Sojuz 28

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sojuz 28
Znak
Soyuz-28-patch.png
Údaje o lodi
Typ Sojuz (11F615A8, 7K-T)
Výrobní číslo 45
COSPAR 1978-023A
Výrobce NPO Energija
Provozovatel Středisko řízení letů při CNIIMaš a NPO Energija
Hmotnost 6 570 kg
Údaje o letu
Volací znak Зенит ("Zenit")
Členů posádky 2
Datum startu 2. března 1978 15:28:10 UTC
Kosmodrom Bajkonur, Kazachstán
Vzletová rampa LC1
Nosná raketa Sojuz
Délka letu 7 dní, 22 hodin a 16 minut
Datum přistání 10. března 1978 13:44:10 UTC
Místo přistání 135 km severně od Arkalyku, Kazachstán
Spojení se stanicí
Spojení se stanicí 3. března, 18:10 UTC
Délka spojení 6 dní, 16 hodin a 13 minut
Odlet ze stanice 10. března, 10:23 UTC
Apogeum 275,6 km
Perigeum 198,9 km
Sklon dráhy 51,65°
Doba oběhu 88,95 min
Navigace
Předcházející Následující
Sojuz 27 Sojuz 29

Sojuz 28 byla sovětská kosmická loď typu Sojuz. Na oběžnou dráhu Země ji 2. března 1978 vynesla raketa Sojuz-U. Na palubě lodi byla dvoučlenná posádka – sovětský kosmonaut a velitel lodi Alexej Gubarev a československý kosmonaut-výzkumník Vladimír Remek. Jednalo se o čtvrtý let ke stanici Saljut 6. Den po startu se Sojuz 28 spojil se stanicí. Během týdenního pobytu návštěvníci pomáhali základní posádce – Juriji Romaněnkovi a Georgiji Grečkovi – v jejich vědeckém programu, provedli řadu televizních reportáží a také experimenty připravené československými odborníky z ČSAV.

Vladimír Remek byl první člověk ve vesmíru z jiného státu než ze Sovětského svazu či USA. Jednalo se o první misi programu Interkosmos.[1] Byl to 63. let kosmické lodě s posádkou z naší planety.

Posádka[editovat | editovat zdroj]

Hlavní[editovat | editovat zdroj]

(v závorkách je uveden dosavadní počet letů do vesmíru včetně této mise)

Záložní[editovat | editovat zdroj]

Přípravy[editovat | editovat zdroj]

Pozadí letu a výběr posádky[editovat | editovat zdroj]

V první polovině roku 1976 nabídl Sovětský svaz zemím sdruženým v programu výzkumu vesmíru Interkosmos účast v pilotovaných kosmických letech. V první fázi byla nabídka směrována k vládám Československa, Polska a Německé demokratické republiky.[2]

Výběr československých kosmonautů programu Interkosmos probíhal v červnu–listopadu 1976. Vybíralo se z pilotů československého vojenského letectva. Nejdříve lékařská komise Ústavu leteckého zdravotnictví v čele s plukovníkem Antonínem Dvořákem na základě pravidelných každoročních prohlídek určila 24 vhodných kandidátů. Ty v Praze důkladně vyšetřila, a vybrala osm a poté čtyři nejlepší – Ladislava Klímu,[pozn. 1] Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška. V listopadu 1976 dalším kole testů v Moskvě sovětští lékaři ze čtveřice vybrali Pelčáka a Remka.[3] Pro finalisty nebylo sovětské prostředí neznámé, oba od roku 1972 studovali na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v Moskvě, a do Československa se vrátili až v létě 1976.

V prosinci 1976 dvojice budoucích československých kosmonautů zahájila výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů v Hvězdném městečku, společně s polskou a východoněmeckou dvojicí.[3] Běžný základní výcvik byl dvouletý, kosmonauti programu Interkosmos procházeli jeho zkrácenou půlroční verzí. V květnu 1977 složili závěrečné zkoušky a poté byli rozřazeni do posádek; jednu tvořili plukovník Alexej Gubarev s Vladimírem Remkem, druhá se skládala z Nikolaje Rukavišnikova a Oldřicha Pelčáka.[4][pozn. 2] Oba sovětští kosmonauti měli zkušenosti z kosmického letu, Alexej Gubarev měl za sebou let Sojuzem 17 a měsíční pobyt na stanici Saljut 4 v roce 1975, Nikolaj Rukavišnikov absolvoval dva lety celkem v délce osmi dnů – na Sojuzu 10 roku 1971 a Sojuzu 16 roku 1974.

