AC/DC

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce AC/DC (rozcestník).
AC/DC
AC/DC, zleva: Brian Johnson, Malcolm Young, Phil Rudd, Angus Young a Cliff Williams, vystoupení Tacoma, Washington, 31. srpna 2009.
AC/DC, zleva: Brian Johnson, Malcolm Young, Phil Rudd, Angus Young a Cliff Williams, vystoupení Tacoma, Washington, 31. srpna 2009.
Základní informace
Přezdívka"Elektrikáři"
PůvodAustrálie Sydney, Austrálie
ŽánryHard rock, Blues rock, Rock n' roll
Aktivní roky1973—současnost
VydavateléAlbert, Atlantic, ATCO, Eastwest, Elektra, EMI, Epic Records
OceněníRock and Roll Hall of Fame (2003)
Webwww.acdc.com
Současní členové
Axl Rose
Angus Young
Stevie Young
Chris Slade
Dřívější členové
Brian Johnson [1]
Cliff Williams
Malcolm Young (Zemřel)
Bon Scott (Zemřel)
Simon Wright
Phil Rudd
Mark Evans
Dave Evans
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

AC/DC je australská hard rocková hudební skupina, kterou v roce 1973 v Sydney založili bratři Angus Young a Malcolm Young. Kapela je spolu s Led Zeppelin, Deep Purple nebo Black Sabbath považována za průkopníky hard rocku a heavy metalu.[2] Členové však styl kapely označují jako rock and roll.[3]

Skupina prošla několika změnami sestavy předtím, než v roce 1975 vydala své debutové album High Voltage. K další změně sestavy došlo v roce 1977 na pozici baskytaristy, když Cliff Williams nahradil Marka Evanse. V roce 1979 vydala kapela velice úspěšné album Highway to Hell. Zpěvák a spoluautor písní Bon Scott však 19. února 1980 zemřel na otravu alkoholem a byl nalezen mrtev na zadním sedadle automobilu jeho kamaráda. Kapela uvažovala o ukončení činnosti, ale brzy byl jako nový zpěvák vybrán Brian Johnson, bývalý člen skupiny Geordie. Ve stejném roce vydala kapela své nejúspěšnější album Back in Black.

Následující album For Those About to Rock We Salute You bylo také velice úspěšné a stalo se prvním hard rockovým albem, které se dostalo na první místo amerického žebříčku. Po odchodu bubeníka Phila Rudda v roce 1983 však začala popularita kapely a prodejnost jejích desek klesat. Nepříznivý trend zvrátilo až album The Razors Edge z roku 1990. Phil Rudd se do kapely vrátil v roce 1994 a podílel se na albu Ballbreaker z roku 1995. Další album Stiff Upper Lip vyšlo v roce 2000 a kritikou bylo pozitivně přijato. Zatím posledním albem AC/DC je Rock or Bust z prosince 2014.

Tato kapela prodala po celém světě asi 160 milionů alb a z toho 68 milionů ve Spojených státech.[4] Alba Back in Black se celosvětově prodalo 52 milionů kopií, z toho 21 milionů ve Spojených státech amerických.[5] Back in Black je tudíž druhým celosvětově nejprodávanějším albem historie, úspěšnější bylo jen album Michaela Jacksona – Thriller, kterého se prodalo přes 100 milionů kopií[6] Kapela se umístila čtvrtá na seznamu 100 Greatest Artists of Hard Rock televize VH1[7] a televizí MTV byla vyhlášena „sedmou nejlepší heavy metalovou kapelou všech dob“.[8]

Jméno

Angus a Malcolm Youngovi tvrdí, že je název kapely napadl, když viděli zkratku AC/DC na šicím stroji svojí sestry Margaret (dle některých zdrojů šlo o vysavač. Jiná verze vypráví, že bratři Youngové viděli zmíněnou značku kdesi za městem na transformátoru). V angličtině je AC/DC zkratkou termínu "alternating current/direct current", tj. "střídavý proud/stejnosměrný proud". Bratři měli pocit, že jméno dobře charakterizuje nefalšovanou energii a energická vystoupení skupiny.[9][10]

V některých kulturách však zkratka slangově „AC/DC“ označuje bisexuály. Skupina se vyjádřila, že si toho nebyla vědoma až do chvíle, kdy jim to po jednom z jejich prvních koncertů řekl taxikář, který je vezl.[11] Někteří náboženští představitelé tvrdili, že zkratka znamená "Anti-Christ/Devil's Child(ren)", nebo "Anti-Christ/Devil Christ", případně má ještě jiné významy.[10] Tyto spekulace se mezi kritiky udržely a ti se snažili kapelu prezentovat jako satanisty. Kapela tyto interpretace svého jména odmítla s tím, že jsou úmyslně vykonstruované za účelem poškození kapely.

Mnoho kapel hrajících coververze písní od AC/DC nějakým způsobem jméno kapely napodobily, například BC/DC z Britské Kolumbie,[12] nebo AC/DShee kterou tvoří samé ženy ze San Francisca[13] V Česku se kapele někdy přezdívá Praha/Děčín, případně bouřka mezi Prahou a Děčínem, protože SPZ těchto dvou měst tvoří zkratku AC/DC.[zdroj⁠?]

Historie

Bratři Angus Young, Malcolm Young a George Young se narodili v Glasgow ve Skotsku a do Austrálie se s většinou své rodiny přestěhovali v roce 1963. George se jako první z nich naučil hrát na kytaru a byl členem The Easybeats, nejúspěšnější australské kapely 60. let 20. století. V roce 1966 pak vydali mezinárodní hit „Friday On My Mind“.[14][15] Malcolm pokračoval ve stopách svého bratra a v Newcastlu v Novém Jižním Walesu hrál v kapele Velvet Underground (nezaměňovat se slavnější stejnojmennou kapelou z New Yorku).[16]

Začátky

Malcolm a Angus Youngovi založili AC/DC v listopadu 1973. Dalšími členy se stali baskytarista Larry Van Kriedt, zpěvák Dave Evans a Colin Burgess, bývalý bubeník kapely The Master's Apprentices.[17] Kapela odehrála svůj první koncert v klubu Chequers v Sydney 31. prosince 1973.[18] Později podepsali smlouvu s labelem Albert Productions. Sestava kapely se často měnila, jako první byl vyhozen Colin Burgess a posléze se v kapele vystřídalo několik baskytaristů a bubeníků.

