Přeskočit na obsah

Otto Ferdinand von Abensberg und Traun

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Otto Ferdinand von Abensberg und Traun
Vrchní velitel v Sedmihradsku
Ve funkci:
1747 – 1748
PředchůdceDěpolt Martin Černín z Chudenic
NástupceMaximilian Ulysses Browne
Místodržitel v Lombardii
Ve funkci:
1737 – 1742
PředchůdceLudwig Andreas von Khevenhüller
NástupceJan Jiří Kristián z Lobkowicz
Vojenská služba
SlužbaHabsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Hodnostpolní maršál (1741), polní zbrojmistr (1735), polní podmaršál (1733), generálmajor (1723)
Narození27. srpna 1677
Šoproň
Úmrtí18. února 1748 (ve věku 70 let)
Sibiu
Místo pohřbeníJesuit Church
Titulhrabě
RodičeOtto Lorenz von Abensperg und Traun
DětiKarl Joseph Graf von Traun
Profesevoják a důstojník
CommonsOtto Ferdinand von Abensberg und Traun
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Ferdinand hrabě von Abensberg und Traun (v literatuře často uváděn jen jako Traun) (27. srpna 1677, Šoproň – 18. února 1748, Sibiň) byl rakouský polní maršál. Od mládí sloužil v císařské armádě a vyznamenal se účastí v řadě dynastických válek první poloviny 18. století. Uplatnil se také jako diplomat a místodržitel v habsburských državách (1737–1742 guvernér v Lombardii). V roce 1741 dosáhl hodnosti polního maršála a znovu vynikl ve válkách o rakouské dědictví. V závěru své kariéry zastával funkci zemského velitele v Sedmihradsku, kde také zemřel.[1]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]
Jezdecká socha maršála Trauna na pomníku Marie Terezie ve Vídni

Pocházel ze staré rakouské šlechtické rodiny Abensberg-Traun povýšené v roce 1653 do říšského hraběcího stavu. Narodil se jako mladší syn hraběte Otto Lorenze Abensberg-Trauna (1638–1695) a jeho druhé manželky Evy Zuzany, rozené Reuberové z Pixendorfu (1645–1695).[2][3] Vzdělával se na univerzitě Martina Luthera v Halle nad Sálou, v roce 1693 však zanechal studia, aby vstoupil do služeb vojska. Jako dobrovolník bojoval v devítileté válce v Nizozemí v řadách braniborského vojska, v roce 1695 vstoupil do služeb císařské armády. Později bojoval ve válce o španělské dědictví, do roku 1709 sloužil v Itálii, v roce 1710 byl jmenován plukovníkem a pobočníkem maršála Starhemberga ve Španělsku. V roce 1711 byl účastníkem volby Karla VI. římským císařem ve Frankfurtu a byl pověřen doručit zprávu o výsledku volby do Barcelony, kde jako regentka Španělského království pobývala Karlova manželka Alžběta Kristýna. Během další války se Španělskem obsadil Neapol, organizoval postup císařské armády na Sicílii a dosáhl úspěchu v bitvě o Francavillu (1719).

V roce 1723 byl povýšen do hodnosti generálního polního strážmistra (Generalfeldwachtmeister, respektive generálmajor). Jednalo se o hromadné povyšování důstojníků během korunovace Karla VI. na českého krále v Praze.[4] V roce 1727 byl jmenován guvernérem Messiny, která tehdy v rámci Království Obojí Sicílie spadala pod správu Habsburků. Ve funkci messinského místodržitele nahradil generála Františka Wallise, do této doby se datuje Traunova bohatá korespondence s Evženem Savojským, který se živě zajímal o možnosti podnikání v tomto regionu.[5] v Itálii setrval i během války o polské dědictví, kdy bránil pevnost Capua a v roce 1735 získal hodnost polního zbrojmistra.[6] Z aktivní služby byl odvolán do Vídně, krátce poté se ale zúčastnil bojů proti nepokojům v Uhrách a následně byl pověřen inspekcí uherských pevností. V letech 1737–1742 zastával funkci guvernéra v Lombardii se sídlem v Miláně.[7] V tomto úřadu usiloval o zlepšení finanční bilance Lombardie zatížené po předchozích válkách vysokýmy zadlužením, mimo jiné se vzdal poloviny svého ročního platu ve prospěch chudiny.

