Oxid zirkoničitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Oxid zirkoničitý
práškovitý oxid zirkoničitý
práškovitý oxid zirkoničitý
bílý briliant
bílý briliant
Obecné
Systematický název Oxid zirkoničitý
Triviální název Zirkonia
Anglický název Zirconium dioxide
Německý název Zirconium(IV)-oxid
Sumární vzorec ZrO2
Vzhled bílé krystalky nebo prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS
Vlastnosti
Molární hmotnost 123,22 g/mol
Teplota tání 2 700 °C
Teplota varu ≈ 4 500 °C
Teplota změny krystalové modifikace 1 175 °C (α → β)
2 350 °C (β → γ)
Hustota 5,73 g/cm3
Index lomu nDa= 2,13
nDb= 2,19
nDc= 2,20
Tvrdost 6,5 - 7
Relativní permitivita εr 12,5
Součinitel tepelné vodivosti 1,95 Wm-1K-1 (100 °C)
Měrná magnetická susceptibilita 1,407×10−6 cm3g-1
Měrný elektrický odpor 10 000 Ώm (385 °C)
220 Ώm (700 °C)
3,6 Ώm (1 200 °C)
Struktura
Krystalová struktura jednoklonná (α)
čtverečná (β)
krychlová (γ)
Hrana krystalové mřížky α - modifikace
a= 514,5 pm
b= 520,8 pm
c= 531,1 pm
β= 99°23´
β - modifikace
a= 495 pm
c= 516 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° −1 081,0 kJ/mol
Standardní molární entropie S° 50,35 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -1 022,4 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,456 JK-1g-1
Bezpečnost
R-věty žádné nejsou
S-věty S22
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Oxid zirkoničitý ZrO2, někdy označovaný jako zirkonia, je bílá krystalická látka s hustotou 5,73 g/cm3. Pokud neobsahuje příliš příměsí má při pokojové teplotě jednoklonnou (monoklinickou) krystalovou strukturu – tak jako vzácně se vyskytující minerál baddeleyit. Při vyšších teplotách (1 175 °C) dochází k fázové přeměně na čtverečnou (tetragonální) strukturu (typu rutilu) a při velmi vysokých teplotách (2 350 °C) se stává stabilní krychlová (kubická) struktura (typu fluoritu), která taje až při 2 700 °C.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Oxid zirkoničitý patří do skupiny oxidové keramiky a jeho výchozí surovinou je minerál zirkon, který je chemicky křemičitanem zirkoničitým ZrSiO4. Jeden z postupů výroby ZrO2 ze ZrSiO4 spočívá v odkřemičitění (desilikatizaci) zirkonu žíháním se směsí CaO/MgO při cca 1 500 °C.[1]

Při 1700 °C probíhá rozklad na jednoduché oxidy:

ZrSiO4(s) + 4 C(s) → SiO(s) + ZrC(s) + 3 CO(s)

ZrC(s) + 2 O2(g) → ZrO2(s) + CO2(s)

Využití[editovat | editovat zdroj]

Keramika[editovat | editovat zdroj]

Příměs oxidu vápenatého CaO či oxidu hořečnatého MgO či oxidu yttritého Y2O3 nebo oxidu ceritého Ce2O3 a dalších způsobuje, že příslušný tuhý roztok oxidu zirkoničitého s příslušnou příměsí (například v molárním poměru 47:3) si zachovává kubickou strukturu při všech teplotách, takže při změnách teploty nedochází k fázovým přeměnám a příslušná („stabilizovaná“) keramika (například ve formě kelímků či trubic) neztrácí pevnost. Používá se ve sklárnách a slévárnách jako velmi kvalitní žáruvzdorný materiál pro tavicí nádoby (pánve) a vnitřní stěny tavicích pecí, který je však ve srovnání s klasickými žáruvzdornými materiály výrazně dražší.

Z oxidu zirkoničitého se vyrábějí čepele keramických nožů.

Stabilizující příměsi CaO, MgO či Y2O3 v krystalové mřížce ZrO2 jsou příčinou značné koncentrace vakancí v aniontové podmřížce, takže tento materiál je při vyšších teplotách elektricky vodivý a může sloužit jako tuhý elektrolyt.

Značné elektrické vodivosti této keramiky využil již na konci 19. století (1897) Walther Nernst, který zkonstruoval bíle svítící lampu, v níž namísto kovového vlákna (která září v dnešních žárovkách) byla zdrojem světla zářící tzv. Nernstova tyčinka ze ZrO2 (je třeba si uvědomit, že vynález Nernstovy tyčinky časově předcházel objevu výroby tažných wolframových vláken v roce 1908.[2])

Elektrochemické vlastnosti této keramiky využili K. Kiukolla a C. Wagner[3] k sestavení koncentračních elektrochemických článků, ve kterých hrál kubický ZrO2 s 15% CaO roli tuhého elektrolytu. Tyto galvanické články umožňují určovat hodnotu chemického potenciálu kyslíku v různých chemických soustavách.

V současné době je tato zirkonoxidová keramika součástí kyslíkových čidel (sond), které detekují obsah kyslíku ve zplodinách spalovacích zařízení a signál těchto čidel je využíván pro automatickou regulaci – optimalizaci procesu spalování. Pro své elektrochemické vlastnosti je stabilizovaný ZrO2 vhodný také jako elektrolyt pro palivové články.

Šperkařství[editovat | editovat zdroj]

Významné je také využití kubické (stabilizované) formy oxidu zirkoničitého ve šperkařství jako náhrady diamantu (briliantů). Kubický ZrO2 se diamantu podobá jednak vysokým indexem lomu a tvrdostí (v Mohsově stupnici 8,5 oproti 10 u diamantu), avšak výrazně se liší v hustotě (5,6-6,0 g/cm3 oproti 3,5 g/cm3 u diamantu).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.ingentaconnect.com/content/mksg/sjm/2004/00000033/00000003/art00006
  2. http://www.materialmoments.org/top100.html
  3. J. Electrochem. Soc. 104 (1957) 308, 379

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Související články[editovat | editovat zdroj]