Iron Maiden

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o heavy metalové skupině. Další významy jsou uvedeny v článku Iron Maiden (rozcestník).
Iron Maiden
Iron Maiden v roce 2008
Iron Maiden v roce 2008
Základní informace
Původ Anglie Východní Londýn, Anglie
Žánry heavy metal, NWOBHM
Aktivní roky 1975−dosud
Vydavatel EMI, Universal, Sanctuary, Epic, Columbia, Portrait, Capitol
Příbuzná
témata
The Entire Population of Hackney, Urchin, Samson, Gogmagog
Web www.ironmaiden.com
Současní členové
Bruce Dickinson
Dave Murray
Adrian Smith
Janick Gers
Steve Harris
Nicko McBrain
Dřívější členové
Paul Di'Anno
Paul Day
Doug Sampson
Dennis Stratton
Blaze Bayley
Clive Burr
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Iron Maiden je anglická heavymetalová skupina založená v roce 1975 baskytaristou Stevem Harrisem. Kapela se stala legendární nejen díky své hudbě, ale také díky svému maskotovi Eddiemu, který se objevuje na obalech všech alb a singlů kapely (kromě prvního singlu „Running Free“). K roku 2010 prodali přes 85 milionů alb[1] a dostali jednu cenu Grammy. Získali mnoho dalších cen, mezi které patří Ivor Novello Awards, Juno Award či Brit Awards.

Do roku 2010 skupina vydala celkem patnáct studiových alb, na kterých v různých obdobích zpívali tři zpěváci − Paul Di'Anno (dvě alba), Bruce Dickinson (jedenáct alb) a Blaze Bayley (dvě alba). Jediným stálým členem skupiny zůstal Harris, na všech albech se však podílel i kytarista Dave Murray. Nejdelší období skupina odehrála s dvěma kytaristy. Od roku 1999, kdy se vrátil Adrian Smith, ve skupině hrají tři − Murray, Smith a Janick Gers, který Smithe v roce 1990 nahradil.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Hlavní postavou a pilířem pro Iron Maiden je její baskytarista Steve Harris. V mladých letech obdivoval skupiny jako Genesis nebo Jethro Tull.[2] Jeho první nástroj byla akustická kytara,[3] krátce poté si však pořídil svou první baskytaru.[3] Svou první skupinu s názvem Influence založil počátkem sedmdesátých let spolu se svým kamarádem, kytaristou Davem Smithem.[4] Sestavu doplnil zpěvák Bob Verschoile, bubeník Paul Sears a zpěvák Tim.[4] Hráli například převzaté skladby od Free a The Who, ale i vlastní.[5] Pod názvem Influence odehráli pouhý jeden koncert, načež jej změnili na Gypsy's Kiss.[6] Skupina se však po několika dalších koncertech úplně vytratila.[6] Harris následně přešel do již zavedené kapely nazvané Smiler.[7] Po několika koncertech vyměnili stávajícího bubeníka za nového. Byl jím Doug Sampson.[8] Následně se rozhodli sehnat sólového zpěváka,[8] kterým se stal Dennis Wilcock.[9]

Když Harris se Sampsonem ze skupiny odešli, tak si Harris chtěl založit vlastní skupinu.[9] Původně do ní chtěl vzít i Sampsona, ten však již hrál s někým jiným. Volba nakonec padla na Rona Matthewse.[9] Skupina Iron Maiden (česky železná panna, mučicí nástroj) vznikla na Štědrý den roku 1975 v sestavě Harris (baskytara), Matthews (bicí), Dave Sullivan (kytara), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara).[10] Podle Harrise její název vznikl podle filmu Muž se železnou maskou (The Man in the Iron Mask), který právě v té době byl v televizi.[11] Po několika hospodských koncertech ze skupiny odešel zpěvák Paul Day.[12] Jako náhrada za něj nastoupil Dennis Wilcock, se kterým již Harris dříve hrál.[12] Rovněž začínali dělat problémy kytaristé, protože neuměli hrát sóla.[12] To vyřešil Wilcockův kamarád Dave Murray,[13] oba dosavadní kytaristé však odešli. Ještě před Iron Maiden se Murray znal s Adrianem Smithem.[14] Spolu s ním hrál rovněž ve své první skupině pojmenované Stone Free.[15] Později společně působili ještě v několika dalších skupinách.[15] První skupina, ve které vydržel déle (bez Smithe), se jmenovala The Secret. Byla to rovněž první kapela, se kterou nahrál ve studiu nahrávku.[16] Následně ho Wilcock s Harrisem přijali do Iron Maiden.

