Hovno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o vulgárním slovu. O věci samé pojednává článek Výkal.
Fekální vůz s nápisem „Vaše hovna – naše radost“

Hovno (v severoslezských oblastech guvno, v jihočeských a východočeských dialektech houno,[1] Jungmann uvádí též hůvno[2]) je český (a v různých variantách všeslovanský) vulgarismus praslovanského původu a různého významu (základní význam je exkrement, velmi rozšířený je druhotný význam nic, vycházející[3] z toho, že lejno je věc bezcenná a nepoužitelná, slovo je také užíváno v různých ustálených frazeologismech, je možné ho použít také jako samostatné citoslovce ve významu velmi intenzivního záporu). Slovo je odvozeno od praslovanského kořene *gov-, což znamená dobytek, původně slovo označovalo pouze lejno hovězího dobytka, na výkaly obecně se význam rozšířil až později. Ve slušnější řeči se slovo někdy nahrazuje slovem houby ve funkci eufemismu[4] nebo zdrobnělinou hovínko, která není míněna natolik vulgárně[zdroj?].

Etymologie

Slovo má obdoby ve všech slovanských jazycích (například rusky a bulharsky говно, polsky gówno, srbochorvatsky govno, česky a slovensky hovno). Ve slovanských jazycích se vyvinul z praslovanského *govьno (hvězdička znamená, že jde o hypotetický, v praxi nedoložený tvar), což je původně adjektivní odvozenina patrně od základu *gov- ve významu dobytek, zejména skot (srovnej česká slova hovězí, hovado). Termín tedy původně označoval výlučně lejno hovězího dobytka, později se význam přenesl na exkrementy dalších zvířat i lidí.[5] Starší etymologie operují s původem v sanskrtském termínu gúvati („cacat“)[3] či góhanna / gúvana (tj. zvířecí hnůj, Jungmannův slovník česko-německý[2]).

Základní význam

Slovo hovno má základní, prvotní význam výkal, exkrement, jejich vulgární ekvivalent. Některé slovníky[6] zdůrazňují, že jak výkal lidský (ten ovšem zejména) tak i zvířecí.

Přenesený význam

Francouzský důstojník Pierre Cambronne

Z prvotního je odvozen druhotný význam, totiž vyjádření velmi intenzivního a vulgárního záporu, synonymum k ne nebo nic. A to jako

  • samostatný zápor, odmítnutí, zamítavá odpověď
  • jako větný zápor,
  • jako synonymum slova nic, například vědět hovno (nevědět nic), být na hovno (nebýt k ničemu); pak ovšem ve větě s kladným přísudkem (slovesem),
  • přídavné jméno, významem žádný, nijaký, zcela špatný
  • v jiných frazeologismech, např. jako citoslovce, viz níže.

Takové přenesené užití má obdobu v řadě dalších jazyků.

Tento význam (nic) může být dále zdůrazněn a stupňován některými spojeními (např. velký hovno, těžký hovno, kulový hovno), v nichž se zčásti odráží původní význam slova. Zvláště „kulový“ pak bývá používáno samostatně jako eufemistiská náhrada, s menší intenzitou vulgarity, např. „Víš (velký) kulový.“

U jiných stupňování je tento původní význam naopak zastřen a s výrazem hovno se po vzoru slova nic pracuje jako se zájmenem, které nemůže být doplněno adjektivem, ale adverbiem (lautr hovno).

Výraz hovno může být použit jako samostatný větný zápor, tedy jako ekvivalent samostatné větné odpovědi „Ne!“ Užívá se tedy jako výraz silného odmítnutí výzvy.[6] Toto použití má svůj ekvivalent i v jiných jazycích, např. ve francouzštině. (Srovnej příběh o bitvě u Waterloo, podle kterého na výzvu kteréhosi anglického generála, aby se jeho jednotka vzdala, odpověděl francouzský důstojník Pierre Cambronne: „Merde!“ – „Hovno!“, načež se jeho vojáci vrhli do boje. Victor Hugo při popisu této epizody v románu Bídníci napsal, že jde o „nejkrásnější slovo, jaké kdy Francouz řekl“. Ve francouzštině se podle této historky začal užívat eufemismus pro slovo merde "mot de Cambronne" – Cambronnovo slovo[7] a sloveso „cambronniser“ – cambronnovat, tj. říkat "hovno".[8])

Dále může výraz hovno i houby fungovat v platnosti přídavného jména ve významu "žádný" či "k ničemu" (Slovník nespisovné češtiny uvádí příklady z Oty Pavla: "Proti Jardovi seš houby řidič" a "Já jsem ti hovno přítel.") a rovněž jako citoslovce překvapení.[9]


Některé frazeologismy se ovšem vymykají i těmto významům

  • sežrat Šalamounovo hovno znamená pokládat se za moudrého[10]).
  • házet hovny má význam nadávat, mluvit vulgárně, kde je význam slova autoreferenční – slovo odkazuje na slovo samo.

