Papežská svrchovanost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nezaměňovat s: Papežským primátem nebo Časnou mocí Svatého stolce.
Tento článek je o katolickém duchovním učení. O učení o světské moci ve Svaté říši římské viz Univerzální moc.
Pius IX. zahajuje první vatikánský koncil (ilustrace). Právě na tomto koncilu byla papežská svrchovanost prohlášena za dogma.

Papežská svrchovanost či papežská nadřazenost je učení katolické církve, podle něhož má papež na základě svého úřadu Kristova náměstka, viditelného zdroje a základu jednoty jak biskupů, tak celého společenství věřících, a jako pastýř celé katolické církve plnou, nejvyšší a univerzální moc nad celou církví, moc, kterou může vždy neomezeně vykonávat:[1] stručně řečeno, „papež má z Božího ustanovení nejvyšší, plnou, bezprostřední a univerzální moc v péči o duše.“[2]

Největší význam mělo toto učení ve vztahu mezi církví a světským státem, například v otázkách církevních privilegií, jednání panovníků a dokonce i nástupnictví.

Ustanovení papežské svrchovanosti[editovat | editovat zdroj]

Nápis na průčelí arcibiskupské baziliky svatého Jana na Lateráně, katedrálního kostela římského biskupa: „Sacros(ancta) Lateran(ensis) eccles(ia) omnium urbis et orbis ecclesiarum mater et caput“, což znamená: „Nejsvětější lateránský kostel, matka a hlava všech kostelů ve městě a na světě“.

Katolické učení o papežské svrchovanosti je založeno na myšlence, že ji ustanovil Kristus a že papežská posloupnost sahá až k apoštolu Petrovi v 1. století. Autorita tohoto postavení je odvozena z Petrova vyznání, které je doloženo v Mt 16, 17–19 (Kral, ČEP), kdy na Petrovo uznání Ježíše za Mesiáše a Božího Syna, které mnozí spojují s Ježíšovým božstvím, Ježíš odpověděl:

„Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“

Antiochijský biskup Ignác Antiochijský kolem roku 100 popsal římskou církev jako „předsedající“ a „zaujímající první místo“.[3]

Učenci jako Francis A. Sullivan tvrdí, že až do roku 150 n. l. neexistoval jediný „biskup“ Říma a že v prvních třech stoletích neexistovalo žádné papežství. Sullivan „vyjádřil souhlas s konsensem učenců, že dostupné důkazy naznačují, že římskou církev vedlo kolegium presbyterů, a nikoli jediný biskup, přinejmenším po několik desetiletí druhého století“.[4]

Raymond E. Brown sice uznává vývojový aspekt biskupství, ale domnívá se, že první papežové měli mezi presbytery v Římě vysokou autoritu, a proto má smysl mluvit o jejich nástupcích.[5]

Jezuitský historik Klaus Schatz uvádí: „Kdyby se někdo zeptal křesťana v roce 100, 200 nebo dokonce 300, zda je římský biskup hlavou všech křesťanů, nebo zda existuje nejvyšší biskup nad všemi ostatními biskupy a má poslední slovo v otázkách týkajících se celé církve, jistě by odpověděl, že ne.“ Domnívá se, že je tomu tak proto, že podobné otázky předpokládají moderní kategorie, jejichž vývoj si vyžádal určitý čas. Dále vysvětluje, jak byl primát chápán v prvních staletích. Považuje také za pravděpodobné, že „se velmi rychle objevil předsedající neboli ,první mezi rovnýmiʻ“.[6]

V prvních třech stoletích křesťanství církev v Římě zasahovala v jiných společenstvích, aby pomohla řešit konflikty.[7] Na konci prvního století tak učinil v Korintu papež Klement I.[8] Ve třetím století papež Kornelius svolal synodu 60 afrických a východních biskupů a předsedal jí[9] a jeho rival, antipapež Novatian, tvrdil, že „převzal primát“.[10]

Ve složitém vývoji papežské svrchovanosti lze rozlišit dvě základní fáze.

První fáze papežské svrchovanosti[editovat | editovat zdroj]

Irenej z Lyonu se ve druhém století domníval, že zakladateli církve v Římě byli Petr a Pavel, kteří jmenovali Lina nástupnickým biskupem.[11]

Od počátku svého pontifikátu v roce 401 byl papež Inocenc I. považován za generálního arbitra církevních sporů na Východě i na Západě. Během jeho pontifikátu byl římský apoštolský stolec považován za konečnou instanci pro řešení všech církevních sporů. Jeho komunikace s Victriciem z Rouenu, Exuperiem z Toulouse, Alexandrem z Antiochie a dalšími, stejně jako jeho kroky v souvislosti s odvoláním, které mu předložil Jan Chrysostom proti Theofilovi z Alexandrie, ukazují, že příležitosti tohoto druhu byly četné a rozmanité.[12]

Papež Lev I. významně přispěl k centralizaci duchovní moci v církvi a k potvrzení papežské autority. Římský biskup byl postupně vnímán jako hlavní patriarcha západní církve. Několikrát byl Lev požádán, aby rozhodoval spory v Galii. Jeden z nich se týkal Hilaria z Arles, který odmítl uznat Lvovo soudcovské postavení. Lev se odvolával na dřívější praxi: „A tak bychom chtěli, abyste si vzpomněli, bratři, stejně jako my, že na Apoštolský stolec, v takové úctě, v jaké je držen, se už mnohokrát z mnoha případů obrátili kněží vaší provincie i jiní a poradili se s ním, a v různých odvolacích záležitostech, jak to vyžadoval starý zvyk, rozhodnutí zrušil nebo potvrdil: a tak ,byla zachována jednota ducha ve svazku pokoje Ef 4, 3 (Kral, ČEP)...ʻ,“[13] když Lev cítil, že jsou ohrožena primátní práva římského biskupa, obrátil se na civilní moc s žádostí o podporu a od Valentiniána III. získal dekret z 6. června 445, který uznával primát římského biskupa na základě Petrových zásluh, důstojnosti města a právních předpisů prvního nicejského koncilu; a stanovil, že provinční správci mohou násilím vydat každého biskupa, který odmítne odpovědět na předvolání do Říma.[14]

Gelasius I., který sloužil v letech 492 až 496, ve sporu s byzantským císařem Anastáziem rovněž bojoval za zachování doktríny papežské svrchovanosti. Tento spor byl počátečním bodem konfliktu mezi Svatým stolcem a říší.

