Supíkovice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Supíkovice
Vápenka
Znak obce SupíkoviceVlajka obce Supíkovice
znakvlajka
Lokalita
Status obec
LAU (obec) CZ0711 541117
Kraj (NUTS 3) Olomoucký (CZ071)
Okres (LAU 1) Jeseník (CZ0711)
Obec s rozšířenou působností a pověřená obec Jeseník
Historická země Slezsko
Katastrální území Supíkovice
Katastrální výměra 9,27 km²
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 679 (2018)[1] (e)
Nadmořská výška 407 m n. m.
PSČ 790 51
Zákl. sídelní jednotky 1
Části obce 1
Katastrální území 1
Adresa obecního úřadu Supíkovice 130
790 51 Supíkovice
Starosta Roman Bican
Oficiální web: www.supikovice.cz
Email: supikovice@supikovice.cz
Supíkovice
Supíkovice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a částem obce
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obec Supíkovice (něm. Saubsdorf,[2] pol. Supikowice) se nachází v okrese JeseníkOlomouckém kraji. Žije zde 679[1] obyvatel.

Poloha[editovat | editovat zdroj]

Obec Supíkovice sousedí na severu s obcí Velké Kunětice, na západě s obcí Stará Červená Voda, na jihu s obcemi Česká Ves a Písečná a na východě s obcí Hradec-Nová Ves. Od okresního města Jeseník je vzdálena 9 km a od krajského města Olomouc 79 km.

Geomorfologicky patří Supíkovice k provincii Česká vysočina, subprovincii krkonošsko-jesenické (sudetské), oblasti jesenické (východosudetské) na rozhraní geomorfologického celku Rychlebské hory (podcelek Sokolský hřbet) a geomorfologického celku Zlatohorská vrchovina (podcelek Bělská pahorkatina). Nejvyšším vrcholem je Křemenáč (735 m n. m.), dalšími jsou např. Nízká hora (552 m n. m.) a Velký Špičák (516 m n. m.).

Území Supíkovic patří do povodí Odry, resp. Kladské Nisy. U obce pramení a protéká jí potok Kunětička. Pod vrchem Křemenáč pramení rovněž stejnojmenný potok odtékající do Staré Červené Vody.

Území obce pokrývá z 44,5 % zemědělská půda (35 % orná půda, 6,5 % louky a pastviny) a z téměř 46 % les.

Historie[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1284, kdy je zmiňována jako Supicovici a patřila vratislavskému biskupství. Supíkovice vznikly kolonizací a byly pojmenovány patrně po svém lokátorovi Supíkovi nebo Šupíkovi. Německý název Saubsdorf vznikl postupným komolením původního Supikowitz, Supigisdorf.

Jak naznačuje existence dnes zaniklé vodní tvrze, bylo zde ve 14. až 16. století sídlo samostatného statku. Již před rokem 1353 byl majitelem Mikuláš Čambory z Kečerdorfu, od nějž Supíkovic téhož roku získali Albert a Jindřich Cruze (patrně z rodu Krušinů z Lichtenburka). Ti i další majitelé (1400–1420 Mikuláš, 1428 Konrád) se titulovali "ze Supíkovic". Anna ze Supíkovic, jeptiška u dominikánek v Ratiboři, přenechala roku 1435 Supíkovice svému ujci Hansovi von der Leipa/Leippe. Patrně jeho stejnojmenný syn pak prodal roku 1484 ves Markétě, vdově po Václavovi Bavorovi z Holovous (†1462). Markéta se znovu provdala za Jiříka Girka von Arnsdorf, Supíkovice však přenechala roku 1498 synům z prvního manželství Janu († 1524) a Jiřímu († 1514) Bavorům z Holovous; Supíkovice držel od roku 1512 Jiří a po něm jeho syn Kryštof. Ten postoupil roku 1573 Supíkovice svým synům Achillovi, Samsonovi a Kryštofovi ml. Bavorům z Holovous. Roku 1574 si Achilles a Kryštof ml. ves rozdělili: Achilles měl Dolní dvůr a dolní část vsi, Kryštof ml. Horní dvůr a horní část vsi.