Ve stejné době začal Angus Young při koncertech nosit svou charakteristickou školní uniformu. Uniforma údajně pocházela z Ashfield Boys High School, kde studoval, a s nápadem, aby ji při koncertech nosil, přišla jeho sestra Margaret. Angus zkoušel také další kostýmy, například Spider-Mana, Zorra, gorilu, nebo parodii na Supermana jménem Super-Ang.[16] V úplných začátcích také kapela experimentovala se saténovým oblečením, ale této myšlenky se členové vzdali, když zjistili, že stejně se obléká kapela Skyhooks z Melbourne.

Bratři Youngovi dospěli k názoru, že Evans není dobrým frontmanem, protože jim připadal spíše jako glam rocker jako například Gary Glitter.[19] Při koncertech často místo Evanse vystupoval první manažer kapely Dennis Laughlin, který byl dříve zpěvákem kapely Sherbet. Evans měl také s Laughlinem osobní spory, které přispěly k negativnímu pohledu ostatních členů kapely na jeho osobu.[19] V důsledku těchto sporů byl Evans z kapely vyhozen a frontmanem AC/DC se stal zkušený zpěvák a přítel George Younga Ronald Belford "Bon" Scott.

Éra Bona Scotta (1974–1980)

AC/DC při koncertě se zpěvákem Bonem Scottem

Bon Scott nahradil Evanse v září 1974. Scott předtím působil v kapelách The Spektors (1964–66), The Valentines (1966–70) a Fraternity (1970–73). Kapela nahrála s Evansem jen jeden singl a to "Can I Sit Next to You"/"Rockin' in the Parlour" a píseň "Can I Sit Next to You" byla nakonec nahrána znovu se Scottem pod názvem "Can I Sit Next to You Girl".

High Voltage, první album kapely, vyšlo v roce 1975 jen v Austrálii. Jeho nahrávání trvalo jen deset dní,[20] hudbu složili bratři Youngovi a texty napsal Scott. Během několika měsíců se stabilizovala sestava kapely, kterou tvořil Scott, bratři Youngovi, baskytarista Mark Evans a bubeník Phil Rudd. Ve stejném roce také kapela vydala singl „It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)“, který se stal populární rockovou hymnou.[21] Píseň byla zařazena na T.N.T., druhé album kapely, které také obsahovalo další velký hit, „High Voltage“.

Mezi lety 1974 a 1977 kapela pravidelně vystupovala v pořadu Molly Meldrum „Countdown“, celostátním pořadu o populární hudbě, a AC/DC se postupně stávali jednou z nejpopulárnějších australských kapel. Vystoupení ze dne 3. dubna 1977 bylo jejich posledním televizním vystoupením na více než dvacet let.[20]

Mezinárodní úspěch (1976–1978)

V roce 1976 podepsala kapela smlouvu s Atlantic Records a vydala se na turné po Velké Británii a po Evropě. Získali neocenitelné zkušenosti s vystupováním na stadionech, když dělali předkapely skupinám Kiss, Aerosmith, Styx a Blue Öyster Cult a vystupovali jako hlavní hvězdy spolu s kapelou Cheap Trick.[20]

První mezinárodně distribuované album AC/DC byla kompilace z alb High Voltage a T.N.T., opět pojmenována High Voltage. Album vyšlo v roce 1976 pod labelem Atlantic Records a prodaly se jej tři miliony kopií.[22] Album bylo zaměřeno především na T.N.T. a z předešlého alba High Voltage na něm byly obsaženy jen dvě písně.

Další studiové album kapely, Dirty Deeds Done Dirt Cheap, vyšlo ve stejném roce jak v australské, tak v mezinárodní verzi. Seznam skladeb na těchto dvou verzích se lišil, mezinárodní verze například obsahovala píseň "Rocker" z alba T.N.T., naopak australská verze obsahovala například píseň "Jailbreak". Album Dirty Deeds nevyšlo ve Spojených státech amerických až do roku 1980, kdy byla kapela na vrcholu své popularity.

Po vydání alba Let There Be Rock byl vyhozen baskytarista Mark Evans pro osobní spory s Angusem Youngem. Nahradil jej Cliff Williams, který spolu s Malcolmem Youngem později zpíval doprovodné vokály. Bratři Youngovi Evansův odchod nijak nerozváděli a nevyjadřovali se k němu, ale Richard Griffiths, šéf Epic Records a agent AC/DC v polovině 70. let, později prohlásil: „Věděli jste, že Mark nevydrží, byl to prostě moc hodný kluk.“[16]

AC/DC měli vliv na formování NWOBHM, například kapel Saxon a Iron Maiden, které se objevily na konci 70. let v reakci na úpadek tradičních heavy metalových kapel 70. let 20. století. V roce 2007 označili kritici AC/DC spolu s Thin Lizzy, UFO, Scorpions a Judas Priest za „druhou generaci stoupajících hvězd, připravených prorazit, když stará garda začala upadat.“[23]

Úspěch v USA (1977–1979)

První vystoupení kapely ve Spojených státech amerických zařídilo michiganské rádio AM 600 WTAC v roce 1977. Manažer rádia Peter C. Cavanaugh zorganizoval vystoupení v Capitol Theater ve Flintu. Předkapelou byli MC5, kteří se pro tuto příležitost opět sjednotili. Koncert začal písní "Live Wire" a skončil písní "It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)".

AC/DC začali být britskými médií ztotožňováni s punkovým hnutím. Díky své popularitě však úspěšně přečkali pozdvižení okolo punku a postupně začali získávat v Británii status kultovní kapely.[3] V roce 1978 vyšlo album Powerage, na kterém se poprvé podílel baskytarista Cliff Williams a které obsahovalo ostřejší riffy než předchozí album Let There Be Rock.[24] Z alba Powerage byl vydán pouze jeden singl a to „Rock 'n' Roll Damnation“, který se stal zatím nejúspěšnějším singlem kapely, když se v žebříčku umístil na 24. místě. Koncert v Apollo Theatre v Glasgow byl nahrán a vydán jako album If You Want Blood. Album obsahovalo jak klasické písně jako "Whole Lotta Rosie", "Problem Child", a "Let There Be Rock", ale také méně známé písně, například "Riff Raff". Šlo o poslední album kapely v sestavě se Scottem, které produkovali Harry Vanda a George Young.

