Zákoutí (Blatno)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zákoutí
Bývalý mlýn u Bíliny
Bývalý mlýn u Bíliny
Základní informace
Charakter sídla malá vesnice
Počet obyvatel 24 (2011)
Domů 79[1] (2017)
Nadmořská výška 800 m
Lokalita
PSČ 430 01
Obec Blatno
Okres Chomutov
Historická země Čechy
Katastrální území Zákoutí (4,8 km²)
Zeměpisné souřadnice
Zákoutí
Zákoutí
Další údaje
Kód části obce 5428
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a částem obce.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zákoutí (dříve Bernov,[2] německy Bernau) je vesnice v Krušných horáchokrese Chomutov. Nachází se čtyři kilometry na sever od Blatna a jedenáct kilometrů severozápadně od Chomutova v nadmořské výšce okolo 800 metrů. Založeno bylo nejspíše ve čtrnáctém století jako osada lesních dělníků. Původně patřilo k panství hradu Nový Žeberk, ale později bylo součástí červenohrádeckého, chomutovského a ahníkovského panství. Lidé se živili prací v lese, zpracováním dřeva a nevýnosným zemědělstvím. Ve druhé polovině dvacátého století se vesnice téměř vylidnila a získala charakter rekreační osady, která je od roku 1951 částí obce Blatno. V roce 2011 zde trvale žilo 24 obyvatel.

Název[editovat | editovat zdroj]

Původní název Bernov pochází ze středněhornoněmeckých výrazů, které znamenaly buď „medvědí luh“ nebo „Berův luh“. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: in Bernaw (1357), in Bernow (1378), Bernaw (1384 a 1412), Pernow (1555 a 1577) a Bernau (1623 a 1846).[3] Název Zákoutí byl stanoven až vyhláškou z roku 1952.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dům ve střední části vesnice
Dům ve střední části vesnice

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1357. Zákoutí se nacházelo na panství hradu Nový Žeberk, který v té době patřil pánům z Bergova. V roce 1383 Ota z Bergova panství prodal Těmovi z Koldic, který je připojil k Červenému hrádku. Dvanáct rodin původních osadníků pracovalo zejména v lese a bylo osvobozeno od vrchnostenských poplatků.[4]

Pozdější majitel panství Lorenc Glac roku 1516 odkázal veškerý majetek své dceři Anně, od které ho sňatkem získal Šebestián z Veitmile. Zákoutí se tak stalo součástí chomutovského panství, u kterého zůstalo do roku 1605, kdy byl rozprodán majetek zabavený Jiřímu Popelovi z Lobkovic.[4] Zákoutí patřilo k vesnicím, které koupil Linhart Štampach ze Štampachu z ahníkovského panství. Za Linhartova syna Jana Jindřicha bylo připojeno k Březnu. Linhartovi byl v roce 1622 zabaven veškerý majetek za podporu a osobní setkání s králem Fridrichem Falckým během stavovského povstání. Přestože mu měla být vyplacena polovina částky, za kterou byl jeho majetek prodán, odešel Jan Jindřich Štampach roku 1628 do Saska. Březno i se Zákoutím získal roku 1623 do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, jehož zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru ji brzy poté připojil ke spojenému panství Ahníkov-Prunéřov.[5]

Během třicetileté války bylo Zákoutí vypáleno švédským vojskem. Podle Berní ruly z roku 1654 ve vsi stál mlýn. Tři usedlosti byly pusté a v ostatních žilo pouze deset chalupníků, kterým patřily celkem čtyři potahy, patnáct krav, šest jalovic a tři kozy.[6]

V roce 1680 bylo panství Ahníkov-Prunéřov, ke kterému patřil březenský statek se Zákoutím, rozděleno, a Zákoutí zůstalo u Ahníkova až do roku 1850. Hugo Martinic v Zákoutí nechal roku 1692 postavit hospodářský dvůr určený k chovu jalovic. V roce 1772 ve vsi vypukl mor skotu, který způsobil vysoké ceny potravin a hlad. Následovala epidemie tyfu, na který zemřelo 49 lidí, což byla třetina všech obyvatel. Podle soupisu ahníkovského panství z roku 1794 v Zákoutí žili tři chalupníci a čtyřicet domkářů. Jejich povinností bylo odpracovat ročně 297 dní roboty, z čehož se mohli vykoupit za dvacet zlatých a šest krejcarů. Hlavním zdrojem obživy bylo pěstování a předení lnu, výroba plátna a sklizeň sena.[6]