Skupina odehrála nějaké koncerty jen ve čtyřech (Harris, Murray, Wilcock a Matthews), následně však přijala druhého kytaristu jménem Bob Sawyer.[17] Po neshodách se Sawyerem a Wilcockem ze skupiny na čas odešel Dave Murray.[18] Murray se tedy přidal ke Smithově skupině Urchin.[19] V Maiden v té době nezůstal ani jeden kytarista a Harris, jako vůdčí osobnost skupiny, začal shánět klávesistu.[20] Skupina však s klávesistou Tonym Moorem odehrála jeden pouhý koncert a Harris se rozhodl pokračovat opět bez kláves.[20] Na tomto koncertě nehrál ani stálý bubeník skupiny, toho nahradil Barry Purkins (známější jako Thunderstick) a na místo kytaristy se postavil Terry Wrapram.[20] Ani Thunderstick ve skupině nevydržel déle než jeden koncert; nahradil ho Harrisův starý známý Doug Sampson.[21] Jako další ze sestavy odešel zpěvák Dennis Wilcock,[21] na místo kytaristy se vrátil Murray[22] a krátce zkoušeli v triu Harris, Sampson a Murray.[23]

Vzestup a první album (1978–1980)[editovat | editovat zdroj]

Paul Di'Anno a Steve Harris v roce 1980

Ve třech členech několik měsíců pouze zkoušeli[24] až v listopadu 1978 do skupiny přišel zpěvák Paul Di'Anno.[25] V té době skupina začala používat různé kouřové a světelné efekty,[26] a přibližně ve stejném období vznikl maskot skupiny, později nazvaný Eddie.[27] Poslední prosincový den roku 1978 Iron Maiden získali možnost nahrát své první demo.[28] V sestavě Harris, Murray, Di'Anno a Sampson nahráli celkem čtyři skladby − „Iron Maiden“, „Prowler“, „Invasion“ a „Strange World“.[28] Nahrávky poskytli DJ Nealu Kayovi, vlastníkovi klubu Soundhouse.[29] Jejím manažerem se stal Rod Smallwood.[30] Skupina hrála poměrně dlouhou dobu s jedním kytaristou, počátkem roku 1979 se jím stal Paul Cairns.[31] Ten však vydržel přibližně tři měsíce a pak jej nahradil Paul Todd (který se skupinou odehrál pouze jeden koncert).[31] V září 1979 do skupiny přišel Tony Parsons, který zde vydržel přibližně dva měsíce[32] a odešel těsně před podepsáním smlouvy s EMI.[33]

Ještě před podepsáním smlouvy s EMI Records si skupina v listopadu 1979 u fiktivního vydavatelství Rock Hard Records (vlastním nákladem) vydala EP pojmenované The Soundhouse Tapes.[34] Kvůli špatné technické kvalitě nahrávky neobsahovaly skladbu „Strange World“.[35] První prosincový den roku 1979 se členové skupiny Iron Maiden pod vedením Roda Smallwooda sešli se zástupci společnosti EMI a podepsali smlouvu.[36] Pro nahrání alba Harris chtěl sehnat ještě druhého kytaristu.[37] Jako prvnímu bylo toto místo nabídnuto Adrianu Smithovi, který již dříve s Murrayem hrál. Ten to však odmítl, protože i jeho kapela Urchin v té době získala smlouvu.[37] Nakonec volba padla na Dennise Strattona. Ve stejné době rovněž odešel bubeník Sampson.[38] Ještě v prosinci 1979 ho nahradil Strattonův přítel Clive Burr.[39]

