První občanská válka v Libyi

první libyjská občanská válka
Trvání	15. února 2011 – dosud
Místo	Libye
Souřadnice	31°11′44″ s. š., 16°31′17″ v. d.
Výsledek	probíhá
Strany
Dočasná národní přechodná rada NATO: Belgie Bulharsko Dánsko Francie Itálie Kanada Nizozemsko Norsko Rumunsko Řecko Španělsko Turecko USA Spojené království Jordánsko Katar Švédsko Spojené arabské emiráty Libye
Síla
Dočasná národní přechodná rada 17 000 vojáků Belgie 6× stíhačka F-16 Bulharsko fregata Drazki třídy Wielingen Dánsko 6× stíhačka F-16 Francie letadlová loď Charles de Gaulle s jaderným pohonem fregata Dupleix třídy Georges Leygues fregata Aconit třídy La Fayette fregata Forbin třídy Horizon fregata Jean Bart třídy Cassard tankovací loď 4× víceúčelový stíhací letoun Dassault Mirage 2000 8× víceúčelový stíhací letoun Dassault Rafale Itálie 4× stíhačka F-16 Kanada fregata HMCS Charlottetown třídy Halifax 6× víceúčelový stíhací letoun McDonnell Douglas CF-18 Hornet 2× hlídkové letadlo CP-140 Aurora Nizozemsko 6× stíhačka F-16 tankovací letadlo KDC-10 Norsko 6× stíhačka F-16 Rumunsko fregata Regele Ferdinand Řecko fregata Limnos třídy Elli helikoptéra Super Puma letadlo Embraer R-99 Španělsko 4× stíhačka F-18 tankovací letadlo Boeing 707-331B(KC) fregata Méndez Núñez třídy Álvaro de Bazán letadlo CASA/IPTN CN-235 Turecko 6× stíhačka F-16 USA velitelská loď USS Mount Whitney třídy Blue Ridge vrtulníková výsadková loď USS Kearsarge třídy Wasp transportní loď USS Ponce třídy Austin torpédoborec USS Barry třídy Arleigh Burke torpédoborec USS Stout třídy Arleigh Burke jaderná útočná ponorka USS Providence třídy Los Angeles jaderná útočná ponorka USS Scranton třídy Los Angeles útočná ponorka USS Florida třídy Ohio 3× strategický bombardér B-2 s vlastnostmi stealth Stíhačky F-15 Stíhačky F-16 letoun včasné výstrahy E-3 Sentry 4× bitevní letoun AV-8B Harrier II s charakteristikou VTOL 6× letoun Fairchild A-10 Thunderbolt II 2× letadlo Lockheed AC-130 2× bombardér Rockwell B-1 Lancer letadlo Lockheed EC-130 RQ-4 Global Hawk Jordánsko 6× stíhačka ??? Katar 6× stíhačka Mirage 2000-5EDA 2× letadlo C-17 Švédsko 8× stíhačka JAS 39 Gripen letoun včasné výstrahy Saab 340 AEW&C transportní letoun C-130 Hercules Spojené arabské emiráty 6× stíhačka F-16 Fighting Falcon 6× stíhačka Dassault Mirage 2000 Libye 10 000 – 20 000 vojáků
Ztráty
Dočasná národní přechodná rada 2 098 – 2 834 vojáků zabito USA 1 stíhačka F-15 havarovala Libye 1 044 – 1 132 vojáků zabito 200 vojáků zajato Přibližný počet mrtvých civilistů: 10 000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vlajka bývalého libyjského království, nyní využívaná povstalci

Občanská válka v Libyi začala demonstracemi a protesty v návaznosti na protesty v jiných arabských zemích. Libyjci protestovali od 13. ledna 2011 hlavně proti vůdci Muammaru Kaddáfímu. Režim reagoval střílením do demonstrantů a nasazením armády včetně letadel k potlačení protestů. Počty mrtvých se různí, samotná Libye 23. února přiznávala 300, Itálie odhadovala až tisíc. Demonstrovalo se především v největších městech (Tripolis, Benghází, Al Bayda), ale i jinde. Demonstrující podpalovali policejní stanice, dostaly se jim do rukou i vojenské zbraně a situace dospěla až k otevřenému povstání. Na stranu odpůrců režimu se postupně přidaly i části pravidelných vojenských sil. Režim pak postupně přišel o celý východ Libye, libyjsko-egyptskou hranici začali hlídat vzbouřenci.