Šesté album kapely, Highway to Hell, produkoval Mutt Lange a bylo vydáno v roce 1979. Jde o první album AC/DC, které se dostalo mezi 100 nejprodávanějších alb ve Spojených státech amerických, když se umístilo na 17. místě[20] a posunulo AC/DC mezi nejpopulárnější hard rockové kapely. Highway to Hell klade větší důraz na doprovodné vokály, ale stále má zvuk charakteristický pro AC/DC, který tvoří rychlé, jednoduché a úderné riffy.[25]

Smrt Bona Scotta (1980)

Socha Bona Scotta, odhalena v říjnu 2008 ve městě Fremantle v Západní Austrálii

Dne 19. února 1980 zemřel v Londýně Bon Scott po zkonzumování značného množství alkoholu. Jeho známý Alistair Kinnear jej přes noc nechal ve svém autě, kde jej také ráno nalezl a okamžitě odvezl do nemocnice King's College v Camberwellu, kde byl Scott prohlášen za mrtvého. Ačkoliv se často tvrdí, že zemřel na udušení vdechnutými zvratky, jako oficiální důvod úmrtí byla uvedena otrava alkoholem a nešťastná náhoda.[26] Scott byl pohřben ve Fremantle v Západní Austrálii, v oblasti, do které se jeho rodina přestěhovala, když byl dítě.[27]

Některé nejasnosti oficiální verze se staly terčem stoupenců konspiračních teorií, kteří tvrdí, že Scott zemřel na předávkování heroinem, byl zabit výfukovými plyny přiváděnými do auta, nebo že Kinnear neexistoval.[26] Scott byl navíc astmatik a teplota byla v den jeho smrti pod bodem mrazu.[28] Dalšími členy kapely, kteří měli problémy s alkoholem, byli Malcom Young a Phil Rudd a oba se museli z alkoholismu léčit.

Hledání nového zpěváka

Po Scottově úmrtí krátce kapela zvažovala ukončení činnosti, ale její členové nakonec dospěli k názoru, že Scott by si přál, aby AC/DC pokračovali. Uvažovalo se o několika možných kandidátech, kteří by jej mohli nahradit. Jedním z nich byl bývalý zpěvák kapely Back Street Crawler Terry Slesser, ale ten se rozhodl nevstoupit do již zavedené kapely a zahájil svou úspěšnou sólovou kariéru. Další kandidát, Buzz Sherman, bývalý člen kapely Moxy, se nebyl schopen připojit kvůli problémů s hlasem.[29] Zbývající členové AC/DC se nakonec rozhodli pro bývalého člena skupiny Geordie, Briana Johnsona.

Angus Young později vzpomínal: "Pamatuju si, jak mi Bon pouštěl písně od Little Richarda a poté mi popisoval, jak viděl Briana zpívat." O jeho koncertě říkal: "Ten týpek řval, jak jen jeho plíce dovolovaly, a další, co si pamatuju, je, že sebou švihl o zem. Byl na zemi, válel se a křičel. Přišlo mi to skvělé a jako vrchol všeho — nemohlo to mít lepší přídavek — toho týpka odvezli na vozíku."[30] Později toho dne byl Johnsonovi diagnostikován zánět slepého střeva, který byl příčinou jeho svíjení se na zemi.[31]

Na konkurzu zazpíval Johnson písně „Whole Lotta Rosie“ z alba Let There Be Rock a „Nutbush City Limits“ od Ikea a Tiny Turnerových.[32] Několik dní po konkurzu byl Johnson přijat.

Éra Briana Johnsona (1980–2016)

Cliff Williams v roce 1981 během tour k For Those About to Rock We Salute You

S Johnsonem dokončila kapela písně pro album Back in Black, které začala psát ještě za Scottova života. Nahrávání probíhalo v Compass Point Studios na Bahamách několik měsíců po Scottově smrti a produkoval jej Mutt Lange. Back in Black se stalo nejúspěšnějším albem AC/DC a také jedním z nejúspěšnějších hard rockových alb všech dob. Album také obsahuje několik z nejpopulárnjších hard rockových písní vůbec, například "Hells Bells", "You Shook Me All Night Long" a titulní píseň "Back in Black". Rok po vydání získalo platinovou desku[22] a do roku 2006 se jej ve Spojených státech amerických prodalo přes 21 milionů kopií.[5]Celkově bylo prodáno více než 50 milionů kopí a proto se stalo 2.nejprodávanějším albem všech dob.[20] Na britském žebříčku dosáhlo album prvního místa.

Následující album z roku 1981, For Those About to Rock We Salute You, se také prodávalo dobře a dočkalo se i pozitivních ohlasů u kritiky. Z alba byly vybrány dvě písně, které vyšly jako singly a staly se jedněmi z nejpopulárnějších, a to "Let's Get It Up" a "For Those About to Rock", které se umístily na 13., respektive 15. místě britské hitparády.[33][34] Kapela se pro nahrávání svého dalšího alba Flick of the Switch rozešla s Langem, protože se chtěla vrátit k jednoduchosti a syrovosti svých prvních alb.[35]

Ruddův odchod (1983)

Tehdejší vstupenka

Phill Rudd začal v důsledku konzumace drog mít psychické problémy a trpěl halucinacemi. Přátelství mezi Ruddem a Malcolmem Youngem začalo upadat a jejich vztahy se zhoršily až tak, že po dlouhé době vzájemných antipatií se oba poprali. Dvě hodiny po rvačce byl Rudd z kapely vyhozen.[36] Ačkoliv Rudd již dokončil většinu své práce na novém albu, v kapele jej po konkurzu nahradil bubeník Simon Wright. V nové sestavě vydala kapela album Flick of the Switch, které je považováno za málo propracované a snáze zapomenutelné.[35] Jeden kritik prohlásil, že kapela „udělala devětkrát stejné album“.[37] AC/DC byli v čtenářské anketě časopisu Kerrang! zvoleni osmým největším zklamáním roku 1984. Přesto se album dostalo až na 4. místo britského žebříčku[36] a kapela zaznamenala menší úspěch i se singly "Nervous Shakedown" a "Flick of the Swich".