Hned v lednu roku 1980 skupina začala nahrávat své historicky první studiové album.[40] Obsahuje skladby, které již dlouhou dobu hráli na koncertech.[40] Po neúspěšných zkouškách se dvěma různými producenty nakonec vyhrál Will Malone.[41] Vydání eponymního alba Iron Maiden předcházel singl „Running Free“ se skladbou „Burning Ambition“ na B-straně. Singl vyšel v únoru a album až v dubnu 1980. Na obalu singlu se nenachází maskot Eddie.[42] Autorem však je Derek Riggs, který Eddieho na pozdější alba připravoval.[42]

V únoru 1980 Iron Maiden rozjeli spolu s několika dalšími turné nazvané Metal for Muthas Tour. Šlo o doprovodné turné ke kompilaci Metal for Muthas Neala Kaye.[43] Ještě před vydáním prvního alba skupina v březnu 1980 dělala předkapelu skupině Judas Priest[44] v britské části při jejich turné British Steel Tour. V dubnu se pak konalo několik posledních koncertů v rámci turné Metal for Muthas.[45] Album Iron Maiden vyšlo 11. dubna a ihned se dostalo na čtvrté místo hitparády.[45] Od května do srpna 1980 pak Iron Maiden odehráli společné turné se skupinou Praying Mantis.[46] Od srpna pak své vůbec první evropské turné a to jako předkapela americké skupině Kiss.[47] Již během turné se začaly problémy mezi Strattonem a ostatními členy zhoršovat.[48] Po jeho ukončení byl Stratton ze skupiny propuštěn[49] a jako náhrada do skupiny přišel Adrian Smith.[50]

Druhé a třetí album (1980–1982)[editovat | editovat zdroj]

Dave Murray a Adrian Smith v roce 1982.

Od listopadu do prosince 1980 skupina absolvovala své první turné s novým kytaristou.[51] V prosinci pak zahájila nahrávání své druhé desky v londýnském studiu Battery Studios.[52] Produkce se tentokrát ujal Martin Birch.[52] Nahrávání skončilo v lednu 1981 a výsledek dostal název Killers. Nachází se na něm většinou skladby, které již dříve hráli na svých koncertech.[53] Album vyšlo 9. února 1981.[54] V britském žebříčku se tentokrát umístilo až na dvanáctém místě.[55] Dne 17. února 1981 skupina zahájila světové turné, začínající ve městě Ipswich v Anglii.[56] Turné následně pokračovalo přes Francii, Itálii, Švýcarsko, Belgii, Nizozemsko a Německo. Právě v Německu se ve skupině začalo zvyšovat napětí kvůli Paulu Di'Annovi.[57] Přes několik zrušených koncertů turné dál pokračovalo v Japonsku, Austrálii a Spojených státech amerických.[58] Při většině amerických koncertů hráli jako předkapela skupině Judas Priest.

Po neshodách s Paulem Di'Annem do skupiny přišel zpěvák skupiny Samson jménem Bruce Dickinson, který si později vysloužil přezdívku the anti air-raid siren, která se dá do češtiny přeložit jako siréna při leteckém náletu. Změna přišla v říjnu 1981.[59] Od ledna do února 1982 nahrávali své třetí studiové album s názvem The Number of the Beast. Album pak vyšlo 22. března a okamžitě se dostalo na první místo albového žebříčku.[60] Producentem byl opět Birch. Dne 25. února skupina zahájila další turné po Británii.[61] To pak pokračovalo přes Francii, Španělsko, Švýcarsko, Belgii, Německo, Nizozemsko a následně pak i USA, Kanadu, Austrálii a Japonsko. Na několika koncertech skupina dělala předkapelu Scorpions, Rainbow, Judas Priest a 38 Special, většinu však odehrála jako vlastní koncerty. Během turné se začínaly tvořit problémy s Clivem Burrem,[62] jako náhrada přišel Nicko McBrain.[63]

Zbytek osmdesátých let (1983–1988)[editovat | editovat zdroj]

