Války o rakouské dědictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Válka o rakouské dědictví)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Slezské války. Další významy jsou uvedeny na stránce Slezské války (rozcestník).
Válka o dědictví rakouské
Bitva u Fontenoy 11. května 1745
Bitva u Fontenoy 11. května 1745
trvání: 16. prosince 174018. října 1748
místo: Střední Evropa; Severní Amerika; Indie
výsledek: Cášský mír (1748)
strany
Francouzské království Francie
Flag of the Kingdom of Prussia (1701-1750).svg Prusko (1740–1742, 1744–1745)
Bandera de España 1701-1760.svg Španělsko
Flag of the Electorate of Bavaria.svg Bavorsko (1741–1745)
Flag of Electoral Saxony.svg Sasko (1741–1742)
Flag of Savoie.svg Savojsko-Sardinie
Flag of the Kingdom of the Two Sicilies (1816).svg Neapolsko
Flag of Genoa.svg Janovská republika (1745–1748)
Sweden-Flag-1562.svg Švédsko
Flag of Hesse.svg Hesensko-Kasselsko
Banner of the Palatinate.svg Falcké kurfiřtství
Black St George's Cross.svg Kolínské kurfiřtství
Jacobite Standard (1745).svg jakobité (1745–1746)
Svatá říše římská Habsburská monarchie
Velká Británie Velká Británie
Flag of Hanover (1692).svg Hannoversko
Statenvlag.svg Nizozemsko
Flag of Electoral Saxony.svg Sasko (1743–1745)
Flag of Savoie.svg Savojsko-Sardinie (1742–1748)
Ruské impérium Rusko (1741–1743, 1748)
velitelé
Francouzské království Ludvík XV.
Francouzské království Mořic Saský
Francouzské království François-Marie de Broglie
Flag of the Kingdom of Prussia (1701-1750).svg Fridrich II.
Bandera de España 1701-1760.svg Filip V.
Flag of the Electorate of Bavaria.svg Karel VII. Bavorský
Sweden-Flag-1562.svg Charles Emil Lewenhaupt
Flag of Genoa.svg Lorenzo de Mari
Svatá říše římská Marie Terezie
Svatá říše římská Ludwig Khevenhüller
Svatá říše římská Karel Alexandr Lotrinský
Svatá říše římská Otto Ferdinand von
Abensberg-Traun

Velká BritánieFlag of Hanover (1692).svg Jiří II.
Flag of Electoral Saxony.svg Fridrich August II.
Flag of Savoie.svg Karel Emanuel III.
Flag of Russia.svg Alžběta Petrovna
Flag of Russia.svg Peter Lacy

ztráty
23 100 Prusů
158 000 Francouzů
3 000 Španělů
120 000 Rakušanů
26 400 Britů
14 630 Nizozemců
7 840 Sardiňanů

Války o rakouské dědictví je označení pro války svedené o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy – Pruskem, Bavorskem a Francií v letech 17401748. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce a územní nároky pruského krále Fridricha II. ve Slezsku. Boje o Slezsko bývají nazývány jako slezské války. Hlavním výsledkem válek potvrzeným v Cášském míru bylo pro Rakousko uznání nástupnictví Marie Terezie za cenu ztráty většiny Slezska ve prospěch Pruska.

Během války došlo k dvoustranným konfliktům, které bývají pojímány jako samostatné války – jednalo se o koloniální války Španělska s Velkou Británií (válka o Jenkinsovo ucho), Velké Británie s Francií a dále o švédskoruskou válku. Do kontextu těchto bojů bývá řazeno i jakobitské povstání ve Skotsku.

Pozadí a příčiny[editovat | editovat zdroj]

Mapa Evropy před rokem 1740, kdy bylo Slezsko jednou ze zemí Koruny České

Během války o španělské dědictví uzavřel tehdejší císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví označovanou tradičně jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal totiž, že založí nové habsburské rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen.