Album Fly on the Wall, které produkovali bratři Youngovi a kapela jej vydala v roce 1985, bylo také považováno za dílo bez inspirace a bez cíle.[38] Bylo také vydáno video stejného jména, ve kterém kapela hrála v baru pět z desíti písní, které byly na albu obsaženy.

V roce 1986 dosáhla úspěchu píseň určená pro rádia „Who Made Who“. Album Who Made Who bylo soundtrackem k filmu Stephena Kinga Maximum Overdrive a dá se částečně označit za kompilaci největších hitů.[39] Na albu totiž byly obsaženy jak staré hity jako například "Hells Bells", nebo "Ride On" spolu s novějšími jako je "Sink the Pink" a dvěma instrumentálními písněmi, "D.T" a "Chase the Ace".

V únoru 1988 byli AC/DC uvedeni do síně slávy Australské asociace nahrávacího průmyslu (Australian Recording Industry Association).[40]

Obnovení popularity (1988–2000)

Brian Johnson, 2000
Angus Young při koncertě v roce 2001

Album AC/DC z roku 1988, Blow Up Your Video, bylo nahráváno v Miraval Studio v Le Val ve Francii a na jeho tvorbě se opět podíleli původní producenti Harry Vanda a George Young. Kapela nahrála devatenáct písní a na album jich bylo zařazeno deset, přesto bylo album kritizováno za to, že obsahuje mnoho „výplně“.[41] Blow up Your Video dosáhlo značného komerčního úspěchu, prodalo se jej více kopií než předchozích dvou alb dohromady a na britském žebříčku se umístilo na druhém místě, což byl největší úspěch od alba Back in Black z roku 1980. Singl „Heatseeker“ se dostal do první dvacítky singlového žebříčku[33] a album obsahovalo i další populární písně, například „That's The Way I Wanna Rock And Roll“. Světové turné k albu začalo v únoru 1988 v Perthu. V dubnu 1988 oznámil Malcolm Young, že turné na nějakou dobu opustí, především kvůli léčbě z alkoholismu. V kapele jej zatím nahradil jeho příbuzný Stevie Young.

Po skončení turné z kapely odešel Simon Wright a začal spolupracovat na albu Ronnieho Jamese Dia Lock up the Wolves. V kapele jej nahradil studiový hudebník Chris Slade. Johnson se dění ve skupině také několik měsíců neúčastnil, protože se rozváděl,[42] takže bratři Youngovi napsali všechny písně pro nové album, v čemž pokračovali i u následujících alb. Nové album z roku 1990, The Razors Edge, produkoval Bruce Fairbairn, který dříve spolupracoval s Aerosmith a Bon Jovi. Album znamenalo pro AC/DC úpsěšný návrat mezi nejpopulárnější kapely. Hity "Thunderstruck" a "Are You Ready" se umístily na 5., respektive 16. místě žebříčku Mainstream Rock Tracks a „Moneytalks“ se umístil na 23. místě amerického singlového žebříčku. Album získalo několik platinových desek a ve Spojených státech amerických se dostalo v žebříčku do nejlepší desítky. Několik koncertů na turné k albu Razors Edge bylo nahráno a ty posloužily jako základ živého alba s názvem Live. Album opět produkoval Fairbairn a je považováno za jedno z nejlepších živých alb 90. let.[43] O rok později nahrála kapela píseň „Big Gun“ pro soundtrack k filmu Arnolda Schwarzeneggera Poslední akční hrdina. Singl s písní se umístil na prvním místě žebříčku U.S. Mainstream Rock, což se kapele povedlo vůbec poprvé.[20]

V roce 1994 pozvali Youngovi Phila Rudda na několik jam session. Nakonec se opět stal bubeníkem kapely a nahradil Sladea, který se s kapelou rozešel v dobrém, protože chápal chuť členů hrát opět s Ruddem. Sestava z let 1980–1983 se tak sjednotila a v roce 1995 vydala album Ballbreaker, které nahrála v Ocean Way Studios v Los Angeles a produkoval jej Rick Rubin. První singl z alba, "Hard as a Rock", se umístil na prvním místě amerických žebříčků. Byly vydány i další dva singly a to "Hail Caesar" a "Cover You in Oil".

V roce 1997 vyšel box set Bonfire. Obsahoval čtyři alba, remaseterovanou verzi Back in Black, Volts (disk s alternativními verzemi, nevydanými písněmi a živými nahrávkami) a dvě živá alba, Live from the Atlantic Studios a Let There Be Rock: The Movie. Americká verze obsahovala barevný booklet, oboustranný plakát, nálepku, smývatelné tetování, otvírák a trsátko.[44]

V roce 2000 vydali AC/DC své šestnácté studiové album, Stiff Upper Lip, které produkoval George Young. Album bylo kritikou přijato pozitivněji než předchozí Ballbreaker, ale byl mu vyčítán nedostatek nových nápadů.[45][46] Australská verze obsahovala bonusový disk se třemi propagačními videi a několika živými nahrávkami pořízenými v Madridu v roce 1996. Album Stiff Upper Lip se umístilo na prvním místě žebříčku v pěti zemích, mimo jiné v Argentině a v Německu. Ve Spojených státech se album umístilo na sedmém místě. První singl, „Stiff Upper Lip“, se na čele amerického žebříčku Mainstream Rock Tracks udržel čtyři týdny.[20] Další singly byly ve Spojených státech amerických také úspěšné, "Safe in New York City" se umístil na 31. a "Sattelite Blues" na 7. místě.

Nové tisíciletí (2000–2016)

Cedule označující ACDC Lane
Angus Young v červnu 2010 na Stade de France.

V roce 2002 podepsali AC/DC dlouhodobou smlouvu se Sony Music,[47] která poté vydala sérií remasterovaných alb v rámci série AC/DC Remasters. Každé album obsahovalo rozšířený booklet, unikátní fotografie, memorabilia a poznámky.[48] V roce 2003 byl celý katalog (kromě alb Ballbreaker a Stiff Upper Lip) remasterován a znovu vydán. Ballbreaker byl vydán v roce 2005 a Stiff Upper Lip v dubnu 2007.