V první polovině devatenáctého století panství získali hrabata Wolkenstein-Trostburkové, za kterých byl starý dvůr upraven na ovčín využívaný od jara do podzimu. Před nástupem zimy byly ovce odehnány do Ahníkova.[6] Část obyvatel se živila nebo si přivydělávala výrobou dřevěného zboží pro domácnost.[7] Podle Sommerova díla v té době ve vsi fungoval také mlýn s pilou a stoupa na výrobu třísla. Na konci devatenáctého století měřilo území obce přes 480 hektarů, z nichž dvě třetiny tvořil les. Ve vsi byly dvě hospody, osm zemědělců a živnost zde provozovali tři mlynáři, tři zedníci, tři ševci, dva truhláři, dva tesaři a tkadlec. Bývala zde také jednotřídní škola otevřená roku 1879, kterou navštěvovalo až padesát dětí.[8]

Před druhou světovou válkou byly v provozu dvě dílny, ve kterých se vyráběla mlýnská kola a ručně vrtané dřevěné potrubí. Součástí druhé dílny byl větrný mlýn na mletí obilí. Ve druhé polovině dvacátého století se vesnice téměř vylidnila. Část domů byla v roce 1955 zbořena armádou a teprve následujícího roku byla do vsi zavedena elektřina. Většina dochovaných domů se postupně změnila na rekreační objekty a u staré myslivny upravené na rekreační středisko Bernava býval malý lyžařský vlek.[9]

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Louky v horní části vesnice
Křížek v horní části vesnice

Zákoutí stojí v jihozápadní části stejnojmenného katastrálního území o rozloze 4,8 km²[10]Ústeckém kraji asi čtyři kilometry severně od Blatna a jedenáct kilometrů severozápadně od Chomutova.[11] Katastrální území zaujímá především severní, západní a jihozápadní svahy Mezihořského vrchu. Na jihozápadě je vymezeno tokem řeky Bíliny.[12]

Geologické podloží tvoří převážně předvariské intruzivní horniny a horniny neznámého stáří, které jsou často deformované a metamorfované. Zastupují je různé druhy metagranitů až metagranodioritů a ortoruly. Jižní polovinu katastrálního území protíná přibližně ve směru západ–východ pás prekambrických hornin zastoupených dvojslídnými a biotitickými rulami. Stejné horniny se objevují také v severozápadním cípu území.[12]

geomorfologickém členění Česka oblast leží v geomorfologickém celku Krušné hory, podcelku Loučenská hornatina a okrsku Rudolická hornatina, která na jihozápadě v údolí Bíliny hraničí s Přísečnickou hornatinou. Nejvyšší bod se nachází asi 600 metrů západně od vrcholu Mezihořského vrchu v nadmořské výšce okolo 880 metrů, zatímco nejnižší bod je v údolí řeky Bíliny ve výšce asi 720 metrů. Zástavba vesnice je rozptýlená ve výškách 730–830 metrů.[12]

půdních typů se vyskytuje pouze podzol kambický. Jediným významnějším vodním tokem je Bílina s řadou drobných bezejmenných přítoků. Podél severní hranice katastrálního území teče Bílý potok, který se v Kalku vlévá zprava do Načetínského potoka.[12]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 255 obyvatel (z toho 117 mužů) německé národnosti, z nichž byli čtyři evangelíci a 251 římských katolíků.[13] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 228 obyvatel německé národnosti. Jeden byl bez vyznání, tři evangelíci a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.[14]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[15][16]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 330 310 281 275 271 255 228 21 36 9 4 3 9 24
Domy 55 56 56 56 55 55 53 10 . 2 2 2 3 3
Počet domů z roku 1961 je zahrnut v celkovém počtu domů obce Blatno.