Nadměrné, nepřiměřené užívání vulgarizmů je podle řeckého ekvivalentu kopros nazývá koprolálie. Stejného původu je i rčení "jít do kopru, jež má i jadrnou podobu "jít do hoven" (jen mn.č.), tj. úplně (se, věc) pokazit, zkazit.

Frazeologismy

Slovník Lidová rčení, sestavený významným překladatelem Jaroslavem Zaorálkem, uvádí následující úsloví, v nichž výraz figuruje: mít / dostat hovno (tj. nic), zaplatit to i s hovnama (zaplatit vše, do haléře), mazat se s hovnem (zabývat se něčím nepříjemným), nemá něco, ani co by hovno osolili (má něčeho velice málo), má v sobě ještě civilní hovno (o nováčkovi na vojně), musí vidět každé hovno (je příliš zvědavý), podávali jsme si hovno přes plot (jsme vzdálení příbuzní), jedno oko má rybí a druhým hovno vidí (je krátkozraký), myší hovno za pepř udávat (klamně vydávat něco špatného za něco dobrého), bere každé hovno dvakrát na vidličku (je puntičkářský), hovno by po sobě sežral (je lakomec), plést z hovna bič (dělat něco marného), vzduch namazaný od hovna (vzduch páchnoucí větry). S názvem byliny čertovo hovno dále operuje frazeologismus toho nevykouříš ani čertovým hovnem (o neodbytném člověku).[11]

Slovník české idiomatiky a frazeologie editovaný Františkem Čermákem uvádí přirovnání: být zmrzlý jako hovno, držet se někoho / někoho jako hovno košile (popř. lepit se na někoho jako hovno na košili, tj. být nesamostatný, případně vtíravý), maže se to jako hovno (o mazlavé hmotě), nese se jako hovno na lopatě / v oleji (o nafoukaném člověku), smrdět jako hovno, mít peněz jako hoven (ev. jako sraček), mazat se s něčím jako s hovnem / s malovaným hovnem (chovat se s přehnanou uctivostí),[12] výraz šlápnout do hovna (dostat se do problémů)[13] a větné výrazy "Z hovna bič neupleteš", "Hovno mu líže košili" (o někom, kdo náhle pocítil tělesnou potřebu), "Je mu to hovno / prd platný", "Všechno je na hovno, akorát včely na med, a ten je taky na hovno", "Do toho je mu hovno", "Kdo dlouho líhá, hovno mívá", "Čím víc se s hovnem mažeš, tím víc smrdí", "Do hovna se nemá šlapat", "hovno by pod sebou sežral", "Víš co znamená myslet? Hovno vědět", "Až pokvetou hovna".[14]

Odvozeniny

Existuje také celá řada odvozenin od tohoto výrazu ve formě různých slovních druhů.

Již Jungmannův slovník uvádí krom základního tvaru též varianty hovniště (= hnojiště), hovnivý ("kde hovna jsou"), hovnivec (ve Slovníku přeloženo pouze latinským merdifex – „tvůrce hoven“) a hovnový („hovna se týkající“, např. zápach). Uvádí také regionální variantu hůvno a eufemizující "ono neb enono".[2]

Obrátil uvádí odvozeniny hovnajs (dle Obrátila zmírněný výraz), hovnivál (také ve variantách hovnál, hovnoval, hovnivár), hovník (zadnice, řiť – v jiném významu také botanický termín), hovnisko (velké lejno), hovniti se (mazlit se s někým, snad souvisí spíše se slovem hovět), hovnocuc (krom "přístroje na vysávání kalu" uvádí také frázi "doktor Hovnocuc" ve smyslu střevní specialista), hovnostář (ironická zkomolenina od hodnostář) a hovnovozič ("kdo vozí na trakaři hnůj na pole"). Dále uvádí onomatopoickou variantu hovíno a středověké osobní jméno Hovnojedek.[4]