Spekulovalo se o tom, že plukovník Kaddáfí zemi opustil. Ten však dne 22. února vystoupil v televizi a prohlásil, že „vůdcem revoluce“, kterou vede již déle jak 40 let, zůstane. Zároveň pohrozil, že začnou jatka. Vyzval také své příznivce k veřejné podpoře, den na to se jich však sešlo jen asi 150. 28. února poskytl západním médiím rozhovor, ve kterém odmítl rezignaci, protože nezastává žádnou oficiální funkci a postěžoval si na to, že jej západní země opustily a nerozumí politickému systému Libye. Také se vyjádřil v tom smyslu, že všichni jeho lidé jej „milují“ a zemřeli by, aby ho ochránili.

Poté, co režim ztratil kontrolu nad východem země, kde se nachází mj. druhé největší libyjské město Benghází, začali tamní lidé oslavovat a odevzdávat ukořistěné zbraně. Při oslavách začali používat červeno-zeleno-černé vlajky, připomínku období před Kaddáfím. Pod kontrolou Kaddáfího zůstalo jen několik měst na západě země a především hlavní město Tripolis, o které média předpokládaly nejtěžší boje, protože Kaddáfí se nemínil vzdát a opřít se mohl minimálně o svou elitní prezidentskou gardu, kterou tvořilo 3 000 dobře vyzbrojených a vycvičených mužů. Podle zpráv z místa byli v ulicích hlavního města tanky a žoldáci z cizích zemí, které Kaddáfí najal a kteří stříleli i po těch, co se snažili pomoci zraněným.

Jako vedoucí složka povstání se zformovala Dočasná národní přechodná rada (arabsky: الجمهورية الليبية al-Jumhūriyya al-Lībiyya), též označovaná jako Národní rada. Tato rada uskutečnila svoje ustavující setkání 5. března 2011 v Benghází, kdy se také označila za „jediného představitele celé Libye“ a zemi začala označovat pojmenováním Libyjská republika. První zemí, která Radu oficiálně uznala jako představitele libyjského státu, byla Francie 10. března 2011. Z Arabských států jako první uznal rebely ustranovenou vládu Katar, který také jako první z arabských zemí vojensky podpořil vytvoření bezletové zóny nad Libyí.

Reakce ve světě

Ibrahim Dabáší, velvyslanec Libye při OSN v rozhovoru pro televizi Al-Džazíra mimo jiné prohlásil, že se „jedná o genocidu“ a že „je to konec režimu Muammara Kaddáfího“. Vlivný egyptský duchovní Júsuf Kardáví vydal na Muammara Kaddáfího fatvu a vyzval k jeho fyzické likvidaci.

Na stranu povstalců se krátce po vypuknutí povstání přidala řada členů diplomatické reprezentace Libye v zahraničí, včetně Libyjské mise v Praze. Vztahy s Tripolisem rovněž přerušila velvyslanectví ve Spojených státech, Austrálii, Indii, Malajsii. K těmto velvyslanectvím se rovněž připojili vyslanci k Lize arabských států.

Většina zemí Evropské unie násilí odsoudila a volala po dialogu. Podle deníku EUobserver jsou výjimkou pouze Itálie a Česko: článek cituje Silvia Berlusconiho, který v rozhovoru s novináři tvrdí, že „se situace vyvíjí a on nechce nikoho rušit“. Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg podle článku mluvil o možnosti pádu Kaddáfího jako o katastrofě. Ministr však později tato slova popřel a označil citaci jako „blbost“ s tím, že za slovy o tom, že by se EU neměla do situace příliš vměšovat, stojí. Nicméně jednotlivé země EU začaly z Libye evakuovat své občany. Česká republika nakonec vyzvala všechny své občany k opuštění země, v neděli 27. února uzavřela své velvyslanectví a evakuovala jeho pracovníky.

