Jan Jiří Kristián z Lobkowicz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jan Jiří Kristián kníže z Lobkowicz
Lobkowicz coat of arms Wappen.png
Kníže z Lobkowicz a
1. hlava (mělnicko-hořínské) sekundogenitury
Ve funkci:
? – 4. října 1753
Předchůdcemladší knížecí větev založena
NástupceJosef Maria Karel z Lobkowicz
Vrchní velitel v Českém království
Ve funkci:
1746 – 1751
PředchůdceHeřman Karel Ogilvy
NástupceMaxmilián Ulysess Browne
Generální guvernér v Lombardii
Ve funkci:
1743 – 1745
PředchůdceOtto Abensberg-Traun
NástupceFilip Parmský

Narození10. srpna 1686
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí4. října 1753 (ve věku 67 let)
Prešpurk (Bratislava)
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníKostel sv. Štěpána v Bratislavě
Choť(1718) Marie Karolína z Valdštejna (1702–1780)
RodičeFerdinand August z Lobkowicz (1655–1715) a
Marie Anna Bádenská (1655–1701)
DětiAugust Antonín Josef z Lobkowicz
Ferdinand Marie de Lobkowicz
Josef Maria Karel z Lobkovic
Eleonore von Lobkowicz
PříbuzníEleonora Amálie ze Schwarzenberka a Joseph Anton August Fürst Lobkowitz (sourozenci)
Eleonore Prinzessin von Lobkowitz a Antonín Isidor z Lobkovic (vnoučata)
Profesearistokrat
Ocenění1739 rakouský Řád zlatého rouna (č. 687)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Jiří Kristián z Lobkowicz, německy Johann Georg Christian von Lobkowitz (10. srpna 1686 Praha4. října 1753 Prešpurk[1][2][3] nebo 4. října 1755 Vídeň[4][5]) byl rakouský vojevůdce a český šlechtic z rodu Lobkoviců. Jako voják se od mládí zúčastnil dynastických válek první poloviny 18. století, zastával velitelské posty v různých zemích habsburské monarchie, nakonec dosáhl hodnosti polního maršála[6] a stal se rytířem Řádu zlatého rouna.[7] Jako mladší syn knížete původně užíval titul prince, nakonec získal knížecí titul a stal se zakladatelem mělnické větve Lobkoviců (panství Mělník přešlo do majetku rodu až v následující generaci).[8]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze jako pátý syn knížete Ferdinanda Augusta z Lobkovic (1655–1715) a jeho druhé manželky, bádenské markraběnky Marie Anny (1655–1701).[8] Absolvoval kavalírskou cestu, během níž užíval jméno hrabě ze Sternsteinu (podle bavorského, které rodině patřilo), doložený je jeho pobyt v Římě v roce 1700, kde se setkal se svými staršími bratry.[9] Od mládí pak sloužil v armádě, nejprve se pod velením svého bratrance Ludvíka Bádenského zúčastnil války o španělské dědictví, kdy bojoval v Německu a Nizozemí. Později se pod velením Evžena Savojského zúčastnil tažení proti Turkům a po bitvě u Bělehradu, v níž padl jeho starší bratr Josef Antonín, dosáhl hodnosti plukovníka (1717).[10] Po skončení tureckých válek se v Praze oženil a další léta pak trávil střídavě v Čechách a v Itálii, v roce 1723 obdržel hodnost generálmajora a od roku 1729 byl vrchním velitelem v Neapoli. V hodnosti polního podmaršála (1733) vynikl na Sicílii v bojích proti Španělsku. Jako generál jezdectva byl pak velitelem v Lombardii a v letech 1737–1741 v Sedmihradsku, kde opět bojoval s Turky. Mezitím v roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna.[11]

Na počátku války o rakouské dědictví byl povýšen do hodnosti polního maršála a byl povolán do Čech, kde měl za úkol vypudit francouzsko-bavorské vojsko. Obléhal Prahu a na přelomu let 1742–1743 se mu podařilo ukončit francouzskou okupaci Českého království, mimo jiné tím umožnil korunovaci Marie Terezie za českou královnu v roce 1743.[12] Poté byl znovu povolán do Itálie a v letech 1743–1745 byl generálním guvernérem v Lombardii.[13] Nakonec se vrátil do Čech a svou kariéru završil jako vrchní velitel v Praze (1746–1751).