Bruce Dickinson

V lednu 1983 skupina zahájila práce na svém čtvrtém studiovém albu; prvním, které nevzniklo v domovské Anglii.[64] Nahrávalo se totiž ve studiu Compass Point Studios ve městě Nassau na Bahamách.[64] Produkce se opět ujal Birch a album nazvané Piece of Mind vyšlo 16. května 1983 a v žebříčku se umístilo na třetím místě.[65] K albu vyšly dva singly − „Flight of Icarus“ a „The Trooper“, a stejně jako The Number of the Beast bylo oceněno platinovou deskou. Turné na jeho podporu začalo 2. května a pokračovalo až do 18. prosince. Vedle evropských koncertů odehráli i své vůbec první vlastní turné po USA.[66] Ve stejném studiu jako Piece of Mind nahráli Iron Maiden i své další album − Powerslave.[67] Nahrávalo se od února do června 1984 a vyšlo v září téhož roku.[67] K nejznámějším skladbám z alba patří singly „Aces High“ a „2 Minutes to Midnight“, další známou písní je pak třináctiminutový epos „Rime of the Ancient Mariner“, který byl složen na motivy stejnojmenné básně anglického básníka Samuela Taylora Coleridge. Ještě před jeho vydáním skupina v srpnu 1984 zahájila své doposud největší turné nazvané World Slavery Tour,[67] při němž odehrála přibližně 190 koncertů po celém světě. Jeden z koncertů byl na festivalu Rock in Rio, kde hráli pro přibližně 250 000 návštěvníků.[67] Turné skončilo v červenci 1985 a vzniklo při něm první oficiální koncertní album skupiny − Live After Death, které vyšlo v listopadu 1985.[68] V roce 1985 skupina spolupracovala na italském hororu Phenomena režiséra Daria Argenta, k němuž nahrála píseň „Flash of the Blade“.

Své šesté studiové album nazvané Somewhere in Time bylo netradičně nahráváno ve dvou studiích − v Compass Point a v Wisseloord Studios v nizozemském Hilversumu.[69] Album vyšlo v říjnu 1986 a v britském žebříčku stanulo opět na třetím místě.[69] Od září 1986 do května 1987 skupina jela další velké turné na podporu aktuálního alba.

Od února do března 1988 skupina nahrávala své sedmé album příznačně nazvané Seventh Son of a Seventh Son.[70] Nahrávání tentokrát probíhalo v mnichovském studiu Musicland Studios a album vyšlo v květnu 1988.[70] Bylo pojato jako koncepční, vzešly z něj čtyři singly: „Can I Play with Madness“, „The Evil That Men Do“, „The Clairvoyant“ a „Infinite Dreams“, všechny se objevily v první desítce hitparády singlů. Samotné album pak napodobilo legendární The Number of the Beast a také se dostalo na první místo žebříčku prodejnosti.[70] Od dubna do prosince 1988 pak odehráli necelou stovku koncertů v rámci podpory turné k aktuálnímu albu. Zahrnovalo mimo jiné vystoupení na festivalu Monsters of Rock v obci Castle Donington v Anglii.[71] Skupina měla rovněž naplánováno odehrát jeden koncert v Československu; mělo se tak stát na Stadionu na Letné v Praze dne 25. srpna 1988. Koncert byl však zrušen. Šlo vůbec o první turné, při kterém skupina využila doprovodného klávesistu; stal se jím Harrisův baskytarový technik Michael Kenney.[72]

Smithův a Dickinsonův odchod (1989–1993)[editovat | editovat zdroj]

Janick Gers a Steve Harris

V roce 1989 skupina spolu neodehrála ani jeden koncert, namísto toho Harris pracoval ve studiu na koncertním albu a video záznamu nazvaném Maiden England.[73] Album pak vyšlo v listopadu 1989.[74] Smith se rozhodl vydat vlastní album nazvané Silver and Gold, které vyšlo pod hlavičkou skupiny A.S.A.P.[73] (Adrian Smith and Project). Své první sólové album rovněž nahrál Dickinson. Dostalo název Tattooed Millionaire a vyšlo v květnu 1990. Na kytaru zde hrál Janick Gers, který již dříve spolupracoval s FishemMarillion[75] a Ianem Gillanem z Deep Purple.[76]

Ještě před nahráváním osmého alba ze skupiny odešel Adrian Smith.[77] Jako náhrada přišel právě Janick Gers.[78] Nahrávalo se od června do září a produkce se opět ujal Martin Birch.[79] Album dostalo název No Prayer for the Dying a vyšlo 1. října 1990 s tím, že v britském žebříčku prodejnosti se dostalo na druhé místo.[80] Albu se však moc velký úspěch nedostavil. Větší úspěch než samotné album zaznamenal singl „Bring Your Daughter… to the Slaughter“, který se vyhoupl na post nejvyšší,[80] kde se udržel tři týdny. Tuto píseň napsal Bruce Dickinson a v jeho verzi se objevila na soundtracku k filmu Noční můra v Elm Street 5. Turné na podporu alba začalo 19. září 1990 a pokračovalo až do září roku následujícího.

