Přeskočit na obsah

Matej Bel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek není dostatečně ozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.
Matej Bel
Narození22. března 1684 nebo 24. března 1684
Očová
Úmrtí29. srpna 1749 (ve věku 65 let)
Bratislava
PseudonymMilownjk Božjho Slowa
Povoláníspisovatel, historik, teolog, pedagog, básník, filozof a učitel
NárodnostUherská
Alma materUniverzita Martina Luthera v Halle
Témataosvícenství
Významná dílaNotitia Hungariae novae historico-geographica
Oceněníčlen Královské společnosti
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Matej Bel

Matej Bel z Očovej (maďarsky Bél Mátyás, německy Matthias Bél) (24. března 1684, Očová, Uhersko – 29. srpna 1749, Bratislava) byl slovenský polyhistor, encyklopedista, filozof, spisovatel, pedagog, evangelický kazatel, průkopník slovenského osvícenství, jeden z nejvýznamnějších evropských vědců 18. století[zdroj⁠?!], zakladatel moderní vlastivědy v Uhersku[zdroj⁠?!] a vzor francouzského encyklopedisty Denise Diderota[zdroj⁠?!].

Ve své vědecké práci prosazoval moderní metody – kolektivní práci, postup podle stanoveného plánu, studium pramenů a archivů a kritický postoj k faktům. V tomto ohledu už předčil i osvícence.[zdroj⁠?!]

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z rolnické rodiny z Očové, rodina měla ve vsi příjmení Funtík.

Byl žákem soukromých škol v Lučenci, poté v Kalinově a Dolné Strehové. Měl to štěstí, že jeho otec Matej Bel-Funtík v synovi viděl velký talent.[zdroj⁠?!] Belova matka se jmenovala Alžběta Česnegiová (mad. Cseszneky Erzsébet) z rodu Csesznekyovců. Rodiče podporovali Mateje na studiích. Takto se v roce 1695 dostal na banskobystrické gymnázium, poté na gymnázium do Bratislavy, dále do Veszprému a do Pápy. V roce 1704 se vrátil do Banské Bystrice, kde odmaturoval.

Díky těmto cestám mladý Matej poznal různé části Uherska, jejich zeměpis, faunu a flóru. Na cestách poznával lidi, jejich zvyky a obyčeje.

Po maturitě odjel studovat filozofii a teologii na Univerzitu v Halle. Byl mimořádně snaživým studentem, což postřehli i jeho učitelé.[zdroj⁠?!] Svědomitě a zodpovědně se připravoval na zkoušky. Nechtěl zklamat otce.[zdroj⁠?!] Byl daleko od domova a uměl si vážit vynaloženého úsilí rodičů, kteří mu důvěřovali a jeho studium finančně podporovali.[zdroj⁠?!] Už v době studia se projevily jeho všestranné zájmy: během studia teologie ho zaujala filozofie, medicína, přírodní vědy, jazyky a nové pedagogické směry. Studium v Halle ukončil v roce 1707. Vracel se domů šťastný, plný elánu, aby své nově získané znalosti a poznatky mohl předávat dalším generacím.[zdroj⁠?!]

Doma však pobyl jen krátce. V roce 1708 se stal prorektorem a v roce 1710 rektorem evangelického gymnázia v Banské Bystrici. V Banské Bystrici vyučoval orientální jazyky a byl i evangelickým kazatelem. Od roku 1714 působil jako rektor lycea v Bratislavě, které právě pod jeho vedením patřilo k nejnavštěvovanějším školám v Uhersku. Působil zde v duchu tzv. pedagogického realismu (vyplývajícího z pietismu), který poznal v Německu: zmodernizoval latinsko-humanistickou školu, zavedl vyučování domácího jazyka a tzv. reálných předmětů (např. fyzika, botanika, ruční práce a hlavně geografie).[zdroj⁠?!] Zásady pietismu uplatňoval hlavně v organizaci školství, didaktice a metodice.[zdroj⁠?!] Od roku 1719 byl farářem německé evangelické církve v Bratislavě.

