Hovno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele.
Tento článek pojednává o vulgárním slovu. O věci samé pojednává článek Výkal.
Fekální vůz s nápisem „Vaše hovna – naše radost“

Hovno je český (a v různých variantách všeslovanský) vulgarismus praslovanského původu a různého významu (základní význam je exkrement, velmi rozšířený je druhotný význam nic, vycházející z toho, že lejno je věc bezcenná a nepoužitelná, slovo je také užíváno v různých ustálených frazeologismech, je možné ho použít také jako samostatné citoslovce ve významu velmi intenzivního záporu). Slovo je odvozeno od praslovanského kořene *gov-, což znamená dobytek, původně slovo označovalo lejno hovězího dobytka, význam se přenesl až poté. Ve „slušnější“ řeči se slovo někdy nahrazuje odvozeninami od podobně znějícího slova houby nebo zdrobnělinou hovínko, která není míněna natolik vulgárně.

Obsah

Etymologie

Slovo má obdoby ve všech slovanských jazycích (například rusky a bulharsky говно, polsky gówno, srbochorvatsky govno, česky a slovensky hovno). Ve slovanských jazycích se vyvinul z praslovanského *govьno (hvězdička znamená, že jde o hypotetický, nedoložený tvar), což je původně adjektivní odvozenina patrně od základu *gov- ve významu dobytek, zejména skot (srovnej česká slova hovězí, hovado). Termín tedy původně označoval výlučně lejno hovězího dobytka, později se význam přenesl na exkrementy dalších zvířat i lidské.[1] Starší etymologie operují s původem v sanskrtském termínu gúvati („cacat“)[2] či góhanna / gúvana (tj. zvířecí hnůj, Jungmannův slovník česko-německý[3]).

Význam

Slovo hovno má kromě základního významu exkrement (některé slovníky[4] zdůrazňují, že jak exkrement lidský, tak zvířecí) také další význam, totiž vyjádření velmi intenzivního záporu (a to jak ve významu samostatného záporu, tak v určité formě také jako větný zápor), což má obdobu v řadě dalších jazyků.

V lidové řeči také často slouží v ustálených metaforách a přirovnáních (například časté slovní spojení to je na hovno), ve významu věci zcela bezvýznamné a bezcenné, případně přímo jako synonymum slova nic (například vědět hovno, tj. nevědět nic), a v celé řadě jiných frazeologismů. Tento význam (nic) může být dále zdůrazněn a stupňován některými spojeními (např. velký hovno, těžký hovno, kulový hovno), v nichž se zčásti odráží původní význam slova. U jiných stupňování je tento původní význam naopak zastřen a s výrazem hovno se po vzoru slova nic pracuje jako se zájmenem, které nemůže být doplněno adjektivem, ale adverbiem (lautr hovno). Zejména některé frazeologismy se ovšem vymykají i těmto významům (např. házet hovny - nadávat, mluvit vulgárně, kde je význam slova autoreferenční, tedy nadávka).

Výraz hovno může být použit jako samostatný větný zápor, pochopitelně vulgárním charakterem termínu silně zintenzivněný, tedy jako ekvivalent samostatné větné odpovědi „Ne!“ Užívá se ale spíše jako odpověď na výzvu (resp. její odmítnutí) než jako odpověď na otázku. Toto použití má svůj ekvivalent i v jiných jazycích, např. ve francouzštině. (Srovnej slavný příběh o bitvě u Waterloo, podle kterého na výzvu kteréhosi anglického generála, aby se jeho jednotka vzdala, odpověděl francouzský důstojník Cambronne: „Merde!“ - „Hovno!“ a jeho vojáci se vrhli do boje. Victor Hugo při popisu této epizody v románu Bídníci napsal, že jde o „nejkrásnější slovo, jaké kdy Francouz řekl“.)

Existuje také celá řada odvozenin od tohoto výrazu, většina z nich pouze odvozuje a rozvíjí základní význam slova a nepřináší nové významy. Například proslulý Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka uvádí: hovnajs (používáno jako zaklení, jde o překlad francouzského neologismu merdre z divadelní hry Alfreda Jarryho Král Ubu), hovňajs, hovnáles (nic), hovník, hovnovod (řiť), hovnochcap (zbabělec), hovnonosky, hovnošlapky (boty), hovnový (zbytečný, marný), hnát hovnovou holí (vykázat někoho odněkud).[5]

Tabuové obměny

Pozoruhodné je používání „slušného“ aliterujícího eufemismu houby (houbičky, houbičko, houbec, houbelec, houbeles a podobně). Tento eufemismus je ale spolu se současnou celkovou detabuizací vulgarismů vnímán poněkud archaicky, až naivně.[zdroj?] V kontextu vulgarismů nejde o neobvyklý jev, v češtině existuje například podobná náhrada kurňa za kurva, v angličtině efff za fuck[6] či gosh za rouhavé God.