Slovník nespisovné češtiny uvádí odvozeniny hovňous, hovňousek (zbabělec, bezvýznamný, směšný člověk), hovnosběrka, hovnolapka (bota se vzorkem traktorové pneumatiky), hovnivál (chrobák, hloupý muž) a hovnocuc (fekální vůz).[9]

Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka uvádí: hovnajs (používáno jako zaklení, jde o překlad francouzského neologismu merdre z divadelní hry Alfreda Jarryho Král Ubu), hovňajs, hovnáles (nic), hovník, hovnovod (řiť), hovnochcap (zbabělec), hovnonosky, hovnošlapky (boty), hovnový (zbytečný, marný), hnát hovnovou holí (vykázat někoho odněkud).[15]

Eufemismy

Rostlina Asa foetida, známá jako čertovo hovno

Ve slušnější řeči je namísto termínu samotného užíván aliterující eufemismus houby (houbičky, houbičko, houbec, houbelec, houbeles a podobně), a to především ve smyslu vyjádření záporu (tj. nikoli pro exkrement).[3] Tento druh formulace se z češtiny přenesl i do sudetské němčiny, kde se bezvýznamná věc označovala jako Schwamm, tedy (mycí) houba.[3] V kontextu vulgarismů jde o obvyklý jev, v češtině existuje ještě např. náhrada kurňa, "kurník" za kurva. Tento jev nahrazování jazykových tabu podobně znějícími slovy je běžný i v jiných jazycích.

Některé z výrazů odvozených od výrazu hovno, které se používají pro označení různých skutečností různých oborů, už nemají expresivní funkci nebo jen velmi mírnou:

Kultura

Slovo hovno je používáno v kultuře, zejména v literatuře a filmu, většinou v přímé řeči jako prostředek jazykové charakterizace postavy[19] či prostředí, prostředek k šokování veřejnosti, prostředek pro zvětšení drsnosti či realističnosti textu. Někdy mají též vulgarismy čistě komickou funkci. (Všechny tyto možnosti použití v sobě spojují např. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka).[20]

Termín hovno je doložen už ve středověku (například v nejstarším českém dramatu Mastičkář – „o svém pánu i hovna netbáš“). původně bylo slovo hovno pociťováno bezpříznakově (Jan Hus jej dokonce užívá v kázáních a parafrázích bible v čistě náboženském kontextu: „Proto váží sobě Buoh kněžské svátky za hovno, že opúštějí nábožnů modlitbu.“), vulgární vnímání se vyvinulo až později[4] (stejně tak slovo kurva bylo ve středověké češtině zcela bezpříznakovým označením prostitutky[21]). V renesanční literatuře je možné termín najít v Prostopravdě Mikuláše Dačického z Heslova (v básni Marná sláva a paní Pejcha tohoto světa je dvojverší: „Nemůžť nijakž jabku hovno / ve všem všudy býti rovno“), v období barokním u Jana Amose Komenského (Dvéře jazyků odevřené, 268: „Neb žilky mlíčné zažitost vysávají a ji (zbytků hustších skrze střeva a řit ven vybývajíc, jenž lejna a hovna slovou) donášejí k játrám: kdež se znovu děje oddělení.“), v té době je již doloženo především ve folklorní slovesnosti a jejích záznamech[zdroj?], například u Jana Jeníka z Bratřic, což může svědčit o jisté tabuizaci[zdroj?], je ale doloženo i u barokních kazatelů[zdroj?].

Jungmannův Slovník sice slovo uvádí, ale označuje ho již za „břidké“ a uvádí k němu již některé eufemismy, doklady z literatury ale existují, např. ve Křtu svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského či v „neoficiálních“ dílech Jaroslava Vrchlického[22]).