V květnu 2003 přijal Malcolm Young cenu Teda Edwarda za skvělou službu australské hudbě (Ted Albert Award for Outstanding Service to Australian Music) při příležitosti Music Winner Awards, kde současně vzdal úctu Bonu Scottovi.[49] Ve stejném roce RIAA aktualizovala počet prodaných alb AC/DC ve Spojených státech amerických z 46,5 milionu na 63 miliony, čímž se AC/DC stali pátou nejúspěšnější kapelou ve Spojených státech amerických. Vyšší prodejnosti dosáhly jen kapely The Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd a Eagles.[4] RIAA také ocenila album Back in Black dvakrát diamantovou deskou za více než 20 milionů prodaných kopií, čímž se album stalo šestým nejúspěšnějším albem ve Spojených státech amerických a v roce 2005 se s 21 miliony prodaných kopií posunulo na páté místo.[5]

Dne 30. července 2003 vystoupili AC/DC před půl milionem diváků spolu s Rush a The Rolling Stones na Molson Canadian Rocks for Toronto, což byl koncert, který měl městu pomoci překonat následky epidemie SARS. Šlo o největší koncert v dějinách Severní Ameriky, na kterém se vybíralo vstupné.[50]

Dne 1. října 2004 byla jedna z bočních uliček v Melbourne, Corporation Lane, přejmenována na počest kapely. Představitelé města však zamítli použití lomítka v názvu ulice a ta se tak jmenuje ACDC Lane.[51] Ulice se nachází poblíž Swanston Street, kde byl v roce 1975 natočen videoklip k písni „It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'n' Roll)“.[21] Již 2. března 2000 byla jedna ulice v Leganés ve Španělsku pojmenována „Calle de AC/DC“.[21]

AC/DC byli v roce 2005 s příjmy 25 miliony australských dolarů druhou nejvíce vydělávající australskou kapelou a to i přesto, že nevydali žádné album, ani nekoncertovali. Nejvíce (50 milionů aus$) pak vydělala kapela The Wiggles.[52]

Uvedení do Rock and Roll Hall of Fame a odkaz kapely

AC/DC byli do Rock and Roll Hall of Fame uvedeni v březnu 2003. Během ceremoniálu zahráli písně "Highway to Hell" a "You Shook Me All Night Long" spolu se Stevenem Tylerem z Aerosmith. Ten popsal jejich power chords jako „blesk zespodu, který vám dá druhý nejsilnější proud, která může projít vašim tělem.“[53]

Při svém projevu citoval Brian Johnson píseň „Let There Be Rock“ z roku 1977:

„ In the beginning, back in 1955, man didn't know about the rock 'n roll show and all that jive.

The white man had the schmaltz, the black man had the blues, but no one knew what they was gonna do but Tchaikovsky had the news, he said: 'let there be rock'.

Tohle napsal Bon Scott. Je mi opravdovou ctí přijmout dnes toto ocenění.[54]

“

Odkaz kapely je stále aktuální. AC/DC se dočkali mnoha hudebních ocenění, ať už od kritiků, nebo od podobně slavných a respektovaných umělců. Například zpěvačka Linda Ronstadt prohlásila, že jim v 70. letech nevěnovala pozornost, ale „AC/DC jsou opravdou dobrou kapelou a v současnosti je miluje.“[55]

Black Ice
Tour k Black Ice

Po osmi letech (tedy v roce 2008) se legendární rocková skupina AC/DC zavřela do studia a začala pracovat na novém řadovém albu. Na pomoc si zavolala producenta Brendana O'Briena, který spolupracoval také například s Pearl Jam, Soundgarden, Incubus či Audioslave. V roce 2004 řekl Brian Johnson, že poprvé od alba Blow Up Your Video bude zase psát texty. Řekl také, že Angus Young přišel s tvrdšími riffy, než jsou ty ve Stiff Upper Lip Album vyšlo v říjnu 2008, pod názvem Black Ice a znamenalo hudebně návrat rockovým kořenům. Najisto se však počítalo s turné, které mělo ihned po vydání následovat. Poslední a v pořadí patnáctá studiovka "Stiff Upper Lip" vyšla v únoru roku 2000. Nahrávala se v The Warehouse Studio ve Vancouveru a produkci měl na starost George Young. Rok na to vyšla v nové verzi "Stiff Upper Lip Tour Edition". Ta kromě CD s klasickým tracklistem obsahovala navíc i několik bonusů. V říjnu 2008 skupina zahájila své nové turné Black Ice World Tour v Severní Americe. Součástí tohoto turné bylo i vystoupení v pražské O2 areně, které se konalo 17. března 2009. Vstupenky na koncert byly během jediného dne vyprodány.[56]

Odchod Malcolma Younga a Phila Rudda

V roce 2014 ze skupiny ze zdravotních důvodů odešel Malcolm Young, kterého nahradil jeho synovec Stevie Young. Počátkem prosince téhož roku skupina vydala nové album nazvané Rock or Bust.[57] Později se skupinou kvůli problémům se zákonem přestal vystupovat Phil Rudd. Během předávání cen Grammy v únoru 2015 se skupinou vystoupil Chris Slade, který zde již v minulosti působil. Ten rovněž potvrdil, že se skupinou odehraje i nadcházející turné.[58] Součástí turné bylo i vystoupení v Praze na letišti v Letňanech, které se uskutečnilo 22. května 2016. Vstupenky na koncert byly rychle vyprodány.

