Vytautas Landsbergis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Prof. Vytautas Landsbergis
Vytautas Landsbergis (2014)
Vytautas Landsbergis (2014)
Člen Evropského parlamentu
Ve funkci:
2004 – 2014
Předseda Litevského parlamentu
(de iure hlava státu)
Ve funkci:
11. březen 1990 – 25. listopad 1992
PředchůdceAlgirdas Brazauskas
(jako generální tajemník ÚV KS Litvy)
NástupceAlgirdas Brazauskas
(jako prezident Litevské Republiky)
Předseda Sněmu Litevské Republiky
Ve funkci:
1996 – 2000
PředchůdceČeslovas Juršėnas
NástupceArtūras Paulauskas
Stranická příslušnost
ČlenstvíVlastenecký svaz - Litevští křesťanští demokraté

Narození18. října 1932 (89 let)
Kaunas
Národnostlitevec
ChoťGražina Ručytė-Landsbergienė
RodičeVytautas Landsbergis-Žemkalnis a Ona Jablonskytė-Landsbergienė
DětiJūratė Landsbergytė
Birutė Landsbergytė-Cechanavičienė
Vytautas V. Landsbergis
PříbuzníGabrielius Landsbergis (vnuk)
Alma materLitevská hudební a divadelní konzervatoř
Profesepolitik
OceněníFolkets Fredspris (1991)
Premi Internacional Ramon Llull (1994)
Velkokříž Řádu Vitolda Velikého (1998)
velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky (1999)
Řád kříže země Panny Marie I. třídy (2002)
… více na Wikidatech
CommonsVytautas Landsbergis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vytautas Landsbergis (* 18. října 1932 Kaunas) je litevský politik, státník a akademik, původním povoláním hudební pedagog a historik. Představitel konzervativní katolické pravice, byl čelným představitelem Litvy v období jejího vystoupení ze Sovětského svazu a vyhlášení nezávislosti, a ve vysoké politice působil až do roku 2014 (poslední léta jako europoslanec).

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Pochází z intelektuální rodiny původem z Kaunasu. Jeho rodiči byli architekt Vytautas Landsbergis-Žemkalnis (1893–1993) a oční lékařka Ona Jablonskytė-Landsbergienė (1894–1957). V rodném městě ukončil střední školu a hudební školu J. Gruodise. Roku 1950 vstoupil do Státní konzervatoře (nyní Akademie Divadla a hudby) ve Vilniusu, kterou absolvoval roku 1955, a v tomto městě se usadil.

Jeho manželkou byla Gražina Ručytė-Landsbergienė (1930–2020) – pianistka, profesorka na Litevské Hudební Akademii. Dcery Jūratė a Birutė jsou také hudebnice. Syn Vytautas je literát a filmový režisér.

Vnuk Gabrielius Landsbergis je též významným politikem, od roku 2015 je předsedou křesťanskodemokratické strany Vlastenecký svaz (kterou jeho děd Vytautas zakládal) a od roku 2020 ministr zahraničí.

Politická činnost[editovat | editovat zdroj]

3. června 1988 byl prof. Landsbergis zvolen do iniciativní skupiny Litevského Sąjūdisu a na ustavujícím sjezdu Sąjūdisu, který se konal 22.23. října, do jeho Sněmu a do Rady Sněmu. Od 25. listopadu 1988 do 21. dubna 1990 byl předsedou Rady Sněmu Sąjūdisu a od 15. prosince 1991 jeho čestným předsedou. 26. března 1989 ho voliči ve městě Panevėžys zvolili lidovým poslancem SSSR a 24. února 1990 poslancem Nejvyššího Sovětu Litevské SSR.

11. března 1990 byl zvolen předsedou Nejvyššího Sovětu Litevské SSR, předsedal parlamentní schůzi, na které v ten den byl vyhlášen Zákon o obnovení nezávislosti Litvy. Podle Prozatímní Ústavy se stal nejvyšším činitelem, tj. de facto prezidentem právě vzniklého státu.

V letech 1990-–1992 byl jedním z vedoucích činitelů Rady Baltských států a v letech 19901991 předsedou redakční (návrhové) Komise Ústavy Litevské Republiky. Za jeho předsednictví byly konečné návrhy Ústavy předloženy ke schválení hlasováním na podzim roku 1992, jeden z nich byl přijat v referendu. Landsbergis tento návrh Ústavy promulgoval a vyhlásil dne 6. listopadu. Mimo to byl předsedou delegace dvoustranných mezistátních jednání se SSSR. Litva se pod jeho vedením ubránila jak hospodářské blokádě, tak ozbrojené agresi ze strany SSSR, a dosáhla mezinárodního uznání své obnovené nezávislosti, a posléze také dohody s Ruskou federací (roku 1992) o odchodu Ruské armády z území Litvy.