Od konce 6. do konce 8. století došlo k obratu papežství na Západ a k jeho úniku z podřízenosti autoritě byzantských císařů v Konstantinopoli. Tato fáze bývá někdy nesprávně připisována papeži Řehoři I. (jehož pontifikát se odehrával v letech 590–604), který stejně jako jeho předchůdci představoval pro lid římského světa církev, která byla stále ztotožňována s císařstvím. Na rozdíl od některých z těchto předchůdců byl Řehoř nucen čelit zhroucení císařské moci v severní Itálii. Jako vedoucímu civilnímu úředníkovi říše v Římě mu připadlo převzít civilní správu měst a vyjednávat o ochraně samotného Říma s lombardskými nájezdníky, kteří jej ohrožovali. Další část této fáze nastala v 8. století poté, co nástup nového náboženství islámu oslabil Byzantskou říši a Lombarďané obnovili svůj tlak v Itálii. Papežové nakonec hledali podporu u franských vládců Západu a od franského krále Pipina Krátkého získali první část italských území později známých jako papežský stát. Když papež Lev III. korunoval Karla Velikého, prvního z karolinských císařů, získalo papežství také jeho ochranu.

V listech Druhého ekumenického koncilu v Niceji je římská církev dvakrát označena za „hlavu všech církví“; zároveň je v nich potvrzeno, že Kristus je hlavou církve, a apoštol Petr je označen za „[hlavního] z apoštolů“ – ale když je uveden spolu s Pavlem, jsou společně označeni jako „hlavní apoštolové“.[15]

Druhá fáze papežské svrchovanosti[editovat | editovat zdroj]

Od poloviny 11. století až do poloviny 13. století probíhala druhá velká etapa procesu vzestupu papežské svrchovanosti. Poprvé se vyznačovala v roce 1075 odvážným útokem Řehoře VII. na tradiční praxi, podle níž císař kontroloval jmenování do vyšších církevních úřadů. Tento útok vyvolal vleklé občanské a církevní spory v Německu a Itálii známé jako spor o investituru. Za druhé se vyznačoval tím, že Urban II. zahájil v roce 1095 křížové výpravy, které ve snaze osvobodit Svatou zemi od muslimské nadvlády shromáždily pod papežovým vedením agresivní energii evropské šlechty. Obě tyto snahy, ačkoli nakonec neúspěšné, výrazně posílily papežskou prestiž ve 12. a 13. století. Takoví mocní papežové jako Alexandr III. (r. 1159–1181), Inocenc III. (r. 1198–1216), Řehoř IX. (r. 1227–1241) a Inocenc IV. (r. 1243–1254) měli nad církví primát, kterým se snažili obhájit jurisdikční nadřazenost nad císaři a králi ve světských i duchovních záležitostech. Jak píše Matthew Edward Harris, „celkový dojem, který lze získat, je, že papežství bylo s postupujícím třináctým stoletím popisováno ve stále vznešenějších termínech, ačkoli tento vývoj nebyl ani nejednotný, ani jednotný a často byl reakcí na konflikty, například proti Fridrichu II. a Filipu Velikému“.[16]

Na počátku této fáze obhajoval papežskou svrchovanost Anselm z Canterbury (1093–1109). Anselm trval na svém právu a povinnosti jít do Říma a přijmout pallium, které symbolizovalo jeho metropolitní autoritu. Král Vilém II. to odmítl povolit, protože dosud neuznal Urbana II. jako protiklad Klementa III. dosazeného Jindřichem IV. císařem Svaté říše římské. Dne 25. února 1095 se v Rockinghamu konal koncil, na němž Anselm v projevu odvážně obhájil Urbanovu autoritu a vydal svědectví o učení o papežské svrchovanosti.[17] Páni duchovní v čele s biskupem z Durhamu se postavili na stranu krále s argumentem, že Anselmova podpora Francouzi podporovaného papeže Urbana II. proti císařskému papeži Klementu III. z něj činí zrádce království. Světští páni to odmítli a podpořili Anselma, protože nebyl předložen žádný důkaz o zločinu. O dva roky později Anselm znovu usiloval o cestu do Říma. Anselm si mohl vybrat, zda zůstane a vzdá se práva na odvolání do Říma, nebo odejde a král mu zabaví canterburský stolec, a tak v říjnu 1097 odešel.

Galikanismus[editovat | editovat zdroj]

Galikanismus bylo hnutí ve Francouzském království, jehož cílem bylo posílit práva státu a poškodit práva katolické církve ve Francii.

Příkladem galikanismu byl spor mezi francouzským králem Ludvíkem XIV. a Svatým stolcem o aplikaci boloňského konkordátu z roku 1516 poté, co Ludvík XIV. rozšířil v roce 1673 droit de régale na celé Francouzské království.[18] Spor vedl k deklaraci francouzského kléru z roku 1682, kterou vyhlásilo shromáždění francouzského kléru v roce 1681.[19] Články tvrdily, že civilní moc má absolutní nezávislost; že papež je podřízen všeobecnému koncilu a dekrety kostnického koncilu jsou stále závazné; že výkon papežské moci by měl být upraven církevními kánony a že dogmatická rozhodnutí papeže nejsou neodvolatelná, dokud nejsou potvrzena rozhodnutím celé církve.[20] Apoštolská konstituce Inter multiplices pastoralis officii, kterou papež Alexandr VIII. promulgoval v roce 1690 a která byla zveřejněna v roce 1691, zrušila celé jednání shromáždění z roku 1681 a prohlásila, že prohlášení francouzského kléru je neplatné a neúčinné. V roce 1693 Ludvík XIV. zrušil čtyři články a „napsal odvolávací dopis“ papeži Inocenci XII.[19][21] Ti členové shromáždění z roku 1681, kteří byli představeni jako kandidáti na uprázdněné biskupské stolce a bylo jim odmítnuto papežské potvrzení jejich jmenování, dostali potvrzení v roce 1693 až poté, co se zřekli všeho, co shromáždění z roku 1681 nařídilo ohledně církevní moci a papežské autority.[19]

První vatikánský koncil[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: První vatikánský koncil

Na prvním vatikánském koncilu v roce 1870 bylo dále rozvinuto učení o papežském primátu.