Výraz je také používán poměrně často v české literatuře 20. století, z poesie např. u Egona Bondyho, který v rozsáhlé básni Pražský život zlehčuje realitu ČSSR: "...Avšak všechno si to bude stejně rovno. / Na Hradčanech přesto stojí psáno: Hovno / Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda / hovno skvělá hospodářská prosperita národa...",[23] ve vážnějším kontextu v závěru básně Vladimíra Holana Nepřátelům: "Být není lehké... Lehká jsou jen hovna..."[24] Věta „Hovno je vždycky jenom hovno.“ je také posledním zápisem v denících básníka a disidenta Jana Zábrany.[25]

Prvním použitím v názvu knihy[zdroj?] (nepočítáme-li samostatný bibliofilský tisk Vrchlického již zmiňované básně z roku 1932[26] byla sbírka povídek Hovno hoří Petra Šabacha z roku 1994, na jejíž motivy později vznikl film Pelíšky (název knihy je odvozen z prologu, v němž autor popisuje zcela vážnou diskusi dvou mladíků, zda hovno hoří, či nikoli).

Reference

  1. Hugo, Jan a kol. Slovník nespisovné češtiny, Praha : Maxdorf, c2006, 2. rozš. vyd., ISBN 80-7345-098-4
  2. a b c JUNGMANN, J. Slovník česko-německý. Díl 1., A-J, Praha : Academia, 1989, druhé, nezměněné vydání, str. 740
  3. a b c d MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha : Academia, 1968.  
  4. a b c OBRÁTIL, K. J., Velký slovník sprostých slov. Praha : Lege Artis 1999, ISBN neuvedeno, str. 64
  5. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice : Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3.  
  6. a b Příruční slovník jazyka českého, dostupné online:http://bara.ujc.cas.cz/psjc/search.php
  7. http://fr.wiktionary.org/wiki/mot_de_Cambronne
  8. http://fr.wiktionary.org/wiki/cambronniser
  9. a b HUGO, J. a kol., Slovník nespisovné češtiny : argot, slangy a obecná mluva od nejstarších dob po současnost : historie a původ slov, Praha : Maxdorf, c2006, 2. rozšířené vydání, ISBN 80-7345-098-4 (váz.)
  10. OUŘEDNÍK, Patrik. Aniž jest co nového pod sluncem. Praha : Mladá fronta, 1994. Vydání první. ISBN 80-204-0469-4 13/33
  11. ZAORÁLEK, J., Lidová rčení, Praha : Levné knihy, 2009, 5. vydání, ISBN 978-80-7309-753-0 (brož.)
  12. ČERMÁK, F. a kol.: Slovník české frazeologie a idiomatiky. 1, Přirovnání, Praha :Leda, 2009, 2. přepracované a doplněné vydán ISBN 978-80-7335-215-8
  13. ČERMÁK, F. a kol.: Slovník české frazeologie a idiomatiky. 3, Výrazy slovesné,Leda, 2009, 2. přepracované a doplněné vydání, ISBN 978-80-7335-215-8
  14. ČERMÁK, F. a kol.: Slovník české frazeologie a idiomatiky. 4, Výrazy větné, Leda, 2009, 2. přepracované a doplněné vydání, ISBN 978-80-7335-215-8
  15. OUŘEDNÍK, Patrik. Šmírbuch jazyka českého. Praha : Paseka, 2005. Třetí, doplněné a rozšířené vydání. ISBN 80-7185-638-X
  16. Dialektický slovník moravský, čásť I.. Příprava vydání František Bartoš. Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1905. Dostupné online. Heslo čertí, s. 47.  
  17. Butylplast 5N [online]. Triga – velkoobchod barvy laky, 2000-6-28, [cit. 2010-03-07]. Dostupné online.  
  18. http://www.houbar.cz/default.aspx?show=3&text=37
  19. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4920
  20. PYTLÍK, Radko. Kniha o Švejkovi. Praha : Československý spisovatel, 1983. 1. vydání.
  21. Obrátil, str. 104
  22. například v rozsáhlé pornografické romanci Rytíř Smil či v krátké reflexivní básni Hovno, v níž básník ironicky povyšuje lejno na symbol lidské rovnosti, viz http://www.kreteni.cz/k17/poezie.htm
  23. http://www.a-kontra.net/egon-bondy-je-mrtev-jeho-dilo-ne
  24. http://www.divokevino.cz/1605/holan.php
  25. ZÁBRANA, J. Celý život. 2, Výbor z deníků 5. listopadu 1976 – červenec 1984. Praha : Torst, 1992. ISBN 80-900149-9-2
  26. Záznam v katalogu NK ČR

Související články



Externí odkazy

  • Slovníkové heslo hovno ve Wikislovníku