Po skončení turné skupina zahájila práce na svém novém albu. Jako to poslední, produkované Martinem Birchem, se nahrávalo v Harrisově vlastním studiu Barnyard Studios.[81] Spolu s Birchem se tentokrát na produkci podílel i sám Harris. Album Fear of the Dark vyšlo v květnu 1992.[81] Velmi známou písní z tohoto alba je stejnojmenná skladba, kterou kapela často hraje na svých koncertech. Úspěch zaznamenal singl „Be Quick or Be Dead“, který se dostal na druhé místo v hitparádě singlů. Turné na jeho podporu začalo v červnu a skončilo v listopadu stejného roku. Jedno vystoupení se konalo opět v Doningtonu − jako host se při přídavku představil Adrian Smith.[82] Od března do srpna 1993 odehráli další turné, při něm však postupně začal dělat problémy i Dickinson.[83] Šlo o první turné, během kterého skupina zahrála i v Česku; v ostravském Paláci kultury a sportu. Během turné vyšly celkem dvě koncertní alba − A Real Live One v březnu a A Real Dead One v říjnu.[84] Obě poté vyšla jako jedno album pod názvem A Real Live Dead One. V listopadu 1993 ještě vyšel další koncertní záznam Live at Donington.

Nový zpěvák (1994–1998)[editovat | editovat zdroj]

Blaze Bayley

Dickinson svůj odchod oznámil v březnu 1993,[85] se skupinou však ještě odehrál celé turné až do srpna. Při konkurzu na uvolněné místo se členům nejvíce líbil Blaze Bayley, frontman skupiny Wolfsbane.[85] Jeho nástup byl oznámen v lednu 1994 a hned ve stejný měsíc zahájili práce na svém novém albu.[86] Nahrávání trvalo s přestávkami více než rok a výsledek s názvem The X Factor spatřil světlo světa v říjnu 1995.[86] Albu se dostala velmi špatná kritika[87] a oproti předchozím albům působilo spíš jako propadák. Skalní fanoušci kapely si nemohli zvyknout na nového zpěváka, a to ne z důvodu, že by byl Bayley špatný, spíš byl jiný než Dickinson, na kterého byli zvyklí. K albu vyšly dva doprovodné singly − „Man on the Edge“ a „Lord of the Flies“.

Od září 1995 do září 1996 skupina koncertovala v rámci turné The X Factour opět po celém světě. Skupina podruhé zahrála v Česku; stalo se tak v pražském Průmyslovém paláci. Po návratu z turné se skupina opět umlčela z koncertování, namísto toho však zahájila práce na albu Virtual XI, které vyšlo až v březnu 1998. Album zaostalo i za The X Factor, a to i přesto, že na něm jsou známé písně „Futureal“ a „The Clansman“. Od dubna do prosince pak následovalo další turné,[88] při kterém se odehrálo třetí vystoupení skupiny v Česku. Tentokrát opět v Praze, nyní však v Malé sportovní hale. Při tomto turné začal zlobit Bayleyův hlas.[89] Několik koncertů muselo být dokonce zrušeno a po jeho ukončení byl Bayley ze skupiny vyhozen.[90]

Smithův a Dickinsonův návrat (1999–2005)[editovat | editovat zdroj]