V létě 1977 rovněž proběhla diskuze o pořadí letů mezinárodních posádek. Stanoveno bylo na Československo, Polsko, NDR. Vliv na něj měla patrně jak politická, tak vědecká kritéria.[2] Prestižní postavení Čechoslováka snad mělo překrýt hořkost z okupace roku 1968. Podle vzpomínek tehdejšího polského ministra obrany generála Jaruzelského se Poláci cítili ukřivděni, když jejich velikost a podíl na bojích 2. světové války nestačila na prvenství. Československo se navíc mohlo vykázat vysokou aktivitou v programu Interkosmos, kde bylo zodpovědné za 40 % plněných úkolů.[6]

Od podzimu 1977 probíhala příprava na let v posádkách, v polovině února 1978 obě posádky úspěšně složily závěrečné zkoušky, ve kterých byla podle hodnocení instruktorů dvojice Gubarev–Remek o něco lepší.[2] I u závěrečných zkoušek se projevila zákulisní rivalita,[pozn. 3] když obě soupeřící skupiny nařkly protistranu, že napovídala „své“ posádce.[7] Definitivní výběr letové posádky byl údajně konzultován i s československými politiky.[8] Kosmonauti 18. února přiletěli na kosmodrom Bajkonur[9] a 26. února se dozvěděli konečné rozhodnutí – poletí Gubarev s Remkem.[8]

Vědecký program letu[editovat | editovat zdroj]

Pro československého kosmonauta připravili vědci Československé akademie věd ve spolupráci s dalšími institucemi šest experimentů. Byly to Chorella-1, Tepelná výměna-2, Oxymetr, Supos, Extinkce a Morava-splav.[10]

Experiment Chorella-1 zkoumal růst řas. Před Remkovým letem už byly řasy do vesmíru přivezeny, ale v klidovém stavu, tentokrát byly naočkovány na živné půdy a zkoumán průběh jejich rozmnožování. Kontrolní populace řas rostla na Zemi za stejných podmínek, kromě stavu beztíže. V pokusu Tepelná výměna-2 byla srovnávána naměřená teplota těla s pocity kosmonautů. Cílem experimentu Kyslíkový režim bylo zjištění vlivu stavu beztíže na zásobování tkání (konkrétně kůže předloktí levé ruky) kyslíkem. Měření pomocí oxymetru proběhla před letem, v jeho průběhu i po něm. Experiment Supos spočíval ve zjišťování psychologického stavu kosmonautů před, během a po letu pomocí dotazníku. V exprimentu Extinkce Remek sledoval změny jasnosti hvězd při západu za obzor.[11] Experiment Morava-splav využíval sovětskou pec Splav-1 k roztavení a pomalému (45 hodin)[12] chladnutí vzorků chloridu měďného a olovnatého a chloridu stříbrného a olovnatého.[10]

Průběh letu[editovat | editovat zdroj]

Start[editovat | editovat zdroj]

Emblém letu Sojuz 28

Kosmickou loď Sojuz 28 vynesla na oběžnou dráhu nosná raketa Sojuz-U. Odstartovala odpoledne 2. března 1978 v 15:28:10 UTC[13]kosmodromu Bajkonur na území Kazachstánu. Na palubě nesla dvoučlennou posádkou. Velitelem lodě byl 47letý Rus, sovětský kosmonaut plukovník Alexej Gubarev. Druhým byl československý kosmonaut-výzkumník kapitán Vladimír Remek.