Roku 1735 připravil koncept k založení Uherské učené společnosti v Bratislavě, jejíž členové měli měsíčně vypracovat studii a bratislavští se měli také měsíčně scházet. Měli také vydávat časopis Observationes Posonienses (Bratislavské pozorovania). Uskutečnila se přípravná schůze společnosti, ale projekt poté zanikl kvůli jezuitům, (které Bel charakterizoval slovy: „(spoločnosť) bola prerušená a zničená tými, ktorí si o sebe myslia, že sú jedinými vedcami“).[zdroj⁠?!]

Od roku 1748 byl Matej Bel v důchodu. Zemřel nečekaně na mrtvici po návratu do Bratislavy z rakouských lázní Altenburg, kde se léčil.

Filozofie a postoje

[editovat | editovat zdroj]

V době Belových studií v Halle převládal protischolastický duch, který se prolínal s raným osvícenstvím a pietismem (protestantismus zdůrazňující citovou a morální stránku náboženství).[zdroj⁠?!] Na Ružomberské synodě v roce 1709 byl pietismus, hlavně zásluhou Daniela Krmana, odsouzen a zakázán, nicméně Matej Bel zůstal trvalým, i když umírněným přívržencem tohoto náboženského proudu. Jeho zásluhou se stala Bratislava jakýmsi uherským centrem pietismu.[zdroj⁠?!]

Skrytě[zdroj⁠?!] byl zaujat proti Habsburkům. Není proto divu, že veřejně podporoval Františka II. Rákócziho, který dával protestantům možnosti náboženských svobod. Jako Rákócziho přívržence ho v roce 1709 v Banské Bystrici generál Heister odsoudil za buřičství k trestu smrti. Nakonec byl omilostněn.

V roce 1720 byl Matej Bel v očích svých nepřejícných odpůrců[zdroj⁠?!] obviněn kvůli jeho studijním cestám. Vyčítali mu, že zkoumá ekonomické využití jednotlivých lokalit pro špionáž cizích mocností. Obvinění odmítl a ubránil se. Vídeňský císařský dvůr uznal vědeckou činnost Mateje Bela a samotný císař Karel VI. financoval vydávání jeho vlastivědných práci. I vysoká katolická církevní hierarchie mnohonárodnostního Uherska vydávání historických pramenů podporovala. Matej Bel byl vyznamenán zlatou medailí, na které byl portrét papeže Klimenta XII..[zdroj⁠?!]

Matej Bel byl sice uherský vlastenec, ale zároveň a především uvědomělý Slovák.[zdroj⁠?!]

Dopady

[editovat | editovat zdroj]

Za vědecké zásluhy obdržel mnoho poct od učených společností doma i v zahraničí, které ho zvolily svým členem (Olomouc – Societas incognitorum, Petrohrad, Jena – Societas latina (Latinská společnost), Berlínská akademie věd, Londýn – Královská společnost).

Jeho jméno dnes nese Univerzita Mateja Bela v Banské Bystrici.

Při příležitosti 300. výročí jeho narození zařadili jeho jméno do kalendáře UNESCO pro rok 1984. V jeho rodišti se nalézá pomník od J. Kulicha. Ján Kupecký vytvořil známý Belův portrét, jehož originál se nedochoval (jen kopie). Bel je hrdinou divadelní hry Jána Soloviče Zvon bez věže a knihy Jozefa Fraňa Múdry Matej.

Je po něm pojmenována Encyclopaedia Beliana, vznikající moderní slovenská všeobecná encyklopedie.

Tvorba

[editovat | editovat zdroj]

Je autorem asi 50 děl, studií a článků v latině, němčině, maďarštině a v slovakizované češtině. Zaobíral se historií, geografií, národopisem, uherskou literaturou a kulturou, jazykovědou, ekonomikou a přírodními vědami. Jeho dílo je zajímavé tím, že se často speciálně zaobírá způsobem života a vlastností Slováků a s jistým obdivem hovoří o přirozeném nadání a pracovitosti Slováků.