Ihned po odchodu Blaze Bayleyho vznikla myšlenka opět oslovit Bruce Dickinsona. Spolu s ním přišel i Adrian Smith a skupina poprvé doopravdy začala fungovat s třemi kytarami.[91] Od července do října 1999 skupina odehrála kratší turné. Následně celá šestičlenná sestava i s novým producentem Kevinem Shirleyem začala pracovat na novém albu nazvaném Brave New World. Album vyšlo v květnu 2000 a umístilo se na sedmém místě britského žebříčku.[92] V červnu Iron Maiden odstartovali další velké turné, během kterého vystoupili v pražské Paegas aréně. Mimo pražské vystoupení skupina během tohoto turné hrála i na dalším ročníku festivalu Rock in Rio v brazilském Rio de Janeiru. Záznam z tohoto koncertu vyšel jako živé album a DVD Rock in Rio. Na toto vystoupení opět přišlo přes 250 000 fanoušků.[93]

Steve Harris, Dave Murray, Janick Gers a Adrian Smith.

Turné na podporu alba Brave New World skončilo až v březnu 2002 a v tomto roce skupina rovněž získala ocenění Ivor Novello Awards.[94] Následovalo období klidu, hned počátkem roku 2003 ho však skupina přerušila nahráváním alba Dance of Death, které pak vyšlo v září. Dostalo se na druhé místo žebříčku prodejnosti a společně s albem Brave New World bylo vyhlášeno nejlepším metalovým albem roku 2003 (Brave New World roku 2000). Na albu se nachází většinou písně, jejichž délka přesahuje pět minut. Pouze dvě písně jsou kratší, obě dvě vyšly jako singly − „Wildest Dreams“ a „Rainmaker“. Ještě před vydáním alba skupina absolvovala turné Give Me Ed... 'Til I'm Dead Tour. Po jeho vydání pak přibližně stejně dlouhé turné na jeho podporu. Během obou skupina hrála v Česku; ve Zlíně a Praze. Turné skončilo v únoru 2004.[95]

Od května do srpna 2005 se konalo turné Eddie Rips Up the World Tour. Bylo zahájeno v pražské T-Mobile Aréně.[96] Součástí turné bylo i několik vystoupení v rámci putovního festivalu Ozzfest ve Spojených státech. Na něm, během vystoupení v San Bernardinu, došlo k napadení kapely některými fanoušky, kteří na ni házeli nejrůznější předměty. Kvůli tomu kapela zrušila své zbývající koncerty na tomto festivalu. Turné skupina zakončila charitativním vystoupením pro bývalého bubeníka skupiny Clivea Burra, který trpěl roztroušenou sklerózou.[97] V srpnu 2005 vyšlo živé album Death on the Road, na němž je zachycen záznam koncertu v Dortmundu, který byl součástí turné k albu Dance of Death.[98]

Současnost (2006–dosud)[editovat | editovat zdroj]

Od března do dubna 2006 Iron Maiden nahráli své, v pořadí čtrnácté, album nazvané A Matter of Life and Death. Album vyšlo v srpnu a produkce se opět ujali Shirley s Harrisem. Ještě před samotným počinem vyšel první singl „The Reincarnation of Benjamin Breeg“, druhý „Different World“ následoval později. V prosinci roku 2006 nahráli ve studiu Abbey Road živé vystoupení pro pořad Live from Abbey Road. Měsíc před tím Iron Maiden spolu se svým manažerem Rodem Smallwoodem ohlásili, že po 27 letech končí se spoluprací se Sanctuary Music.[99] Založili společnost Phantom Music Management, nicméně nenastaly žádné významné změny. Následovalo turné po Severní Americe a Evropě. Na koncertech nejprve odehráli všech deset skladeb z aktuálního alba v nezměněném pořadí a poté pět klasických skladeb z jiných alb.[100] V rámci tohoto turné skupina 6. června 2007 odehrála svůj druhý koncert v Ostravě. O čtyři dny později se konalo vystoupení na festivalu Download, které bylo natáčeno a vysíláno na internetu. Během koncertu Bruce Dickinson prohlásil, že záznam bude použit pro živé DVD. Dne 24. června 2007 turné skončilo, poslední koncert byl v Londýnské Brixton Academy na pomoc nadaci Cliva Burra.[101]