V dogmatické konstituci nazvané Pastor aeternus dosáhl ultramontanismus vítězství nad konciliarismem vyhlášením papežské neomylnosti (schopnost papeže definovat dogmata bez omylu ex cathedra) a papežské svrchovanosti, tj. nejvyšší, plné, bezprostřední a všeobecné řádné jurisdikce papeže.

Pastor aeternus totiž uvádí, že papežská svrchovanost je dogma:[22]

podle svědectví evangelia bylo prvenství v jurisdikci nad univerzální Boží církví bezprostředně a přímo přislíbeno a uděleno blahoslavenému apoštolu Petrovi Kristem Pánem. [...] Proto každý, kdo Petra na tomto stolci vystřídá, získává na základě ustanovení samotného Krista Petrův primát nad celou církví. [... ] Římská církev má svrchovanost řádné moci nad všemi ostatními církvemi a že tato jurisdikční moc římského papeže, která je skutečně apoštolská, je bezprostřední; které jsou všichni, ať už jakéhokoli obřadu a důstojenství, pastýři i věřící, jednotlivě i kolektivně, povinni se z titulu své hierarchické podřízenosti a opravdové poslušnosti podřídit nejen ve věcech, které patří k víře a mravům, ale také v těch, které se týkají kázně a řízení církve na celém světě, aby Kristova církev byla jedním stádem pod jedním nejvyšším pastýřem díky zachování jednoty jak společenství, tak i vyznání téže víry s římským papežem. [...] A protože božským právem apoštolského primátu je římský papež postaven nad všeobecnou církev, dále učíme a prohlašujeme, že je nejvyšším soudcem věřících a že ve všech věcech, jejichž rozhodnutí náleží církvi, se lze obracet na jeho tribunál a že nikdo nemůže znovu otevřít rozsudek Apoštolského stolce, nad jehož autoritu není většího a nikdo nemůže právoplatně přezkoumat jeho rozsudek. Proto se mýlí od správného směru ti, kdo tvrdí, že je dovoleno odvolávat se od rozsudků římských papežů ke œkumenickému koncilu jako k autoritě vyšší, než je autorita římského papeže.
– I. vatikánský koncil, Pastor aeternus, kap. I., III.

Druhý vatikánský koncil[editovat | editovat zdroj]

Na Druhém vatikánském koncilu (1962–1965) se znovu objevila debata o papežském primátu a autoritě a v dogmatické konstituci Lumen gentium bylo učení katolické církve o autoritě papeže, biskupů a koncilů dále rozpracováno. Druhý vatikánský koncil se snažil objasnit ekleziologii uvedenou na prvním vatikánském koncilu. Výsledkem je soubor učení o papežství a biskupství obsažený v Lumen gentium.

Druhý vatikánský koncil potvrdil vše, co učil první vatikánský koncil o papežském primátu, svrchovanosti a neomylnosti, ale přidal důležité body týkající se biskupů. Říká, že biskupové nejsou „vikáři římského papeže“. Při řízení svých místních církví jsou spíše „vikáři a legáty Kristovými“.[23] Dohromady tvoří sbor, „kolegium“, jehož hlavou je papež. Toto biskupské kolegium je zodpovědné za blaho katolické církve. Zde jsou v kostce základní prvky koncilní eklesiologie communio, o níž se tolik diskutovalo a která potvrzuje význam místních církví a učení o kolegialitě.

V pasáži o kolegialitě II. vatikánský koncil učí: „Biskupský sbor či těleso má však pravomoc, jen když se chápe spolu s římským biskupem, Petrovým nástupcem, jakožto hlavou sboru, jehož moc primátu nade všemi, ať pastýři nebo věřícími, zůstává nedotčena. Římský biskup ze svého úřadu Kristova náměstka a pastýře celé církve má totiž nad církví plnou, nejvyšší a všeobecnou pravomoc a je oprávněn ji vždycky svobodně uplatňovat. Biskupský stav však, který je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a v pastýřském vedení, v němž dokonce apoštolský sbor stále trvá, je spolu se svou hlavou, římským biskupem, a nikdy bez této hlavy, také nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou církví.“[24] Velká část současné diskuse o papežském primátu se zabývá zkoumáním důsledků této pasáže.

Druhý vatikánský koncil také zdůraznil sensus fidelium jako nositele živé tradice,[25] přičemž slib Petrovi zaručuje, že brány pekelné nepřemohou církev, která je lidem, jenž je živou tradicí.[26] Proto je neomylnost „naukou a příkazem, který je zakořeněn v sensus fidelium a odráží jej.“[27] Rahner trvá na tom, že papežovy výroky v podstatě závisí na jeho znalosti toho, co živá tradice tvrdí. Při výkonu tohoto dohledu nejde o zjevení, ale o uchránění před omylem. Tato živá tradice byla shromážděna na základě komunikace se všemi biskupy ve dvou případech, kdy papež definoval dogmata mimo koncil, a to Neposkvrněné početí a Nanebevzetí Panny Marie.[28][29]

Opozice[editovat | editovat zdroj]

Prvotní církev[editovat | editovat zdroj]

Dictatus papae, který někteří připisují papeži Řehoři VII. (11. století), uvádí, že „pouze římský papež může být právem nazýván univerzálním“. Papežové na základě tohoto práva nepoužívali titul „univerzální biskup“. Papež Řehoř I. (6. století) odsoudil používání tohoto výrazu konstantinopolským patriarchou tohoto titulu, a dokonce řekl, že ten, kdo si jej přivlastňuje, „je ve svém vytržení předchůdcem Antikrista“.[30] Podle Johna Normana Davidsona Kellyho Řehoř I. v žádném případě nepopíral univerzální jurisdikci římského biskupa; podle Kellyho Řehoř I. „neúnavně ... prosazoval římský primát a úspěšně udržoval odvolací jurisdikci Říma na východě. ... Řehoř tvrdil, že pověření svatého Petra [např. v Mt 16,18f] činí všechny církve, včetně Konstantinopole, podřízenými Římu“.[31][32] V roce 1998 Kongregace pro nauku víry vysvětlila, že zatímco každý biskup je subjektem sollicitudo omnium Ecclesiarum (v návaznosti na 2Kor 11, 28 (Kral, ČEP)), „v případě římského biskupa – vikáře Kristova způsobem vlastním Petrovi jako hlavě biskupského kolegia – nabývá sollicitudo omnium Ecclesiarum zvláštní síly, protože je spojeno s plnou a nejvyšší mocí v církvi: skutečně biskupskou mocí, nejen nejvyšší, plnou a všeobecnou, ale také bezprostřední, nad všemi pastýři a ostatními věřícími.“[33] Sám Řehoř I., ačkoli tvrdil realitu primátu biskupa svého apoštolského stolce, biskupa, který pokračuje v díle svěřeném Petrovi,[34] odmítal užívání titulu „univerzální biskup“, který nazýval „profánním“.[35]