Busta maršála Trauna v Heldenbergu

Po nástupu Marie Terezie na trůn a začátku války o rakouské dědictví získal nejvyšší hodnost polního maršála (1741).[8] Vzhledem k jeho věku zvažovala Marie Terezie generační obměnu, ale v začátku konfliktu ponechala Traunovi vrchní velení v Itálii. Hned na začátku války došlo k ideologickému sporu se sardinským králem Karlem Emanuelem III., který byl spojencem Habsburků a usiloval o zachování svých držav v Itálii. Maršál Traun znovu bojoval v Itálii, kde měl k dispozici 24 000 vojáků. Jeho aktivity byly předmětem kritiky vlivných diplomatů (Bartenstein, Ulfeld), naopak podporu měl v nejvyšším armádním velení a ve Dvorské válečné radě (Starhemberg) V roce 1743 zvítězil nad Španěly v bitvě u Camposanta, nedostal ale příležitost svého úspěchu využít vzhledem k liknavému postoji vídeňského dvora a nejisté podpoře sardinského krále. V roce 1744 byl odeslán na Rýn, ale po dalším pruském vpádu do Čech (tzv. druhá slezská válka) dostal příkaz pochodovat přes Bavorsko a Horní Falc do českých zemí, v dubnu 1744 v Mnichově převzal velení nad armádou o síle 50 000 vojáků. Stal se poradcem prince Karla Alexandra Lotrinského, s nímž se mu podařilo vymanévrovat pruskou armádu z Čech. Traunovy strategické schopnosti v té době uznal i protivník pruský král Fridrich II. Veliký. V roce 1745 Traun vytlačil francouzskou armádu za Rýn a umožnil tak korunovaci Františka Štěpána Lotrinského římským císařem ve Frankfurtu (1745).

V závěru války o rakouské dědictví byl Traun odeslán jako vrchní velitel do Sedmihradska (1747–1748),[9] kde krátce poté zemřel. Je pohřben v jezuitském kostele v Sibiu, kde se nachází jeho monumentální náhrobek (autor sochař Anton Schuchbauer).

Byl dvakrát ženatý, poprvé s italskou šlechtičnou Fulvií Giulianou hraběnkou di Cusa-Faletti, jeho druhou manželkou byla Marie Sidonie von Hinderer.[10] Z prvního manželství pocházel syn Karel Josef (1719–1747), který zemřel jako důstojník císařské armády během války o rakouské dědictví.

Jako příslušník šlechtického rodu měl od mládí titul císařského komořího, později obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1735). V roce 1744 byl dekorován prestižním Řádem zlatého rouna.[11] Již za války o španělské dědictví se stal majitelem vlastního pluku, který byl ale po jeho smrti rozpuštěn. Od roku 1888 do zániku rakousko-uherské monarchie nesl jeho jméno 21. pěší pluk umístěný v Čáslavi.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl I.; Praha, 1888 (reprint 1996); s. 52–53 (heslo Abensberg-Traun) ISBN 80-7185-057-8
  2. ↑ Rodokmen rodu Abensberg-Traun na webu geni.com dostupné online
  3. ↑ Rodina Otto Lorenze Abensberg-Trauna na webu geni.com dostupné online
  4. ↑ VÁCHA, Štěpán a kolektiv: Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723.; Praha, 2009; s. 343 ISBN 978-80-7432-002-6
  5. ↑ WANNER, Michael, STANĚK, Karel: Císařský orel a vábení Orientu. Zámořská obchodní expanze habsburské monarchie (1715–1789); Praha, 2021; s. 71–73 ISBN 978-80-7649-010-9
  6. ↑ Přehled generálů císařské armády 1680–1740 dostupné online
  7. ↑ Přehled představitelů státní správy v Lombardii na webu worldstatesmen dostupné online
  8. ↑ Služební postup Otto Ferdinanda Abensberg-Trauna in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 103 dostupné online
  9. ↑ Přehled velitelů císařské armády v Sedmihradsku 1691–1861 dostupné online
  10. ↑ Rodina Otto Ferdinanda Abensberg-Trauna na webu geni.com dostupné online
  11. ↑ Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 18. století dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • TARABA, Lubos: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otto_Ferdinand_von_Abensberg_und_Traun&oldid=23881168“