V únoru 2008 skupina zahájila velké turné Somewhere Back in Time World Tour, které se zaměřovalo na slavné období skupiny v 80. letech, obzvláště na album Powerslave, neboť celkové ladění obsahuje egyptské prvky, podobně jako na albu a tehdejších vystoupeních. Turné začalo v indické Bombaji a také poprvé navštívili Kostariku a Kolumbii. V Česku vystupovala dne 8. srpna 2008 na stadionu Eden v Praze.[102] Se začátkem tohoto turné také souvisí vydání živého dvou-DVD se záznamy Live After Death a Maiden England. Právě při tomto turné vznikl dokumentární film Iron Maiden: Flight 666.[103] Během turné skupina cestovala speciálně upraveným Boeingem 757 zvaným „Ed Force One“, které pilotoval zpěvák skupiny Bruce Dickinson.[104][105]

Od ledna do března 2010 skupina pracovala na svém patnáctém studiovém albu.[106] Výsledek dostal název The Final Frontier a vyšel v srpnu 2010.[107] Produkce se opět ujali Shirley a Harris.[108] Od června 2010 do srpna 2011 skupina odehrála přibližně sto koncertů v rámci The Final Frontier World Tour. Tentokrát skupina odehrála i několik koncertů v rámci putovního festivalu Sonisphere; jedno se konalo na Holešovickém výstavišti 11. června 2011.[109] V březnu 2012 vyšel záznam z koncertu nazvaný En Vivo!.[110] V červnu stejného roku se skupina vydala na další světové turné nazvané Maiden England World Tour. Turné pokračovalo do října 2013; jeden koncert z turné odehráli i v Česku, přesněji 29. července 2013 v pražské aréně Eden.[111] V březnu 2013 zemřel bubeník Clive Burr, který se skupinou nahrál první tři alba, ve věku 56 let.[112]

V roce 2012 vydal Smith společně s projektem Primal Rock Rebellion album Awoken Broken[113] a ve stejném roce vydal první sólové album s názvem British Lion i Steve Harris.[114] V červenci 2012 Dickinson v rozhovoru prohlásil, že skupina chystá na rok 2014 nové studiové album.[115]

Členové[editovat | editovat zdroj]

Iron Maiden v roce 2012
Podrobnější informace naleznete v článku Seznam členů Iron Maiden.
Současná sestava

a

  • Michael Kenney – klávesy (1988–dosud) – pouze koncertní hudebník

Diskografie[editovat | editovat zdroj]

Adrian Smith, Dave Murray, Janick Gers, Steve Harris.
Podrobnější informace naleznete v článku Diskografie Iron Maiden.
Studiová alba