Protestanti[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Protestantská opozice vůči papežské nadřazenosti

Protestantský odpor vůči papežské svrchovanosti lze vysledovat až do doby protestantské reformace. První reformátoři, jako například Martin Luther, Filip Melanchton a Jan Kalvín, byli k papežské autoritě velmi kritičtí a považovali ji za odporující učení Písma. Luther zašel tak daleko, že papeže považoval za Antikrista, jak se píše v knize Zjevení.[36]

Pravoslaví[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Pravoslavná opozice vůči papežské nadřazenosti

Katolický kardinál a teolog Yves Congar prohlásil:

Východ nikdy nepřijal regulérní jurisdikci Říma a nepodřídil se soudům západních biskupů. Jeho volání o pomoc do Říma nebylo spojeno s uznáním principu římské jurisdikce, ale vycházelo z názoru, že Řím má stejnou pravdu, stejné dobro. Východ žárlivě chránil svůj autonomní způsob života. Řím zasahoval, aby zajistil dodržování právních pravidel, udržel ortodoxii víry a zajistil společenství mezi oběma částmi církve, přičemž římský stolec představoval a zosobňoval Západ... Tím, že Východ přiznával Římu „čestný primát“, se vyhýbal tomu, aby tento primát založil na nástupnictví a stále živé přítomnosti apoštola Petra. Bylo dosaženo modu vivendi, který trval, i když s krizemi, až do poloviny jedenáctého století.[37]

Zkouškou katolicity je dodržování autority Písma a pak svaté tradice církve. Není definována příslušností k nějakému konkrétnímu stolci. Východní pravoslavná církev zastává názor, že nikdy nepřijala papeže jako de iure vůdce celé církve. Všichni biskupové jsou si rovni „jako Petr“, proto je každá církev pod každým biskupem (vysvěceným v apoštolské posloupnosti) plně úplná (původní význam slova katolická – καθολικισμός, katholikismos, „podle celku“).

S odkazem na Ignáce z Antiochie v Listu Smyrňanům[38] „Ať se nic neděje bez biskupa“ Carlton napsal:

Navzdory obecnému mínění slovo katolický neznamená „univerzální“, ale „celý, úplný, nic mu nechybí“. ...Vyznávat církev jako katolickou tedy znamená říkat, že má plnost křesťanské víry. Říci však, že pravoslavná a římská církev tvoří dvě plíce téže církve, znamená popřít, že kterákoli z církví samostatně je katolická v jakémkoli významovém smyslu tohoto slova. To je nejen v rozporu s učením pravoslaví, ale je to v příkrém rozporu s učením katolické církve, která se považovala za skutečně katolickou.[39]

Církev je obrazem Nejsvětější Trojice a odráží skutečnost vtělení.[40]

