Koaliční smlouva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Sigmar Gabriel (SPD), Angela Merkelová (CDU) a Horst Seehofer (CSU) po podpisu koaliční smlouvy v roce 2013

Koaliční smlouva, případně koaliční dohoda je označení pro dokument, kterým vzniká vládní koalice dvou nebo více politických stran. Vládní koalice jsou typickým prvkem parlamentních politických systémů s volbami založenými na poměrném systému, kde není obvyklé, aby jedna strana získala absolutní většinu křesel v parlamentu a mohla tak vytvořit jednobarevnou vládu.

Česko[editovat | editovat zdroj]

V České republice jsou vládní koalice běžné nejen na celostátní úrovni, ale i na úrovni krajů a obcí. Politické strany účastnící se koalice si v koaliční smlouvě zpravidla určují svoje programové priority, rozdělení pozic ve vládě (případně městské nebo krajské radě) a další mechanismy společného vládnutí. Koaliční smlouva však nepředstavuje právní dokument, její sjednávání není upraveno žádným zákonem, není právně závazná a vynutitelná. Jedná se spíše o politickou deklaraci. [1]

Přehled vlád ČR a jejich koaličních smluv[editovat | editovat zdroj]

Historicky první česká polistopadová koaliční dohoda byla podepsána už necelý měsíc po volbách, 1. července 1992. Tato smlouva mezi ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA nastínila, jak budou vypadat koaliční dohody v budoucnosti. Základem je rozdělení ministerských postů mezi jednotlivé koaliční strany, zásadním pravidlem je pak společný postup při prosazování vládních návrhů zákonů. [2]

Dílo Koaliční dohoda mezi ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA (1992) ve Wikizdrojích

Po volbách v roce 1996 vznikla vláda téměř totožná s tou předchozí – jedinou změnou byla neúčast KDS, jež se v březnu 1996 sloučila s ODS. Novinkou ale bylo, že koaliční strany měly v Poslanecké sněmovně pouze 99 hlasů a tvořily tak jen menšinovou vládu. O to více bylo důležité, aby všichni vládní partneři postupovali jednotně. Koaliční smlouva proto kladla důraz na pravidelné schůzky stranických představitelů, kde by před každou parlamentní schůzí naplánovaly společný postup při hlasování. [2] Získání důvěry napomohla neformální nepsaná dohoda s ČSSD která získala posty ve Sněmovně. [3]

Dílo Koaliční dohoda mezi ODS, KDU-ČSL a ODA (1996) ve Wikizdrojích

Tato přechodná (tzv. úřednická) vláda vznikla po demisi druhé vlády Václava Klause a měla za úkol dovést Českou republiku k předčasným volbám v červnu 1998. Vznikla na základě jednání představitelů parlamentních stran a prezidenta Václava Havla, neopírala se však o žádnou písemnou dohodu.

Dílo Projev Václava Havla před hlasováním o důvěře vládě Josefa Tošovského ve Wikizdrojích

Po předčasných volbách v roce 1998 a dlouhých koaličních vyjednáváních, která ztroskotala na nepřijatelnosti osob Miloše Zemana (lídr vítězné ČSSD) a Václava Klause (lídr druhé ODS) pro potenciální koaliční partnery, došlo k vytvoření jednobarevné menšinové vlády ČSSD tolerované ODS. Mezi těmito stranami byl uzavřen dokument označovaný jako opoziční smlouva, ve které se ODS zavávala odchodem svých poslanců ze sálu umožnit získání důvěry menšinové vládě, výměnou získala například posty ve vedení sněmovny či ve státní správě.

Dílo Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS ve Wikizdrojích

Po volbách v roce 2002 vznikla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, dojednaná koaliční smlouva se ale zaměřovala pouze na programové záležitosti a s výjimkou závazku promítnout společné cíle do práce svých klubů v obou komorách Parlamentu nijak neřešila principy fungování koalice.

Dílo Koaliční smlouva mezi ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU (2002) ve Wikizdrojích

Po demisi premiéra Vladimíra Špidly byla zachována stávající vládní koalice, ale byla sepsána nová koaliční smlouva, která se stala vzorem pro všechny texty budoucí. Byla nastavena pevná struktura smlouvy – rozdělení křesel ve vládě, seznam koaličně dohodnutých vládních návrhů zákonů a závazek společného postupu při hlasování. [2]

Dílo Koaliční smlouva mezi ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU (2004) ve Wikizdrojích

Po demisi premiéra Stanislava Grosse nová koaliční smlouva sepsána nebyla. Namísto toho strany uzavřely tzv. Smlouvu o spolupráci demokratických proevropských stran. ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU se zavázaly, že navážou na předchozí programová prohlášení a vymezily některé aspekty koaliční spolupráce. [2]

Dílo Smlouva o spolupráci demokratických proevropských stran ve Wikizdrojích

Po volbách v roce 2006 došlo k patové situaci, kdy v Poslanecké sněmovně vzniky dva bloky: levice (ČSSD a KSČM) a pravice (ODS, KDU-ČSL a SZ) o shodném počtu 100 poslanců. V této situaci se ODS pokusila sestavit jednobarevnou menšinovou vládu, která však nezískala důvěru a byla nucena podat demisi.

Po dlouhých jednáních byla sestavena koalice ODS, KDU-ČSL a SZ, které však chyběl do absolutní většiny jeden poslanecký mandát. Získání důvěry umožnili dva nezařazení poslanci, Miloš Melčák a Michal Pohanka, kteří s představiteli koalice uzavřeli dohodu o toleranci vlády, kde se zavázali opustit před hlasováním o důvěře jednací sál. Vláda se na oplátku zavázala k některým změnám ve svém programovém prohlášení.