Rada bezpečnosti OSN dne 26. února jednala o sankcích proti Libyi a rozhodla o zablokování Kaddáfího účtů, o úplném zbrojním embargu a dokonce i o tom, že Mezinárodní trestní soud v Haagu bude vyšetřovat Kaddáfího masakry. Spojené státy již také uvalily ekonomické sankce a nevyloučily ani použití síly, naproti tomu Evropská unie zatím o sankcích jedná a vojensky zakročit neplánuje. Ruský prezident Medvěděv pak označil použití vojenské síly proti vlastnímu národu za nepřijatelné a označil Kaddáfího za politickou mrtvolu, která musí odejít. Rusko by však i přes to vojenský zásah zemí NATO považovalo za porušení mezinárodního práva.

Další vývoj

Dne 17. března 2011 byla Radou bezpečnosti OSN poměrem hlasů 10:0 (při abstenci pěti států – Německa, Brazílie, Indie – a dvou ze stálých členů RB, Ruska a Číny) schválena rezoluce RB OSN č. 1973/2011, zakazující všechny lety ve vzdušném prostoru Libye, s výjimkou humanitárních, a povolující členským státům použití síly, mimo okupace, k ochraně životů civilního obyvatelstva a obydlených území Libyjské arabské džamáhíríje před je ohrožujícími útoky.

V odpoledních hodinách 18. března 2011 vyhlásil Muammar Kaddáfí pod tlakem rezoluce okamžité příměří a zastavení vojenských operací na území Libye. Přes toto prohlášení 19. března pokračovaly dělostřelecké a letecké útoky na Benghází, a svědci hlásili že byl pozorován vstup Kaddáfího pozemních jednotek do města. Kaddáfího vláda popřela pokračování bojových akcí a útoky připsala povstalcům, údajně ve snaze vyprovokovat zahraniční intervenci v zemi.

30. 3. Vyjádřil Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obavy z účasti islamistů na povstání. Dle vrchního velitele spojeneckých sil NATO Jamese Stavridise tajné služby „zaregistrovaly stopy Al-Káidy a Hizbaláhu“. Velvyslankyně USA při OSN Susan Rice možnost infiltrace extrémistů nevyloučila, avšak dle jejího tvrzení neexistují důkazy které by mohly Stavridisovo tvrzení podložit.

27. 5. Skupina států G8, včetně Ruska, se shodla na nutnosti odchodu Muammara Kaddáfího z čela Libye, přičemž Ruská federace má zastat roli prostředníka ve vyjednávání jeho odchodu.

30. 5. Pokračuje dezerce vojáků ze strany vládních vojsk. Pět generálů, dva plukovníci a major opustili zemi společně s dalšími sto dvaceti vojáky. Uprchlí vysocí důstojníci následně odsoudili zločiny režimu během tiskové konference.

2.6. Kaddáfí pohrozil odvetnými útoky na Evropu (není jisté zda to vyplní)

Mezinárodní intervence

Podrobnější informace naleznete v článku Vojenská intervence v Libyi.

Vzhledem k tomu, že Kaddáfího režim nedodržoval vyhlášené příměří, byla dne 19. března 2011 zahájena intervence za účasti zejména amerických, britských a francouzských vzdušných sil, jejímž cílem bylo vytvoření bezletové zóny, zastavení postupu Kaddáfího pozemních sil, ukončení bojů a ochrana civilního obyvatelstva.

Odkazy

• (anglicky) Dočasná národní přechodná rada

Související články

Obrázky, zvuky či videa k tématu první libyjská občanská válka na Wikimedia Commons

• • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: 2011 Libyan protests
    • Wikidata: Libyan civil war (2011)
• Egyptská revoluce 2011
• Tuniská revoluce
• Protesty v Jemenu 2011