S orbitální stanicí Saljut 6, na které od 11. prosince 1977 žili Jurij RomaněnkoGeorgij Grečko se kosmická loď spojila po svém 18. oběhu Země 3. března v 18:10 UTC (20:18 jejich, moskevského, času). Po třech hodinách kontrol a příprav návštěvníci vstoupili, přesněji vpluli, na stanici. První Vladimír Remek, za ním Alexej Gubarev.[14]

Pobyt na stanici[editovat | editovat zdroj]

Hostitelé přivítali návštěvu tradičně, chlebem a solí. Pak následovaly povinnosti, příjemné – předání balíčků, novin a dopisů od rodin a přátel – i nutné – vykládka Sojuzu. Už po dvaceti minutách Remek zahájil experiment Chorella, o který se staral průběžně i v následujících dnech. Poté ještě kosmonauti zakonzervovali Sojuz 28 a ve 3 hodiny nového dne se uložili ke spánku.[15]

Odpočinek trval do 10:30, odpoledne Gubarev s Remkem věnovali lékařskému vyšetření, poté zahájili experiment Morava-splav. V závěru dne se věnovali dlouhodobému sovětsko-polskému experimentu Opros, doplněnému českým Suposem. Šlo o vyplňování dotazníků, v nichž odpovídali na otázky týkající se zdravotního i psychického stavu.[15]

Další den letu, 5. března, přišel na řadu experiment Oxymetr.[15] Při zahájení prací kosmonauti zjistili poruchu napájení přístroje, zdroj sice improvizovaně nahradili sadou monočlánků, měření však už neproběhlo kompletně.[12] Také proběhla mezinárodní tisková konference, vysílaná i Československou televizí.

Dopoledne 6. března Remek s Gubarevem připravili a provedli experiment Extinkce – pozorovali hvězdy. Odpoledne se věnovali sledování zemského povrchu, večer doběhl experiment Morava-splav.[16] Dopoledne i po obědě 7. března kosmonauti ukládali vybavení s výsledky experimentů do Sojuzu. Odpoledne sledovali ledovce a sněžný pokryv na sovětském území. Proběhla i další televizní beseda. A došlo na experiment Tepelná výměna-2.[17]

Další den, 8. březen, byl odpočinkový. Kosmonauti hovořili s rodinami a příbuznými na Zemi, opět promluvili do televize, Romaněnko s Grečkem si četli přivezenou korespondenci.[18] 9. března se Gubarev a Remek připravovali na odlet. Nanosili vše potřebné do svého Sojuzu, výsledky experimentů do přistávacího modulu, odpad do zase orbitálního modulu (který je při návratu odhozen a shoří v atmosféře), orazítkovali přivezenou poštu. [19]

Závěr letu[editovat | editovat zdroj]

Přistávací modul lodi Sojuz 28 v leteckém muzeu v Praze-Kbelích

Ráno 10. března se rozloučili se základní posádkou, vrátili se na svou loď Sojuz 28 a po 164 hodinách společného letu se od orbitální stanice odpojili. Pak s pomocí brzdícího motoru zahájili sestup. Loď se rozpojila na tři části, samotná kabina s posádkou se na padáku snesla na Zemi po 190 hodinách trvání expedice asi 310 km západně od Celinogradu v Kazachstánu.[20][1] Pak vrtulníky dopravily kosmonauty do blízkého Arkalyku a odtud se letadlem vrátili do hotelu Kosmonaut na Bajkonuru.

