Oxid chloričitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Oxid chloričitý
Obecné
Systematický názevOxid chloričitý
Anglický názevChlorine dioxide
Německý názevChlordioxid
Sumární vzorecClO2
VzhledOranžový plyn
Identifikace
Registrační číslo CAS10049-04-4
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)233-162-8
Indexové číslo017-026-00-3
PubChem24870
Číslo RTECSFO3000000
Vlastnosti
Molární hmotnost67,452 g/mol
Teplota tání−59,5 °C
Teplota varu11 °C
Hustota1,64 g/cm3 (0 °C, kapalina)
0,003 04 g/cm3 (11 °C, plyn)
Rozpustnost ve vodě6,16 g/100 ml (4 °C)
2 000 cm³/100 ml (4 °C)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
rozpustný v diethyletheru
Rozpustnost v nepolárních
rozpouštědlech
rozpustný v tetrachlormethanu a ethanu
Tlak páry1,01 kPa (-64,5 °C)
10,1 kPa (-32,5 °C)
25,3 kPa (-17,2 °C)
50,6 kPa (--4,2 °C)
Struktura
Dipólový moment5,95 Cm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°102,6 kJ/mol
Entalpie varu ΔHv390 J/g
Standardní molární entropie S°256,9 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°120,6 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,623 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS03 – oxidační látky
GHS03
GHS05 – korozivní a žíravé látky
GHS05
GHS06 – toxické látky
GHS06
GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09
[1]
Nebezpečí[1]
H-větyH270 H330 H314 H400 EUH006
R-větyR6, R8, R26, R34, R50
S-větyS1/2, S23, S26, S28, S36/37/39, S38, S45, S61
NFPA 704
0
3
4
OX
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid chloričitý je chemická sloučenina se sumárním vzorcem ClO2. Tento žlutý plyn krystalizuje při teplotě −59 °C do podoby oranžových krystalů. Jako jeden z oxidů chloru je účinným a užitečným oxidačním činidlem používaným při úpravě vody a při bělení. Oxid chloričitý je jediný známý oxid halogenu, kde je halogen v sudém oxidačním čísle. Molekula ClO2 obsahuje jeden nepárový elektron, jedná se tedy o volný radikálparamagnetickými vlastnostmi.

Plynný oxid chloričitý se zvláště za nízkých teplot dobře rozpouští ve vodě (přibližně 10krát více než chlor), přičemž prakticky nedochází k jeho hydrolýze. Při teplotě 25 °C a normálním tlaku je po dosažení rovnováhy jeho koncentrace ve vodě přibližně 23krát větší než v plynné fázi nad roztokem. Ve vodných roztocích oxid chloričitý existuje jako rozpuštěný plyn, je však velmi těkavý a může být snadno odstraněn provzdušňováním nebo intenzivním třepáním. Vodné roztoky podléhají fotolytickému rozkladu. Rozklad urychlují ionty přechodných kovů. Pokud jsou roztoky ClO2 skladovány v temnu a chladu, mohou si zachovat svou koncentraci po dobu několika dnů až měsíců. V přítomnosti chloridových iontů však dochází k rozkladu oxidu chloričitého i v temnu.[2]

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Při vyšších koncentracích se oxid chloričitý může explozivně rozkládat. Proto jej z bezpečnostních důvodů nelze přepravovat a připravuje se vždy na místě.

Ve vodárenství je výchozí surovinou pro výrobu oxidu chloričitého většinou vodný roztok chloritanu sodného. Z něho lze ClO2 uvolnit například

5 NaClO2 + 4 HCl → 4 ClO2 + 5 NaCl + 2 H2O
  • reakcí s roztokem chloru, resp. s roztokem kyseliny chlorné, která vzniká spolu s kyselinou chlorovodíkovou po rozpuštění chloru ve vodě
2 NaClO2 + Cl2 → 2 ClO2 + 2 NaCl
2 NaClO2 + HClO + HCl → 2 ClO2 + 2 NaCl + H2O
  • velmi čistý oxid chloričitý lze vyrobit i reakcí pevného chloritanu sodného s plynným chlorem
  • reakcí s roztokem chlornanu sodného a kyseliny chlorovodíkové
2NaClO2 + NaClO + 2 HCl → 2 ClO2 + 3 NaCl + H2O
5 NaClO2 + 4 NaHSO4 → 4 ClO2 +4 Na2SO4 + NaCl + 2 H2O

Připravuje se roztok o koncentraci přibližně 3 g/l, který lze skladovat až jeden měsíc. Pro svoji technickou nenáročnost lze tento postup využít v lokalitách s předpokládanou malou spotřebou ClO2, kde by bylo neekonomické použít reaktory pro generování oxidu chloričitého. Lze vyjít i z krystalického chloritanu a hydrogensíranu sodného, čímž se zmenší objem přepravovaných surovin.

ClO2 → ClO2 + e

V průmyslových odvětvích kde je potřeba vyrobit velká množství oxidu chloričitého (bělení buničiny apod.) bývá výchozí surovinou chlorečnan sodný. Oxid chloričitý vzniká reakcí chlorečnanu s kyselinou sírovou za přítomnosti redukčního činidla, např. peroxidu vodíku

2 NaClO3+ H2SO4 + H2O2 → 2 ClO2 + O2 + Na2SO4 + 2 H2O

Laboratorně lze připravit oxid chloričitý reakcí roztoku chloritanu sodného s peroxodisíranem sodným

2 NaClO2 + Na2S2O8 → 2 ClO2 + 2 Na2SO4

Použití[editovat | editovat zdroj]

Vodný roztok oxidu chloričitého

Oxid chloričitý se primárně (z více než 95 %) používá pro bělení buničiny, ale své místo má při dezinfekci pitné vody ve veřejných zdrojích. Úpravna vody pro New York (na Niagarských vodopádech) poprvé použila oxid chloričitý v roce 1944, a to k odstranění fenolu. Použití oxidu chloričitého jako prostředku k dezinfekci pitné vody bylo ve větším měřítku zahájeno v roce 1956, kdy v belgickém Bruselu přešli od chloru k oxidu chloričitému. Oxid chloričitý se při úpravě vody často používá jako předběžný oxidant před vlastním chlorováním, aby se zničily nečistoty, které by při kontaktu s volným chlorem způsobovaly tvorbu trihalomethanů. Trihalomethany jsou vedlejší produkty chlorové dezinfekce vzniklé reakcí chloru s přirozeně se vyskytujícími organickými látkami v surové vodě a jsou podezřelé z karcinogenity. Oxid chloričitý je také lepší než chlor, pokud se pracuje v prostředí s pH nad 7, v přítomnosti amoniaku a aminů a/nebo pro likvidaci biofilmů ve vodovodních distribučních systémech. Oxid chloričitý se též používá jako biocid v mnoha procesech průmyslové úpravy vody, včetně vody do chladicích věží, vody pro různé technické účely a pro zpracování potravin. Oxid chloričitý je méně žíravý než chlor a je lepší pro eliminaci bakterií Legionella.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chlorine dioxide na anglické Wikipedii.

  1. a b Chlorine dioxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Black & Veatch Corporation. White's Handbook of Chlorination and Alternative Disinfectants. Fifth Edition. vyd. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2010. 1060 s. Dostupné online. ISBN 9780470180983. DOI 10.1002/9780470561331. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]