Praslovanština

Praslovanština náleží do rodiny indoevropských jazyků a je společným prajazykem dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.

Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských). Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak soudobému stavu skladby v praslovanštině.

Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indickými, íránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S poslední skupinou jazyků má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l., i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

Tvarosloví

Časování

1) Osoba: ie. - 3 os. (pers.)

2) Číslo: jednotné číslo (singulár), dvojné číslo (duál), množné číslo (plurál)

3) Čas - jednoduché min. časy: Aorist - vyprávěcí neprůvodní děj: a) sigmatický (kratší), b) sigmatický delší Imperfektum - psl. novotvar od aoristu - od sloves nedokonavých. - složený min. čas (combined pass tense): Perfektum (přítomný s minulým) - plusquamperfektum (participium + imperfektum či (or) perfektum) (Participium - minulý stav z minulého) - přítomný č. - a) gnómický přítomný - obecná pravda bez čas. omezení (atematická & tematická) - v ie. - starobylý, tzv. nazální infix v prézensu u sloves b) historický přítomný - minulá událost jako přítomnost (atematická & tematická) - budoucí čas - novější vzniklé u ie.

4) Způsob - postoj mluvčího Indikativ - z ie. indikativa (z ie. indikativum) Imperativ ← z ie. Přacího zp. (z ie. Optativum) - tematický & atematický Kondicionál - psl. novotvar z ie. konjunktiva Konjunktiv - v ie.

5) Vid - dokonavý & nedokonavý (i u sloves opětovných)

6) Rod (Genus) - činný (aktivum) - trpný (pasivum) - medium (médium) - agens děje je činností zároveň zasahován → do sl. se médium nedochovalo

7) Kmen sloves - infinitivní - 0, -i, -ě, -a, - ova, -nó - presentní -i, -e, -ne, -je - slovesa atematická - nemají prézensní kmenotvornou příponu

8) Neurčité tvary slovesné - a) neurčitek (infinitiv) - slov. a bal. → "ti", - v ie. jazycích rozdílné tvoření (in ie. languages different making) - b) supinum - psl. → "t'" - u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslov. urč. účelu. V Stsl. od dok. i nedokonavých - c) participium - minulé činné (od st. part. v ie.) - přítomné činné (od stejného v ie.) (v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé) - minulé trpné - přítomné trpné - participium - perfekta činné

Skloňování

1) Pád dle vývoje - stsl. 7 pádů: Nominativ (kdo, co) Vokativ ("voláme" koho, co !) Akuzativ ("vidím" koho, co) Genitiv (bez/0 koho, bez/0 čeho) Lokál (o kom, o čem) Dativ (k/ke/ku komu, k/ke/ku čemu) Instrumentál (s/0 kým, s/0 čím)

2) Číslo: - singulár (jednotné číslo) - duál (dvojné číslo) - plurál (množné číslo)

3) Životnost - začala se vyvíjet ke konci psl. období, a to pouze u maskulin - > poté sl. - maskulinum, femininum, neutrum

4) Deklinační typy podstatných jmen - v psl. dle zakončení kmene → v sl. jazycích rodový m.: -u, -t m. + f.: -i, -a, -ja f. + n.: -o, -jo, -n n.: -nt, -s f.: -r, -'v

5) Konsonantní kmeny - v psl. jsou pův. starobylé koncovky jen v někt. pádech a dále ustupují

-'v (-ú) -n (f. + m.) -nt -r -t -s

6) Přídavná jména (adjektivum) - skloňování (declensions): a) jmenné - totožné s podst. jm. - tvrdé: -a, -o - měkké: -a, -o - jiné se nezachovaly b) složené (kombinated) - sl., balt., german. → psl. inovace od → jˇ("ten, on"), ja, je - v postpozitivní pozici ← z determinanční funkce

7) Stupňování podst. jm.: a) 0 b) m.: 'ii, f.: 'iši, n.: je c) m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje

8) Zájmena (Pronomen): a) bezrodá - osobní , zvratné, tázací b) rodová - t', ta, to - jˇ, ja, je -sˇ - dle "tento", ale někt. koncovky "-i" - kyjˇ, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)