Roku 1580 od obou bratří vratislavský biskup vesnici odkoupil a rozparceloval tzv. Horní dvůr mezi osadníky. Původně samostatná správa statku byla po třicetileté válce přenesena do Jeseníka a od té doby ves patřila k biskupskému frývaldovskému panství. Tvrz byla ještě v 18. století používána jako kněžské vězení, pak však zanikla (ještě roku 1836 je uváděna jako zřícenina) a na jejím místě vznikla kolonie Geislersfeld (Lomy). Ve vsi bylo rovněž dědičné fojtství.

Zdejší římskokatolický kostel je zmiňován poprvé roku 1651, je však nepochybně mnohem starší, jak dokazuje i zachovaný renesanční portál z 16. století. Tehdy je uváděn jako zasvěcený Neposkvrněnému početí P. Marie, již roku 1666 se však uvádí zasvěcení sv. Hedvice. Škola u něj byla již roku 1686, avšak farou spadaly Supíkovice pod Velké Kunětice. Teprve roku 1822 zde byla zřízena samostatná lokální kuracie a později fara.

Supíkovice byly zprvu zemědělskou vsí, v době před průmyslovou revolucí se obyvatelé zabývali i přadláctvím a plátenictvím, pro hospodářství obce však měl zvláštní význam zdejší mramor. Již roku 1430 se ve zprávě Itala A. Waly zmiňuje zdejší nerostné bohatství: v hoře Špičák (něm. Spitzenstein) se prý těžilo zlato a stříbro. Uvedená relace se zmiňuje i o zdejších jeskyních – jedná se o první písemnou zmínku o jeskyních na území České republiky. Lámání vápence je doloženo v 16. století; roku 1579 se zmiňují čtyři lamači kamene a dvě vápenné pece. Kámen však byl tehdy většinou v drobných pecích pálen na vápno a to pak bylo dopravováno pro stavební účely do celého Slezska. Až od 19. století, a zejména od jeho druhé poloviny, začal být kvalitní mramor těžen jako stavební kámen. V obci vnikla řada kamenických závodů zpracovávajících mramor i žulu. První z nich byla firma Hillebrand & Co. snad již kolem roku 1848, postupně jich však vzniklo několik desítek. Mramor získal díky vynikajícím vlastnostem brzy značnou pověst a Supíkovice byly označován jako „slezská Carrara“ (vzhledem k podobnosti zdejšího kamene s bílými mramory z italské Carrary). Naopak vápenictvi do počátku 20. století zaniklo.

V Supíkovicích od roku 1886 fungovala Zemská odborná škola pro mramorový průmysl (v blízké Žulové byla v témže roce zřízena škola pro zpracování žuly), po převzetí státem roku 1910 pojmenovaná Císařsko-královská odborná škola pro zpracování kamene a od roku 1918 jen „Státní“. Zanikla v lednu 1945 a její vybavení bylo po II. světové válce převezeno z větší části do kamenické školy v Hořicích.

V meziválečném období zde soupeřily o přízeň strany křesťansko-sociální, zastupující zemědělskou část zdejších obyvatel, a komunistická, již podporovali dělníci kamenických závodů. Po hospodářských problémech způsobených krizí zde vítězila Sudetoněmecká strana, ačkoli ne tak výrazně jako jinde na Jesenicku.

Po druhé světové válce, uzavření školy a odsunu většiny zdejších německých obyvatel kamenictví ztratilo na intenzitě. Těžba i zpracování byly postátněny a koncentrovány do jediného podniku, který podléhal mnohým reorganizacím a přejmenováním. Jeho nástupcem a pokračovatelem supíkovického kamenictví je společnost Slezský kámen a. s.

Počet obyvatel poklesl asi na polovinu oproti předválečnému stavu, přesto bylo dosídlení relativně úspěšné a stabilní. Zdejší jednotné zemědělské družstvo bylo založeno již v roce 1949 a v porovnání s okolními JZD se mu dařilo lépe. Roku 1974 však bylo přičleněno k JZD Velké Kunětice.

Od 1. ledna 1976 do 23. listopadu 1990 byly k Supíkovicím připojeny Velké Kunětice a osadami Františkov a Strachovičky.

