Saljut 6

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Saljut 6
Salyut program insignia.svg
COSPAR 1977-097A
Volací znak Saljut 6
Stálá posádka 3
Start 29. září 1977
Kosmodrom Bajkonur
Nosná raketa Proton-K
Provozovatel SSSR
Zánik 29. července 1982
Hmotnost 18 900 kg
Délka 15,8 m
Šířka 4,15 m
Obytný objem 90 m³
Perigeum 219/345 km
Apogeum 275/360 km
Sklon dráhy 51,6˚
Doba oběhu 89,1/91,4 min
Dnů na oběžné dráze 1 764 dnů
Dnů s posádkou 683 dnů
Nákres stanice Saljut 6
Nákres stanice Saljut 6

Saljut 6 byla sovětská kosmická orbitální stanice, která nad Zemí létala v letech 1977 až 1982. Kosmická stanice byla překonstruována a byla vybavena dvěma spojovacími uzly, což umožňovalo, aby na stanici byly současně dvě lodí Sojuz s posádkou nebo zásobování nákladními loděmi typu Progress. Po dvou měsících letu byla značně zvýšena její oběžná dráha. Během její existence se k ní připojilo 31 kosmických lodí.

Start[editovat | editovat zdroj]

Další ze sovětských orbitálních stanic byla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 29. září 1977.[1] Označení dle katalogu COSPAR měla 1977-097A.

Části stanice[editovat | editovat zdroj]

  • Přechodový úsek – měl průměru 2 m a délku 3 m včetně stykovacího uzlu pro připojení Sojuzu sloužil k uskutečnění vědeckých experimentů a přestup do transportní lodi. Mohl být hermeticky uzavřený od ostatních částí stanice.
  • Pracovní úsek – měl průměr 4,15 m a délku 9,1 m. Úsek byl určen k provádění vědeckotechnických pozorování a experimentů, jako jídelna, ložnice i tělocvična. Uvnitř úseku byly základní přístroje a agregáty systémů řízení stanice, zabezpečení životních podmínek, termoregulace, elektrického napájení, rádiového spojení a různé přístroje pro vědecká pozorování a experimenty. V této části se nacházelo hlavní řídící středisko, v přední části hlavní palubní deska. Na většině povrchu části pracovního úseku byly nainstalovány systémy termoregulace. Dále pak optická aparatura a čidla systému orientace a navigace, tři solární panely.
  • Přístrojový úsek – byly zde umístěny nádrže pitné vody, korekční motorky s nádržemi kapalných pohonných látek, systémy orientace a stabilizace včetně základních a záložních motorů o nízkém tahu a množství dalších systémů stanice.
  • Přechodová komora – měla průměr 2 m a délku 1,6 m. Na druhé straně úseku byl druhý spojovací uzel, který umožňoval zásobování další kosmické lodi. Bylo zde instalováno spojovací potrubí pro přečerpávání paliva a pitné vody. Stejně jako přechodový úsek mohla být tato část hermeticky uzavřena od ostatních částí stanice.

Lety ke stanici[editovat | editovat zdroj]

Ke stanici letělo 31 kosmických lodí, z toho 14 typu Sojuz, 4 typu Sojuz T, 12 zásobovacích lodí typu Progress a jeden prototyp velkého modulu Kosmos 1267. Na stanici se vystřídalo celkem 27 kosmonautů, z toho 6 zde bylo dvakrát. Přiletěli postupně v 18 kosmických lodích.[2]

Více byl využíván zadní spojovací uzel (23×), než přední (12×).[3]

Základní posádky[editovat | editovat zdroj]

Na stanici se vystřídalo pět stálých posádek.

Návštěvníci[editovat | editovat zdroj]

V této době se ke stanici připojilo také deset návštěvních pilotovaných misí, převážně mezinárodních z programu Interkosmos.

Opraváři[editovat | editovat zdroj]

Ostatní lodě[editovat | editovat zdroj]

Ke stanici se připojilo dvanáct nákladních lodí Progress, bezpilotní Sojuz 34 a experimentální bezpilotní loď Kosmos 1267 původně navržená pro projekt Almaz.

Seznam zásobovacích lodí Progress[editovat | editovat zdroj]

Číslo lodě, v závorce datum připojení a odpojení, nakonec označení dle COSPARu

  • Progress 1 (22. 1. 1978 – 6. 2. 1978), 1978-008A
  • Progress 2 (9. 7. 1978 – 7. 8. 1978), 1978-076A
  • Progress 3 (10. 8. 1978 – 21. 8. 1978), 1978-077A
  • Progress 4 (9. 10. 1978 – 24. 10. 1978), 1978-090A
  • Progress 5 (14. 3. 1979 – 3. 4. 1978), 1979–022A
  • Progress 6 (15. 5. 1979 – 8. 6. 1979), 1979-039A
  • Progress 7 (30. 6. 1979 – 18. 7. 1979), 1979-059A
  • Progress 8 (29. 3. 1980 – 25. 4. 1980), 1980-024A
  • Progress 9 (29. 4. 1980 – 20. 5. 1980), 1980-033A
  • Progress 10 (1. 7. 1980 – 17. 7. 1980), 1980–055A
  • Progress 11 (30. 9. 1980 – 9. 12. 1980), 1980-079A
  • Progress 12 (26. 1. 1981 – 19. 3. 1981), 1981-007A

Neúspěšné mise[editovat | editovat zdroj]

Dvěma pilotovaným lodím Sojuz 25 a Sojuz 33 se nepodařilo spojení se stanicí a musely se předčasně vrátit.

Zánik[editovat | editovat zdroj]

Stanice přesáhla několikanásobně plánovanou životnost a 29. července roku 1982 shořela v atmosféře po 1 764 dnech letu. Spolu se stanicí zanikl připojený Kosmos 1267.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. 1. vyd. Praha : Práce, 1987. Kapitola Saljut 6, s. 71.  
  2. a b Codr, Milan. O kosmických dnech a nocích. 1. vyd. Praha: Práce, 1987. 255 s., [24] s. obr. příl. (převážně barev.)., s. 72
  3. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha : Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 301.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]