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PFANNER, Eric. Die-Hard Fans Follow Iron Maiden Into the Digital Age [online]. The New York Times, 2010-09-05, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. WALL, Mick. IRON MAIDEN: Run to the Hills. Překlad Jiří Zavadil. Praha : BB/art, 2006. 421 s. Dále jen: Wall. ISBN 80-7341-723-5. S. 21.  
  3. a b Wall, s. 22
  4. a b Wall, s. 23
  5. Wall, s. 24
  6. a b Wall, s. 25
  7. Wall, s. 26
  8. a b Wall, s. 27
  9. a b c Wall, s. 28
  10. Wall, s. 29
  11. Wall, s. 30
  12. a b c Wall, s. 34
  13. Wall, s. 35
  14. Wall, s. 43
  15. a b Wall, s. 44
  16. Wall, s. 45
  17. Wall, s. 46
  18. Wall, s. 49
  19. Wall, s. 50
  20. a b c Wall, s. 51
  21. a b Wall, s. 53
  22. Wall, s. 54
  23. Wall, s. 55
  24. Wall, s. 56
  25. Wall, s. 57
  26. Wall, s. 64
  27. Wall, s. 66
  28. a b Wall, s. 70
  29. Wall, s. 72
  30. Wall, s. 74
  31. a b Wall, s. 67
  32. Wall, s. 68
  33. Wall, s. 114
  34. Wall, s. 107
  35. Wall, s. 108
  36. Wall, s. 113
  37. a b Wall, s. 124
  38. Wall, s. 128
  39. Wall, s. 130
  40. a b Wall, s. 133
  41. Wall, s. 134
  42. a b Wall, s. 140
  43. Wall, s. 145
  44. Wall, s. 149
  45. a b Wall, s. 152
  46. Wall, s. 156
  47. Wall, s. 161
  48. Wall, s. 169
  49. Wall, s. 172
  50. Wall, s. 173
  51. Wall, s. 184
  52. a b Wall, s. 192
  53. Wall, s. 194
  54. Wall, s. 196
  55. Wall, s. 197
  56. Wall, s. 201
  57. Wall, s. 204
  58. Wall, s. 207
  59. Wall, s. 232
  60. Wall, s. 241
  61. Wall, s. 240
  62. Wall, s. 245
  63. Wall, s. 247
  64. a b Wall, s. 260
  65. Wall, s. 261
  66. Wall, s. 262
  67. a b c d Wall, s. 267
  68. Wall, s. 272
  69. a b Wall, s. 273
  70. a b c Wall, s. 278
  71. Wall, s. 283
  72. Wall, s. 281
  73. a b Wall, s. 288
  74. Wall, s. 290
  75. Wall, s. 296
  76. Wall, s. 294
  77. Wall, s. 298
  78. Wall, s. 301
  79. Wall, s. 302
  80. a b Wall, s. 303
  81. a b Wall, s. 306
  82. Wall, s. 308
  83. Wall, s. 316
  84. Wall, s. 317
  85. a b Wall, s. 319
  86. a b Wall, s. 328
  87. Wall, s. 329
  88. Wall, s. 340
  89. Wall, s. 341
  90. Wall, s. 342
  91. Wall, s. 351
  92. Iron Maiden − Brave New World [online]. ChartArchive.org, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. Wall, s. 371
  94. Wall, s. 372
  95. Dance of Death World Tour - 2003/04 [online]. IronMaiden.com, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. Iron Maiden - Eddie rips up Praga, T-Mobile Arena, 28.5.2005 (report) [online]. Teenage.cz, 2005-09-09, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online.  
  97. IRON MAIDEN: Photos From CLIVE BURR Benefit Concert Posted Online [online]. Blabbermouth, 2005-09-03, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. MONGER, James Christopher. Death on the Road [online]. Allmusic, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  99. ALLEN, Katie. Iron Maiden leaves its Sanctuary [online]. The Guardian, 2006-11-04, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. A Matter Of Life And Death [online]. Cracked.com, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. LAING, Robert. Iron Maiden to play Brixton Academy in June [online]. MusicRadar.com, 2007-05-27, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. Iron Maiden v Praze! [online]. Rockmag.cz, 2007-12-11, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online.  
  103. Precizní podprůměrný tahák na prach [online]. Musicserver, [cit. 2013-02-03]. Dostupné online.  
  104. BEALE, Scott. Ed Force One, The Iron Maiden Boeing 757 [online]. Laughingsquid, 2008-03-21, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. WIEDERHORN, Jon. Iron Maiden Frontman Bruce Dickinson Loses Airline Pilot Job [online]. Loud Wire, 2011-11-21, [cit. 2013-11-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. The Final Frontier - recording diary by Kevin Shirley [online]. 2010-09-13, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. RIVADAVIA, Eduardo. The Final Frontier [online]. Allmusic, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. Iron Maiden − The Final Frontier [online]. Discogs, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. BÍLÝ, Matěj. Sonisphere 2011? Rozpačitý zážitek [online]. Musicserver, 2011-06-12, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online.  
  110. MONGER, James Christopher. En Vivo! [online]. Allmusic, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. VEDRAL, Honza. RECENZE: Iron Maiden byli tvrdší než počasí, oprášili hity z 80. let [online]. iDNES.cz, 2013-07-29, [cit. 2013-07-30]. Dostupné online.  
  112. PRATO, Greg. Clive Burr, Ex-Iron Maiden Drummer, Dead at 56 [online]. Rolling Stone, 2013-03-13, [cit. 2013-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. Iron Maiden Guitarist Talks Primal Rock Rebellion [online]. Metalhammer, 2012-03-05, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. Exclusive: Iron Maiden’s Steve Harris talks about his British Lion solo project [online]. Classic Rock, 2012-08-07, [cit. 2012-12-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. A new Maiden album? Definitely, says Bruce Dickinson [online]. Maiden Revelations, [cit. 2013-10-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]