„Kristovo tělo musí být vždy rovno samo sobě... Místní církev, která zjevuje Kristovo tělo, nemůže být začleněna do žádné větší organizace nebo kolektivity, která by ji učinila katoličtější a jednotnější, a to z toho prostého důvodu, že princip naprosté katolicity a naprosté jednoty je jí již vlastní.“[41]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Papal supremacy na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Catechism of the Catholic Church, Paragraph 882 [online]. Svatý stolec, 1997 [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. ↑ Catechism of the Catholic Church, Paragraph 937 [online]. Svatý stolec, 1997 [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (angličtina) 
  3. ↑ Letter of Ignatius of Antioch to the Romans: Prologue [online]. Crossroads Productions, rev. 2013-05-22 [cit. 2023-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-08. (angličtina) 
  4. ↑ SULLIVAN, Francis A. From apostles to bishops: the development of the episcopacy in the early church. New York: Newman Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0809105342. S. 221–222. (angličtina) 
  5. ↑ Responses to 101 Questions on the Bible. New York: Paulist Press, 1990. Dostupné online. S. 127–136. (angličtina) 
  6. ↑ KLAUS SCHATZ, Otto. Papal primacy: from its origins to the present. Překlad John A.; Maloney, Linda M. Collegeville, Minn.: Liturgical Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0814655221. S. 3. (angličtina) 
  7. ↑ AFANASSIEFF, Nicholas. The Church Which Presides In Love. In: John Meyendorff, (ed.). The Primacy of Peter: Essays in Ecclesiology and the Early Church. New York: [s.n.], 1992. Dostupné online. Kapitola 4, s. 126–127. (angličtina)
  8. ↑ article „Clement of Rome, St“. In: Cross, F. L., (ed.). The Oxford Dictionary of the Christian Church. New York: Oxford University Press, 2005. (angličtina)
  9. ↑ MCBRIEN, Richard P. Pope Cornelius, a reconciler, had a hard road. National Catholic Reporter 40.41. Gale: Sacred Heart Preparatory (BAISL), 2004-09-24, roč. 19, čís. 1. Dostupné online. (angličtina) 
  10. ↑ CHAPMAN, John. Novatian and Novatianism [online]. Catholic Encyclopedia. New Advent, 1911, rev. 2014-01-31 [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (angličtina) 
  11. ↑ [Irenaeus Against Heresies 3.3. https://www.ccel.org/ccel/schaff/anf01.ix.iv.iv.html] z Nicene and Post-Nicene Fathers, Ser. II, Vol. I, Phillip Schaff, ed., v ccel.org. 2: „Církev založenou a organizovanou v Římě dvěma nejslavnějšími apoštoly, Petrem a Pavlem, a také [poukázáním] na víru hlásanou lidem, která se dostala do naší doby prostřednictvím nástupnictví biskupů... Požehnaní apoštolové tedy, když založili a vybudovali církev, svěřili do rukou Lina biskupský úřad.“
  12. ↑ KIRSCH, Johann Peter. Pope Innocent I. In: The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1910. Dostupné online. Svazek 8. (angličtina)
  13. ↑ LEV I. Letter 10: To the Bishops of the Province of Vienne. In the matter of Hilary, Bishop of Arles. In: Philip Schaff a Henry Wace (ed.), Charles Lett Feltoe (trans.). Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series. Buffalo, NY: Christian Literature Publishing Co., 1895. Dostupné online. Svazek 12. (angličtina)
  14. ↑ BETTENSON, Henry; MAUNDER, Chris. Documents of the Christian Church. [s.l.]: Oxford University Press, 2011. ISBN 9780199568987. S. 24. (angličtina) 
  15. ↑ Nicea II. [online]. Halsall at fordham.edu [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. (angličtina) 
  16. ↑ HARRIS, Matthew. The Notion of Papal Monarchy in the Thirteenth Century: the Idea of Paradigm in Church History. Lewiston, New York: Edwin Mellen Press, 2010. ISBN 978-0-7734-1441-9. S. 85. (angličtina) 
  17. ↑ KENT, William. St. Anselm. In: The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1907. Dostupné online. Svazek 1. (angličtina)
  18. ↑ OTT, Michael. Droit de Regale. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. Dostupné online. Svazek 12. (angličtina)
  19. ↑ a b c DÉGERT, Antoine. Gallicanism. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1909. Dostupné online. Svazek 6. (angličtina)
  20. ↑ SICARD, Jean Auguste. Assemblies of the French Clergy. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1907. Dostupné online. Svazek 1. (angličtina)
  21. ↑ Enchiridion symbolorum: a compendium of creeds, definitions and declarations of the Catholic Church. Příprava vydání Denzinger, Heinrich; Hünermann, Peter; et al., (eds.). 43. vyd. San Francisco: Ignatius Press, 2012. ISBN 978-0898707465. S. 487. (angličtina) 
  22. ↑ SCHAFF, Philip. Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Christian Classics Ethereal Library – ccel.org, rev. 2022-02-18 [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. ↑ Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 894–895 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2019 [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. (angličtina) 
  24. ↑ LG, čl. 22. [online]. Svatý stolec [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. 
  25. ↑ Lumen Gentium, čl. 12
  26. ↑ Mt 16, 18 (Kral, ČEP)
  27. ↑ KNOEPFFLER, Nikolaus; O’MALLEY, Martin. Karl Rahner and Pope Francis on Papal Ministry. Ecclesiology. 2017-01-25, roč. 13, čís. 1, s. 55–82. doi:10.1163/17455316-01301005. ISSN 1745-5316. (angličtina) 
  28. ↑ 150th Anniversary of the Dogma of the Immaculate Conception [online]. Fides Press Agency, rev. 2007-10-24 [cit. 2023-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-24. (angličtina) 
  29. ↑ HENN, William. Interpreting Marian Doctrine (s. 413–437). Gregorianum: Commentarii de Re Theologica et Philosophica. Řím, Gregorianum: Gregorian Publishing Group, (2006) [1989], čís. 3, s. 431. Dostupné online. ISSN 0017-4114. (angličtina) 
  30. ↑ Gregory I a to Mauricius Augustus, par. 2.
  31. ↑ Kelly 2010, s. 64.
  32. ↑ P (pseud.) 1995.
  33. ↑ CDF 1998, č. 6.
  34. ↑ Evans 1986, s. 128.
  35. ↑ Gregory I a to Eulogius.
  36. ↑ GODFREY, W. Robert. Protestants and the Pope [online]. Westminster Seminary California, 2005-07-01, rev. 2022-08-19 [cit. 2023-01-26]. Dostupné online. (angličtina) 
  37. ↑ Congar 1984, s. 26–27.
  38. ↑ Ignatius a Letter to the Smyrnaeans, kap. 8.
  39. ↑ Carlton 1999, s. 22.
  40. ↑ Lossky 1976, s. 176.
  41. ↑ Sherrard 1978, s. 15.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • AUGUSTINE OF HIPPO. Gospel According to St. John/Part 10. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 1. Vol. 7 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1888. Dostupné online. Kapitola Gospel According to St. John/Part 10. (angličtina)
  • AUGUSTINE OF HIPPO. The Correction of the Donatists/Chapter 10. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 1. Vol. 4 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1887. Dostupné online. (angličtina)