9) Číslovky:

- skloňování dle deklinace/declinated according deklinations: - jmenné, zájmenné i složené - č. (numerické): základní: - 5 - 10 - původně číselná subst. - 1 jako: jedin' , jedina, jedino - t', ta, to - 2 jako: d'va, d'vě, d'vě - 3 jako: tr' je, tri, tri - pl. = "-i" - 4 jako: četyre, četyri, četyri - ("-i") - 5 jako: pěť ("-i") - 6 jako: šesť ("-i")... - 100 - s'to - ("-o") - 1000 - tisošti (tisešti) - ("-ja")

10) Číslovky řadové - jako složená adj. tvrdého typu, pouze tretijˇ- měkké ("-ˇjo") - 11 - 19 - pouze první část se skloňuje

11) Číslovky druhové: d'vojˇ, d'voja, d'vojo - jˇ, ja, je obojˇ, oboja, obojo - jˇ, ja, je trojˇ, troja, trojo - jˇ, ja, je četvorˇ, četvora, četvoro - jako tvrdá adj. jm. tvaru

Fonologie

Samohlásky

Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u.

• ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně [ɪ], resp. [ɯ]
• ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky
• ě – jať, pravděpodobně [æː]
• y – pravděpodobně [ɨː] nebo [ɯi]
• existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.

Souhlásky

Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:

	Bilabiála	Dentála	Palatalizovaná dentála	Alveolára	Palatalizovaná alveolára	Palatála	Velára
Ploziva	p, b	t, d	t’, d’				k, g
Afrikáta			c, ʒ		č, ǯ
Frikativa	v	s, z	s’		š, ž		x
Nazála	m	n		n’
Likvida		l	l’	r	r’	j

• párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku
• c představuje neznělou afrikátu [ʦ]
• ʒ představuje znělou afrikátu [ʣ]
• x představuje neznělou velární frikativu [x]
• š, č, ž a ǯ představují hlásky [ʃ], [ʧ], [ʒ] a [ʤ]
• ’ představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky

Zápis

Ve slavistice se obvykle provádí transkripce praslovanských hlásek (a slov), jež je představována výše použitými symboly a nikoli odpovídajícími symboly v mezinárodní fonetické abecedě (IPA).

Slovní zásoba

Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).

praslovansky	staroslověnsky	slovensky	česky	polsky	rusky	ukrajinsky	slovinsky	srbochorvatsky	bulharsky	makedonsky	bělorusky
*golvà	glava	hlava	hlava	głowa	gołova	hołova	gláva	gláva	glavá	glava	hałava
*nȏsъ	-	nos	nos	nos	nos	nis	nȏs	nȏs	nos	nos	nos
*rǫkà	rǫka	ruka	ruka	ręka	ruka	ruka	róka	rúka	răká	raka	ruka
*sь̑rdьce	srьdьce	srdce	srdce	serce	serdce	serce	srcȇ	sȑce	sărcé	srce	serca
*màti	mati	matka	matka	matka	mat’	maty	máti	mȁti	májka	majka	maci
*otьcь	otьcь	otec	otec	ojciec	baťka	oteć	óče	òtac	otéc	otec	(baćka)
*dъkti	dъĉi	dcéra	dcera	córka	dočka	dočka	hčȋ	kćȋ	dăšterjá	ḱerka	dačka
*mě̀sęcь	měsęcь	mesiac	měsíc	miesiąc	miesiac	misiać	mȇsec	mjȅsec	mésec	mesec	miesiac
*bě́lъ	bělъ	biely	bílý	biały	bieły	biły	bél	bȉjeo	bjal	bel	bieły
*pę̑tь	pętь	päť	pět	pięć	piať	pjať	pet	pȇt	pet	pet	piać
*sỳpati	sypati	sypať	sypat	sypać	sypat'	sypaty	sípati	sȉpati	sípvam	sipa	sypać

Literatura

• HORÁLEK, Karel. Úvod do studia slovanských jazyků. Československá akademie věd. Praha 1955, 488 s.
• VEČERKA, Radoslav. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5., nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.

Související články

• Staroslověnština

Portály: Jazyk