S Axlem Rosem (2016–současnost)

Odchod Briana Johnsona

Dne 7. března 2016 Brian Johnson oznámil, že mu byla diagnostikována hrozba úplné ztráty sluchu a ošetřující lékaři mu doporučili ukončit vystupování na velkých koncertech. Ve svém vyjádření řekl: „Naši fanoušci si zalouží, aby slyšeli má vystoupení v perfektní kvalitě, a pokud je nemohu zaručit, nechci zklamat diváky a potopit ostatní členy skupiny. Nejsem z těch, co nedotahují věci do konce, nicméně podle lékařů nemám jinou možnost, než přestat vystupovat na zbývajících koncertech a pravděpodobně i nadále.“[59] Diagnóza totiž AC/DC zastihla v právě probíhajícím turné po Spojených státech amerických, zbylých 10 koncertů proto bylo odloženo a skupina začala hledat náhradníka, který by turné jako hostující zpěvák dokončil.[60] Johnson uvedl, že nemá v plánu odejít z hudební scény natrvalo a plánuje pokračovat v práci ve studiích.[59] Při vystoupení v The Howard Stern Show navíc uvedl, že jeho hluchotu nezpůsobilo více než třicetileté angažmá v AC/DC, nýbrž jeho záliba v rychlých kolech – při jednom závodě si prý zapomněl nasadit ušní klapky a kvůli tomu si protrhl levý ušní bubínek.[61]

Již 15. března 2016 ovšem Jim Breuer, americký bavič a blízký přítel Johnsona, zveřejnil, jak se mu zpěvák svěřil, že má v ruce druhý posudek, který jeho problém se sluchem nehodnotí tak tragicky jako ten původní. Přesto byl Johnson podle svých slov prakticky vyhozen z AC/DC a od chvíle, kdy kapela odložila zbývající koncerty, se mu nikdo neozval. Podle Breuera Brian Johnson cítil, že ho zbytek skupiny hodil přes palubu a již za něj hledá trvalou náhradu. Budoucnost Briana Johnsona v kapele tak zůstávala nejistá.[62]

Dne 19. dubna 2016 vydal Johnson další oficiální prohlášení, ve kterém opět zmínil své zdravotní potíže a neschopnost pokračovat v turné. Zároveň však zmínil své plány podílet se na studiové tvorbě a vrátit se na jeviště koncertů, jakmile se jeho sluchové obtíže vyřeší. Přitom poděkoval Angusi Youngovi a Cliffu Williamsovi za spolupráci v AC/DC.[63]

Příchod Axla Rose

AC/DC během vystopení ve Verizon Center ve Washingtonu 17. září 2016 během Rock or Bust Tour

Kapela však nechtěla přerušit rozjeté turné, a tak se svým frontmanem nakonec definitivně rozloučila, což oznámila v prohlášení již 16. dubna 2016.[1] Jako náhradník byl pro turné Rock or Bust vybrán Axl Rose z Guns N' Roses.[64] Přerušené turné pokračovalo po Evropě a odložené koncerty ve Spojených státech amerických přišly na řadu až poté. Ne všichni fanoušci AC/DC byli s výběrem zpěváka spokojeni a někteří dokonce požadovali vrácení peněz za vstupenky na koncerty v Evropě, protože o koncerty AC/DC se zpěvákem Rosem neměli zájem.[65] Podle recenzí však Axl Rose i přes nevíru skalních fanoušků svoji roli zvládl a překvapil, například Pavlína Kindlová pro Lidovky.cz napsala, že Axl Rose „vdechl život starnoucí AC/DC a předvedl mistrovský výkon“.[66] V jednom interview Rose řekl, že má zájem stát se plnohodnotným členem AC/DC, nicméně prozatím bylo v plánu jeho angažmá pro koncerty v Evropě a Spojených státech amerických.[67]

Poslední původní člen

V červenci roku 2016 ohlásil Cliff Williams, baskytarista AC/DC, svůj možný odchod do výslužby, který naplánoval ihned po ukončení probíhajícího turné[68].

Své slovo také dodržel. Koncem září skupinu definitivně opustil a odešel na odpočinek[69]. Angus Young tak ve skupině zůstal jako jediný z nejslavnější sestavy z let 1980 až 1983 a 1994 až 2014.

Když v červenci oznamoval svůj odchod, vyjádřil se následovně:

„Hraní je čtyřicet let mým životem, ale po tomhle turné míním seknout jak s koncertováním, tak s nahráváním. Po ztrátě Malcolma, té věci s Philem a teď s Brianem je to jiná kapela. Cítím, že bude správné skončit."[70]

Úmrtí Malcolma Younga

Dne 18. listopadu 2017 Malcolm Young, polovina tvůrčí duše, zemřel. Jeho kreativita skupinu AC/DC opustila už v roce 2014, kdy byl nucen odejít na odpočinek, když se u něj začala projevovat demence.

Dlouholetý technik skupiny Mike Fraser o něm prohlásil:

„On vlastně ze svého místa vedle bicích řídil celou kapelu. Každý ho sledoval, aby nepropásl jeho povel k ukončení nebo prodloužení písně. Dokonce i Angus, když poletoval kolem a dělal kotrmelce, tak přitom zároveň neustále bedlivě sledoval Malcolma.“

Šance do budoucna

Velké očekávání

Na sociálních sítích fanoušků a mnoha dalších webech se, díky fotografiím Anguse Younga, Stevieho Younga, Philla Rudda a Briana Johnsona, kteří byli zachyceni v kanadském Vancouveru, objevily spekulace o tom, že skupina nahrává další studiové album. Český časopis Rock and All k tomu napsal: "Legendární rockeři podle aktuálních zpráv pracují v kanadském Vancouveru na nové muzice. Už tak skvělou zprávu okořenila fotografie právě z Kanady, kde jsou spolu zachyceni Brian Johnson a Phil Rudd, tedy oba dva bývalí členové formace. Zdá se, že je nachystáno k velkému comebacku." Žádná oficiální prohlášení skupiny zatím nebyla.

Česká vystoupení

Členové kapely

Související informace naleznete také v článku Seznam členů AC/DC.

Současní členové

  • pořád Brian Johnson - zpěv (1980-2016)
  • Angus Young – kytara (1973–současnost)
  • Stevie Young – kytara (1988, 2014–současnost)
  • Chris Slade – bicí (1989–1994, 2015–současnost)

Hostující členové při turné

Bývalí členové

Časový přehled

Diskografie

Související informace naleznete také v článku Diskografie AC/DC.