  • AUGUSTINE OF HIPPO. On Christian Doctrine/Book I/Chapter 18. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 1. Vol. 2 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1887. Dostupné online. (angličtina)
  •  AUGUSTINE OF HIPPO. Gospel According to St. John/Part 124. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 1. Vol. 7 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1888. Dostupné online. (angličtina)
  • BACHOFEN, Charles A. A commentary on the new Code of canon law. In: A commentary on the new code of the canon law. New Code of canon law, A commentary on the. Vol. 2 (3rd ed.). St. Louis, MO; London: B. Herder book, 1918. hdl:2027/hvd.ah4gvz. LCCN 19004568. S. 207–216. (angličtina)
  •   New commentary on the Code of Canon Law (study ed.). Příprava vydání Beal, John P; Coriden, James A; Green, Thomas J, (eds.). New York: Paulist Press, 2000. ISBN 978-0-8091-0502-1. (angličtina) 
    • WALF, Knut. The supreme authority of the Church. In: Beal et al. (překlad Ronny Jenkins). New commentary on the Code of Canon Law (study ed.). New York: Paulist Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8091-0502-1. S. 423–453. (angličtina)
  • BOADT, Lawrence. The life of St. Paul. Mahwah, NJ: Paulist Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-8091-0519-9. S. 88. 
  • Canon 331. Code of Canon Law annotated: Latin-English edition of the Code of Canon Law and English-language translation of the 5th Spanish-language edition of the commentary prepared under the responsibility of the Instituto Martín de Azpilcueta. Příprava vydání Caparros, Ernest; Thériault, Michel; Thorn, Jean, eds. (1993). Montréal: Wilson & Lafleur Dostupné online. ISBN 978-2-89127-232-2. S. 272–273. (angličtina) 
  • CARLTON, Clark. The truth: what every Roman Catholic should know about the Orthodox Church. Salisbury, MA: Regina Orthodox Press, 1999. ISBN 978-0-9649141-8-6. 
  • CARSON, Donald A. The expositor's Bible commentary: with the New International Version. Grand Rapids, MI: Zondervan, 1984. ISBN 978-0-310-49961-9. 
  • Catholic Church, 1999. vatican.va. Codex Iuris Canonici. Washington, DC: Canon Law Society of America, c©1998. (IntraText). Dostupné online. ISBN 978-0-943616-79-7. 
  • Catholic Church, 1992. intratext.com. CCEO - Table of Contents - IntraText CT. Washington, DC: Canon Law Society of America. (IntraText). Dostupné online. ISBN 978-0-943616-52-0. 
  • Catholic Church. Congregation for the Doctrine of the Faith. The primacy of the successor of Peter in the Mystery of the Church [online]. Vatican City: 1998-10-31. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-12-08. 
  • Catholic Church. Congregation for the Doctrine of the Faith; LEVADA, William. Responses to some questions regarding certain aspects of the Doctrine on the Church. Vatican City: [s.n.], 2007-06-29. Dostupné online. 
  • Catholic Church. Vatican Council I. The IntraText Digital Library. First dogmatic constitution on the church of Christ: Pastor aeternus. IntraText. vyd. Rome: Èulogos SpA, 1870-07-18. Dostupné online.  Translation taken from Decrees of the Ecumenical Councils. Redakce Tanner Norman P.. London: Sheed & Ward, 1990. ISBN 978-0-87840-490-2. 
  • Catholic Church. Vatican Council II; PAUL VI. Lumen gentium. Vatican City: [s.n.], 1964-11-21. Dostupné online. 
  • Ecumenical talks reach partial accord on papal primacy [online]. Manassas, VA: Trinity Communications, 2007-11-14 [cit. 2009-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-12-05. 
  • CLAPSIS, Emmanuel. Orthodoxy in conversation: Orthodox ecumenical engagements. Geneva: World Council of Churches, 2000. ISBN 978-2-8254-1337-1.  Reprinted in Papal primacy [online]. New York: Greek Orthodox Archdiocese of America. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-12-03. 
  • An Orthodox Christian historical timeline [online]. Redakce Cleenewerck Laurent. Eureka, CA: St. Innocent Orthodox Church [cit. 2020-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-12-23. 
  • CLEENEWERCK, Laurent. His Broken Body: Understanding and Healing the Schism Between the Roman Catholic and Eastern Orthodox Churches. revised. vyd. [s.l.]: Euclid University Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-615-18361-9. 
  • COLINA, Jesús. Orthodox-Catholic commission studies primacy of Peter [online]. 2009-10-23 [cit. 2020-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-27. 
  • COLLINS, Paul. Stress on papal primacy led to exaggerated clout for a pope among equals [online]. National Catholic Reporter, 1997-10-24 [cit. 2009-01-20]. Dostupné online. 
  • CONGAR, Yves. Diversity and communion. Translated by John Bowden. London: SMC Press, 1984. Dostupné online. ISBN 978-0-334-00311-3. S. 26–27. 
  • Council of Chalcedon. Extracts from the Acts 1. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 2. Vol. 14 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1900. Dostupné online. (angličtina)
  • D'AGOSTINO, Michele G. Il primato della sede di Roma in Leone IX (1049–1054): studio dei testi latini nella controversia greco-romana nel periodo pregregoriano. Cinisello Balsamo, IT: San Paolo, 2008. (Storia della Chiesa; sv. 24). ISBN 978-88-215-6062-0. (italsky) 
  • DAVIS, Leo D. The first seven Ecumenical Councils (325–787): their history and theology. Collegeville, MN: Liturgical Press, 1990. (Theology and life series; sv. 21). Dostupné online. ISBN 978-0-8146-5616-7. 
  • Compendium of Creeds, Definitions, and Declarations on Matters of Faith and Morals. Enchiridion symbolorum: a compendium of creeds, definitions and declarations of the Catholic Church (43rd ed.). Příprava vydání Denzinger, Heinrich; Hünermann, Peter; et al., (eds.). San Francisco: Ignatius Press, 2012. ISBN 978-0-89870-746-5. (angličtina) 
  • DVORNIK, Francis. Byzantium and the Roman primacy. New York: Fordham University Press, 1966. Dostupné online. ISBN 9780823207015. 
  • DVORNIK, Francis. Byzantium and the Roman primacy. Translated by Edwin A. Quain. 2nd print with corrections. vyd. New York: Fordham University Press, 1979. Dostupné online. ISBN 978-0-8232-0701-5. 
  • PAMPHILI, Eusebius. Book V. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 2. Vol. 1 (American ed.). Buffalo: Christian Literature Dostupné online. (angličtina)
  • EVANS, Gillian R. The thought of Gregory the Great. Reprint. vyd. Cambridge [u.a.]: Cambridge University Press, 1986. (Cambridge studies in medieval life and thought, 4th series; sv. 2). Dostupné online. ISBN 978-0-521-30904-2. 
  • The Oxford dictionary of saints. Peter (1). Redakce Farmer David H.. 5th. vyd. Oxford [u.a.]: Oxford University Press, 2004. (Oxford paperback reference). Dostupné online. ISBN 978-0-19-860949-0. 
  • First Anglican–Roman Catholic International Commission (1977). "Agreed Statement on Authority in the Church" in Authority in the Church I, August 24 – September 2, 1976.. 