Dílo Koaliční smlouva mezi ODS, KDU-ČSL a SZ (prosinec 2006) ve Wikizdrojích

Dílo Dohoda o podmínkách tolerance koaliční vlády v období 2007 až 2010 ve Wikizdrojích

Poté, co byla druhé vládě Mirka Topolánka vyslovena nedůvěra, došlo k dohodě stran bývalé koalice a opoziční ČSSD o předčasných volbách a vytvoření dočasné úřednické vlády. Jelikož ale předčasné volby plánované na rok 2009 byly zrušeny Ústavním soudem, vláda Jana Fischera zůstala ve funkci až do řádných voleb 2010.

Dílo Předběžná dohoda o přechodu k předčasným volbám a o vzniku překlenovací vlády složené z nestranických odborníků ve Wikizdrojích

Přestože ve volbách roku 2010 získala nejvíce hlasů a nejvíce poslaneckých mandátů ČSSD, většinovou koalici vytvořily ODS, TOP09 a VV.

Dílo Koaliční smlouva ODS, TOP09 a Věcí veřejných ve Wikizdrojích

Po pádu vlády Petra Nečase byla jmenována úřednická vláda Jiřího Rusnoka, která na rozdíl od všech předchozích vlád (politických i úřednických) nevznikla z vůle parlamentních stran, ale na základě vlastního rozhodnutí prezidenta republiky, proto bývá někdy označována jako prezidentská vláda. [4] Tato vláda nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, která si následně odhlasovala svoje rozpuštění a následovaly předčasné volby.

Po předčasných volbách 2013 došlo k vytvoření většinové koalice ČSSD, hnutí ANO 2011 a KDU-ČSL.

Dílo Koaliční smlouva mezi ČSSD, hnutím ANO 2011 a KDU-ČSL na volební období 2013–2017 ve Wikizdrojích

Po volbách 2017, které s velkým náskokem vyhrálo hnutí ANO 2011, většina stran jasně deklarovala, že do koalice s ANO a s Andrejem Babišem nepůjdou. Jediné strany, které byly ochotny jednat s ANO o vládě, byly SPD a komunisté. Vládnout s SPD a komunisty však odmítl sám Babiš. Proto několik dní po volbách Babiš oznámil pokus sestavit menšinovou vládu složenou z členů hnutí ANO a odborníků z praxe. [5] Tato vláda však nezískala důvěru poslanecké sněmovny a byla nucena podat demisi.

Po dalších jednáních byla vytvořena menšinová koalice ANO a ČSSD. Dále ANO uzavřelo dohodu s KSČM, v níž se komunisté zavázali podpořit vládu při hlasování o důvěře a nevyvolat hlasování o nedůvěře. Vláda se naopak zavázala plnit několik programových podmínek komunistické strany.

Dílo Koaliční smlouva mezi hnutím ANO 2011 a ČSSD na 8. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve Wikizdrojích

Dílo Dohoda politického hnutí ANO 2011 a KSČM o podpoře vzniku a toleranci existence menšinové vlády hnutí ANO a ČSSD po volbách 2017 ve Wikizdrojích

Svět[editovat | editovat zdroj]

Vznik a podoba koaličních smluv závisí kromě jiného i na podobě a charakteru politického systému. Například ve Francii nejsou koaliční smlouvy obvyklé, a to kvůli dvoukolovému volebnímu systému. Spolupráce politických stran zde vzniká mezi prvním a druhým kolem většinové volby, kdy strany které neuspěly v prvním kole vyjadřují podporu názorově blízkým kandidátům, kteří do druhého kola postoupili. Tím je dán základ pro budoucí spolupráci, která přetrvává i po volbách. Jsou ale i politické systémy, kde jsou koaliční smlouvy nezbytné. Příkladem mohou být Nizozemsko či Belgie. V obou zemích často vznikají tzv. velké koalice, tedy vlády zahrnující většinu parlamentních stran. Koaliční smlouvy jsou tak výsledkem složitých jednání a kompromisů. Koaliční smlouvy v těchto případech jasně vymezují hranice, v nichž se budoucí vládní politické strany pohybují. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠVEC, Michal. Koaliční smlouva je právně závazná, tvrdí Zeman. Experti i Ústavní soud ale říkají opak [online]. Aktuálně.cz, 2017-05-11 [cit. 2020-04-08]. Dostupné online. 
  2. a b c d e HÁJEK, Lukáš; ŠVEC, Kamil. Koaliční smlouvy od Klause po Sobotku: Často se opisovalo, o odsouzení člena vlády ale nikdy ani slovo [online]. Česká televize, 2020-05-11 [cit. 2020-04-08]. Dostupné online. 
  3. KOPEČEK, Lubomír. Opoziční smlouvy „za kopečky“ II.: Byl pakt ČSSD a ODS z let 1998-2002 demokratickou deviací?. Středoevropské politické studie [online]. [cit. 2020-08-17]. Dostupné online. 
  4. Politolog: Zeman znásilnil ducha ústavy, bojuje se o charakter systému [online]. iDnes.cz, 2013-06-26 [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  5. 'Všichni nás odmítli.' Babiš se pokusí o menšinovou vládu ministrů ANO a odborníků [online]. iRozhlas.cz, 2017-10-27 [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]