Některé z výrazů odvozených od výrazu hovno, které se používají pro označení různých skutečností různých oborů, už nemají expresivní funkci (např. hovnivál – chrobák, kladoucí vajíčka do trusu, hovník – rod jednoděložných rostlin Ascobolus), nebo si ji ponechávají pouze z části (medvědí hovno – instalatérský tmel na bázi butylkaučuku, hovnocuc – fekální vůz).

Použití v kultuře

Slovo hovno je stejně jako ostatní vulgarismy ze zcela pochopitelných důvodů často používáno v kultuře, zejména v literatuře a filmu, většinou v přímé řeči jako prostředek dokreslení určitého koloritu (například v Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka[7]), případně jako zdůrazňující prostředek určitého tvrzení (například u Mikuláše Dačického z Heslova: „Nemůžť nijakž jabku hovno / ve všem všudy býti rovno“[8]).

Termín hovno je doložen už ve středověku (například v dramatu Mastičkář, v základním i metaforickém významu – „o svém pánu i hovna netbáš“). V různých vrstvách české literatury se vulgarismy včetně slova hovno udržely prakticky po celé období její existence, přičemž snad až do klasicistního období bylo slovo pociťováno spíše bezpříznakově. Za renesance je možné termín najít u již zmíněného Dačického, v období barokním u Jana Amose Komenského (Dvéře jazyků odevřené, 268: „Neb žilky mlíčné zažitost vysávají a ji (zbytků hustších skrze střeva a řit ven vybývajíc, jenž lejna a hovna slovou) donášejí k játrám: kdež se znovu děje oddělení.“), v té době je již doloženo především ve folklorní slovesnosti a jejích záznamech, například u Jana Jeníka z Bratřic, což může svědčit o jisté tabuizaci, je ale doloženo i u barokních kazatelů. V literatuře 19. století je už vnímáno spíše tabuizovaně (Jungmannův Slovník sice slovo uvádí, ale označuje ho za „břidké“ a uvádí k němu již některé eufemismy), ale používáno je, např. ve Křtu svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského či v četných „neoficiálních“ dílech Jaroslava Vrchlického[9]). Jedním z nejproslulejších použití v novodobé literatuře je také poslední věta deníků Jana Zábrany: „Hovno je vždycky jenom hovno.“

Prvním použitím v názvu knihy (nepočítáme-li samostatný bibliofilský tisk Vrchlického již zmiňované básně z roku 1932) byla sbírka povídek Hovno hoří Petra Šabacha z roku 1994, na jejíž motivy později vznikl film Pelíšky (název je odvozen z prologu, v němž autor popisuje zcela vážnou diskusi dvou mladíků, zda hovno hoří, či nikoli, ve filmu je tatáž diskuse postavena do jiné situace).

Reference

  1. ↑ REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice : Leda, 2001. ISBN 80-85927-85-3.
  2. ↑ například MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého. Praha : Academia, 1968.
  3. ↑ http://obrazky.slownjk.cz/jpgNK/JungmannSlovnik1dil_0767.jpg
  4. ↑ například Příruční slovník jazyka českého, dostupné online:http://bara.ujc.cas.cz/psjc/search.php
  5. ↑ OUŘEDNÍK, Patrik. Šmírbuch jazyka českého. Praha : Paseka, 2005. Třetí, doplněné a rozšířené vydání. ISBN 80-7185-638-X
  6. ↑ Hughes, Geoffrey (1991). Swearing: A Social History of Foul Language, Oaths and Profanity in English. Cambridge, MA: Blackwell. ISBN 0-631-16593-2
  7. ↑ viz první kapitolu s:Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války/Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války, v níž jsou i známé dialogy hostinského Palivce
  8. ↑ viz s:Prostopravda/Marná sláva a paní Pejcha tohoto světa
  9. ↑ například v rozsáhlé pornografické romanci Rytíř Smil či v krátké reflexivní básni Hovno, v níž básník ironicky povyšuje lejno na symbol lidské rovnosti, viz http://www.kreteni.cz/k17/poezie.htm
Wikislovník obsahuje slovníkovou definici slova hovno.
Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Hovno“
V jiných jazycích