Supíkovice jsou členem Mikroregionu Zlatohorsko, svazku obcí vzniklého v roce 2001.[3] Obec je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník,[4] a od roku 1997 členem Euroregionu Praděd.[5]

Součástí Supíkovic je osada Lomy (toto jméno až roku 1949 nahradilo původní německé Geislersfeld[6] či Geißlersfeld, někdy též počešťované na Geislerov), řada domků ve východním záhumení Supíkovic. Vznikla na místě bývalé vodní tvrze, Dolního dvora a ovčína roku 1780. Stavebně je od počátku se Supíkovicemi úzce spojena.

Správní vývoj[editovat | editovat zdroj]

Správní příslušnost Supíkovic od roku 1848[7]

Vývoj počtu obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Počet obyvatel Supíkovic podle sčítání nebo jiných úředních záznamů:[8]

Rok 1836 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1939 1947 1950 1961 1970 1980 1991 2001
Počet obyvatel 758 1106 1255 1307 1378 1655 1540 1734[p 1][p 2] 1712 794 766 856 775 713 689 671[p 3]
  1. z toho: 24 Čechoslováků, 1679 Němců; 1701 řím. kat., 20 evang., 1 izrael., 1 bez vyzn.
  2. z toho: Supíkovice 1345, Geislersfeld (Lomy) 389
  3. z toho: 632 Čechů, Moravanů a Slezanů, 26 Slováků, 4 Němců, 2 Poláci; 171 řím. kat., 1 čsl. hus., 13 evang., 420 bez vyzn.

V obci Supíkovice je evidováno 232 adres : 231 číslo popisné (trvalé objekty) a 1 číslo evidenční (dočasné či rekreační objekty).[9] Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 205 domů, z toho 174 trvale obydlených.

Církevní správa[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska římskokatolické církevní správy spadají Supíkovice do farnosti Supíkovice, která patří do děkanátu Jeseník diecéze ostravsko-opavské.[10]

Evangeličtí věřící patří k farnímu sboru v Jeseníku.[11] Věřící Československé církve husitské patří k náboženské obci v Jeseníku.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Obcí prochází silnice II. třídy číslo 455 z Písečné směrem na Velké Kunětice a na státní hranici s Polskem.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Kulturní památky[editovat | editovat zdroj]

Přírodní památky[editovat | editovat zdroj]

Školství[editovat | editovat zdroj]

V obci se nachází mateřská škola a základní škola nižšího i vyššího stupně (1.–9. ročník).[15]

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích k 1.1.2018. 30. dubna 2018. Dostupné online. [cit. 2018-05-01]
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 856. 
  3. http://www.zlatohorsko.cz/
  4. http://www.smoj.cz/
  5. http://www.europraded.cz/
  6. Vyhláška ministerstva vnitra č. 3/1950 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1949. Dostupné online.
  7. GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 2003. ISBN 80-7248-226-2. 
  8. Historický lexikon obcí České republiky 1869-2005, 1. díl. Praha: ČSÚ, 2006. ISBN 80-250-1310-3. S. 650-651.  Statistický lexikon obcí v zemi Moravskoslezské. Praha: Ministerstvo vnitra a Státní úřad statistický, 1935. S. 33.  Český statistický úřad. Sčítání lidu, domů a bytů 2001 [online]. 2010-03-16 [cit. 2010-03-16]. Dostupné online.  Statistický lexikon obcí České republiky 2005. Praha: ČSÚ, MV ČR, 2005. ISBN 80-7360-287-3. S. 976-977. 
  9. Ministerstvo vnitra ČR. Adresy v České republice [online]. 2010-01-12 [cit. 2010-01-12]. Dostupné online. 
  10. BOHÁČ, Zdeněk. Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství s.r.o., 1999. ISBN 80-7192-405-9. 
  11. NEŠPOR, Zdeněk R. Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a Slezska. Praha: Kalich, 2009. ISBN 978-80-7017-129-9. S. 206-207. 
  12. http://www.jesenik.org/index.php?option=com_searchpamatky&Itemid=362&sid=224
  13. http://www.jesenik.org/index.php?option=com_searchpamatky&Itemid=362&sid=227
  14. http://www.jesenik.org/index.php?option=com_searchpamatky&Itemid=362&sid=445
  15. http://www.skola-supikovice.info/

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]