Dopisoval si s mnoha významnými zahraničními učenci. Své vědecké práce publikoval hlavně v zahraničí. Očima evropského encyklopedisty hleděl na rozvoj vědy, školství, filozofie, jazykovědy a národopisu Uherska.[zdroj⁠?!]

Matej Bel skládal í duchovní písně a psal poezii.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • 1721 / 1722 - Bratislavské noviny (Nova Posoniensia), z jeho iniciativy vycházely tyto první pravidelně vydávané noviny v Uhersku
  • 1723 - Posol (príp. Úvod do dejín) dávneho a súvekého Uhorska (Hungariae antiquae et novae prodromus), (Norimberk) zde analyzuje vědecký výzkum historického, národopisného, zeměpisného a jazykového rozvoje v Uhersku a podává podrobný plán na průzkum těchto stránek Uherska. Najdeme zde i ukázky zeměpisného zpracování (o Demänovských jeskyních, Sklených Teplicích)
  • 1735 / 1742 - Historicko-zemepisný poznatok o súvekom Uhorsku (Notitia Hungariae novae historico geographica), (Vídeň) Belovo životní dílo. Obsahuje zeměpisné, národopisné, historické a přírodovědecké poznatky z některých uherských stolic (bratislavské, turčianské, liptovské a jiných). Zvýraznil zde osobitost Slováků, které považoval za potomky knížete Pribinu, krále Svatopluka atd. V práci na tomto díle mu pomáhali Andrej Hermann, banskobystrický lékař Otto Karol Moller, spišský matematik Pavol Kray, kežmarský rektor Juraj Bohuš, přírodovědec Juraj Buchholz, Ján Matolai zo Zolné a dílo bylo doplněno ilustracemi a mnoha mapami, pohledy vedut, které do mědirytiny ztvárnil slovenský geograf Samuel Mikovíni (1700-1750), profesor Vysoké školy hornické a lesnické v Banské Štiavnici. Dílo Noticia je koncipováno podle jednotlivých stolíc s jednotnou strukturou. Bylo formálně rozděleno na všeobecnou a na speciální část. Nejprve byly uvedeny přírodovědné a zeměpisné údaje, potom obyvatelstvo, správní instituce, šlechtické rody a rodiny a zvláště zde byla popsána svobodná královská města, poddanská městečka, hrady a zámky. Speciální část tvořila závěrečná mapka cest každé stolice od Samuela Mikovíniho. Ve čtyřech svazcích, které vyšly tiskem (s podporou císaře Karla VI.), stihl probrat 10 stolíc, především z území Slovenska. Ostatní zůstalo v rukopisné podobě. V roce 1767 je od Belovy vdovy koupil klužský biskup Jozef Baťáni, ale během převozu roku 1770 po Dunaji se člun převrhl a Belovy rukopisy byly vážně poškozeny.
  • 1735 a 1746 - Príprava k dejinám Uhorska (Adparatus ad historiam Hunagriae), shromáždil důležité historické prameny k dějinám Uherska
  • 1753 - byly vydány jeho přednášky, které se jako učebnice používaly až do konce 18. století.
  • učebnice maďarštiny
  • učebnice němčiny
  • učebnice rétoriky
  • k vydání upravil latinskou gramatiku K. Celaria s čtyřjazyčným slovníkem
  • úvody k jiným knihám, hlavně k dílu Gramatika slovensko-česká Pavla Doležala (1746), kde Matej Bel podal členění slovanských jazyků a s uznáním se vyjádřil o slovenštině, která podle něj v ničem nezaostává za světovými jazyky
  • 1753 - Zeměpisná příručka Uherska (Compendium Hungariae geographicum), vydal ji Ján Tomka-Sasky po Belově smrti; jedná se o kvalitní výběr z Belova díla

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Matej Bel na slovenské Wikipedii.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 32–33. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Matej_Bel&oldid=23719662“