Studiová alba

Jméno Datum vydání Label Prodejnost v USA[5]
High Voltage (Aus.) Únor 1975 Albert
T.N.T. (Aus.) Prosinec 1975 Albert
High Voltage Září 1976 Atlantic 3 miliony
Dirty Deeds Done Dirt Cheap (Aus.) Září 1976 Albert
Dirty Deeds Done Dirt Cheap Listopad 1976 Atlantic 6 milionů
Let There Be Rock (Aus.) Březen 1977 Albert
Let There Be Rock Červen 1977 Atlantic 2 miliony
Powerage Květen 1978 Atlantic 1 milion
Highway to Hell Červenec 1979 Atlantic 7 milionů
If You Want Blood Červen 1978
Back in Black Červenec 1980 Atlantic 21 milionů
For Those About to Rock We Salute You Listopad 1981 Atlantic 4 miliony
Flick of the Switch Srpen 1983 Atlantic 1 milion
'74 Jailbreak Říjen 1984 ATCO 1 milion
Fly on the Wall Červen 1985 Atlantic 1 milion
Who Made Who Květen 1986 Atlantic 5 milionů
Blow Up Your Video Leden 1988 Epic 1 milion
The Razors Edge Září 1990 Atlantic 5 milionů
Ballbreaker Září 1995 Elektra 2 miliony
Volts Listopad 1997 East West
Stiff Upper Lip Únor 2000 EMI 1 milion
Black Ice Říjen 2008 Sony 5 miliónů (celosvětově)
Rock or Bust Listopad 2014 Sony 500 tisíc

Živá alba

Jméno Datum vydání Label Producent
If You Want Blood You've Got It Říjen 1978 Atlantic Vanda / Young
Live Říjen 1992 Atlantic Bruce Fairbairn
Live: 2 CD Collector's Edition Říjen 1992 Atlantic Bruce Fairbairn
Live from the Atlantic Studios Listopad 1997 East West George Young
Let There Be Rock: The Movie Listopad 1997 East West Tony Platt
Live at River Plate Květen 2011 Columbia _

Videografie

Jméno Rok vydání Label
AC/DC: Let There Be Rock 1980 Warner Home Video
Fly on the Wall 1985 Atlantic Video
Who Made Who 1986 Warner Music Vision
AC/DC (Aus.) 1989 Albert Productions
Clipped 1991 ATCO Video / Atlantic Video
Live at Donington 1991 Atlantic Video
For Those About to Rock 1993 Warner Home Video
No Bull 1996 East West
Stiff Upper Lip Live 2001 Elektra Entertainment Group
Live '77 (Japonsko) 2003 VAP
Toronto Rocks 2004 Rhino Entertainment
Family Jewels 2005 Sony BMG
Plug me in 2007 Sony BMG
Live at River Plate 2011 Columbia