Předčasná smrt Leopoldova syna Josefa I. roku 1711 způsobila nejen obrat ve válce o dědictví španělské, ale nutila posledního mužského příslušníka rodu rakouských Habsburků připravit řešení pro situaci, že by zemřel také bez dědice. 19. dubna 1713 byla vydána Pragmatická sankce, která v případě, že by Karlem VI. Habsburkové vymřeli, stanovovala následující pořadí dědiců: 1. dcery Karla VI., 2. dcery Josefa I., 3. dcery a poté sestry Leopolda I. a jejich potomstvo. Přestože se císař zasazoval o přijetí toho dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak sousedními panovníky a možnými nápadníky trůnu, vzápětí po jeho smrti 20. října 1740 byly nároky starší dcery a nové panovnice Marie Terezie zpochybněny.

Jejím cílem bylo udržení habsburské monarchie ve zděděné podobě, protože její nástupnická práva podle pragmatické sankce byla zpochybňována sousedy. Od českých zemí byla v těchto válkách oddělena většina Slezska a Kladsko, které připadly Prusku.

Vzápětí po smrti císaře Karla VI. napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.

První slezská válka[editovat | editovat zdroj]

Marie Terezie před rokem 1740

Slezsko patřilo Habsburkům po vymření Piastovského rodu díky sankcím z 19. dubna 1713, které vytvořil císař Karel VI. Během císařovy doby byla existence sankce obecně potvrzena německými státy. S následujícím úmrtím císaře si však Prusko začalo klást na Slezsko nárok.

Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu přesvědčen zříci se smlouvy.

Vojenské operace začaly v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Osmany a jejich organizace nebyla valná. Habsburské jednotky rychle ustoupily do Čech a na Moravu a pruské vítězství bylo završeno 10. dubna 1741 v bitvě u Mollwitz. Hrozba narušení mocenské rovnováhy v Evropě rozpadem podunajského soustátí vedla už v únoru 1741 ke sjednání protipruské koalice v Drážďanech. Jejími členy se stali Velká Británie, Ruské impérium, Nizozemí a Sasko, které však koalici zase brzy opustilo. Ke spojencům Pruského království patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolské království, dále Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko, kolínský kurfiřt.

Friedrich II. následně vtáhl do Čech. U Chotusic nedaleko Čáslavi porazil vojsko švagra Marie Terezie Karla Lotrinského. Svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko, protože nutně potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice na bavorské a italské frontě.

Jižní část Slezska (Opavsko avšak bez Hlučínska, které připadlo Prusku, a Těšínsko) zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko a po roce 1849 rakouské Slezsko. Malé části polského Slezska (Osvětimsko, Zatorsko, Zywiec, Seveřsko) nebyly spojeny s touto válkou.

Bavorsko-rakouská válka[editovat | editovat zdroj]

Francouzi a Bavoři útočí na Prahu roku 1741

Francie, která měla zájem na oslabení rakouské monarchie, podporovala nároky bavorského kurfiřta Karla Albrechta na českou korunu i rakouské země. 18. května 1741 uzavřely Francie, Bavorsko a Sasko v bavorském Nymphenburgu smlouvu, na jejímž základě mělo být přerozděleno rakouské dědictví. (Ke koalici se později připojilo i Prusko). Čechy, Tyrolsko a Horní Rakousy měly připadnout Bavorsku, část Slezska a Morava Sasku, Rakouské Nizozemí Francii a většina Slezska Prusku. Spojená bavorsko-francouzská vojska vpadla v září 1741 do Horních Rakous a posléze do Čech. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 se Karel Albrecht nechal českými stavy provolat králem.[1]

Související informace naleznete také v článku Okupace Prahy Francouzi, Bavory a Sasy (1741–1742).