Ve volbách v říjnu až listopadu 1992 byl Landsbergis zvolen členem Sněmu Litevské republiky, a hlasováním spojené opozice ve Sněmu zvané „Vlastenecké srozumění“ (lit. Tėvynės Santaros) se stal lídrem opozice v litevském parlamentu. Byl taktéž členem delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a také členem delegace do Baltského shromáždění.

1. května 1993 při založení Litevské strany konzervativců (tehdejší název, později Vlastenecký svaz) byl Landsbergis zvolen jejím předsedou. V letech 1995, 1998 a 2000 byl v této funkci opakovaně potvrzen a setrval v ní až do roku 2003. Poté byl předsedou politického výboru Vlasteneckého svazu a členem Prezídia.

Ve volbách v roce 2000 byl počtvrté zvolen členem Litevského parlamentu a až do roku 2004 opět pracoval v delegacích do Parlamentního shromáždění Rady Evropy a do Baltského shromáždění. V letech 2003-2004 byl Sněmem Litevské Republiky delegován jako pozorovatel Evropského parlamentu a od 1. května 2004 (se vstupem Litvy do EU) jako plnoprávný člen Evropského parlamentu. 13. června 2004 byl zvolen jeho poslancem. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 v Litvě byl zvolen do druhé kadence, po uplynutí funkčního období roku 2014 odešel do důchodu.

Umělecká a pedagogická činnost[editovat | editovat zdroj]

Vytautas Landsbergis vydal kolem 30 knih, ve kterých se zpočátku zaměřoval na tvorbu M. K. Čiurlionise a v pozdějších letech na otázky litevské a mezinárodní politiky. Vydal také sbírky básní a vzpomínek. Zredigoval a vydal všechna Čiurlionisova díla pro klavír.

Byl dlouhá léta členem vedení a sekretariátu Svazu Hudebních skladatelů, dosud je předsedou společnosti M. K. Čiurlionise a také čestným předsedou Litevské šachové federace (v roce 1952 získal třetí místo na mistrovství Litvy v šachu).[1] Od roku 1995 je předsedou rady Mezinárodního konkursu varhaníků a pianistů M. K. Čiurlionise.

V roce 1952 ještě za studií započal s pedagogickou prací, kterou se živil až do března 1990. Přednášel hru na klavír na Hudební škole M. K. Čiurlionise ve Vilniusu, na Klajpedské fakultě Státní konzervatoře, na Pedagogickém institutu ve Vilniusu. V roce 1969 obhájil disertaci „Tvorba M. K. Čiurlionise jako skladatele“. V roce 1975 byl odměněn státní cenou Litevské SSR za monografii „Čiurlionisova tvorba“, v roce 1988 ji získal podruhé za monografii „Život a dílo Česlova Sasnauska“.

V letech 19781990 byl profesorem na Litevské Hudební Akademii a v roce 1994 se zde habilitoval na doktora.

Je též držitelem řady čestných doktorátů z univerzit po celém světě – Loyolská Univerzita v Chicagu (dr. práv, 1991), Litevská univerzita Vytautase Velikého v Kaunasu (dr. filozofie, 1992), Weberova státní univerzita v Ogdenu (USA, dr. humanitních věd, 1992), Yaleova univerzita (dr. práv, 1992), Klajpedská univerzita (1997), Litevská právnická univerzita, Helsinská univerzita (2000), Sorbonna (Paříž, 2001), Litevská Akademie výtvarných umění (2003). Je akademikem Litevské katolické Akademie věd a čestným členem Gediminasovy technické univerzity Vilnius a Univerzity Cardiff ve Walesu.

Vyznamenání a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Popularita[editovat | editovat zdroj]

Prof. Dr. Vytautas Landsbergis je v Litvě familiárně nazýván „tėtušis“ (tatík). V různých výzkumech popularity se po léta drží v první desítce nejpopulárnějších politiků.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vytautas Landsbergis na litevské Wikipedii.

  1. A. Uogelė „Mano šachmatai“, 1993
  2. a b Apdovanotų asmenų duomenų bazė. Apdovanotų asmenų duomenų bazė | Lietuvos Respublikos Prezidentas [online]. [cit. 2021-08-11]. Dostupné online. (litevsky) 
  3. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 9 kwietnia 1999 r. o nadaniu orderów.. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  4. Vabariigi President. www.president.ee [online]. [cit. 2021-08-11]. Dostupné online. 
  5. Про нагородження В. Ландсбергіса орденом Свободи. Офіційний вебпортал парламенту України [online]. [cit. 2021-08-11]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]