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku AC/DC na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b KREPS, Daniel. AC/DC Confirm Axl Rose Is New Lead Singer, Joining Band on Tour. RollingStone [online]. 2016-04-16 [cit. 2016-05-23]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ AC/DC Biography. [online]. Duben 2005 [cit. 2008-08-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b ENGLEHEART, Murray. AC/DC - Bonfire. [s.l.]: [s.n.], 18. 11. 1997. 
  4. ↑ a b Top Artists [asp]. Riaa.com, 2006-07-31 [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d Top 100 Albums [asp]. Riaa.com, 2006-07-31 [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Michael Jackson's Awards ::. 2000's [online]. Mjbaltic.com [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ 100 Greatest artists of hard rock [online]. Vh1.com [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ WIEDERHORN, Jon. The Greatest Metal Bands Of All Time [online]. MTV [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ WHITE, Dave. AC/DC [online]. About.com [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ a b Band Name Origins [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Night Prowler by AC/DC [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ BC/DC official website [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ AC/DShee official website [online]. [cit. 2008-08-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ Baker, Glenn A. History of Albert Music. Albert Music.
  15. ↑ „Friday on my Mind“ by The Easybeats. Songfacts.
  16. ↑ a b c Walker, Clinton (2001). Highway to Hell: The Life and Times of AC/DC Legend Bon Scott, pp. 128–133. ISBN 1-891241-13-3.
  17. ↑ Rock Snaps. Australian Broadcasting Corporation.
  18. ↑ Long Way to the Top. Australian Broadcasting Corporation.
  19. ↑ a b Stenning, Paul; Rob Johnstone (November 2005). AC/DC – Two Sides to Every Glory. Chrome Dreams, 32–34. ISBN 1-84240-308-7.
  20. ↑ a b c d e f g Timeline. Archivováno 12. 6. 2007 na Wayback Machine. AC/DC official website.
  21. ↑ a b c Boulton, Martin. „Laneway to the top for AC/DC“, The Age.
  22. ↑ a b Jeckell, Barry A. Back In Black tips 21M mark. Billboard.
  23. ↑ Elliott, Paul. „Never Mind the Bollocks“. Mojo (únor 2007)
  24. ↑ Prato, Greg. AC/DC – Powerage. All Music Guide
  25. ↑ Huey, Steve. AC/DC – Highway to Hell. All Music Guide.
  26. ↑ a b Jinman, Richard. "25 years on, AC/DC fans recall how wild rocker met his end",
  27. ↑ Bon's Highway leads to the National Trust. Archivováno 16. 11. 2007 na Wayback Machine. Metropolitan Cemeteries Board
  28. ↑ Stevenson, Jane. AC/DC lights a Bonfire in tribute. Canoe JAM! music.
  29. ↑ Moxy. Canoe JAM! music.
  30. ↑ BBC6 interview, 16. listopadu 2003. Přepis zde a zde.
  31. ↑ Crandall, Bill. Rock and Roll Hall of Fame 2003: AC/DC. Rolling Stone.
  32. ↑ AC/DC History Chapter 8 – Back In Black. Bedlam in Belgium.
  33. ↑ a b EveryHit.com
  34. ↑ „For Those About To Rock (We Salute You)“ by AC/DC. Songfacts.
  35. ↑ a b Huey, Steve. AC/DC – Flick of the Switch. All Music Guide.
  36. ↑ a b AC/DC History Chapter 10 – Fire Your Guns. Bedlam in Belgium.
  37. ↑ Fricke, David. Flick of the Switch. Rolling Stone.
  38. ↑ Huey, Steve. AC/DC – Fly on the Wall. All Music Guide.
  39. ↑ Christopher, Michael. Epic Records AC/DC Re-issues: Second Wave. PopMatters.
  40. ↑ ARIA Icons: Hall of Fame. Australian Recording Industry Association
  41. ↑ Prato, Greg. AC/DC – Blow Up your Video. All Music Guide.
  42. ↑ AC/DC History Chapter 14 – On The Razor's Edge. Bedlam in Belgium.
  43. ↑ Weber, Barry. AC/DC – AC/DC Live. All Music Guide.
  44. ↑ Boxsets. Archivováno 28. 7. 2008 na Wayback Machine. AC/DC discography.
  45. ↑ Wild, David. Stiff Upper Lip. Rolling Stone.
  46. ↑ Erlewine, Stephen Thomas. AC/DC – Stiff Upper Lip. All Music Guide.
  47. ↑ AC/DC Sign big contract with Sony. Archivováno 16. 7. 2007 na Wayback Machine. ChartAttack
  48. ↑ Rivadavia, Ed. AC/DC – Discography. All Music Guide.
  49. ↑ 2003 Music Winners Awards Announced. Australasian Performing Right Association.
  50. ↑ „Stones rock out at Toronto's 'biggest party'“, Canadian Broadcasting Corporation,
  51. ↑ Next stage in AC/DC Lane proposal wins in-principle support. Archivováno 16. 10. 2008 na Wayback Machine. City of Melbourne
  52. ↑ Ziffer, Daniel. „Wiggles wriggle back into top spot“, The Age,
  53. ↑ „Rock and Roll Hall of Fame open doors“, CNN
  54. ↑ Johnson, Billy. AC/DC, The Clash, The Police And Others Inducted Into Hall Of Fame. Yahoo! Music.
  55. ↑ Harada, Wayne. Linda Ronstadt lets wisdom strike note. The Honolulu Advertiser.
  56. ↑ AC/DC – O2 Aréna Praha 17. 3. 2009 na rockmag.cz, 2009-03-28
  57. ↑ GROW, Kory. AC/DC Confirm 'Rock or Bust' LP, Malcolm Young's Departure [online]. Rolling Stone, 2014-09-24 [cit. 2014-09-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. ↑ GROW, Kory. Watch AC/DC Kick Off Grammys With Devilishly Explosive Medley [online]. Rolling Stone, 2015-02-08 [cit. 2015-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. ↑ a b RESPERS FRANCE, Lisa. Brian Johnson details bowing out of AC/DC tour and his 'darkest day'. CNN [online]. 2016-04-19 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  60. ↑ YOUNG, Alex. AC/DC frontman Brian Johnson ordered “to stop touring immediately or risk total hearing loss”. Consequence of Sound [online]. 2016-03-08 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  61. ↑ SUTTON, Candance. It's NOT the high voltage rock and roll: AC/DC front man Brian Johnson says the REAL reason he has gone deaf is his love of fast cars. Daily Mail Online [online]. 2016-03-10 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ COLETTA, Frank. AC/DC lead singer Brian Johnson feels betrayed by fellow band mates after they revealed he was losing his hearing - with claims they have already replaced him. Daily Mail Online [online]. 2016-03-16 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  63. ↑ WILKENING, Matthew. AC/DC's Brian Johnson Issues Statement on Departure From Group. Ultimate Classic Rock [online]. 2016-04-19 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ ŠŤÁSTKA, Tomáš. Přerušené turné zřejmě s AC/DC odzpívá Axl Rose z Guns N’ Roses [online]. iDnes.cz, 2016-03-30 [cit. 2016-05-19]. Dostupné online. 
  65. ↑ Watch AXL ROSE-Fronted AC/DC Perform In Werchter, Belgium. Blabbermouth.net [online]. 2016-05-17 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ KINDLOVÁ, Pavlína. Recenze: Vdechl život do stárnoucí AC/DC. Axl Rose předvedl mistrovský výkon. lidovky.cz [online]. 2016-05-08 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. 
  67. ↑ MACK, Emmy. Axl Rose Says He’s Keen To Join AC/DC Permanently. Musicfeeds.com [online]. 2016-05-08 [cit. 2016-05-19]. Roč. 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  68. ↑ KAUFMAN, Gil. AC/DC Bassist Cliff Williams to Retire After Current Tour. Billboard.com [online]. 2016-07-08 [cit. 2016-07-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ Potvrzeno, basák Williams opouští AC/DC. Angus Young zůstává sám. iDNES.cz [online]. 2016-09-21 [cit. 2017-10-14]. Dostupné online. 
  70. ↑ Cliff Williams definitivně opouští řady AC/DC | Spark Rock Magazine. www.spark-rockmagazine.cz [online]. 2016-09-21 [cit. 2017-10-14]. Dostupné online. 

Literatura

  • DOME, Malcolm. AC/DC. [s.l.]: Proteus Books, 1982. ISBN 0-862-76011-9. 
  • BUNTON, Richard. AC/DC: Hell Ain't No Bad Place to Be. [s.l.]: Omnibus Books, 1983. ISBN [[Speciální:Zdroje knih/ISBN 0-7119-0082-5|ISBN 0-7119-0082-5]]. 
  • HOLMES, Tim. AC/DC (Monsters of Metal). [s.l.]: Ballantine, 1986. ISBN 0-345-33239-3. 
  • HUXLEY, Martin. AC/DC: The World's Heaviest Rock. [s.l.]: Lightning Source Inc., 1996. ISBN 0-312-30220-7. 
  • STENNING, Paul. AC/DC: Two Sides to Every Glory. [s.l.]: Chrome Dreams, 2005. ISBN 1-842-40308-7. 

Externí odkazy

AC/DC
Brian Johnson • Angus Young • Stevie Young • Cliff Williams • Phil Rudd
Dave Evans • Larry Van Kriedt • Colin Burgess • Neil Smith • Ron Carpenter • Russell Coleman • Noel Taylor • Rob Bailey • Peter Clack • Bon Scott • George Young • John Proud • Tony Currenti • Paul Matters • Bruce Howe • Mark Evans • Simon Wright • Chris Slade • Paul Greg • Malcolm Young • Axl Rose
Studiová alba
Kompilační alba
Živá alba
EP
Koncertní turné
Filmy a videozáznamy
Související články
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=AC/DC&oldid=16532650“