  • First Anglican–Roman Catholic International Commission (1981-09-03). "Agreed Statement on Authority in the Church" in Authority in the Church II, August 24 – September 2, 1981.. 
  • GREGORY I. Register of Epistles/Book VII/Chapter 21. Letter 33 (to Mauricius Augustus). In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 2. Vol. 12 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1895. Dostupné online. (angličtina)
  • GREGORY I. Register of Epistles/Book V/Chapter 22. Letter 43 (to Eulogius). In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 2. Vol. 12 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1895. Dostupné online. (angličtina)
  • GUETTÉE, René François Wladimir, 1866. The papacy its historic origin and primitive relations with the Eastern churches. New York: Minos Publishing. Dostupné online. OCLC 263029067 
  • HARDON, John A. Catholic dictionary: an abridged and updated edition of Modern Catholic dictionary. Primacy. New York: Image, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0-307-88634-7. S. 400–401. 
  • HILARY OF POITIERS. De Trinitate or on the Trinity/Book VI. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 2. Vol. 9 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1898. Dostupné online. (angličtina)
  • La Champagne bénédictine: contribution à l'Année saint Benoît (480–1980). Redakce Hourlier Jacques. Reims: Academie Nationale de Reims, 1981. (Travaux de l'Academie Nationale de Reims; sv. 160). OCLC 11808869 Kapitola Anselme de Saint-Remy, Histoire de la Dédicace de Saint-Remy. (fr, la) 
  • HOVORUN, Kirill. First of all, a balanced position concerning the question about the primacy in the church must be accepted (Interview). Written at Lviv-Kyiv. Interviewed by Taras Antoshevskyy [online]. Lviv, UA: Religious Information Service of Ukraine. Ukrainian Catholic University, 2010-08-12, rev. 2010-08-17 [cit. 2023-01-27]. Dostupné online. (angličtina) 
  • L'HUILLIER, Peter. The church of the ancient councils: the disciplinary work of the first four ecumenical councils. Crestwood, NY: St. Vladimir's Seminary Press, 1996. ISBN 978-0-88141-007-5. 
  • IGNATIUS OF ANTIOCH. Epistle to the Smyrnaeans. In: Schaff, Philip; et al. (eds.). The Ante-Nicene Fathers: the writings of the fathers down to A.D. 325. Vol. 1 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1885. Dostupné online. (angličtina)
  • IRENAEUS. Against Heresies: Book III/Chapter III. In: Schaff, Philip; et al. (eds.). The Ante-Nicene Fathers: the writings of the fathers down to A.D. 325. Vol. 1 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1885. Dostupné online. (angličtina)
  • JOHN CHRYSOSTOM. On the Gospel of John/Preface. In: Schaff, Philip; Wace, Henry (eds.). A select library of the Nicene and post-Nicene fathers of the Christian Church. Series 1. Vol. 14 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1889. Dostupné online. (angličtina)
  • Joint International Commission for the Theological Dialogue between the Roman Catholic Church and the Orthodox Church (2007-10-13). "Ecclesiological and canonical consequences of the sacramental nature of the church: ecclesial communion, conciliarity and authority" in Tenth Plenary Session, October 8–15, 2007.. 
  • Joint International Commission for Theological Dialogue Between the Catholic Church and the Orthodox Church (2008-10-03). "The Role of the Bishop of Rome in the Communion of the Church in the First Millennium" in September 27 – October 4, 2008..  Leaked in The role of the Bishop of Rome in the Communion of the Church in the First Millennium [leaked unofficial draft]. Rome: Gruppo Editoriale L'Espresso, 2010-01-23. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-30. 
  • John Paul II. Ut unum sint [online]. Vatican City: Libreria Editrice Vaticana, 1995-05-25. Dostupné online. 
  • JONES, Chandler H. Anglican Catholicism and the Papal Primacy [online]. 2008-11-11. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-08. 
  • Justinian I, 2009. Annotated Justinian code. Novel 131: concerning ecclesiastical canons and privileges. Redakce Blume Fred H.; Translated by Fred H. Blume. electronic version of 2nd. vyd. Laramie, WY: University of Wyoming College of Law, cpromulgated 545-03-18. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-31. OCLC 189852432 
  • KELLY, John N. D. The Oxford dictionary of popes. Gregory I, St. Redakce Walsh Michael J.. 2nd. vyd. Oxford [u.a.]: Oxford University Press, 2010. (Oxford paperback reference). Dostupné online. ISBN 978-0-19-929581-4. 
  • KNOX, Ellis L. The papacy [online]. Online Resource Book for Medieval Studies, 1999. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2003-09-18. OCLC 35987956 
  • LANÇON, Bertrand. Rome in late antiquity: everyday life and urban change, AD 312-609. Translated by Antonia Nevill. New York: Routledge, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-415-92975-2. 
  • LARCHET, Jean-Claude. The Petrine ministry: Catholics and Orthodox in dialogue: academic symposium held at the Pontifical Council for Promoting Christian Unity. Redakce Kasper Walter; Translated by Brian Farrell. [s.l.]: Paulist Press, 2006. ISBN 978-0-8091-4334-4. Kapitola The question of the Roman primacy in the thought of Saint Maximus the Confessor. 
  • LARSON, James. Vatican I and the papal primacy [online]. Manassas, VA: Trinity Communications, 2003. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-26.  Reprint of An exposition of Vatican I's teaching on papal primacy in its Dogmatic Constitution of the Church of Christ (Pastor Aeternus). Homiletic & Pastoral Review. June 2003, s. 50–55. ISSN 0018-4268. 
  • LOSSKY, Vladimir. The mystical theology of the Eastern Church. Translated by members of the Fellowship of St. Alban and St. Sergius. reprint. vyd. Crestwood, NY: St. Vladimir's Seminary Press, 1976. Dostupné online. ISBN 978-0-913836-31-6. 
  • Concilium Remense. Sacrorum Conciliorum nova et amplissima collectio. Příprava vydání Mansi, Giovanni D., (ed.). Svazek 19 (facsimile ed.). Paříž: H. Welter, (1902) [1774]. Dostupné online. (latina) OCLC 682472075. 
  • A statement of reservations concerning the impending beatification of Pope John Paul II [Petition]. Redakce Matt Michael J.. Forest Lake, MN: The Remnant Newspaper, 2011-03-21. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-03-25. 
  • MCBRIEN, Richard P. The church: the evolution of Catholicism. New York: HarperCollins, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-06-124521-3. S. 99. 
  • MCCARTHY, James G. The Gospel according to Rome: comparing Catholic Tradition and the Word of God. Eugene, OR: Harvest House, 1995. ISBN 978-1-56507-107-0. 
  • MERLE D'AUBIGNÉ, Jean Henri. History of the Reformation in the sixteenth century. Translated by David D. Scott. Edinburgh: Blackie and Son, 1846. Dostupné online. S. 27.  This work is found in numerous revisions.