Obecní správa[editovat | editovat zdroj]

Roku 1869 se Zákoutí uvádí jako osada Boleboře. Při sčítání lidu v letech 1880–1930 bylo samostatnou obcí,[17] ale v roce 1951 bylo připojeno k Blatnu.[9]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Zákoutí žilo 141 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[18]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dolní částí Zákoutí vede silnice třetí třídy č. III/25211 z Boleboře do Kalku, ale do samotné vesnice vede pouze nečíslovaná účelová komunikace.[19] U křižovatky silnice s cestou do vesnice stojí zastávka autobusové linkové dopravy. Nejbližší pravidelně obsluhované železniční stanice se nachází v Chomutově nebo v Jirkově. Vesnicí vede červeně značený úsek krušnohorské turistické trasy mezi Horou Svatého Šebestiána a Novou Vsí v Horách a začíná zde modře značená trasa do Boleboře. Po silnici je vedena cyklotrasa č. 3077 z Chomutova do Kalku a celou vesnicí prochází cyklotrasa č. 3081 z horní části Bezručova údolí do Rudolic v Horách.[11]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Kaple

V Zákoutí stojí tři památkově chráněné usedlosti. Usedlost če. 3 tvoří zděný dům se sedlovou střechou a stodola s bedněným pláštěm. Obytný dům byl nevhodně zrekonstruován.[20] Dům čp. 40 je horská chalupa s původními okny v přízemí se sedlovou střechou, která je na jedné straně stažena v mírnějším sklonu přes přístavek. Součástí usedlosti bývala dřevěná patrová stodola.[21] Usedlost če. 51 pochází ze druhé poloviny devatenáctého století. Tvoří ji obytný přízemní dům s okny se segmentovým záklenkem, stodola a kolna okolo dvorku.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2017-04-28 [cit. 2017-04-30]. Dostupné online. 
  2. a b Vyhláška ministerstva vnitra č. 16/1952 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1951. [cit. 2017-10-01]. Dostupné online.
  3. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny (A–H). Svazek I. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1947. 728 s. S. 56. 
  4. a b BINTEROVÁ, Zdena. Od Kalku po Boleboř a Blatno. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2000. 128 s. ISBN 80-238-6410-6. Kapitola Zákoutí, s. 121. Dále jen Binterová 2000. 
  5. Binterová 2000, s. 31
  6. a b c Binterová 2000, s. 122
  7. GERTHNEROVÁ, Vlasta. Výroba dřevěného zboží v Krušných horách. Památky, příroda, život. 1984, roč. 16, čís. 3, s. 69. 
  8. Binterová 2000, s. 123
  9. a b Binterová 2000, s. 124
  10. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné online. 
  11. a b Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2017-04-09]. Dostupné online. 
  12. a b c d CENIA. Katastrální mapy, geomorfologická, půdní a geologická mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2017-04-11]. Dostupné online. 
  13. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 210. 
  14. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 100. 
  15. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 376, 377. 
  16. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 289. 
  17. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2017-03-17]. S. 656. Dostupné online. 
  18. RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 15. ISSN 0231-5076. 
  19. Ředitelství silnic a dálnic ČR. Silniční a dálniční síť ČR (veřejná aplikace) [online]. Geoportál ŘSD [cit. 2017-04-09]. Dostupné online. 
  20. Usedlost [online]. Národní památkový ústav [cit. 2017-04-30]. Dostupné online. 
  21. Dům [online]. Národní památkový ústav [cit. 2017-04-30]. Dostupné online. 
  22. Dům [online]. Národní památkový ústav [cit. 2017-04-30]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BINTEROVÁ, Zdena. Od Kalku po Boleboř a Blatno. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 2000. 128 s. ISBN 80-238-6410-6. Kapitola Zákoutí, s. 121–124. 
  • BINTEROVÁ, Zdena, kolektiv. Obce chomutovského okresu. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Zákoutí, s. 30–31. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]