatku jídla. Pouť hadždž je podle pozorování afrikanistů (v poslední době třeba odkazovaného Ondřeje Havelky) záležitostí výhradně bohatších vrstev nebo jsou obvyklejší v bohatších afrických zemích, které jsou navíc Mekce geograficky blíže.

Některé synkretismy islámu a původních náboženství jsou z hlediska islámské věrouky relativně nekonfliktní, jako je tomu např. v Senegalu u synkretismu islámu a tradičního náboženství serer.[15] Sererský Bůh stvořitel nazývaný Roog je mezi Serery v Senegalu identifikován s jediným Bohem islámu. Dnes je většina Senegalců muslimského vyznání a náboženství serer tvoří jen nevýznamnou příměs mezi věřícími z etnika Sererů.[3]

Složitější situace je v případě synkretismu islámu a vodunu v Mali nebo islámu a bori v Nigeru.[16] Zde už islámská věrouka zaznamenává zásadní vychýlení: tato tradiční africká náboženství, ke kterým tamější obyvatelé přijali islám jsou totiž polyteistická a to je v příkrém rozporu s islámským striktním učením o jedinosti Boží (tawhíd). Z pozice islámské teologie jde o tzv. širk, nepřípustnou modloslužbu a přidružování dalších bohů či božstev k jedinému Bohu.

Mezi Joruby v Nigérii se islám významně rozšířil ve 14. století zejména díky obchodu s rozvinutými říšemi v oblasti dnešního Mali – s určitým duchovním centrem v Timbuktu –, které s Joruby spojovala řeka Niger. Mezi Joruby vzniklo také hnutí chrislam, které v zemi existuje od sedmdesátých let 20. století.[17] Jedná se o náboženské hnutí mimo jiné synkretizující islám a křesťanství.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c Religious Composition by Country, 2010-2050 | Pew Research Center. web.archive.org [online]. 2020-06-15 [cit. 2023-04-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-15. 
  2. ↑ a b DIAMANT, Jeff. The countries with the 10 largest Christian populations and the 10 largest Muslim populations [online]. [cit. 2023-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g HAVELKA, Ondřej. Islám v Africe: Pevná tradice, výjimečné univerzity i synkretismy. Dingir. 2023, roč. 26, čís. 1, s. 2–6. Dostupné online. 
  4. ↑ a b BOWERSOCK, Glen W. The Crucible of Islam. 1. vyd. Cambridge: Harvard University Press, 2017. Dostupné online. S. 3–6. 
  5. ↑ HAVELKA, Ondřej. Náboženská pouť k mekkánské Kostce v oparu předčasí: Epizoda I. [online]. 2021-10-02 [cit. 2023-04-01]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c Africký islám 1/2: Kořeny : Náboženský infoservis (Dingir), 6. 5. 2023
  7. ↑ SABKI, Aishah Ahmad. Pedagogy in Islamic Education: The Madrasah Context. 1. vyd. Bingley: Emerald Group Publishing, 2018. 16–22 s. 
  8. ↑ a b REID, Richard J. A History of Modern Africa. 1. vyd. New Jersey: John Wiley & Sons, 2012. Dostupné online. S. 106. 
  9. ↑ KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1993. S. 18. 
  10. ↑ HALL, Bruce S. A History of Race in Muslim West Africa, 1600–1960. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 2009. S. 9–26. 
  11. ↑ LEVTZION, Nehemia; POUWELS, Randall L. The History od Islam in Africa. 1. vyd. Athens, Ohio: Ohio University Press, 2000. S. 2. 
  12. ↑ DESILVER, Drew; MASCI, David. World’s Muslim population more widespread than you might think [online]. [cit. 2023-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ a b HAVELKA, Ondřej. Marabut – esenciální postava černého islámu [online]. 2022-12-03 [cit. 2023-04-01]. Dostupné online. 
  14. ↑ HAVELKA, Ondřej. The Syncretism of the Gabonese Bwiti Religion and Catholic Christianity from a Theological and Theological-Ethical Perspective. Acta Universitatis Carolinae Theologica. Karolinum, 2022-11-25, roč. 12, čís. 1, s. 143–159. Dostupné online [cit. 2023-03-31]. (anglicky) 
  15. ↑ HAVELKA, Ondřej. Méně známá africká náboženství 1/4: západní Afrika [online]. 2022-06-03 [cit. 2023-04-01]. Dostupné online. 
  16. ↑ HAVELKA, Ondřej. Náboženství na řece Niger – kult hada, západoafrický vodun, fascinující synkreze i temná strana 3/4 [online]. 2021-07-24 [cit. 2023-04-01]. Dostupné online. 
  17. ↑ JANSON, Marloes. Unity Through Diversity: A Case Study of Chrislam in Lagos. Africa: Journal of the International African Institute. 2016, roč. 86, čís. 4, s. 646–672. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Islám_v_Africe&oldid=23650268“