  • The primacy of Peter: essays in ecclesiology and the early church. Redakce Meyendorff John. reprinted and rev.. vyd. Crestwood, NY: St. Vladimir's Seminary Press, 1995. ISBN 978-0-88141-125-6. 
    • AFANASSIEFF, Nicholas. The church which presides in love. In: Meyendorff. [s.l.]: [s.n.], 1995. (angličtina)
    • KESICH, Veselin. Peter's primacy in the New Testament and the early tradition. In: Meyendorff. [s.l.]: [s.n.], 1995. (angličtina)
    • SCHMEMANN, Alexander. The idea of primacy in Orthodox ecclesiology. In: Meyendorff. [s.l.]: [s.n.], 1995. (angličtina)
  • MILLER, J. Michael. The divine right of the papacy in recent ecumenical theology. Rome: Gregorian University Press, 1980. (Analecta Gregoriana; sv. 218). Dostupné online. ISBN 9788876521898. OCLC 7634405 
  • MISNER, Paul. Papacy and development: Newman and the primacy of the Pope. Leiden: Brill, 1976. (Studies in the history of Christian thought; sv. 15). Dostupné online. ISBN 978-90-04-04466-1. 
  • NEWMAN, John Henry. An essay on the development of Christian doctrine. 6th. vyd. London; New York: Longmans, Green, 1888. Dostupné online. OCLC 676797352 S. 148–166. 
  • North American Orthodox-Catholic Theological Consultation. A common response to the Joint International Commission for the Theological Dialogue Between the Roman Catholic Church and the Orthodox Church regarding the Ravenna Document ' Ecclesiological and Canonical Consequences of the Sacramental Nature of the Church: Ecclesial Communion, Conciliarity and Authority ' [online]. Washington, DC: Standing Conference of the Canonical Orthodox Bishops in the Americas, 2009-10-24. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-06-12. 
  • NICHOLS, Aidan. Rome and the Eastern Churches: a study in schism. 2nd. vyd. San Francisco: Ignatius Press, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-58617-282-4. 
  • NICHOLS, Terence L. That all may be one: hierarchy and participation in the Church. Collegeville, MN: Liturgical Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-8146-5857-4. 
  • O'MALLEY, John W. A history of the popes: from Peter to the present. Lanham, MD: Rowland & Littlefield, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-58051-227-5. 
  • OTT, Ludwig. Fundamentals of Catholic dogma. Redakce Bastible James; Translated by Patrick Lynch. 4th. vyd. St. Louis, MO: B. Herder, 1960. OCLC 1265696 
  • P (pseud. of unknown). Pope Gregory the Great and the 'Universal Bishop' controversy [online]. July 1995. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-11. 
  • PHAN, Peter C. The gift of the church: a textbook on ecclesiology in honor of Patrick Granfield, O.S.B.. Redakce Phan Peter C.. Collegeville, MN: Liturgical Press, 2000. ISBN 978-0-8146-5931-1. Kapitola A North American ecclesiology: the achievement of Patrick Granfield. 
  • SCHILLING, Johannes. The encyclopedia of Christianity. Pope, Papacy. Redakce Fahlbusch Erwin; Translated by Geoffrey W. Bromiley. Grand Rapids, MI: Eerdmans, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-2416-5. 
  • SHAW, Russell. The battle over primacy [online]. Manassas, VA: Trinity Communications, 2000. Dostupné online.  Reprint of The battle over primacy. Crisis. January 2000, s. 25–27. ISSN 1535-332X. 
  • SHOTWELL, James T.; LOOMIS, Louise Ropes. The See of Peter. New York: Columbia University Press, 1927. (Records of civilization, sources and studies). OCLC 614952967 
  • SPECIALE, Alessandro. Ratzinger's Ecumenism between light and shadows [online]. Turin, IT: 2011-09-25. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-07-31. 
  • RAY, Stephen K. Upon this rock: St. Peter and the primacy of Rome in scripture and the early church. San Francisco: Ignatius Press, 1999. (Modern apologetics library). Dostupné online. ISBN 978-0-89870-723-6. 
  • SÁNCHEZ, Jesús Hortal, 1968. De Initio potestatis primatialis romani pontificis: investigatio historico-juridica a tempore Sancti Gregorii Magni usque ad tempus Clementis V. Rome: Editrice Pontificia Università Gregoriana. (Analecta Gregoriana; sv. 167). OCLC 864705 (latinsky) 
  • SCHATZ, Klaus. Papal primacy: from its origins to the present. Translated by John A. Otto and Linda M. Maloney. Collegeville, MN: Liturgical Press, 1996. ISBN 978-0-8146-5522-1. Kapitola The development of the primacy in the first five centuries. 
  • SCHIMMELPFENNIG, Bernhard. The papacy. Translated by James Sievert. New York: Columbia University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-231-07515-2. S. 27. 
  • SHAHAN, Thomas. First Council of Constantinople. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1908. Dostupné online. Svazek 4. (angličtina)
  • SHERRARD, Philip. Church, papacy, and schism: a theological enquiry. London: S.P.C.K., 1978. ISBN 978-0-281-03620-2. 
  • TAJRA, Harry W. The martyrdom of St. Paul: historical and judicial context, traditions, and legends. Tübingen: Mohr, 1994. (Wissenschaftliche Untersuchungen zum Neuen Testament, 2; sv. 67). Dostupné online. ISBN 978-3-16-146239-9. 
  • TERTULLIAN. On Modesty/Chapter 21. In: Schaff, Philip; et al. (eds.). The Ante-Nicene Fathers: the writings of the fathers down to A.D. 325. Vol. 4 (American ed.). Buffalo: Christian Literature, 1885. Dostupné online. (angličtina)
  • THOMPSON, Ernest T. Through the ages: a history of the Christian church. Richmond, VA: CLC Press, 1965. (Covenant life curriculum). 
  • WARE, Timothy. The Orthodox Church. New. vyd. London [u.a.]: Penguin Books, 1993. (Penguin religion and mythology). Dostupné online. ISBN 978-0-14-014656-1. 
  • WEBSTER, William A. The Church Fathers' interpretation of the Rock of Matthew 16:18 : an historical refutation of the claims of Roman Catholicism [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2002-06-25.  Possibly based on WEBSTER, William A. The Church of Rome at the bar of history. Edinburgh: Banner of Truth Trust, 1995. ISBN 978-0-85151-673-8. S. 43–ff. 
  • WETTERAU, Bruce. World history: a dictionary of important people, places, and events from ancient times to the present. World history. New York: H. Holt, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0-8050-2350-3. 
  • WOYWOD, Stanislaus. A practical commentary on the Code of canon law. Vol. 1 (Rev. and enl. ed.). Příprava vydání [©1943]. Smith, Callistus (ed.). New York: J. F. Wagner, 1948. Dostupné online. (angličtina) hdl:2027/mdp.35112104152493. OCLC 746242376. 
  • WHELTON, Michael. Two paths: papal monarchy, collegial tradition. Salisbury, MA: Regina Orthodox Press, 1998. ISBN 978-0-9649141-5-5. 
  • Catholics and Orthodox discuss the role of the Pope of Rome in Vienna meeting [online]. 2010-09-24 [cit. 2015-05-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-18.  Translated from -: 1000- [online]. Moscow: 2010-09-21 [cit. 2015-05-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-10-18. (rusky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Papežská_svrchovanost&oldid=23554703“