Jako všechny pozdější mise programu Interkosmos trvala tato přibližně 7 dní a 21,5 hodin. Bylo to zřejmě proto, aby nevznikly spekulace, že Sovětský svaz upřednostňuje některou zemi před jinou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V letech 1997–2001 velitel vzdušných sil Armády České republiky v hodnosti generálporučíka.
  2. Podle ruské encyklopedie AstroNote měla zprvu (od června 1977) druhá posádka složení Jurij Isaulov, Oldřich Pelčák, přičemž Isaulova záhy nahradil Rukavišnikov.[5]
  3. Soupeření souviselo s existencí dvou sovětských oddílů kosmonautů – vojenského oddílu Střediska přípravy kosmonautů a civilního oddílu společnosti Eněrgija.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 302.  
  2. a b c PACNER, Karel. Před třiceti lety: jak se dostal první Čechoslovák do vesmíru [online]. Praha: technet.idnes.cz, 2008-2-29, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.  
  3. a b PACNER, Karel. Kolumbové vesmíru. 2. díl, Souboj o stanice. 2., přeprac. a dopl.. vyd. Praha; Litomyšl : Paseka, 2007. 428 s. [Dále jen Pacner (2007)]. ISBN 978-80-7185-749-5. Kapitola Osmdesátý sedmý. Příběh prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka, s. 194–223, na s. 197–198.  
  4. Pacner (2007), s. 199.
  5. IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2008-9-29, [cit. 2013-03-16]. Kapitola Юрий Фёдорович Исаулов. [Dále jen Ivanovg. Dostupné online. (rusky) 
  6. Pacner (2007), s. 202.
  7. a b PŘIBYL, Tomáš. Jak to bylo s výběrem posádek?. Letectví a kosmonautika. březen 2008, čís. 3, s. 13–14. ISSN 0024-1156.  
  8. a b Pacner (2007), s. 204.
  9. Pacner (2007), s. 203.
  10. a b HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 200-3-2, [cit. 2011-10-09]. Kapitola Sojuz 28. Dostupné online.  
  11. HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2003-3-2, [cit. 2011-11-11]. Kapitola Sojuz 28 v L+K č. 5/1978. Dostupné online.  
  12. a b SOBOTKA, Petr. Jak probíhal let Vladimíra Remka [online]. Praha: Český rozhlas. Leonardo, 2008-2-29, [cit. 2011-11-07]. Dostupné online.  
  13. Ivanov. [cit. 2011-11-11]. Kapitola «Союз-28».  
  14. АЛЕКСЕЕВ, В. А.; ЕРЕМЕНКО, А. А.; ТКАЧЕВ, А. В.. Космическое содружество. Redakce А. С. Елисеев. 2-е изд., перераб. и доп.. vyd. Москва : Машиностроение, 1987. 208 s. [Dále jen Алексеев]. Dostupné online. Kapitola СССР - ЧССР А. Губарев - В. Ремек "Союз-28". 3 марта. Есть стыковка!. (rusky) 
  15. a b c Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 4-5 марта. Рабочие будни.  
  16. Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 6 марта. Наблюдения Земли и звезд.  
  17. Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 7 марта. В интересах народного хозяйства.  
  18. Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 8 марта. День активного отдыха.  
  19. Алексеев. [cit. 2011-11-11]. Kapitola 9 марта. Подготовка к возвращению.  
  20. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha : Práce, 1982. Kapitola Alexej Alexandrovič Gubarev, s. 90.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • GUBAREV, Alexej; REMEK, Vladimír. Splněné naděje. Překlad Libor Dvořák; Lit. zprac. B. Bobylev. 1. vyd. Praha : Panorama, 1979. 201 s.  
  • PACNER, Karel; REBROV, Michail; DUFEK, Otto. Devět dnů kosmických. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1978. 195 s.  
  • PACNER, Karel. Kolumbové vesmíru. 2. díl, Souboj o stanice. 2., přeprac. a dopl. vyd.. vyd. Praha; Litomyšl : Paseka, 2007. 428 s. ISBN 978-80-7185-749-5. Kapitola Osmdesátý sedmý. Příběh prvního československého kosmonauta Vladimíra Remka, s. 194–223.  
  • PELČÁK, Oldřich. Klukovské sny : Cesta do Hvězdného městečka. Předml.: Boris Valníček. 1. vyd. Praha : Albatros, 1979. 192 s.  
  • REMEK, Vladimír. Pod námi planeta Země. Lit. zprac. Karel Richter. 1. vyd. Praha : Naše Vojsko, 1979. 249 s. Roku 1982 vyšlo 2., rozš. (281 s.) vydání.  
  • REMEK, Vladimír; RICHTER, Karel. Kozmické návraty. Překlad Peter Čačko. Bratislava : Smena, 1987. 201 s. (slovensky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • HOLUB, Aleš; LÁLA, P.. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. REV. 2003-3-2, [cit. 2011-11-10]. Kapitola Sojuz 28. Dostupné online.  
  • Salyut 6 EP-2 (Soyuz 28) "Interkosmos 1" Czech/Soviet Mission (1978) 4 Experiments found [online]. European Space Agency, [cit. 2011-11-07]. Popis experimentu Morava-Splav na stránkách ESA. Dostupné online. (anglicky)