Marie Terezie, která nyní musela čelit nepřátelům na dvou frontách, se vypravila do Uher, aby získala vojenskou pomoc uherských oddílů. Získala na svou stranu uherskou šlechtu a poté, co byla 25. června 1741 v Prešpurku korunována uherskou královnou, byla úspěšná i při jednání s uherským sněmem, i když za cenu řady politických ústupků. Uzavření příměří s Pruskem uvolnilo Marii Terezii ruce a umožnilo habsburským vojskům vedeným polním maršálem Khevenhüllerem přejít do protiútoku. 12. února 1742, právě v den, kdy byl Karel Albrecht po svém zvolení císařem Svaté říše římské korunován svým bratrem arcibiskupem kolínským jako Karel VII., vstoupily rakouské oddíly do Mnichova. Rakouská armáda zamířila do Čech a po delším obléhání osvobodila i Prahu. Poslední bavorské jednotky opustily Prahu v prosinci 1742. Koncem dubna 1743 se vypravila do Prahy i Marie Terezie, aby se zde nechala 12. května 1743 korunovat i českou královnou. Habsburská armáda okupovala Bavorsko s přestávkami více než dva roky. Poté co císař Karel VII. v lednu roku 1745 zemřel, vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., uzavřela se svou sestřenicí Marií Terezií mír. Její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu, novým římským panovníkem se stal 13. září 1745 manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.[1]

Druhá slezská válka[editovat | editovat zdroj]

Vítězství Francouzů nad Brity v bitvě u Fontenoy 11. května 1745
Bitva u Fontenoy 11. května 1745

Posílení pozice Marie Terezie bylo proti zájmům pruského krále Fridricha II. V červnu 1744 proto uzavřel spojeneckou smlouvu s Francií a v srpnu vpadl znovu do Čech. Poměrně rychle obsadil podstatnou část země, 15. září kapitulovala Praha. Vytlačit Prusy z Čech se rakouské armádě vedené Karlem Lotrinským podařilo až v polovině prosince. Pruská okupace Prahy trvala přes dva měsíce, Praha byla osvobozena 26. listopadu. Protiofenzíva byla zpočátku úspěšná, rakouské oddíly obsadily Horní Slezsko.

V lednu 1745 uzavřely Velká Británie, Rakousko, Nizozemsko a Sasko Varšavskou alianci na omezení vlivu Pruska. Fridrich II. však opět osvědčil své vojevůdcovské schopnosti a v průběhu roku 1745 dokázal v několika bitvách zvítězit. Když bylo rakousko-saské vojsko drtivě poraženo v bitvě u Hohenfriedbergu (4. června 1745), Británie doporučila Prusku uzavřít mír za podmínek z roku 1742 a uznala pruskou držbu Slezska. Marie Terezie se však se ztrátou Slezska nechtěla smířit. Teprve další porážky v bitvách u Žďáru, u Katholisch-Hennersdorfu a u Kesseldorfu ji přiměly přistoupit na mírová jednání za britského prostřednictví. Po kapitulaci Saska byl nakonec Drážďanskou smlouvou 25. prosince 1745 mír mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem uzavřen. Prusku zůstalo Slezsko, oplátkou uznal Fridrich II. Františka Štěpána císařem a Marii Terezii jako "císařovnu a královnu". Po ukončení druhé slezské války se mohla Marie Terezie soustředit na boj s Francií o Rakouské Nizozemí (kde britsko-rakouské síly utrpěly porážku od Francouzů v bitvě u Fontenoy) a o vliv v Itálii.[2]

Ukončení válek[editovat | editovat zdroj]

Války o rakouské dědictví ukončil teprve Cášský mír - mírová smlouva uzavřená 18. října 1748. Byla výsledkem mezinárodního kongresu, který se v Cáchách konal od 24. dubna 1748. Obsah smlouvy byl především výsledkem vyjednávání Británie a Francie, ostatní mocnosti se připojily. Obecně byl dohodnut návrat ke stavu před válkou, tzn. navrácení zachvácených území. Mimo jiné potvrdil Pragmatickou sankci (s tím, že však Habsburská monarchie musela odstoupit řadu území v severní Itálii) a zisk větší části Slezska (včetně Kladska) Pruskem.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b TAPIÉ, Victor Lucien. Marie Terezie a Evropa : od baroka k osvícenství. Praha: Mladá fronta, 1997. 398 s. s. ISBN 80-204-0616-6, ISBN 978-80-204-0616-3. OCLC 84945237 S. 67-99. 
  2. SKŘIVAN, Aleš. Války o dědictví rakouské 1740-1748. Historický obzor, 2001, roč. 12, č.1/2, s.2-9

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]