Zemřel v Prešpurku (Bratislava) 4. října 1753. Pohřben byl 16. října 1653 v kryptě tamějšího kapucínského kostela sv. Štěpána. Popis pohřebního průvodu vyšel tiskem.[2]

Mecenášství[editovat | editovat zdroj]

Christoph Willibald Gluck mu jako svému mecenáši věnoval opery La Sofonisba (1744), Ippolito (1745) a Pasticcio (1743). Skladatel také Lobkovice doprovázel v roce 1745 na jeho cestě do Londýna. V Itálii dostal darem černého otroka Angela Solimana, který ho jako jeho dvořan doprovázel do konce života, když před tím zachránil Lobkovicovi v bitvě život.

Rodinné a majetkové poměry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1718 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Karolínou z Valdštejna (1702–1780), dcerou významného diplomata Karla Arnošta z Valdštejna (1661–1713).[14] Měli spolu deset dětí, z nichž tři synové zemřeli v dětství. Další synové Karel Adam (1719–1760), Filip Josef (1732–1760) a Leopold (1734–1759) sloužili v armádě a zemřeli za sedmileté války. Pokračovatelem rodu byl kníže Josef Maria z Lobkovic (1724–1802), který dosáhl hodnosti polního maršála, byl vyslancem v Rusku, ale zemřel bez mužského potomstva. Faktickým zakladatelem mělnické větve byl jeho mladší bratr kníže August Antonín z Lobkovic (1729–1803), vyslanec ve Španělsku a nejvyšší maršálek Českého království, který sňatkem s Marií Josefou Černínovou získal panství Mělník se sídelním zámkem v Hoříně.

Jiří Kristián byl po vymření bílinské větve rodu předurčen jako dědic severočeských panství Jezeří a Nové Sedlo. Po tragickém úmrtí Oldřicha Felixe z Lobkovic (1650–1722), posledního člena bílinské větve, skutečně tento majetek převzal, ale vzápětí uzavřel dohodu se svým starším bratrem, knížetem Filipem Hyacintem, a panství mu předal. Pro Jana Jiřího Kristiána a jeho potomstvo bylo zřízeno peněžní svěřenství.[15] Ve svém vídeňském paláci soustředil sbírku zbraní získaných darem, ale také formou válečné kořisti.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MAREK, Miroslav. Rodokmen Lobkowiczů 2 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2007-03-16 [cit. 2020-08-09]. Dostupné online. 
  2. a b KOPIČKA, Petr. 16. září 1753 / Svatba Augusta Antonína knížete z Lobkowicz a Marie Ludmily hraběnky Černínové z Chudenic – jejich manželství a rodina. Mělník: Jiří Lobkowicz, 2013. 26 s. S. 9. Dále jen Svatba Augusta Antonína knížete z Lobkowicz a Marie Ludmily hraběnky Černínové z Chudenic. 
  3. JUŘÍK, Pavel. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. Praha: Euromedia Group – Knižní klub, 2017. 160 s. ISBN 978-80-242-5429-6. S. 80. Dále jen Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu. 
  4. Ottův slovník naučný, díl XVI.; Praha, 1900 (reprint 1999), s. 227 ISBN 80-7185-237-6
  5. KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 140. Dále jen Lobkowiczové. Dějiny a genealogie rodu. 
  6. Služební postup in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815), Vídeň, 2006; s. 58 dostupné online
  7. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 274
  8. a b Weinbaudomane der Lobkowiczer in Melnik. www.pilot.cz [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  9. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013 s. 382 ISBN 978-80-7415-071-5
  10. Přehled rakouských generálů 1680–1740
  11. Lobkowiczové: Popel jsem a popel budu, s. 81
  12. HLAVAČKA, Milan: Karel Albrecht. Příběh druhého zimního krále.; Praha, 1997 s. 134–137 ISBN 80-85770-50-4
  13. Představitelé italských států před rokem 1860
  14. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; Praha, 2013 s. 447 ISBN 978-80-7422-233-7
  15. RICHTEROVÁ, Alena: Vývoj roudnické lobkovické knihovny; Praha, 1989 s. 69
  16. PRCHAL, Vítězslav: Společenstvo hrdinů. Válka a reprezentační strategie českomoravské aristokracie 1550–1750; Praha, 2015 s. 226, 358 ISBN 978-80-7422-279-5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]